Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hudba mého srdce 1. kapitola

27.09.2011 (15:15) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1456×

Seděla jsem na okenní římse a pozorovala dům, který stál naproti. Hlava se mi nakláněla do strany a s každým milimetrem jsem si zasněně povzdechla. Byl obrovský, s menší věžičkou, ve které bylo určitě to točivé schodiště až do komnaty. Při té myšlence jsem se musela pousmát. Vždycky jsem se toho domu bála, přišel mi děsivý a nebezpečný. Teď jsem viděla jen zchátralý dům plný tajemství a zoufalé samoty.

K tomu domu se vázalo tolik legend a historek, že jsem to ani nedokázala spočítat na prstech. Nejvíc jsem se však bála té, která vyprávěla o pánovi, který žije věčný život, protože uzavřel dohodu s ďáblem a musí mu nosit malé děti. Tehdy mi však bylo pět let. Teď si to dokážu vysvětlit racionálním způsobem. Prostě a jednoduše si rodiče neposedných dětí vymysleli pár větiček, aby tam zbytečně ty zvědavé hlavičky nechodily a něco se jim nestalo. Přece jenom byl dům skoro na rozpadnutí.

„Bello, nevysedávej u toho okna. Zase spadneš!“ napomenul mě hlas mého otce z pracovny. Otráveně jsem převrátila oči a opřela se o zeď.

„A nechtěla jsi jít náhodou do knihovny?“ ozvalo se zpoza mých zad a já vyděšeně zapištěla.

„Do prde-,“ vyhrkla jsem a Charlie zvedl obočí a už se nadechoval k přednášce, jak se má mladá dáma chovat a mluvit.

„-čic?“ zazubila jsem se a on jen převrátil oči a mávl rukou, že je to u mě opravdu zbytečné.

„Chtěla jsem říct do prčic,“ opravila jsem se a slezla z okna a šla se obléct.

xxx

Zabouchla jsem dveře od knihovny a šla opatrně na druhý chodník. Přidržovala jsem bradou hromadu knížek, které mi pořád sjížděly z jedné strany na druhou.

Když už jsem byla u domu, celé nebe se zatáhlo. A já se zmohla jen na tiché „do háje“. Neměla jsem ráda tyhle deštivé dny. Přímo jsem je nesnášela, ale tady byl déšť a chlad na denním pořádku.

Rozhlédla jsem se, abych přešla silnici a vtom se vyřítilo ze zatáčky terénní auto.

„No nazdar,“ vyjekla jsem a křečovitě zavřela oči. Slyšela jsem kvílení brzd a gum a pořád čekala náraz. Nic… nic… pořád nic. Už jsem měla chuť zařvat - „Tak co bude s tím autem?!“, když mi někdo zatřásl s rameny, až se mi rozdrkotaly zuby.

„Jsi normální?!“ zařval na mě mužský hlas.

Rozlepila jsem víčka a párkrát zamrkala, přes ten déšť jsem viděla jen obrysy tváře. Byly tvrdé, ale jeho oči byly plné strachu.

„Hej!“ zamával mi rukou přes obličej a já zatřepala hlavou, abych se odtrhla od jeho očí, které mě lapily a nechtěly pustit.

„Jo, jsem v pohodě,“ zamumlala jsem a začala sbírat promočené knihy.

„Ty jsi mi teda dala, holka,“ řekl a začal mi pomáhat sbírat knížky.

„Já… promiň,“ vysoukala jsem ze sebe a vytrhla mu z rukou knížky.

„Počkej! Jak se jmenuješ?“ zavolal na mě a já se otočila a chvilku si ho měřila pohledem.

Byl obrovský, přímo dvoumetrový. Měl svalnatou postavu a hnědé kučeravé vlasy, které se mu jemně vlnily i přes to, že je měl na krátko ostříhané. A ty oči… Zase jsem se přistihla, jak nakláním hlavu a už se chystám zasněně vydechnout.

„Dost!“ okřikla jsem se v duchu a nadechla se… Počkat! Na co se ptal?

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně a on se hurónsky rozesmál.

„Ptal jsem se, jak se jmenuješ,“ zopakoval a pořád se pochechtával. Do háje, musí mě mít přinejmenším za mentálně zaostalou.

„Bella a ty?“ zakřičela jsem nazpět.

„Emmett Cullen,“ představil se a rozběhl se ke mně. Taky mě to mohlo napadnout, aspoň bysme na sebe nehulákali přes celou ulici.

„Ten Cullen?“ zeptala jsem se zvědavě a vytřeštila oči.

„Jo, tvůj soused,“ zasmál se a ukázal na tajemný dům, který jsem pořád sledovala. Podívala jsem se do oken. Zrovna se zvedl vítr a rozevlál roztrhanou záclonu a já zahlédla muže, který nás pozoroval.

„Viděl si to?“ zašeptala jsem se a podívala se na svého „souseda“.

„Co?“ otočil se a podíval se do oken, ale muž tam už nebyl.

„Ale nic. Asi už blázním,“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe a odpovědí mi samozřejmě bylo Emmettovo zasmání. To bude veselá kopa.

Otočila jsem se k odchodu, ale něco studeného mě chytlo za zápěstí.

„Počkej!“ vyhrkl a přetočil si mě k sobě.

„Víš, ten dům prodáváme, tak kdyby si znala nějakého potencionálního kupce, zavolej,“ mrkl na mě a podal mě kartičku s číslem.

„Jasně,“ zašeptala jsem a než jsem se stačila podívat na číslo, tak nasedl do auta a odjel.

xxx

Celou noc jsem seděla na parapetu a pozorovala ten dům. A čekala, jestli se opět mihne záclona a objeví se ten tajemný muž…

„Přece jsem to viděla. Nejsem blázen!“ zabrblala jsem si pro sebe.

Je to nová povídka, takže prosím o názory, jestli pokračovat.

Děkuji. :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hudba mého srdce 1. kapitola: