Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_6. Kapitola

12.01.2010 (07:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3856×

6. Kapitola

„Mé rodiny se nelekej. Ty v podstatě znáš jenom Alici. Emmet… To je děsnej vtipálek. Rosalie musí být vždy dokonalá, takže si každou chvilku odběhne do koupelny, aby se podívala do zrdcadla. O Jasperovi ti řeknu až později. A vůbec… O všech ti řeknu později.“ Zasmál se a nervózně se na mě podíval.

„Vy jste vážně zvláštní lidé.“ Řekla jsem a taky se usmála. Edward po mě vrhl velmi zvláštní pohled.

„Jste lidé?“ Zeptala jsem se tentokrát s vážnou tváří. Hleděla jsem na něj jak vyoraná myš, ale pořád neodpovídal. Začínala jsem mít strach. Mé srdce se rozbušilo a můj dech zrychlil.

„Nemusíš se bát. Nikdo z nás ti nic neudělá.“ Oznámil mi, aniž by se na mě podíval. Na to jsem neodpovídala já. Stále jsem přemýšlela, jestli je člověk, nebo ne. Bylo to zvláštní. Až teď jsem si uvědomila, že ho skoro neznám a veze mě někam do lesa. To můj strach ještě umocnilo.

„Jsme tu.“ Řekl a vystoupil z auta. Rychle jsem vylezla a koukala na tu nádheru před sebou. Stál tam obrovský dům skoro celý ze skla.

„Bello!“ Vypískla Alice a ode dveří se hnala ke mně. Dlouze mě objala, vzala mě za ruku a táhla dovnitř. Doslova mě hodila na gauč v přepychovém obýváku.

„Rodino!“ Zavolala témeř neslyšně. Tohle nemohli slyšet.

Ovšem asi po dvou sekundách přicházelo dalších pět osob. Všichni byli strašně nádherní a říkala jsem si, že tihle mi ublížit nemohou. Všichni vypadali velmi mile, a jakmile mě uviděli, usmáli se.

„Bello, vítej já jsem Carlisle a tohle je má žena Esme. Je nám všem strašně líto, co se ti stalo.“ Přišel ke mně blonďák kolem třicítky a podal mi ruku. Já jsem vrhla vražedný pohled po Alici.

„No co? Neříkej, že bys to chtěla říkát znovu.“ Jen jsem zavrtěla hlavou a opět si sedla. Esme položila na stůl mísu s ovocem a velký nůž.

„Neměla bych tady být. Je to nebezpečné. Strašně moc bych vás chtěla všechny poznat, ale nejde to.“ Zašeptala jsem.

„Bello. Dovol, abych ti předvedl, proč nám Hrobař nic neudělá.“ Ozval se Emmet, kterého jsem si pamatovala z obchodu. Přišel ke mně a ze stolu vzal nůž.

„Na a píchni si.“ Podal mi ho a vyhrnul si triko.

„Cože?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Klid. Mě se nic nestane.“ Zasmál se.

„To neudělám.“ Položila jsem nůž zpět na stůl a o kousek poodstoupila.

„Tak to já s radostí.“ Ozval se Jasper. Vzal si nůž a napřáhl se. Rychle jsem si rukama zakryla oči.

„Bello?“ slyšela jsem Emmetův smích. Oddělala jsem své ruce a otevřela oči.

„Panebože.“ Vydechla jsem, když jsem viděla nůž. Tedy spíše zbytek nože. Jeho čepel byl celá zkroucená.

„Už nám věříš?“ ozval se za mnou Edward. Prudce jsem se otočila. Teď už jsem se vážně začínala bát. Hlavou jsem stále otáčela, abych viděla na všechny v místnosti a pomalu došla ke stěně, o kterou jsem se opřela zády.

„Kdo k sakru jste?“ zeptala jsem se nervózně.

„Bello, nás se nemusíš bát. My ti neublížíme.“ Začal Edward.

„To už jsi říkal. Já jenom stále nevím, co jste zač!“ zakřičela jsem.

„Upíři.“ Ozval se Carlisle a já? Já jsem omdlela.

Když jsem se vzbudila, nevěděla jsem, co se stalo. Podívala jsem se, kde to jsem. Ležela jsem na měkké posteli v krásném pokoji. Mírně jsem pootočila hlavu a vedle sebe uviděla papír. Sedla jsem si a už při prvním slově jsem si vzpomněla.

Bello,

nechali jsme ti celý dům volný. Bude to pro tebe lepší. Před domem stojí tvé auto, kdybys chtěla odjet. Jsem si jistá, že cestu najdeš. Ale ještě než se rozhodneš, přečti si toto, prosím, do konce.

Ano, jsme upíři. Žívíme se krví, ale ne tou lidskou. My lovíme zvířata. Všichni už máme dlouhou praxi, takže se nemusíš bát, že bychom ti ublížili. Nás upírů je víc, ale jen opravdu málo se živí tak, jak my. Říkáme si vegetariáni.

Upíři nikdy nezestárnou. Stále zůstanou takový, jako teď. Jsme neuvěřitelně rychlí, silní, chladní, bledí a krásní.

Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Já například vidím buducnost, Jasper cítí a ovlivňuje emoce a Edward čte myšlenky všem, kromě tebe.

První přeměněný z naší rodiny byl Carlisle, který přeměnil Edwarda, protože umíral na Španělskou chřipku. Pak přeměnil Esme. Myslel, že je Edward sám, tak pro něj stvořil Rosalii, jenže se do sebe nezamilovali. Rose pak našla Emmeta, kterého málem zabil medvěd. Po nějaké době jsem se k nim přidala spolu s Jasperem.

Hrobař nám vážně nemůže nic udělat, protože jediný důvod, jak zabít upíra, je roztrhat ho na kusy a ty pak spálit.

Pochopíme, když teď odjedeš, ale byli bychom rádi, kdybys nám dala šanci. Vážně se nemusíš bát, že ti ublížíme. Chceme ti jenom pomoct.

Alice a spol.

Sotva jsem dopis dočetla, spadl mi na zem. Nepřítomně jsem hleděla před sebe. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale i tak jsem okamžitě vstala a vyběhla ven. Rozhlídla jsem se chodbou a uviděla jsem schody. Okamžitě jsem je seběhla a ocitla jsem se v obýváku. OD tama jsem šla ven, kde stálo mé auto. Celá roztřesená jsem nasedla a sáhla po klíčích, ale zarazila jsem se.

Oni jsou jediní, kdo mi může pomoct. Oni jsou jediní, s kým bych se mohla bavit, aniž by se jim cokoliv stalo. Oni jsou upíři, kteří mi neublíží. Já se jich bát nemusím. Kdyby mi chtěli něco udělat, už bych byla mrtvá. Můžu jim dát aspoň šanci.

S povzdechem jsem se vrátila nahoru do pokoje, kde jsem si sedla na postel a dívala se z okna. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než jsem slyšela, jak se otevírají dveře do pokoje. Někdo si sedl vedle mě na postel, ale já se na něj nedokázala podívat.

„Zůstalas.“ Zašeptala Alice.

„Ano.“

„Děkuju.“

U Cullenů jsem zůstala, než se začalo stmívat. Povídali mi o upírských vlastnostech a o členech jejich rodiny. Emmet se ukázal jako vtipálek a já se po dlouhé době od srdce smála. Dozvěděla jsem se hodně o minulosti Jaspera a Rosalie. Těch mi bylo líto nejvíc. Všichni byli strašně milý. Esme mi uvařila vynikající jídlo a Carlisle chtěl vědět co nejvíc o Hrobařovi. Taky jsem si všimla, že Edward skoro nemluvil. Jen seděl vedle mě a pozoroval mě.

„Už je tma. Měl bych jet domů.“ Řekla jsem.

„Odvezu tě. Stejně bys cestu nenašla a já zpátky poběžím.“ Nabídl se Edward a já neprotestovala. Se všema jsem se rozloučila a nasedla so svého auta na místo spolujezdce. Ani jsem moc nevnímala cestu, když si Edward odkašlal a já si všimla, že už stojíme před domem. Sotva vystoupil, už stál u dveří a otevíral mi je. Vystoupila jsem také a Edward mě doprovodil k domu.

„Nebojíš se?“ zeptal se.

„Kdybych se bála, nestojím tu s tebou po tmě. I když vlastně ano, trochu se bojím.“ Přiznala jsem a sklopila hlavu. Edward mě pohladil po tváři, což jsme vůbec nečekala. Ruku mi dal pod bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Svůj obličej začal přibližovat k mému, ale bylo vidět, že váhá. Měla jsem strašnou chuť ochutnat jeho rty. Těkala jsem mezi jeho ústy a očima. Když už byl jen pár centimetrů, možná milimetrů, ode mě, vzpamatovala jsem se a uhnula.

„Promiň, nevím…“ začal se omlouvat.

„Ty se namáš za co omlouvat. Je to mnou. Edwarde, strašně se mi líbíš, ale kdykoliv jsem s někým něco měla, umřel. Vím, že vy jste upíři a jen tak se vám něco nestane, ale prostě už jsem na to zvyklá.“ Utnula jsem ho.

„Já můžu počkat.“

„Děkuju.“ Pošeptala jsem a dala mu pusu na tvář. Edward se usmál a utekl.

Doma jsem se osprchovala a chtěla jít spát, jenže můj pohled se zastavil na všech věcech od Hrobaře. Všechny výstřižky ležely na sobě a CDčka stáli na poličce. Začal ve mně vřít vztek. Rychle jsem vzala všechny výstřižky a roztrhala je na co nejmenší kousíčky, které jsem pak vyhodila z okna. CDčka jsem vzala dolů do kuchyně, kde jsem je položila na stůl a všechny poškrábala nožem z obou stran. Následně jsem je rozlomila na poloviny a ty pak zanesla do sklepa mezi ostatní krámy.

Po tomhle se mi neskutečně ulevilo. Cítila jsem se šťastná, jako nikdy předtím. Cítila jsem se volná.

Když jsem zalehla do postele, bylo deset hodin.

„Bello!“ Zavolala na mě Alice na školním parkovišti následující den.

„Ahoj, Alice.“ Říkala jsem si, že když jsou upíři, vážně se jim nic nestane, tak aspoň s nimi se bavit můžu.

„Zase v černé?“ Pokárala mě.

„Jasně. S vámi se bavit budu, ale ostatním šanci nedám.“

„Toho bysme si měli vážit, co?“ Zasmála se.

„Asi jo.“

„Swanová!“ Slyšela jsem něčí hlas, tak jsem se otočila. Stál tam Mike a za ním skoro celá škola. Ke mně se přidali Cullenovi. Edward a Alice si stoupli vedle mě a Edward potichu zavrčel.

„Co chceš?“ Zeptala jsem se Mika.

„Víš, že Jessica předvčerem nepřišla domů? Šla ode mě pěšky přes les, ale nedorazila.“

„Vážně?“ Zajíkla jsem se. To ale není možné. Ještě neuběhl měsíc a ona se se mnou nebavila! Hrobař jí nemohl nic udělat.

„Jo. Nevíš o tom náhodou něco?“ Edward vedle zavrčel znovu, tak jsem ho šeptem okřikla.

„Ne, nevím. Proč bych měla?“ zeptala jsem se a snažila jsem se znít sebejistě.

„Vyhrožovalas jí, že by se jí mohlo něco stát.“

„To jsem nemyslela vážně. Co byste řekli vy, kdyby se do vás někdo takhle navážel?“ lhala jsem.

Na to Mike nic neřekl, jen se s pozvednutím ramen otočil a odešel.

„Je možné, že by to mohl mít na svědomí Hrobař?“ ozval se za mnou Jasper.

„Ano.“ Zašeptala jsem a pomalým krokem se vydala do školy.

Škola uběhla v celku rychle. Většinu hodin jsem měla s Alicí. Lidé se mi konečně vyhýbali a upíři mi nedali pokoj. Domluvila jsem se, že s Alicí a Rosalií zajedem na nákupy. Po škole jsem jela domů pro nějaké peníze, jenže někdo zazvonil.

Otevřela jsem dveře a tam stáli dva chlapi v saku a za nimi dva policisté.

„Dobrý den. Jste Isabella Swanová?“ zeptal se jeden.

„Ano.“

„Já jsem detektiv Smith a tohle je detektiv Jackson. Máme povolení prohledat váš dům.“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_6. Kapitola: