Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_18. Kapitola

19.02.2010 (21:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4495×

18. Kapitola

No tak, Bello, otevři oči. Otevři je! Snažila jsem se přimět zvednout ztěžklá víčka. Nešlo to, ale i přesto jsem věděla, že se odněkud linulo slabé světlo. Konečně se mi podařilo odlepit víčka a já zamrkala. Potom ještě jednou, usilovněji, až jsem zaostřila na blikající světlo.

Na stěně byla upevněná louče. Srdce se mi rozbušilo. Stěna byla kamenná. Jsem v jeskyni? Co to sakra…

Pokusila jsem se zvednout, ale rukama až do zad mi projela ostrá bolest, až jsem zalapala po dechu. Svezla jsem se zpět na něco plochého a tvrdého.

Byla jsem svázaná. Ruce i nohy mi obepínal tenký, ale za to pevný provaz. Ležela jsem na něčem studeném a… Byla jsem nahá. Nohy jsem měla natažené a roztažené a já si až teď uvědomila bolest v podbřišku.

Z očí se mi draly slzy. Nevěděla jsem, kde to jsem, co se mi stalo. Nepamatovala jsem si skoro nic. Jediné dvě věci mi byly jasné. Někdo mě znásilnil a hodlá mě zabít.

Snažila jsem se přemýšlet, vzpomenout si. Nakonec se mi podařilo paměť oživit.

Byla jsem ve škole. Edward se mnou nebyl a já… Mu volala. Pak jsem šla zpět do školy.

Hlava mi třeštila, jako kdybych měla kocovinu. Před očima se mi míhaly černé tečky. Zavřela jsem oči a myslí mi blikl obraz. Dave.

„Panebože,“ zašeptala jsem slzy přetekly přes okraj. Má mě Hrobař. Nalákal mě, lhal mi, že má Esme, ale já věděla, že by mi to Edward řekl. Jak já byla hloupá. Teď jsem na to doplatila. Sama jsem se mu vydala, i když mi tvrdil, že má mou druhou matku. Tohle mi Edward neodpustí…

„Konečně ses probrala.“ Otočila jsem hlavu tím směrem, odkud jsem zaslechla hlas. Stál tam… Na sobě měl bílou rozepnutou košili a volné rifle. Za ty dva roky se skoro vůbec nezměnil, jen je teď bledší, vyšší a zlejší. Neodpovídala jsem mu, jen jsem nechala slzy téct.

Přišel ke mně, ruku mi položil na mé bříško.

„Víš, i v bezvědomí jseš skvělá. Celkem závidím tvému Edwardovi,“ řekl posměšně a rukou sjel níž. Pohladil mě na tom nejintimnějším místečku. Začala jsem sebou cukat, ale tenké provázky mi odíraly kůži. Nezmohla jsem se na nic jiného, než zadržovat žaludeční šťávy, které se draly ven. Nemohla jsem dělat nic, i když do mě vnikl prsty. Z úst se mi vydral vzlyk. Otočila jsem svou hlavu tak, abych se na něj nemusela dívat, a můj zrak spočinul na hromadě mého oblečení válející se v rohu.

Prsty se ve mně začaly pohybovat a já opět vzlykla.

„No tak, neříkej, že se ti to nelíbí,“ řekl a já cítila jeho dech na svém uchu. Polkla jsem další příval žaludečních šťáv, ale neodpovídala jsem.

„Mlčení je souhlas. Dobře, tohle se ti líbí, ale počkej…“ vytáhnul prsty a já slyšela nějaký zvuk. Mé srdce na chvíli přestalo bít, když jsem si uvědomila, co to bylo. Prodce jsem otočila hlavu a vytřeštila jsem oči na Davea, který si stahoval rifle i trenky.

„Ne, prosím, ne,“ vydechla jsem.

„Ale no tak, v bezvědomí jsi nic nenamítala.“ Místností se rozlehl jeho smích. Sklonil se nade mě. Okamžitě jsem otočila hlavu, ale on mě chytil za bradu a prudce trhnul.

„Budeš se na mě dívat, a nebude tě to bolet!“ procedil skrz zuby. Jednu ruku přemístil na mé prso a začal ho mačkat. Bylo to nechutné. Dotýkal se mě všude po těle a mě nezbylo nic jiného, než si představit, že je to Edward. Ovšem to, co jsem čekala, se nestalo. Stále přejížděl rukama po mém nahém těle, ale najednou přestal, natáhl si kalhoty a bez jediného slova odešel.

Počkala jsem pár minut, jestli se nevrátí, a pak jsem se rozbrečela naplno. Opět jsem se pokoušela posadit, ale provaz se mi zadíral do kůže a působil ještě větší bolest. Celá jsem se třásla, a když jsem si vzpomněla, jak se mě dotýkal… A že mě znásilnil… Byla jsem znechucená sama sebou.

Místnost zaplnily mé vzlyky a přes slzy jsem neviděla. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem.

Místo toho jsem jen zavřela oči a vzpomínala na nejkrásnější chvíle strávené s Edwardem. Vzpomínala jsem, jak jsme se poprvé viděli. Omlouval se mi za Alici. Vzpomínala jsem na náš první polibek. Bylo to tak nádherné. Všechny chvíli s ním byly ty nejhezčí v mém životě.

Forks mi naprosto změnilo život. A v podstatě mě sem zahnal Dave. Mám mu být vděčná? Měla bych být ráda, že díky němu jsem alespoň na měsíc byla neskonale šťastná? Našla jsem lásku, novou rodinu, která mě má ráda. A teď mi to chce vzít.

Další a další vzlyky se draly skrz mé hrdlo.

Za svůj život jsem už četla mnoho knížek. Dětské pohádky, puberťácké knížky, romantiku pro dospívající a horory pro dospělé. A já se právě v jednom z těch hororů nacházím. Nějaký ten padouch obvykle unese hlavní hrdinku. Je to tak ve většině případů. A ve všech těch případech se hlavní hrdinka snaží přežít. Snaží se být silná, zmást padoucha a utéct. Než jsem se sem dostala, toužila jsem být jako ony. Odvážné hrdinky, které se nezaleknou ani chladnokrevného vraha. Bohužel, já nejsem jako ty v knihách.

Já jsem jen obyčejný člověk, který se ani nenamáhá přežít. Tohle je skutečnost, ve které se zázraky nedějí. Já už neměla sílu myslet, neměla jsem sílu být silná. Já už se mohla jen poddat.

„Miláčku, jsem doma!“ zavolal Dave, až jsem se lekla. Opět jsem otevřela oči. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého a usmíval se na mě. V tom mě něco napadlo. Využila jsem zbytek svých sil a nadzvedla se tak, abych se mohla jeho rtů dotknout. Byla jsem sama ze sebe znechucená, ale dospěla jsem k závěru, že musím žít. Už kvůli Edwardovi. A tohle byla jediná naděje na přežití.

Otřela jsem se ústy o jeho, jazykem jsem mu přejela po spodním rtu, který jsem následnovně jemně zkousla. Tohle se Edwardovi líbilo.

„Ale? Že bys dostala rozum?“ zeptal se mě s úsměvem, když jsem ztěžka dopadla zpět na záda. Neodpovídala jsem, jelikož kdybych otevřela pusu, nejspíš bych se pozvracela.

„No… Stejně ti to není nic platný. Zabiju tě tak jako tak,“ řekl a moje naděje se vytratily úplně. V tu chvíli se ozval nějaký zvuk. Byla to moje oblíbená písnička. Pootočila jsem hlavu po zvuku a na chvíli přestala dýchat.

Byl to můj mobil. Měla jsem ho stále v kapse kalhot a někdo mi volal. Dave přešel k hromadě a vylovil můj mobil.

„Ale, volá ti pijavice.“ Já měla Edwardovi volat. Musí vědět, že je něco v nepořádku. Telefon stále vyzváněl a Dave z něj nespouštěl oči.

„Tak fajn, je mi jasné, že se ozve ještě jednou,“ řekl, když zavládlo ticho. Chvíli se na mě díval, než opět promluvil.

„Pokud chceš, aby přežil on i jeho rodina, promluvíš s ním.“ Neodpovídala jsem. Třeba si bude myslet, že nemůžu mluvit…

V tu chvíli uchopil do ruky jeden z provazů, který mi držel nohu, a prudce škubl. Místností se rozlehl můj pronikavý a srdcervoucí křik. Bolelo to… Moc to bolelo. Křičela bych i dál, kdybych neslyšela, že se Dave směje. Okamžitě jsem přestala a skousla si jazyk.

