Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_7. Kapitola

17.01.2010 (18:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4078×

7. Kapitola

Podal mi papír, který jsem ani nečetla.

„Proč?“ Zeptala jsem se.

„Kvůli zmizení jisté Jessici Stanleyové.“ Odpověděl mi detektiv Smith, a aniž bych řekla cokoliv dalšího, proklouzl kolem mě do domu a s ním i ostatní. Jeden policista se vydal po schodech nahoru, zatímco ten druhý se procházel dole.

S pusou dokořán jsem zavřela dveře a šla k detektivům.

„Dáte si něco?“ Zeptala jsem se. Už dlouho jsem neměla návštěvu, natož tak od policie. Byla jsem značně nervózní. Nevěděla jsem, jestli jim mám říct pravdu, nebo ne. Pak jsem si vzpomněla na Culleny. Oni dokážou ochránit všechny lidi tady ve Forks. Teoreticky by se nemělo nikomu nic stát. Rozhodla jsem se, že budu zapírat.

„Ne, děkujem. Mohli bysme se někde posadit? Musíme vám položit pár otázek.“

„Jistě. Tudy.“ Řekla jsem a vedla je do obýváku. Sotva si sedli, spustili.

„Takže, jak dlouho se znáte se slečnou Stanleyovou?“

„Sotva týden. Teprve před týdnem jsem se nastěhovala a od pondělí chodím do školy. Víte, já se s Jessicou nebavila. Vlastně se nebavím s nikým na škole. Jsem spíše samotářský tip.“

„Slyšeli jsme, že jste jí vyhrožovala. Prý by si měla na vás dávat pozor, aby jste jí neublížila.“

„No… Neřekla jsem to přesně takhle. Řekla jsem, že by se jí mohlo něco stát a ať mě nechá na pokoji. Nevěděla jsem, že to bude pravda.“

„Proč jste jí to řekla?“

„Protože mě celkem obtěžuje, když se se mnoiu lidé chtějí bavit. Navíc… Říkala něco o mých rodičích. Víte, oba je zabil Hrobař. Jessica říkala, že jsem teď na řadě já. Prostě jsem se jí chtěla zbavit a doufala jsem, že ji má slova odradí.“ Tak teď jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi. Ruce jsem měla celé zpocené a strašně jsem se ošívala. Nevěděla jsem, co se bude dít dál a z toho jsem měla strach.

„Proč jste na ni použila taková krutá slova? Nestačilo jí prostě říct, že kamarádky nebudete?“

„Já jí to říkala, ale neposlechla. No… Já tohle říkala hodně často, ale většinou to zabralo a lidé se se mnou nebavili. Navíc mě Jessica naštvala.“

„Kdy jste ji viděla naposledy?“

„Myslím, že předevčerem ve škole.“

„Dobře. A nevšimla jste si, že by se k Jessice někdo choval jinak než obvykle?“

„Jak říkám, jsme ve škole teprve čtyři dny. Nikoho tu moc neznám a jsem samotářka.“

„Proč?“

„Když vám někdo zabije rodiče a ještě je zaživa pohřbí… A hlavně matku, kterou našli na těle mého otce, změní vás to. Nejsem schopná teď lidem důvěřovat. Dalo by se říct, že se jich bojím.“

„Dobře. Děkujeme. Kdyby jste si na cokoliv vzpomněla, zavolejte.“ Řekl mi detektiv a oba vstali. Doprovodila jsem je ke dveřím.

„Georgi, Johne! Našli jste něco?“ Zeptal se tentokrát detektiv Jackson. Oba policisté přišli a záporně kroutili hlavou. Oddechla jsem si a už otevírala dveře, když se jeden z policistů zeptal.

„Máte sklep?“

„Samozřejmě.“ Odpověděla jsem poněkud klidně, ovšem ve mně to vřelo. Vzpomněla jsem si na CDčka od Hrobaře. Co když je najdou?

Trochu jsem se vzpamatovala a vedle pány od policie ke dveřím do sklepa. Otevřela jsem je a rozsvítila. Detektivové vešli, ale policisté si stoupli vedle mě. V tu chvíli mi zazvonil mobil.

„Omluvte mě.“ Řekla jsem policistům a šla do obýváku.

„Jo?“

„Ahoj, Bello, tady Alice. Asi na ty nákupy nepojedeš, že?“

„Proč bych nejela?“

„Kvůli těm detektivům.“

„Jak o nich… Aha.“ Vzpomněla jsem si na její schopnost.

„Tak pojedeš?“

„Alice, já ti ještě zavolám, až odejdou, ano?“

„Dobře. Zatím pá.“

„Ahoj.“ Položila jsem telefon na stůl a vátila se k policajtům. Zrovna, když jsem se zastavila, vycházeli ze sklepa detektivové. S napětím jsem očekávala, co mi řeknou, ale netvářili se nějak zvláštně. Doprovodila jsem je ke dveřím a oni odešli.

Svezla jsem se po zavřených dveřích a uklidňovala své srdce. Po pár minutách jsem rychle vstala a utíkala do sklepa. Už když jsem seběhla schody, zůstala jsem stát. Krabice, ve které byli Cdčka, byla otevřená, ale já bych dala cokoliv za to, že jsem ji zavírala! Takže nejspíš viděli její obsah.

Ale to nemusí ještě nic znamenat. Prostě viděli nějaká rozbitá CDčka! Uklidňovala jsem se.

Chvíli jsem tam stála s pohledem upřeným na krabici, když jsem slyšela zvuk mého mobilu. Rychle jsem vyběhla a vzala ho.

„Bello, jen jsem ti chtěla říct, že to nevadí. Na nákupy pojedem jindy.“ Ozvala se Alice.

„Díky. Vážně dnes nemám na nic náladu.“

„V pohodě. Tak pá.“ Zavěsila. No jo… Jenže co já teď budu dělat? Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vyběhla jsem schody do svého pokoje, kde jsem si vzala mikinu, a utíkala ven z domu.

Vběhla jsem do lesa, kde jsem se na moment zastavila. Sakra co to dělám? Hrobař může být kdekoliv tady a já teď stojím sama v lese. Ale možná je to tak lepší. Už hodně lidí kvůli mně zemřelo. Možná měla Jessica pravdu a teď jsem na řadě já. Kež by. Chtěla jsem umřít! Věděla jsem, že sebevraždu nespáchám, na to nejsem dost odvážná, takže jediná možnost je najít Hrobaře, nebo mu jen dát dobrou příležitost. Věděla jsem, že jestli se tak stane budu trpět, jako nikdy předtím, ale to mi bylo jedno.

Mé oči se zalili slzami a já se opět rozběhla. Dál do lesa, doufajíc, že se tím dostanu blíž k Hrobařovi. Běžela jsem dlouho… Tedy alespoň mě to tak připadalo. Dýchala jsem čím dál rychleji a samotný nádech mi dal moc práce. Mé nohy byli jako dřevěné.

Zpomalila jsem do kroku, až jsem nakonec zastavila úplně. Rozhlédla jsem se a zjistila, že stojím na nádherné kruhové louce. Přímo uprostřed stál strom s jednou větví, která rostla vodorovně se zemí. Pomalu jsem došla ke stromu a sedla si na větev, která byla dost tlustá, abych si skrčila nohy a objala je rukama. Zády jsem se opřela o kmen.

Čelo jsem si opřela o kolena a opět se spustily mé slzy. Vzpomínala jsem na rodiče. Na mé mládí, co si pamatuji. Vzpomínala jsem na všechny příběhy z tátovy práce, které mi vyprávěl před spaním, tudíš jsem nemohla usnout a já pak spala s rodiči. Pamatuju si na všechny nákupy s mámou. Vždy jsme se proháněly po obchodě jak splašené a nakoupily plno nepotřebných věcí. Když rodiče zemřeli, zhroutil se mi celý svět. Musela jsem se přestěhovat k babičce. Samozřejmě jsem ji měla ráda, ale neviděla jsem ji celou věčnost. S ní se mi nejlíp povídalo. Vždy stála při mně a dobře radila. Pak… Byla pohřbena.

Pamatuji si na Dianu, Nelly, Luise, Robina, Sue, Denniho a Thomase. K těm všem jsem si vytvořila pouto, i když jsem věděla, že nemůžu. S těmi všemi jsem prožila nejlepší chvíle mého života. A tyhle všechny Hrobař zabil.

„Bello?“ Ozvalo se z druhé strany louky a já leknutím málem spadla z větve.

„Edwarde.“ Zašeptala jsem a setřela si slzy.

„Co se stalo?“ Zeptal se a vyšel pomalým krokem ke mně.

„Jen jsem vzpomínala a přemýšlela.“

„O čem?“ To už byl u mě a díval se mi do očí.

„Že všem jenom ubližuju. S kýmkoliv jsem se víc spřátelila, umřel. Přináším lidem smrt, Edwarde.

„No tak, Bells. Tohle neříkej. Ty nemůžeš za to, že nějaký psychopat vraždí lidi.“

„Sakra přemýšlej taky! Hrobař vraždí, aby mi ublížil! On jde v podstatě po mě. Chce mi ublížit! Já ublížila mu.“ Řvala jsem na něj, i když si to nezasloužil.

„Tak si zkus vzpomenout. Komu si ublížila?“

„Já ubližuji hodně lidem. A moji rodiče taky ubližovali. Matka byla psycholožka a táta policajt. V podstatě pracovali spolu.“ Usmála jsem se, ovšem z očí mi vytryskly další slzy. Edward okamžitě natáhl svou ruku, přiložil mi ji na tvář a palcem jemně setřel slzu.

„My s tím něco uděláme. Neboj.“ Pošeptal mi. To už jsem ovšem měla vymyšlené řešení.

„Ne. Nebudu vás do toho zatahovat. Vím, co musím udělat.“

„Bello, pokud uvažuješ o sebevraždě, zabiju tě vlastoručně! Ty si nic neuděláš!“ Zvýšil na mě hlas.

„Ne. Na to nejsem dost odvážná.“

„A co tedy uděláš?“ Zeptal se znova a na čele se mu udělala starostlivá vráska. Byl nádherný. Nemohla jsem odolat. Slezla jsem z větve, natáhla se a dlouze ho políbila. Edward byl nejdřív ztuhlý, ale po chvíli si mě přitáhl blíž a já mu své ruce zamotala do vlasů.

NE! Sakra, Bello! Chceš, aby taky umřel?! Ptala jsem se sama sebe a v mé hlavě se hádali dva hlasy. Jeden říkal, ať si užiju. Říkal, že Edward je upír a že nikomu z jejich rodiny se nic nestane. Že můžu být šťastná. Ovšem ten druhý, méně sobecký, mě donutil se odtáhnout.

„Půjdu na policii a udám se.“ Řekla jsem mu, pustila ho a odešla.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_7. Kapitola: