Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_Epilog

25.02.2010 (14:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5533×

Epilog

Uplynul měsíc. Měsíc od doby co jsem jen o vlásek unikla smrti. Po celou dobu jsem se neptala na to, jakým způsobem zemřel Dave.

Muž, který zabil nejen moje rodiče, ale také babičku, kamarády a dva roky mého života. Kvůli němu jsem se natrápila víc než dost, stěhovala jsem se snad každý měsíc, oblékala se jenom do černé, vyhábala se lidem a utápěla se v samotě. Trpěla jsem a on to moc dobře věděl. Vyžíval se v tom. Vyžíval se v mých slzách, v mých vzlycích, v mé slabosti. Byl to jenom krutý a bezcitný hajzl.

Pak ale nastal zlom a já se přestěhovala do zapadákova jménem Forks. Můj plán byl jednoduchý… Vyhýbat se lidem jak nejvíc to půjde a neumožnit tak Daveovi vybrat si další oběť.

Bohužel, nebo teď už spíše bohudík, se našla jedna malá a otravná dívka, které jsem důvěřovala. Ona mi prozradila tajemství o své upírské podstatě, já jí řekla, co trápí mě. Staly se z nás skvělé kamarádky a já se bezhlavě zamilovala do jejího bratra. Celá jejich rodina mi pomáhala vyrovnat se se vší tou smůlou, kterou s sebou přináším, a nakonec mě jí i zbavili.

Emmet s Jasperem na sebe byli hrdí. Neustále mi připomínali, že díky nim mi už nic nehrozí, byli se mnou skoro každý den a zvedali mi náladu.

Rosalie s Alicí mi stále nosily nové a nové katalogy, abych se podívala na oblečení, které chci koupit. Pomáhaly mi udržovat se člověkem, jak jen to šlo, jelikož já byla příliš slabá.

Carlisle a Esme se mě snad každou hodinu ptali, jak mi je. Už teď mě považovali za součást rodiny a věděla jsem, že mě milují stejně, jako já je.

A nakonec Edward. Celý měsíc se ode mě nehnul. Na lovu byl jen pětkrát, a to jsem ho musela vyhnat. Většinou ležel na posteli vedle mě, ale když poznal, že je mi zima, slezl a sednul si na křeslo vedle. Stále mi říkal, jaké to bude po mé přeměně v upíra, jak to bude probíhat, vysvětloval mi, jak se zdokonalí mé smysly. Připravoval mě na nejhorší, ale já věděla, že pokud bude v mé blízkosti on, nemůže se ni stát.

„Edwarde, už celý měsíc jsem zalezlá v tomhle pokoji a ležím na téhle posteli. Celých pět hodin jsem neviděla nikho z rodiny a cítím, že tloustnu. Prosíííím, jen ná chvíli,“ prosila jsem svou spžízněnou duši. Už mě nebavilo ležet stále na posteli, i když vedle Edwarda to bylo velmi příjemné.

„Bells, nedělej mi to těžší. Jseš ještě moc slabá, musíš odpočívat. Navíc, ostatní jsou na lovu, takže stejně nikoho neuvidíš,“ nenechal se přemluvit. Poprvé jsem na něj byla opravdu naštvaná.

„Já se chci jít projít! Carlisle už mi kapačku vyndal, sám mi doporučil pohyb, dýchat můžu tak dobře, jako předtím a jím své normální lidské jídlo.“ Teď už jsem křičela.

„Nesnaž se, Bells.“ Usmál se na mě. Zavřela jsem oči a nadechla se. Zkusím to po dobrém.

„Lásko, jen deset minut chůze mě nezabije. Navíc, půjdeš snad vedle mě a já věřím, že ty mě upadnout nenecháš.“ Pohladila jsem ho po tváři a zamrkala řasami. Jen si povzdechl a já věděla, že mám vyhráno.

„Dobře, ale vážně jenom deset minut,“ řekl a políbil mě. Zářivě jsem se na něj usmála a opatrně vstávala z postele. Měla jsem na sobě šedé tepláky a triko, které mi oblékla Esme, takže jsem se převlékat nemusela. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a v tu ránu byl u mě Edward. Dal mi ruku kolem pasu a pomohl mi vstát. Usmála jsem se a protáhla své ztuhlé tělo. Udělala jsem pár kroků pod drobnohledem Edwarda a otevřela dveře.

„V pořádku?“ zeptal se Edward, který šel asi metr za mnou, aby mi dal trochu prostoru, ale zároveň mě stihl chytnout, kdybych padala.

„Edwarde, na záchod a do vany jsem také chodila po svých. A kdyby si nebyl tak tvrdohlavý, klidně bych chodila i do kuchyně, ale to bylo pořád samé: Ne, Bello, spadneš, Bello, a něco se ti stane. Pche!“ usmála jsem se a došla ke schodům. Jednou rukou jsem se chytila zábradlí, druhou jsem obtočila Edwardovi kolem pasu. Ze schodů jsem nešla měsíc, takže mě boleli kolena. A vůbec tohle byla největší vzdálenost, kterou jsem za celý měsíc ušla. Už teď mě začínalo bolet celé tělo, ale nic jsem na sobě nedala znát.

Pomalu jsme sešli schody a vyšli ven. Natáhla jsem do plic svěží a čerstvý vzduch a usmála se. S Edwardem po boku jsem vyšla směrem do lesa. Užívala jsem si to a chvílemi zavírala oči.

„Měli bychom jít zpět. Rodina už je doma,“ pošeptal mi Edward do ucha a mnou projela vlna touhy. Celý měsíc…

Tak rychle, jak jen to bylo možné, jsem se mu v náručí otočila, chytla ho za krkem a přitáhla. Edward neprotestoval a spojil naše rty v polibku. Okamžitě se mi rozbušilo srdce. Zapojila jsem i jazyk. Edward mě jednou rukou chytil kolem pasu, drohou mi přejížděl po zádech.

„Chci tě,“ vydechla jsem a zkousla mu ušní lalůček. Edward se mírně zachvěl, ale hned na to se odtáhnul.

„Bello, tohle nemůžeme. Ještě nejsi zcela v pořádku.“ Edward zklidňoval dech a já se smířila s tím, že nic nebude. Přišla jsem k němu, objala ho kolem pasu, vytáhla se na špičky a své čelo opřela o jeho.

„Strašně mě podceňuješ. Edwarde, já nejsem tak slabá, jak si myslíš. Kdybych byla, nepřežila bych Davea.“

„Nemluv o něm, prosím. Pochop to, já jsem štěstím bez sebe, když se o tebe můžu starat. Mám pak pocit, že ti alespoň trochu vynahrazuji to, co jsi mi dala ty.“

„Miluju tě,“ vydechla jsem a políbila ho.

„Tak pojď, všichni jsou nervózní, že tam nejsi.“

„Ty slyšíš jejich myšlenky i na takovou vzdálenost?“ zeptala jsem se a on jen kývnul. Opět mě chytil kolem pasu a my se mlčky vydali k domu.

„Tady jste, začínala jsem se bát. Jak ti je, drahoušku?“ přiběhla ke mně Esme, jakmile jsme vešli do obýváku.

„Dobře, děkuju,“ odpověděla jsem jí s úsměvem a nechala se odvést na gauč. Edward si sednul vedle mě. Asi do dvou vteřin už kolem mě seděl i zbytek rodiny a já se konečně mohla zeptat na něco, co mi vrtalo hlavou celý ten měsíc.

„Ehm… Já bych se na něco chtěla zeptat,“ řekla jsem váhavě.

„Copak?“ zeptal se Carlisle.

„No, jen by mě zajímalo, co se stalo s Davem.“ Edward se vedle mě napnul, tak jsem položila ruku na jeho stehno a podívala se na něj. Slova se ujal Emmet.

„Takže… Když jsme doběhli na ten hřbitov, rozběhl jsem se s Jasperem za ním. Bohužel jsem nikde nenarazil na jeho stopu, páč nešel cítit, a bežel strašně rychle. Později se ukázalo, že neběžel vůbec, jenom vylezl na první strom, kterej viděl a ani se nehnul, potvora. Tím pádem jsme ho ani neslyšeli. Tak dál… Vrátili jsme se a ty jsi byla živá, tak jsme to zatím nechali být. Hlavní bylo, že jsi v pořádku.

Už jsme vyšli k autu, když tě ten hajzl postřelil a musím uznat, že voníš vážně skvěle! Zase jsme se s Jasperem rozběhli a viděli ho. Nebyl zas tak rychlej, takže jsme ho dohnali celkem brzo. Jasper po něm skočil, ale on se chtěl bránit. Setřásl ho ze sebe a chtěl se rozběhnout, ale to už jsem zasáhl já! Skočil jsem po něm a tak trochu mu zlomil nohu. Měla jsi slyšet jak řval.“ Emmet se zasmál a všichni, včetně Jaspera, ho bedlivě poslouchali.

„Jasper se postavil na nohy  a začal mi nadávat, proč ho týrám bez něj, jenže to byla nehoda. Ale to potom už bylo schválně.“ Už se nadechoval, že bude pokračovat, když Edward zavrčel.

„Edwarde, nech toho. Chci to slyšet. Chci vědět, jak moc trpěl,“ řekla jsem mu a kývla na Emmeta, aby pokračoval.

„Chytil jsem ho zezadu za ruce, takže se nemohl hýbat. Jasper vycítil jeho emoce, prý se bál a začínal panikařit, což se přeneslo na Jaspera, jenže to mělo opačnej účinek. Jasper byl tak nadšenej, že se Dave bojí, takže se začal smát na celej les. Když se vzpamatoval, vrazil mu pěstí. Bohužel to vydržel… pak si ho vzal Jasper a já ho bouchl do břicha… Pochop, tolik lidí zabil, zasloužil si trpět.“ Nevím proč, ale při představě trpícího Dave jsem se usmála. Každopádně jsem věděla, že jeho utrpení nebylo nic ve srovnání s ostatními. Podívala jsem se na ostatní, Esme měla vytřeštěné oči, ale také jí cukali koutky, Edward si mě starostlivě prohlížel a ostatní? Usmívali se také. Mrkla jsem na Emmeta, ale nepokračoval. Slova se chopil Jasper.

„Emmet si to vážně moc užíval a já hned pochytil jeho náladu. Nechtěli jsme ho ale týrat zas tak moc, jenže zároveň jsme nevěděli, jak ho zabít. V podstatě byl člověk a my lidi nezabíjíme. Dlouho jsme přemýšleli, co s ním. No dlouho… Minutu jsme přemýšleli, zatímco Dave ležel na zemi. Pak jsem na to přišel… Utopíme ho,“ pronesl, jakoby nic.

„Teď já, teď já!“ poskočil na pohovce Emmet a smál se na celý dům. Musela jsem se tomu usmát. Ostatní udělali to samé, ale pak zvážněli a Emmet pokračoval.

„Vzal jsem ho do náruče, páč nebyl při vědomí, a utíkal s ním k nedalekému útesu. Počkal jsem na Jaspera, který se smál od ucha k uchu a se slovy: ‚Užij si let.‘ jsem ho hodil do vody. Až pak nám došlo, že by se mohl vzpamatovat a plavat, ale při první vlně, která ho odhodila na skálu nám bylo jasné, že je po něm. A tak skončilo tvoje utrpení a myslím, že Dave si to odpykal dost,“ dořekl a dlouze vydechl. Opět jsem se zasmála. Dave je mrtvý, vše je za mnou.

„Díky, Emmete. I tobě, Jaspere,“ poděkovala jsem.

„Velmi rádo se stalo,“ řekl Jasper.

„Páni, hned mi spadl obrovský kámen ze srdce,“ ulevila jsem si a políbila Edwarde.

„A to si neviděla Alici. Když jsme přišli k autu, řekli jsme jí a Rose všechno. Alice do mě začala bušit, proč jsme ho nepřivedli, že si chtěla taky zařádit. Chudák…“

„Já za to nemohla! Vím, co všechno způsobil, tak jsem se chtěla pomstít,“ ohradila se Alice, ale přitom se smála.

„Tak to myslím stačilo. Alice, ty máš další dobrou zprávu dne,“ řekl Edward.

„Ano! Bells, už vidím tvou budoucnost. Nejspíš to je tím, že je Dave mrtvý, protože on byl proti mojí schopnosti imunní a v podstatě byl součástí tvého života. Teď mezi námi není a já vidím každé tvé rozhodnutí.“ Zatleskala rukama a já si povzdechla.

„To má být dobrá zpráva?“ řekla jsem s úsměvem a všichni okolo se také usmáli.

„Teď já!“ ozval se Carlisle a já se na něj podívala. „Podle výsledků už jseš v pořádku alespoň natolik, aby si zvládla přeměnu. Zítra by se mohla uskutečnit.“

Vykulila jsem oči. Na tohle jsem čekala celý měsíc a najednou to přišlo. Podívala jsem se na Edwarda, který se snažil usmívat. Pohladila jsem ho po tváři.

„Chci, abys to udělal ty,“ pošeptala jsem.

„Nic jiného bych ani nedovolil.“ Usmál se na mě.

„Takže zítra,“ řekla jsem a usmála se.

„Přes noc si zajdu na pořádný lov, ale než usneš, budu s tebou.“ To přesně jsem chtěla. Bylo něco, po čem jsem toužila a chtěla zažít ještě jako člověk.