„Takže mluvit umíš a dokonce máš i krásný hlas. Až zase zavolá, vezmu to a přidržím ti mobil u ucha. Řekneš mu, že jsi v pořádku, ale že jsi tak dál žít nemohla. Řekneš mu, že ses odstěhovala pro jejich dobro, ale neměla si tolik síly říct mu to do očí. Je ti to jasné?“

„Když to neudělám?“ zeptala jsem se a on se usmál.

„Pokud to neuděláš, začneš křičet nebu mu naznačíš, že tě mám, zabiju tě daleko bolestivější smrtí, než jsem měl v plánu a ještě slibuju, že Edward taky nepřežije.“

„Dobře, udělám to.“ Neměla jsem na výběr.

„Tak se mi líbíš. Jo a snaž se, aby si zněla klidně  a vyrovnaně.“ Jen jsem kývla a čekala. Jenže já musela mluvit.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se a trénovala si můj klidný hlas.

„Ve Phoenixu.“

„Proč?“ Dave si sedl vedle mě a pohladil mě po tváři. Dalo mi strašně moc práce neucuknout, ale já ho musela přesvědčit. Nechtěla jsem umřít, ale zároveň jsem neměla sílu se vzpouzet. Jediná šance byla přesvědčit ho, že chci být s ním. Proto jsem se na něj usmála.

„Protože chci, abys vážně trpěla. Pohřbím tě na zdejším hřbitově, a protože tě mám rád, můžeš si vybrat, jestli chceš jít k tátovi nebo k mámě,“ řekl a stále se slizce usmíval. Mé srdce se na moment zastavilo při představě, že umřu v rakvi na matčiném těle. Další a další slzy se draly ven, ale já musela přežít.

„Proč to děláš? Na světě existuje mnoho žen, které by stály o takového muže, jako jsi ty.“ Můj hlas se stále třásl, ale bylo to lepší než předtím.

„Protože já chci jenom tebe. Tys bylas první opravdová láska.“

„Ale víš, kolika klukům se tohle děje?“

„Ano, vím!“ Klidný hlas byl pryč. Místo toho na mě řval. „A já se postarám alespoň o jednu potvoru.“

„Změnila jsem se. Můžeme začít znovu a…“ Nestačila jsem doříct větu. Zvedl ruku a dal mi facku. Zavřela jsem oči a snažila se ze sebe nevydat ani hlásku.

„Omlouvám se,“ zašeptal a pohladil mě po čele. Teď jsem ucukla.

„Nesahej na mě, TY nemůžeš.“ Skoro jsem mu plivla do tváře. Opět se napřáhl, že mě uhodí, ale rozezněl se můj mobil. Ach ne.

Dave ho vzal do ruky a podíval se na mě.

„Buď rozumná a přesvědčivá a nic se mu nestane,“ řekl a přiložil mi mobil k uchu. Zhluboka jsem se nadechla a pokývala hlavou.

„Bello? Jsi v pořádku?“ ozval se Edwardův rozrušený hlas. Jen co jsem ho slyšela, bylo mi líp.

„Ano, Edwarde,“ odpověděla jsem, k mému údivu, normálním a klidným hlasem.

„Jak to, že jsi mi nevolala? Víš, jak jsem se bál? Když jsem přijel domů, rovnou jsem jel k tobě, ale ty tam nejsi. Kde jsi?“ Zněl opravdu zoufale a mě po tváři stekla další slza. Opět jsem se zhluboka nadechla.

„Promiň, ale já takhle žít nemůžu. Den co den se bát, že vám Hrobař něco udělá… Já… Tohle byla jediná možnost, kdy utéct.“

„Cože?“ vykřikl.

„Promiň, Edwarde.“ Zavřela jsem oči a tiše vzlykla. Nic se neozývalo. Dlouho bylo ticho. Ale po chvíli opět promluvil.

„Děláš si srandu, že? Tohle bys nám neudělala. Mě bys to neudělala.“ Mluvil potichu, ale i přesto jsem slyšela každé jeho slovo.

„Odjela jsem zpět do Phoenixu. Prosím, nehledej mě. Pro mě to tak bude lepší.“ Opatrně jsem se podívala na Davea a ulevilo se mi. Zřejmě nepostřehl, že jsem Edwardovi řekla, kde jsem. Teď jsem opět měla naději, že mě neposlechne a půjde mě hledat.

„Bello,“ vydechl Edward a na mém jazyku se objevili slova, která jsem mu musela říct.

„Edwarde, věř, že i přes to všechno tě miluju a vždycky budu. Sbohem,“ zašeptala jsem a otočila hlavu. Dave zaklapl mobil a vší silou ho hodil na stěnu.

„Bylas dobrá.“ Pokýval mi hlavou a opět odešel. Nechal mě tam samotnou, nahou, znásilněnou a raněnou. Byla mi zima, celá jsem se třásla, pálili mě oči a cítila jsem krev, která vytékala z mých svázaných kotníků a zápěstí.

Teď se k tomu přidala další bolest. Slyšet Edward takhle zoufalého a smutného mi trhalo srdce. Doufala jsem, že přijede do Phoenixu a bude mě hledat. Doufala jsem, že mu dojde, že bych ho nikdy neodkázala opustit. Doufala jsem, že Alice dostane nějakou vizi. Doufala jsem marně. Cítila jsem se strašně. Byla jsem slabá a bezmocná.

Cítila jsem, jak mé tělo opouštejí i zbytky posledních sil a já opět upadám do tmy.

„Vstávat a cvičit!“ Opět jsem se s trhnutím probudila a zamrkala ztěžklými víčky. Zaostřila jsem na Davea. V jedné ruce svíral lopatu a v druhé nůž. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Dave… Prosím, nedělej to,“ vydehla jsem. Nic jiného než prosit mi nezbývalo.

„Ale no tak, já myslel, že ses s tím smířila,“ prohodil a opřel lopatu o zeď. Přišel ke mně a nožem přeřezal všechny provazy. Okamžitě jsem se schoulila do klubíčka a prohlížela si rány. Okolo zápěstí a kotníků jsem měla rány až do masa. Stále z toho tekla krev. Okamžitě jsem se nahla nad okraj mé „postele“ a zvracela.

„Na,“ řekl, když jsem se opět narovnala a podal mi dva rohlíky.

„Přece tě nenechám umřít hlady, to by nebyla zábava,“ prohodil, když viděl můj výraz.

„Jak dlouho jsem tu?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem.

„Před třemi dny jsi přišla, zavezl jsem tě sem, mluvila jsi s Cullenem a až do teď si spala. Už mě nebavíš.“ Tohle je můj konec.

„Prosím, nikomu nic neřeknu. Jen mě nech jít,“ zkusila jsem naposledy.

„Dobrej vtip. Vstaň!“ Jeho hlas zněl naštvaně a nedočkavě zároveň. Tvrdě mě uchopil za děravé zápěstí a zatahal. Měla jsem co dělat, abych zůstala stát na nohou, na které jsem dopadla. Byla jsem slabá a nohy se mi klepaly.

Dave mě táhl za sebou jako hadrovou panenku. Občas jsem zakopla, ale on si toho nevšímal a šel dál. Vedl mě kamennými chodbami a já netušila, kde to jsem. Studená podlaha mi chladila chodidla. Po chvíli jsem zahlédla světlo. Světlo na konci tunelu.

Vyšli jsme ven a Dave mě doslova hodil do kufru svého auta. Zavřel a jediné, co jsem zaznamenala byl motor. Dave se rozjel… Poznala jsem to podle pohybů. Dodávka stále nadskakovala. Ležela jsem tam schoulená do klubíčka a snažila se držet při zemi. Počítala jsem vteřiny, minuty a nakonec hodiny.

Jeli jsme dvě a půl hodiny, než Dave zastavil a opět otevřel kufr. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že se setmělo. Sotva jsem vystoupila z kufru, udeřil mě do nosu štiplavý a hnilobný zápach. Znatelně jsem se otřásla a Dave se zasmál.

„Promiň, už jsem odkryl hrob tvé matky.“

„Cože?“ zajíkla jsem se.

„Slyšelas dobře. A teď, promiň, ale tohle bude bolet,“ řekl, napřáhl se a uhodil mě. A já se opět ponořila do tmy.

Vzbudil mě podivný zvuk. Jakoby se něco sypalo. Zhluboka jsem se nadechla, což jsem neměla dělat. Zápach byl ještě intenzivnější. A pak jsem si vzpomněla na Daveovi slova. Už jsem odkryl hrob tvé matky.

„Néééé!“ zakřičela jsem, když jsem si uvědomila, kde ležím. Byla jsem uvězněná v rakvi a pode mnou ležela kostra mojí matky. Začala jsem bušit a kopat do víka, co mi síly stačily, ale já zaslechla jen hlínu dopadající na rakev a krutý smích mého vraha.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_18. Kapitola: