Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_19. Kapitola

22.02.2010 (16:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4691×

19. Kapitola

Edward:

Odjela? Odstěhovala se? Opustila mě? I přes to všechno? Ne! To by neudělala!

Ještě dlouho jsem stál v jejím pokoji a vyjeveně se díval na hluchý mobil. Stále se mi v hlavě přehrávala její slova. Odstěhovala se do Phoenixu. To mi nemohla udělat! Proč?

Poraženě jsem si sedl na její postel a dal hlavu do dlaní. Teď bych si strašně moc přál spát, jelikož bych se z téhle noční můry mohl probudit. Bohužel, upíři nespí.

„Sakra!“ vykřikl jsem a pod náporem vzteku a zoufalství jsem jednou rukou bouchl do zdi.

„Sakra,“ vydechl jsem, když má ruka proletěla skrz.

Neměl jsem tu Bellu nechávat samotnou, neměl jsem jezdit tak daleko. Ale kdo mohl tušit, že se rozhodne odstěhovat? Posledních pár dní byla tak… šťastná. Smála se, dokonce přijala mou nabídku, aby se přestěhovala k nám. A hlavně jsem souhlasil, že ji přeměním. Nebyl jsem si tím jistý, ale já bez ní žít nemůžu. Ona to moc dobře ví, a i přesto mě opustila.

To ale nedává smysl.

Vyskočil jsem z okna a běžel do ztemnělého lesa. Ano, stmívalo se, ale mě jakožto upírovi mi to ani v nejmenším nevadilo. Běžel jsem a vnímal jsem jen svůj strach. Strach z toho, že už ji nikdy neuvidím, že jsem ji opravdu ztratil. Běžel jsem a svými zaťatými pěstmi praštil do každého stromu, který se mi postavil do cesty.

Doběhl jsem až na svou louku, kde jsem padl na kolena a z mého hrdla se vydral vzlyk. Lehl jsem si na záda a obličej zakryl dlaněmi.

Po půl hodině jsem došel k jednoznačnému závěru. Nenechám ji. Odjedu za ní a přivedu ji zpět, ať se stane cokoliv. A má rodina mi jistě pomůže. Vstal jsem a upíří rychlostí doběhl domů.

„Pojďte dolů!“ zavolal jsem, když jsem vběhl do haly. Vešel jsem do obýváku a netrpělivě přecházel sem a tam. Za dvě vteřiny vešla celá rodina.

„Proboha, Edwarde, co se ti stalo? Vypadáš strašně,“ vydechla Esme. Zastavil jsem se a zadíval se do jejích starostlivých očí. V tu chvíli jsem si opět vzpomněl na Bellu a srdce se mi sevřelo. V mém hrudníku se objevila obrovská díra a… Bolelo to. Hodně. Rukama jsem si objal hrudník a opět padl na kolena. Okamžitě u mě byla Esme a klečela vedle mě.

„Co se stalo, zlatíčko?“ Pohladila mě po vlasech jako malé dítě.

„Bella… Odjela,“ vydechl jsem a celá rodina zkameněla. Jako první se vzapamatovala Rosalie.

„Edwarde, vzpamatuj se a řekni nám, co přesně se stalo!“ Vzala můj obličej do dlaní a donutila mě podívat se jí do očí.

„Když jsem k ní přišel, nebyla doma. Zkoušel jsem jí volat, ale nebrala to. Když jsem jí volal podruhé, řekla, že se přestěhovala do Phoenixu, že to tak bude lepší, a že neměla sílu se s námi rozloučit.“

„Říkala ještě něco?“ zeptala se Esme.

„Že mě miluje a nechce, abychom ji hledali.“

„To ale nedává smysl,“ ozval se Carlisle.

„Ne, to nedává. Kdyby měla v plánu se odstěhovat, nechtěla by se stěhovat k nám. Edwardovi říkala, že by ho opustit nedokázala… Proč taková změna názoru?“ zeptal se Jasper a mě to došlo. Vytřeštil jsem oči.

„Hrobař?“ zeptal jsem se a všichni se podívali na Jaspera. Něžnější půlka mé rodiny prosila, aby to nebyla pravda. V myšlenkách vzlykala a přesvědčovala se, že se jim to jen zdá. Mužská část vzpomínala na všechny ty vraždy, o kterých nám Bella vyprávěla.

„Nechci dělat ukvapené závěry, ale myslím si to. Než cokoliv uděláme, zaměříme se na její stopu. Ve škole byla určitě, že? Začneme tam.“ Všichni vstali, ale já nebyl schopný pohybu.

Pokud je to všechno pravda a Hrobař má Bellu… Panebože. Když si představím, kolik lidí už zabil. A jakým způsobem. Ne! Ona musí žít. Bella je silná a já ji zachráním dřív, než se jí něco stane. Pokud ji drží od konce školy, ještě je možnost, že bude žít. A jestli ne…

„Forkský hřbitov. Tam je jediné místo, kde by ji mohl… Pohřbít,“ zašeptala Alice a vzlykla.

„Jedeme tam,“ řekl jsem rozhodně a nasedl do auta. Počkal jsem, než si nasedne Alice s Jasperem a rozjel se. Zbytek jel Emmetovým jeepem. Rychlost jsem vytáhl témeř na dva stě kilometrů za hodinu a na hřbitově jsme byli za pět minut. Celá rodina se rozběhla jiným směrem a za minutku jsme se opět sešli u auta.

„Nic,“ řekl každý z nás a já zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se přemýšlet, ale do každé myšlenky se mi dral strach o Bellu. Začínal jsem panikařit.

„Jedeme do té školy,“ řekl Carlisle a my opět nastoupili.

„Podívejte!“ vykřikla Alice, když jsme vystoupili na parkovišti. „Bellin batoh!“

Lidskou rychlostí jsme se rozběhli k batohu. Proč lidským? Protože na vedlejších lavičkách seděl Mike a jeho kamarádi a dívali se na nás.

„Hej, Miku! Nevíš, proč si tu Bella nechala ten batoh? Nemůžeme ji nikde najít,“ zavolal na něj Emmet co nejklidněji uměl, zatímco já k sobě tisknul tašku.

„Včera po druhé vyučovací hodině jí někdo volal. Byla celá bledá a dal bych cokoliv za to, že jí tekly slzy. Když zavěsila, seděla asi pět minut na lavičkách a čuměla do blba, pak se zvedla a odjela pryč. Stalo se jí něco?“ projevil Mike starost a v jeho myšlenkách jsem slyšel, jak si to spojuje s vraždou Jessici.

„Ne, je v pořádku!“ vykřikla Alice a snažila se přesvědčit sama sebe. Pomalým krokem a se svěšenými rameny jsme došli zpět k autům.

„No tak sakra! Myslete! Kdyby jste byli Hrobař, kam byste odvezli člověka, kterému se chcete pomstít nejvíc?“ zeptal se Carlisle a každý z nás se zaměstnal vlastními úvahami.

Tady ji určitě nenechal, musí vědět, že po něm půjdeme, a proto ji taky donutil mi zavolat. Když jsem s ní mluvil přes telefon, slyšel jsem ozvěnu. Mysli, Edwarde! Bella říkala, že se přestěhovala do Phoenixu. Pomohla mi, chtěla, abych ji našel. Témeř jsem slyšel, jak mi vše zapadlo do sebe.

„Je poblíž Phoenixu nějaká jeskyně nebo něco podobného?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase a všichni se podívali na Carlisla.

„Zdá se, že jedeme do Phoenixu. Jeďte za mnou,“ pokynul nám rukou a o chvíli později jsme už startovali. Mé Volvo tentokrát řídil Jasper, jelikož já bych nebyl schopen řídit.

Stále jsem měl před očima Bellinu usměvavou tvář. Kdykoliv jsem zavřel oči a soustředil se, slyšel jsem, jak říká, že mě miluje, a že se ke mně přestěhuje. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější upír na světě. Konečně po sto letech jsem také našel spřízněnou duši, mou druhou polovičku, někoho, koho budu milovat po celou věčnost, někoho, pro koho bych položil život.

Bohužel, Bella se teď dívá na nejchladnokrevnějšího vraha, jakého jsem za své bytí poznal. Jednou mi Bells řekla, že dostat se Hrobařovi pod ruku je jako vstoupit do klece s hladovým lvem. Teď je v té kleci Bella.

„Šlápněte na to!“ vykřikl jsem tak, aby to slyšel i Carlisle, který jel před námi a navigoval Emmeta.

„Klid, Edwarde, stihneme to,“ uklidnila mě Alice. S povzdechem jsem se opřel a zavřel oči. Vzpomínky… To je to jediné, co mi zatím zbylo.

„Jsme tu,“ řekl potichu Jasper a zastavil auto. Okamžitě jsem vyběhl z auta a nasál vzduch.

„Byla tu. Všude je její vůně,“ oznámila mi Esme a já se zadíval na jeskyni před sebou. Byla celkem malá, nenápadná. Vypadala jako tunel, a když jsem se rozběhl dovnitř, cesta klesala. Zahýbal jsem do různývh uliček a následoval jsem Bellinu vůni. Zastavil jsem až na místě, které vypadalo jako místnost. Na jedné stěně byla připevněna louč a uprostřed byl obrovský stůl z kamene. V každém rohu bylo kovové oko a na něm připevněné provazy, které ležely na stole.

„Krev.“ Za mnou se objevil zbytek mé rodiny a vyjeveně koukali na stůl přede mnou. Přišel jsem blíž a uchopil tenké provazy. Byla na nich krev, ještě čerstvá a určitě Bellina.

„Sakra!“ vykřikl jsem a otočil se na rodinu.

„To ještě nemusí nic znamenat,“ řekla Rosalie přiškrceným hlasem.

„Kde by mohli být teď?“ zeptal jsem se zoufale.

„Na hřbitově. Kde jinde? Hrobař chce, aby Bella trpěla. Věřte mi, když jsem byl ještě voják, nejhorší pro lidi bylo vidět umírat jejich rodinu. Podle Belly jsou její rodiče pohřbeni tady ve Phoenixu,“ ujal se slova Jasper.

„Chceš říct, že ji chce umístit do hrobu jednoho z rodičů?“ ozvala se Esme a všichni vykulili oči.

„Obávám se toho.“ Jasper přikývl a všichni jsme okamžitě běželi zpět k autům.

„Kde je tu hřbitov?“ zeptal se Emmet.

„To opravdu netuším,“ odpověděl Carlisle.

„To je jedno, zeptáme se někoho ve městě. Hlavně teď jeďme!“ Nasedli jsme a opět vyjeli. Moje Volvo jelo první, a jelikož se stmívalo a slunce už nesvítilo, mohli jsme jet městem bez obav. Zastavil jsem u prvního dospělého člověka, kterého jsem potkal. Stáhl jsem okénko a pokusil se o úsměv.

„Prosím Vás, nevíte, kde je tu hřbitov?“ zeptal jsem se asi třicetiletého pána.

„Samozřejmě, jeďte rovně, u obchodního domu zahněte doleva a jeďte přímo za nosem. Hřbitov je asi pět kilometrů od konce města,“ řekl. Ani jsem nepoděkoval a opět se rozjel. Jel jsem, jak ten pán říkal a zanedlouho jsme minuli obchodní dům.

„To snad ne!“ vykřikl jsem, když se před námi objevila uzávěrka silnice. Okamžitě jsem vystoupil z auta a než jsem zavřel dveře, řekl jsem: „Já poběžím. Zkuste najít jinou cestu. A rychle prosím!“

„Hodně štěstí,“ popřála mi Alice a já běžel. Vzal jsem to lesem a po deseti minutách jsem se zastavil u brány na hřbitov. Nezdržoval jsem se otevíráním, jen jsem skočil a už jsem probíhal mezi náhrobními kameny.

Hřbitov byl opravdu rozlehlý, ale i přesto jsem ho ihned zahlédl. Přede mnou stál muž s lopatou a hlínou zasypával hrob. Rozběhl jsem se snad ještě rychleji. Nevšiml si mě, a když jsem byl metr od něj, skočil jsem.  Oba jsme se svalili na zem a já okamžitě vyskočil na nohy. Dave ležel na zemi a vyděšeně se na mě díval. Vrčel jsem a bojoval s nutkavou touhou. Touhou skočit po něm znova a zlomit mu vaz. Jenže mi v tom něco zabránilo.

„Nééééé!“ zaslech jsem hlas, Bellin k smrti vyděšený hlas, a následné škrábání a vzlyky. Otočil jsem s hrůzou hlavu a chtěl jí pomoct, když jsem na boku ucítil náraz, který mě odmrštil pět metrů daleko. Když jsem se opět postavil ze země, Dave se na mě posměšně díval a stál těsně u kraje vykopané jámy. Bella stále křičela, prosila o pomoc, kopala do víka. Rvalo mi to srdce.

„Nekřič, Bells! Šetři si vzduch,“ řekl posměšně Dave, ale Bella ho slyšet nemohla. Opět jsem z plna hrdla zavrčel a skočil po něm, jenže ten zmetek uhnul. Rychle jsem se na něj podíval.

„Nesnaž se, já ti říkal, že mám na své straně královskou rodinu. Stačí pět minut a Bella se setká se svými rodiči. Dopřej jí to,“ řekl přeslazeným hlasem.

„Okamžitě odstup!“ zakřičel jsem a Bella zmlkla.

„Edwarde?“ Rozlehl se opět její hlas.

„Jsem tady, lásko! Vydrž, prosím, a nekřič!“ zavolal jsem zpět.

„Stejně to nepomůže,“ pošeptal mi Dave, ale v tu chvíli se jeho pohled změnil. Vytřeštil oči a pootevřel pusu. Sám jsem slyšel myšlenky mé rodiny, která se blížila. Dave se otočil a rozběhl se. Na člověka běhal velmi rychle.

„Jdu po něm!“ zakřičel za mnou Emmet, ale to už jsem skákal do vykopané jámy. Celá rodina, kromě Emmeta a Jaspera, se nakláněla přes okraj.

Rukama jsem odmetal hlínu z víka a přemýšlel, jak rakev otevřít.

„Pospěš si, Edwarde! Slyším, jak lapá po dechu,“ řekla Esme a slyšel jsem, jak vzlykla. Zatřepal jsem hlavou, napřáhl se a rukou prorazil víko. Dal jsem malou ránu, abych neublížil Belle. Ani jsem se jí nedotkl. Zevnitř jsem víko uchopil a trhl. Otvor byl dost velký, aby se tím Bella protáhla. Jakmile jsem dřevo odhodil, Bella se posadila a zhluboka se nadechla. Okamžitě jsem ji objal. Bella stále popadala dech a plakala. Chtěl jsem se odtáhnout a prohlédnout ji, ale chytila mě za košili a nepustila.

„Už je to v pořádku, Bells. Jsem tu. Nech mě tě prohlédnout,“ pošeptal jsem jí a přitom ji hladil po vlasech.

„Omlouvám se. Moc se omlouvám,“ vydechla mezi vzlyky, ale stále mě nepouštěla.

„Bells, prosím, za nic nemůžeš. Dovol mi tě prohlédnout,“ zopakoval jsem. Bella povolila stisk a odtáhla se. Chtěl jsem se podívat na ni, ale můj pohled se stočil k tomu pod ní. Bella seděla na kostře. Už byla rozpadlá, ale ten zápach byl… nesnesitelný.

„Panebože,“ pošeptala Bella a rukou si zakryla ústa, když následovala můj pohled. Okamžitě jsem ji chytil do náruče a vyskočil s ní ven. Natočil jsem ji tak, aby neviděla do hrobu, a opět ji objal. Její vzlyky se teď rozléhaly hřbitovem ještě hlasitěji a já cítil, jak mi vlhne košile kvůli jejím slzám.

„Edwarde, je nahá,“ upozornila mě Esme. Okamžitě jsem se od Belly odtáhl, sundal si košili a oblékl ji Belle. Než jsem ji opět objal, prohlédl jsem si ji. Zápěstí a kotníky měla odřené a špinavé od zaschlé krve. Pohlédl jsem jí do obličeje, ale dívala se na zem. Vlasy měla celé rozcuchané.

„Dostaňme ji odsud,“ pronesl jsem a opět Bellu objal, když v tom za námi přišli Emmet s Jasperem.

„Utekl nám. Ztratili jsme stopu u prvního stromu v lese,“ řekl naštvaně Emmet a pohledem zůstal na Belle.

„Panebože,“ pošeptal tak, aby to Bella neslyšela. Jasper se chopil lopaty, aby mohl zakopat hrob.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se Belly a ta jen jemně přikývla. Vzal jsem Bellu do náruče, rodině jsem naznačil, aby šli napřed a já šel asi pět metrů za nimi. Belle stále tekly slzy, ale nevzlykala. Jen se tupě dívala před sebe. Políbil jsem ji do vlasů a ona vzhlédla.

„Edwarde, dej mě na zem, prosím,“ pošeptala ochraptěle, ale do očí se mi nepodívala.

„Ne, Bells. Jsi vysílená.“

„Můžu jít sama.“ Zaváhal jsem, ale nakonec ji postavil na zem a objal kolem pasu. Ušli jsme sotva pár metrů, když se ozval výstřel, Bella se zastavila na místě a vzduchem se rozšířila vůně její krve. Poté Bella bezvládně padla k zemi.