„Bello, no tak!“ okřikla mě Alice, ale přitom se smála.

„Já říkala, že není dobré vidět mé rozhodnutí.“ Vyplázla jsem na ni jazyk a uculila se.

„Půjdeme do pokoje? Začínám být unavená.“ Otočila jsem se na Edwarda. Jenom kývl hlavou a už jsem byla v jeho náručí.

„Ehm… My si radši zajdem na lov už teď,“ ozvala se ještě Alice, mrkla na mě, a už vyháněla celý zbytek rodiny do lesa.

„Pro co ses rozhodla, že si Alice kryla myšlenky a nechala nám volný dům?“ zeptal se mě Edward s pobaveným úsměvem. Mé srdce se rozbušilo a já se k Edwardovi přisála. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a prohloubila náš polibek. Edward zapojil i jazyk, a než jsem se nadála, ležela jsem na posteli a Edward na mě. Jednou rukou objížděl mé křivky a já mu rozepínala košily.

„Bello, tohle ne,“ vydechl mi do úst a lehl si vedle mě. Okamžitě jsem se překulila na něj a sedla si obkročmo.

„Edwarde, celý měsíc jsem to vydržela, ale s tím je konec. Chci tě, strašně moc tě chci,“ pošeptala jsem a už jsem opět byla pod ním. Jedním ladným pohybem mě zbavil trička i podprsenky, poté zbytku oblečení a zanedlouho do mě vnikl a já se vydala vstříc vrcholu.

„Bells, lásko, probuď se. Je čas,“ probudil mě nádherný, sametový hlas a já zamrkala.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Už je deset ráno. Vše je nachystané.“

„Já usnula?“ zmateně jsem se podívala na Edwarda, který se nade mnou skláněl. Usmál se na mě a políbil mě na ústa.

„Ano, není divu. Včera jsi byla skvělá.“ Cítila jsem, jak rudnu.

„Nech toho.“

„Proč? Naštvala by ses?“ Stále se usmíval a já musela také. Včera to bylo naprosto úžasné a já si mou poslední prospanou noc vážně užila. I když Edward vážně odešel na lov, mé sny mi jeho přítomnost vynahrazovaly.

„Nenaštvala. Koneckonců, vždycky budeš můj bledý rytíř, který mě zachránil ze spárů zločince,“ pošeptala jsem mu a lehce ho políbila.

„Nechci být bledý rytíř. Co kdybych byl jen tvůj milovaný upír?“

„A co budu já?“ S jiskřičkami v očích se na mě usmál, postavil mě na nohy a klekl si na jedno koleno.

„Zeptej se mě za pár měsíců a já ti řeknu, že manželkou,“ řekl a já na něj vykulila oči. Vážně mě právě požádal o ruku? Páni… Nevěděla jsem co říct.

„Pokud ti to ještě nedošlo, právě jsem tě požádal o ruku.“

„Já… Edwarde… Ano,“ vydechla jsem a už jsem cítila jeho rty na svých.

„Miluju tě,“ řekla jsem, když se odtáhl, a v tu chvíli do pokoje vtrhla naše povedená rodinka. Všichni mě objalímali asi půl hodiny a byli neskonale šťastní. Stejně jako já.

„Tak fajn, udělejme to, dokud si věřím,“ prohodil Edward a já si opět lehla na postel.

„Takže, zvířecí krev jsme už nachystali do ledničky, za tvou přeměnu ještě něco přineseme. Alice už nakoupila dost oblečení a Rosalie ti připravila kosmetickou taštičku. Emmet s Jasperem tu budou, až se probereš, takže by tě teoreticky měli udržet, pokud bys nebyla při smyslech,“ řekl Carlisle a já nahlas polkla.

„Fajn, díky. Co lidé?“

„Jsou dost daleko.“

„Moment… A jak jste to vyřešili s Volturiovými?“

„Poslali jsme jim dopis, že se nemusejí bát o svou moc. Nebudeme je vyhledávat a oni nás nechají na pokoji,“ odpověděl klidně Carlisle a já si oddechla. Všichni se usmáli a já se podívala na Edwarda.

„Ať se stane cokoliv, miluju tě,“ pošeptala jsem mu.

„Já tebe taky. Můžu?“ zeptal se a odkryl mi z krku vlasy. Pokývala jsem hlavou a zaklonila ji. V tu chvíli jsem na krku ucítila Edwardovy studené rty a následnou bolest, když jeho zuby protrhli mou kůži.

KONEC