Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_5. Kapitola

04.01.2010 (15:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4523×

S úsmevěm na tváři se ke mně přibližoval. Ani jsem nedutala, jen jsem se na něj dívala se slzami v očích. Když došel až ke mně, klekl si přede mě a pohladil mě po tváři. Rychle jsem ucukla, jenže on mě velmi silně chytil za bradu.

„Nemá cenu uhýbat. Neboj, nic kromě tvé vraždy ti neudělám. Nechci tě znásilnit nebo tak něco. Na tohle já nejsem.“ Řekl s naprostým klidem.

„A to mě má uklidnit?“ zeptal jsem se ironicky. Sama jsem se divila, kde se to ve mně bere, ale měla jsem na něj šílený vztek.

„Vlastně ano.“

„Proč to děláte?“

„No… víš, obvykle čekám měsíc, než si vyberu nějakou oběť, ale nemůžu dovolit, aby Belle ublížil někdo jiný, než já.“

„Bella?“ zhrozila jsem se. Takže ona o Hrobařovi věděla a ještě mě varovala.

„Ano. To podle ní si vybírám oběti. Ale neboj, na ni se taky dostane.“

Na to jsem neměla co říct. Už od prvního slova jsem Bellu nesnášela, ale tohle jsem jí nepřála. Určitě musela o Hrobařovi vědět. Varovala mě, ať se k ní nepřibližuju, ale já ji neposlechla. Teď je pozdě litovat.

„Proč ona?“ zeptala jsem se.

„Hmm… před třemi lety jsem s ní chodil. Šíleně jsem ji miloval a svým způsobem miluju pořád. Ona byla nejoblíbenější holka na škole a já debil si myslel, že mě miluje. Jenže mě podvedla s tím Markem! Svým způsobem jsem už předtím byl šílený. To mám po svých rodičích. Jenže po tom, co mi udělala… byla pro mě celej život. Snažil jsem se k ní dostat přes její matku. Byla to psycholožka, jenže vůbec nepomáhala. Nevím, co se se mnou stalo, ale zabil jsem Marka. Ne svým obvyklým způsobem. Prostě jsem ho zastřelil. Za to jsem šel do vězení, jenže jsem utekl. A tak začala moje kariéra profesionálního vraha.“ Dokončil svou řeč a já mlčela.

Stále se na mě usmíval a očima přejížděl celé mé tělo. Nakonec se zastavil u mých očí, zvedl nůž a jednou stranou přejel po mé tváři.

„Tak rád bych si s tebou užil, ovšem to není můj styl.“

Vstal a odešel, jenže než jsem se nadála, opět se vracel. V ruce měl ten samý nůž a k tomu kapesník. Zase si přede mnou kleknul.

„Víš, vlastně jsi první, kterou tady takhle držím. Nikdo nevěděl, že je zabíjí Hrobař. Vždy jsem je rovnou hodil do rakve, jenže tebe jsem si vyhlídl dřív, než jsem stačil cokoliv připravit. Škoda.“ Usmál se a přiložil mi kapesník na rty a nos. Jediné, čeho jsem si stihla všimnout byl jeho nůž, kterým mi přeřezal provazy.

Bella:

Pro Alici přijel Edward. Díval se na mě strašně zvláštně a já se začala utápět v jeho očích. Musela jsem se na něj usmát. Tak nějak zvláštně mě přitahoval. Kdyby jemu se něco stalo, nepřežila bych to, tak jsem rychle zavřela dveře. Už bylo celkem dost pozdě, tak jsem se osprchovala a šla spát.

„Bello!“ zavolal na mě Alice následující den na prakovišti.

„Sakra nemáš se ode mě držet dál?“ procedila jsem naštvaně skrz zuby. Slíbila mi to!

„Jo já vím, jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku.“

„Viděla si mě. Jsem v pohodě. Sbohem.“ Otočila jsem se a šla do školy. Alice na mě ještě něco volala, ale to jí bylo k ničemu.

Celý den ubíhal šílěně pomalu. Nemohla jsem uvěřit, že je teprve středa. To je jediný den, kdy máme odpolední vyučování. Celý den jsem se Alici vyhýbala. Úspěšnost byla obrovská. Tedy až na oběd.

„Můžu si sednout?“ zeptala se Alice, když přišla k mému stolu v koutě.

„Ne.“ Odsekla jsem.

„Bello, prosím. Já se Hrobaře nebojím. A věříš, že by mi ani nemohl nic udělat?“ šeptala.

„Jakto?“

„No… to ti nemůžu říct. Ještě ne, ale musíš mi věřit.“

„Alice, já… nemůžu. Ty nevíš, jaké to je. S někým se skamarádíš a za chvíli je mrtvý. Začínám tě mít moc ráda, i když tě znám jenom tři dny, a proto se s tebou nemůžu bavit. Nechci, aby si umřela. Kdybych ti nedůvěřovala, neřeknu ti o Hrobařovi ani slovo. Z toho vyplývá, že ti vážně věřím, ale on je schopný čehokoliv. Teď běž, prosím.“ Řekla jsem a zadívala se z okna, jenže to nevypadalo, že by Alice odešla. Naopak. Zůstala tam sedět úplně nehnutě.

„Alice?“

„Co?“

„Už si šla?“

„Ne a ani nehodlám jít.“

„Edwarde!“ zavolala jsem přes celou jídelnu. S jediným Edwardem jsem prohodila pár vět. Okamžitě vstal a šel za mnou. Stále se na mě smutně díval a já začala pochybovat, že Alice držela jazyk za zuby.

„Děje se něco, Bells?“ zeptal se. On mi řekl Bells? Takhle mi říkala jenom moje máma. Páni… tak strašně moc mi chyběla.

„Mohl by sis, prosím, odvést svou sestru?“

„Jistě.“ Usmál se a sklonil se k Alici. Něco jí pošeptal, ale nic jsem neslyšela. Alice se na něj chvíli vyjeveně dívala.

„Myslíš to vážně? Myslíš, že to nebude Carlislovi vadit?“ zeptala se ho Alice.

„Jsem si jistý, že ne.“ Odpověděl jí tím nádherným sametovým hlasem a Alice se usmála. Všimla jsem si jejich očí. Na chvíli se jakoby dívala do prázdna, ale za hned se zase vzpamatovala.

„Máš pravdu. Dobře. Já mu jdu zavolat.“ Řekla a odešla.

„Díky.“ Usmála jsem se na Edwarda a čekala, že odejde.

„Nemáš zač. Vím, že dokáže být občas dost otravná. Víš, jak ti říkala, že jí Hrobař neublíží?“ zeptal se a sedl si.

„Ona ti to řekla?? Já věděla, že to nemám nikomu říkat!“ naštvala jsem se.

„Neboj, Bells. Měla pravdu. Nám neublíží.“

„A řekneš mi proč?“

„Teď ne. Napadlo mě, jestli nechceš přijet dnes po škole k nám domů. Všechno ti řekneme.“ Řekl a podíval se na svou rodinu. Jeho pohled jsem následovala a všimla si, že se na mě dívají jeho sourozenci. Jasper měl obličej skřivený, jako by ho něco bolelo, Rosalie se jemně usmívala a Emmet jen pokyvoval hlavou. Vypadalo to, jakoby nás slyšeli  a ve mně hlodal červíček pochybnosti.

Něco mi tají. Strašně jsem chtěla přijít na jejich tajemství a nejspíš mi ho sami chtějí říct. Zároveň jsem se ale bála, že nás spolu Hrobař uvidí, nebo že si k nim vybuduju ještě hlubší vztah.

„Dobře.“ Zašeptala jsem po chvíli.

„Výborně. Po škole si zajeď domů a já tě ve čtyři vyzvednu.“ Usmál se a než jsem stihla cokoliv říct, odešel za svými sourozenci, s kterými opustil jídelnu.

Tak to bychom měli. Teď přežít poslední hodinu. Vstala jsem, odnesla tác s netknutým jídlem a šla na fyziku.

„Kdo chybí?“ ptal se učitel na začátku hodiny.

„Jessica Stanleyová.“ Řekl někdo a mé srdce se rozbušilo. Jessica chybí. Co když…? Ne! Chybí teprve první den a navíc se se mnou vůbec nebavila. Hrobař jí nemohl nic udělat.

Uklidnila jsem se a ani se nenadála, končila poslední hodina. Rychle jsem běžela k autu a jela domů.

„U Cullenů budu sama sebou.“ Řekla jsem si. Odlíčila jsem se a převlékla se. Černou nosím jen na odstrašení lidí. Ke Cullenům jsem si oblékla obyčejné modré uplé rifle a modrý top s výstřihem. Vlasy jsem si rozčesala, ale do culíku nedala. Nechala jsem je vlnit se po mých ramenech a zádech. Na oči jsem nanesla modro-stříbrné stíny a na rty dala jemný lesk.

Přesně ve čtyři hodiny se rozezněl zvonek.

„Ahoj.“ Usmála jsem se na Edwarda. Stál ve dveřích a s otevřenou pusou mě pozoroval.

„Sluší ti to.“ Vydechl a já cítila, jak se mi do tváří nahrnuje červeň.

„Děkuju.“

„Ještě nikdy jsem tě neviděl v něčem jiném, než v černé. Měla bys to nosit častěji.“

„Černá má odhánět lidi, jenže u vaší rodiny to prostě nefunguje.“ Usmála jsem se.

„Můžeme?“ zeptal se a já přikývla.