Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_3. Kapitola

27.12.2009 (21:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4269×

Podívala jsem se na ni. Byla malá a bledá. Měla krátké černé vlasy a zlatavou barvu očí, jako Edward.

„Hmm.“ Zabručela jsem a dál se věnovala své bagetě.

„Můžu si přisednout?“

„Ne.“

„Dík.“ Řekla a s úsměvem se posadila naproti mně.

„Já ale řekla ne!“ zvýšila jsem hlas, což přilákalo pozornost pár studentů v jídelně.

„Ale já tu chci sedět!“ založila si ruce na prsou. Jen jsem naštvaně zavrtěla hlavou a zadívala se z okna.

„Ještě nikdy jsem nepotkala člověka, který by se nechtěl bavit.“ Řekla po chvíli.

„Asi jsem první.“ Pokrčila jsem rameny.

„A řekneš mi důvod?“ podívala jsem se jí do očí. Měla v nich jiskřičky. Něco na ní mě nutilo nebýt na ni zlá a říct jí pravdu, i když ne úplnou.

„Není to pro tebe nebezpečné. Pro nikoho z vás.“ Zašeptala jsem. Ještě jsem zahlédla, jak se na mě udiveně podívala. To už jsem vyšla z jídelny a utíkala ke svému autu. i hned jsem nastartovala a vyrazila směr Olympie v Seattlu.

Potravin i vybavení do domu jsem měla dost, ale chtěla jsem si koupit oblečení a pár doplňků.

„Bello?“ ozvalo se za mnou, když jsem si právě prohlížela černé rifle. Otočila jsem se a viděla Alici a Edwarda. Pak další lidi, co s nimi seděli v jídelně a jeden starší pár, nejspíš jejich rodiče.

„Alice.“ Povzdechla jsem si, otočila se a šla pryč.

„No tak, Bells, počkej přece!“ zavolala a přiběhla ke mně.

„Co? Už jsem ti snad řekla, že nestojím o přátelé.“

„Jo, já vím, ale i tak ti chci představit zbytek rodiny. Tohle je Edward, Emmet a Rosalie, můj kluk Jasper a moji rodiče Carlisle a Esme.“

„Super, už můžu jít?“ vím, že to bylo nezdvořilé, ale musela jsem taková být.

„Ne. Když už jsme se tu tak sešli, budeme nakupovat spolu.“ Řekla s úsměvem.

„Alice! Poslouchej! Já nechci! Jsem samotářka a tak to taky zůstane!“ skoro jsem řvala. Její rodina mě jen pozorovala s pusou dokořán.

„Jo, to už si mi řekla, tak můžeme?“ ona snad není v pořádku.

Nic jsem jí neřekla, otočila se od ní a rozběhla se ven. Kdyby mě sledovala, byla by už opravdový blázen. Vždť ona mě úplně ignoruje. Jakoby neslyšela, že s ní být nechci a že je to pro ni nebezpečné. Nevím, jak dlouho jí ještě dokážu odhánět. Ona se mi moc líbí a myslím, že by byla skvělá kamarádka. A hlavně její brat Edward! Nevím, co mám dělat.

Hrobař většinou počká měsíc, než si najde nějakou oběť. Do té doby se prostě s nikým bavit nemůžu. Až nastane čas, nejspíš se zase přestěhuju. Ovšem co když už s tím skončil? Co když už nikoho nezabuje? Opět ve mně klíčila naděje. Tak jako vždy.

„Bello?“ slyšela jsem Edwradův hlas, když jsem otevírala dveře od auta.

„Nechte mě být!“ zakřičela jsem.

„Bello, chtěl jsem se ti jen omluvit za Alici. Vím, že už to přehnala, a slibuju, že už se to nestane.“

„Dobře a promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Už musím jít.“ Řekla jsem, rychle nastoupila do auta a jela domů. Nemohla jsem si dovolit, aby mě s ním Hrobař viděl.

Jen co jsem dojela domů, dala jsem si sprchu, uklidila pár nakoupených věcí, nachystala věci do školy a šla spát.

Kvůli mé noční můře jsem se probudila v pět hodin. Spát už se mi nechtělo a jelikož jsem byla celá zpocená, dala jsem si sprchu. Milovala jsem, když se střídá teplá voda se studenou a její kapky uvolňují celé mé tělo.

Po půl hodině už má kůže na prstech začínala být svrklá, tak jsem vypnula sprchu a oblékla si župan. Šla jsem dolů a zapnula televizi. Asi hodinu jsem se dívala na děsně nudný film, dokud jsem neusoudila, že je čas na školu. Nasnídala jsem se, převlékla a udělala svůj každodenní rituál s černým líčením. Vzala jsem si tašku, peníze a klíče od auta a vyjela směr škola.

„Isabella!“ vykřikla Jessica, jakmile jsem vylezla s auta. Nevšímala jsem si jí a šla do budovy.

„Stůj!“ zakřičel znova. Zastavila jsem a otočila se na ni. Celé parkoviště se dívalo na nás.

„Co po mě chceš?“ zeptala jsem se.

„Zkamarádit se.“ Řekla tak nějak posměšně.

„Já ti to neřekla dost jasně? Drž si ode mě odstup, nebo špatně dopadneš.“

„A co ty bys mi mohla udělat?“

„Já nic, ovšem je tu někdo, kdo by mohl.“ Tohle mělo být varování pro všechny přítomné. Otočila jsem se a chtěla pokračovat v chůzi, ale Jessica mě chytila za rameno a prudce mě otočila.

„Tak podívej, mě nebudeš vyhrožovat! A navíc, já mám větší šanci na přežití než ty. Co myslíš? Hrobař zabil oba tvoje rodiče. Proč tebe nechal žít? Myslíš, že bys ho až tak okouzlila, aby tě nechal žít? Nebo si tě nechal do zásoby? Nebuď blbá. Teď jsi na řadě ty. A stejně ti to může být jedno, když jsi úplně sama. Nemáš rodiče, nemáš kamarády, nemáš nic!“ tímhle mě dostala. Do očí se mi hrnuly slzy. Vytrhla jsem se jí a co nejrychleji šla dovnitř.

„Tohle si přehnala, nemyslíš?“ zařvala na ni nějaká holka.

Já běžela až na záchody, kde jsem se zavřela a brečela. Pak zazvonilo. Utřela jsem si slzy a šla na hodinu.

Jakmile jsem vstoupila, třída se na mě podívala. Samozřejmě si všichni vyslechli můj rozhovor s Jessicou. Jen jsem sklopila hlavu a šla si sednout k Edwradovi.

„Je mi to líto, to co ti řekla Jssica.“

„Měla pravdu, až na to, že já se o svůj život bát nemusím.“ Prořekla jsem se.

„Jak to myslíš?“

„Zapomeň na to.“ Zavtěla jsem hlavou a v tu chvíli vešel učitel. Celou hodinu jsem absolutně nic nevnímala. Až když zazvonilo, vyletěla jsem ze třídy a šla na další hodinu.

Na chodbě se na mě každý díval… lítostivě. Bylo jim mě líto. Sklopila jsem oči a nasadila kapuci.

Když jsem procházela kolem záchodů, chytila mě něčí ruka a zatáhla do kabinky.

„Alice“ co to k sakru děláš?“ zařvala jsem.

„Jen se tě na něco potřebuju zeptat!“

„Tak mluv.“ Pobídla jsem ji. Alice se zhluboka nadechla a začala.

„Víš, hledala jsem trochu na internetu. Neuraž se, ale nejsi ty ten Hrobař?“ zeptala se a  o krok poodstoupila. Nemohla jse tomu uvěřit. Zná mě sotva den a už o mě ví to nejpodstatnější, i když to není tak úplná pravda.

„Proč si to myslíš?“

„Protože každá jeho oběť byla tam, kde si v tu dobu bydlela. Ty lidi si znala. Nejdřív tvoji rodiče, babička, přátelé a nakonec přítel. Včera si mi řekla, že bavit se s tebou je pro mě a všechny nebezpečné. Tohle musí něco znamenat.“

„Alice, já… nejsem Hrobař, ale mám s ním něco společného.“ Řekla jsem a sesunula se na zem.

„Řekneš mi to?“

„Teď ne, ale po škole ke mně můžeš přijet.“ Řekla jsem a podívala se na ni. V očích měla nedůvěru.

„Jestli se mě bojíš, můžeme se sejít v nějaké kavárně.“

„Ne, to je v pohodě. Počkej mě o škole u auta a pojedu s tebou.“ Řekla s náznakem úsměvu.

„Dobře, ale něco mi musíš slíbit. Jakmile ti to řeknu, budeš se ode mě držet dál, jasné?“

„Slibuju.“ Řekla po chvíli váhání.

Hrobař:

Jak jsem očekával, Bella se opět přestěhovala. Tentokrát do městečka Forks, kde bydlela jako dítě. Jel jsem s ní, dokonce letěl ve stejném letadle a jak to vypadalo, tušila to.

Zbytek neděle strávila celý den úklidem svého domu a v pondělí jela do školy. Celou tu dobu jsem ji pozoroval zpoza stromů. Tohle věděla také, protože se každou chvíli dívala ven a pátrala v lese. Jako vždy se snažila nedělat si kamarády a první den se jí to dařilo. Hned po škole jela do Seattlu, kde se setkala s těmi pijavicemi.

Ano, já moc dobře věděl o světě mýtických stoření. Upíry jsem poznal na dost velkou vzdálenost, ovšem pokud mě oni neviděli, nevěděli o mě. Nemohli mě cítit, jejich dary na mě nepůsbily a já za to byl nesmírně rád. Nevím, jak je to možné, ale je to tak.

Jedna z těch pijavic byla neodbytnáa a Bella z ní byla mimo. Tohle jsem neřešil. Věděl jsem, že to Bella překousne.

Ovšem co jsem nemohl unést bylo, že by Belle ubližoval někdo jiný než já. Jen já jí mohl působit utrpení a žádná Jessica mi to nebude kazit! Když Belle v úterý ublížila, měl jsem co dělat, abych neskočil na parkoviště a i hned ji nezabil, ale takovouhle smrt si nezaslouží. Ona bude jedenáctá oběť! A i když je pravda, že většinou počkám déle, než si Bella skutečně někoho oblíbí, u Jessici jsem čekat nehodlal.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_3. Kapitola: