Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_17. Kapitola

18.02.2010 (13:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4972×

17. Kapitola

„Bello promiň, že to vytahuju, ale říkala jsi, že víš, kdo je Hrobař,“ řekl opatrně Jasper.

„Ano, ale nechápu, k čemu by vám to bylo. A já o tom moc mluvit nechci.“ Upřímně jsem se bála, co by si o mně Edward pomyslel, kdyby věděl, co jsem udělala. Byla jsem mladá mrcha, která si jen užívala a lidi využívala.

„Možná kdybychom o něm věděli něco víc, Alice by zahlédla alespoň něco málo z jeho budoucnosti.“ Nejistě jsem se podívala na Edwarda, který seděl vedle mě na gauči a objímal mě kolem ramen. Povzbudivě se na mě usmál. Povzdechla jsem si.

„Kdysi jsem nebyla taková jako teď. Bývala jsem usměvavá, milá, přátelská. Byla jsem královnou střední školy a to jsem byla teprve ve čtvrtým ročníku nižšího gymnázia. Dalo by se říct, že jsem byla lamačka mužských srdcí. Nikdy jsem nechodila s klukem mladším než sedmnáct. A já o kluky vážně neměla nouzi.“ Cítila jsem, jak se Edward napjal. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Dívala jsem se na mé ruce složené v klíně.

„S kamarády jsme měli svou vlastní partu, do které chtěl patřit snad každý. Každý víkend jsme chodívali do jednoho klubu. Tam jsem ho potkala poprvé.

Jmenuje se Dave Munch. Poznala jsem ho před dvěma lety. Pozval mě na pár panáků a pak jsme šli tancovat. Říkal, že se právě přistěhoval a vážně nebyl k zahození. Byl… nádhernej a byl novinka. Tak nějak jsem s ním flirtovala a když odjížděl, byl vážně smutnej. Taky jsem byla. Hodně se mi líbil a při vzpomínce na to, jak líbal… Bylo mi smutno.

Druhý den se šlo do školy. Seděla jsem v jídelně u obvyklého stolu s partou. Pak se všichni otočili a já ho viděla. Stál ve dveřích jídelny a díval se na mě. Projela mnou taková vlna štěstí, že jsem se k němu rozběhla a políbila ho.“ Edward se opět napjal a já se mu podívala do očí. Díval se na mě s bolestí a lítostí. To, co jsem čekala, tam nebylo. Nebylo tam znechucení. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, tak jsem zamrkala a odvrátila pohled. Edward si mě přitáhl blíž k sobě.

„Začali jsme spolu chodit. Podle všech jsme byli nejhezčí pár na škole a já tomu věřila. Několikrát mi řekl, že mě miluje, ovšem to já mu říct nemohla. Uznávám, byla jsem mrcha, ale nelhala bych mu. Dokonce bych mu řekla o Markovi, kdyby se zeptal.“ Ironicky jsem se pousmála a už jsem nebránila slzám.

„Kdo byl Mark?“ zeptal se Emmett.

„Ital. Chodila jsem s ním od svých třinácti let. Bydlel v Itálii, kam jsem s rodiči jezdila možná jednou za měsíc. Jeho jsem opravdu milovala, i když jsem ve Phoenixu chodila s někým jiným. Vlastně jsem pokaždé měla dva kluky. Markovi bylo osmnáct a jednou, když jsem chodila s Davem, za mnou přijel. Zrovna jsem stála před školou i s Davem a ostatníma, když Mark vystoupil z auta a přitisknul mě na stěnu.“ Edward ani nedýchal. Bylo mi strašně trapně. Chytla jsem ruku, kterou měl kolem mých ramen a spustila mu ji do klína. Vůbec neprotestoval, tak jsem se od něj odsunula. Otřela jsem si slzy, které stále tekly a pokračovala jsem.

„Mark u nás zůstal nějakou dobu. Rodiče ho měli rádi, takže bydlel v mém pokoji. Dave se… zbláznil. Po své vlastní matce hodil vázu, nadával všem holkám a ve škole se neukázal. Asi po týdnu zavolala jeho máma mojí mámě. Chtěla pro něj několik sezení, aby se vzpamatoval. Věděla jsem, že to je kvůli mně, ale nic jsem jí neřekla. Máma ve mně vždy viděla jejího malého andílka a já ji zklamala. Kdybych jí řekla, že Dave šílí kvůli mně, mohla by žít,“ vzlykala jsem. Alice se posadila vedle mě a vrhla na Edwarda vražedný pohled.

„Nemůžeš za to Bells. Pokračuj, prosím,“ pobídla mě a já pokračovala.

„Dave to zřejmě mámě taky neřekl, jelikož mi nic neříkala. Jen mi vyprávěla o klukovi, kterého šíleně zklamala jediná osoba, kterou kdy miloval. Vyprávěla mi, jak je zničený, že skoro nemluví, nejí a nepije, do školy nechodí, všem se vyhýbá. Jednou, když moji rodiče nebyli doma a já zůstala v domě sama s Markem, jsem šla dolů do kuchyně jen obalená dekou. Byl tam Dave. V rukou měl máminu pistol a mířil na mě. Ptal se na Marka, ale já řekla, že u mě není. Asi po dvou minutách přišel za mnou úplně nahý. Dave byl naštvaný a…“ Neměla jsem sílu to doříct. Slzy mi smáčely obličej a vzlyky se nezadržitelně draly přes mé hrdlo ven. Alice mě objala a přitáhla k sobě.

„Zastřelil ho,“ dokončil za mě Carlisle. V tu chvíli ke mně přiběhla i Esme, která si sedla na druhou stranu a také mě objala.

Litovali mě a to já nechtěla. Rychle jsem se vymanila z jejich objetí a stoupla si. Šla jsem do jednoho rohu, abych viděla všechny. Dívali se na mě, jediný Edward měl kamenný výraz a díval se před sebe. Unikl mi další vzlyk.

„Ano. Zastřelil ho. Když jsem doběhla k jeho tělu, bylo pozdě a Dave mi nedovolil přivolat pomoc. Byli jsme tam jen my dva. Dave na mě stále mířil pistolí a já se ho snažila přemluvit. Pak přišla máma. Byla to psycholožka a Dave jí důvěřoval. Dal jí postoli a my zavolaly polici… Tátu. Dave dostal třináct let.“

„Jak se zdá, je venku,“ řekl Emmett.

„Taky jsem si všimla. Nejspíš utekl, ale táta mi to neřekl. Když Dava zavřeli… měla jsem doma peklo. Máma mi stále vyčítala to, co se stalo Markovi a já věděla, že má pravdu. Táta se mě pořád ptal, kolik kluků jsem takhle podvedla a kolik vražd má ještě čekat.

Uzavřela jsem se do sebe. Svoje kamarády jsem odháněla a oni to chápali. Po třech měsících zmizel táta.“ To už jsem nevydržela, svezla se po stěně a rozbrečela se naplno. Okamžitě u mě byla Alice s Esme a objímaly mě. Nechala jsem se. Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděly, když se najednou Alice napnula. Podívala jsem se na ni.

Hleděla někam do dálky. Měla vizi. Když skončila, rychle se ohlédla na Edwarda. Všimla jsem si, že se na nás dívá, ale než jsem z jeho výrazu stačila cokoliv vyčíst, vyskočil na nohy a upíří rychlostí se rozběhl do lesa. Dívala jsem se za ním s otevřenou pusou.

Tušila jsem, že když mu všechno řeknu, nebude mě chtít, ale stále jsem doufala. Teď moje naděje vyprchala úplně.

„Neboj, Bells. Má jen vztek na Dava. Proběhne se, rozmlátí pár stromů a vrátí se,“ ujistila mě Alice, když si všimla mého výrazu. Jen jsem zavrtěla hlavou a položila hlavu do dlaní.

„Emmette, odnes ji do Edwardova pokoje. Potřebuje si odpočinout,“ řekla Esme a ustoupila ode mě. Emmett stál v ten okamžik u mě, jednu ruku mi dal pod kolena, druhou mě chytl za pas a zvedl. Děkovně jsem se na něj usmála a opřela si hlavu o hruď. Opatrně mě položil na postel a já zůstala sama.

Otočila jsem se na bok a dívala se prosklenou stěnou ven. Otřela jsem si tváře od slz a donutila se přestat brečet.

Vzpomněla jsem si, jak se Edward tvářil, když jsem mu řekla o mém předchozím životě. Teď už mi nebude bránit odjet. Pokud se mi bude vyhýbat, nic mě nezastaví a já odletím do Phoenixu.

Po nějaké době jsem uslyšela otevírání a následovné zavření dveří. Doufala jsem, že je to Edward, ale netroufala jsem se otočit. Nechtěla jsem vidět jeho výraz.

„Omlouvám se,“ promluvil sametový hlas a já se mírně pousmála.

„Nemáš za co,“ řekla jsem aniž bych se otočila.

„Mám, právě že mám. Měl jsem jenom vztek.“ Obešel postel a klekl si přede mě, aby mi viděl do očí. Já ty své zavřela.

„Chápu to. Bylo mi jasné, jak budeš reagovat až se dozvíš, jaká jsem byla kdysi.“

„Tak to není Bells. Měl jsem vztek na Dava a na sebe. On ti zkazil tak nádherný život a já tě před ním nedokážu ochránit. Je mi to moc líto.“

„Edwarde… Prosím. Neobviňuj se za to, za co nemůžeš. Hrobař je v podstatě část mého života. Já ochranu nepotřebuji. To lidé v mém okolí. Můžu si za to sama.“ Povzdechla jsem si a otevřela oči. Dívala jsem do nádherných zlatavých očí plných lásky a něhy.

„Miluju tě,“ pošeptal mi.

„I po tom všem?“

„Bells, je mi jedno, jaká jsi byla předtím. Pro mě je důležité, jaká jsi teď.“

„Miluju tě.“ Natáhla jsem se a políbila ho.

Čas s Edwardem neskutečně rychle utíkal. Trávili jsme spolu den co den, noc co noc. Ve škole se nám lidé vyhýbali. S Edwardem jsem měla každou hodinu společnou. Po škole jsme jeli ke Cullenům, kde jsme si povídali, Esme mi uvařila a Emmett zase vtípkoval. Edward mě pak zavezl domů, kde se mnou zůstal přes noc. Strašně jsem si zvykla na uspávání a probouzení vedle jeho nahého těla, ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak… Připadala jsem si úplná a neskonale šťastná.  Každou sobotu jsem jezdila s Alicí a Rosalií na nákupy. Nevadilo mi to, vždy jsem se dobře bavila. Na neděli Edward vymyslel pokaždé něco extra.

„Bells?“ zašeptal Edward. Ležela jsem v jeho náručí, oba jsme byli nazí a já stále ještě zklidňovala svůj dech.

„Hmm?“

„Přemýšlel jsem… Co kdyby ses k nám přestěhovala?“ zeptal se naprosto vážně. Zaklonila jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„Určitě? Chci říct… Jestli se k vám přestěhuju, už se mě nezbavíš a navíc… Tohle já u vás dělat nehodlám,“ řekla jsem mu a rukou pohladila jeho přirození. Edward potichu vzdychl.

„Proč ne?“

„Protože bych nepřežila ty Emmettovi vtipy. Já… Chci mít soukromí.“

„Dobře, co kdybychom každý den ze školy přijeli sem, pomilovali se a pak jeli domů? Víkendy můžeme trávit tady.“ Docela mě zaskočilo, jak to řekl na rovinu.

„To se mi líbí. A co tvoje rodina?“

„Bells, ti tě berou jako vlastní dceru a sestru už od začátku.“

„V tom případě přijímám,“ řekla jsem mu s úsměvem a políbila ho.

„Alice bude nadšená,“ pošeptal mi a přelehl si na mě.

„Miluju tě Edwarde. Ale to už víš.“

„Vím a budu ti za to navěky vděčný.“ A v tom mi to došlo.

„Edwarde, jenže já zestárnu. Přemýšlela jsem o tom… Tedy napadlo mě to až teď, ale… Chci, abys mě přeměnil.“ Edward ztuhnul. Dlouho bylo ticho, dokud se zhluboka nenadechl.

„Jseš si jistá?“

„Ano,“ vyhrkla jsem.

„Dobře. Po maturitě, ano?“ ani jsem nečekala, že by to mohlo jít tak lehce.

„Děkuju,“ pošeptala jsem mu a vydala se do říše snů.

„Vstáváme,“ zaslechla jsem sametový hlas u svého ucha. Mírně jsem se pousmála a otevřela oči, což jsem neměla dělat, protože mě osnilo slunce. Moment… Slunce?

Edward se vedle mě zasmál, když viděl můj výraz.

„Ty se mnou asi nepůjdeš do školy, že?“ zeptala jsem se smutně.

„Ne, ale ty tam nepůjdeš taky. Nenechám tě tady samotnou.“

„Edwarde, tvoje oči jsou už skoro černé, měl by sis zajít na lov. Já se o sebe postarám a navíc… Do školy musím. První dva týdny jsem tam skoro nebyla a teď to musím dohnat“

„To nepřipadá v úvahu.“ Edward vypadal naštvaně, ale já se nedala. Do školy jít musím.

„Víš, že mě se nic nestane. Hrobař nepůjde po mně a vy si můžete udělat rodinou dovolenou. Aspoň je připravíš na naše společné bydlení.“ Pohladila jsem ho po tváři a políbila na špičku nosu. Tohle ho určitě odměkčí.

„Bells… Dobře, ale budeš mi volat. Každou hodinu. A budeš s lidmi!“

„Nejsem hloupá, Edwarde.“

„Slib mi to.“

„Slibuju.“

V rychlosti jsem se převlékla a umyla obličej a zuby. Nasnídat jsem se nestihla, jelikož mě Edward probudil trochu pozdě a do školy už jsem jela sama. Edward se mě pokoušel ještě přemluvit, ale já se nedala. Jeden den bez něj snad přežiju… Jak moc jsem se mýlila.

Uběhly dvě hodiny. Připadalo mi to jako věčnost. S nikým jsem se nebavila, jelikož jsem bývala jen s Culleny, ale teď když tady nejsou, jsem sama. Studenti si už zvykli mě přehlížet, takže se na mě ani nepodívali, za což jsem jim byla vděčná.

Byla zrovna velká přestávka, když jsem si vzpomněla, že mám zavolat Edwardovi. Ten bude nadávat! Rychle jsem doběhla před školu a sedla si na lavičky. Vyťukala jsem číslo, které jsem znala už nazpaměť a po prvním zazvonění se ozval Edwardův hlas.

„Bello?“ vykřikl.

„Ano, Edwarde, jsem to já. Promiň, ale vůbec jsem neměla čas. Ale neboj, jsem v pořádku.“ Na druhé straně bylo slyšet hluboké oddechnutí.

„Tohle už mi nedělej.“

„Omlouvám se. Kde teď jste?“

„Jsme u hranic, ale jedeme ještě dál. Vrátíme se až k večeru.“

„Dobře, budu čekat. Musím jít, pá.“

„Za hodinu mi zavolej.“ A zavěsil. Jen jsem si povzdechla a chtěl jít do budovy, když se mi opět rozezvonil mobil. Myslela jsem, že je to Edward.

„Edwarde?“ zeptala jsem se.

„Ou… K tomu tvýmu Edwardovi mám hodně daleko,“ ozval se odporný hlas a mé srdce se rozbušilo.

„Kdo – kdo jste?“ zeptala jsem se.

„To ty víš. Ale dobře, jestli si nejsi jistá, říká ti něco Hrobař?“ ptal se klidným hlasem. Zalapala jsem po dechu a sklesla na lavičku.

„Co chceš?“ zeptala jsem se potichu a snažila se zklidnit dech.

„Tebe, Bello. Konečně se taky dočkáš. Teď nasedneš do auta a pojedeš domů, jasné?“

„Proč bych to měla dělat?“ začínala jsem být naštvaná, což je koneckonců lepší, než být k smrti vyděšená.

„Protože mám Esme a ty určitě nechceš, aby se jí něco stalo.“

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Slyšela si. Pokud nechceš, aby tvá nová máma umřela opravdu bolestivou smrtí, přijeď.“

„Ale to není možné. Teď jsem mluvila s Edwardem. Řekl by mi to.“ To prostě nemohla být pravda. Nemohla… Nechtěla jsem tomu uvěřit.

„Myslíš, že by ti to řekl po tom, co ses chtěla odstěhovat? Řekl by ti to, až by přijeli, ale to ty už budeš se mnou a Esme se nic nestane.“

„Slibuješ?“ v tuhle chvíli mi bylo jedno, co se mi stane. Hlavně, že Cullenovi budou v pořádku.

„Slibuju. Čekám tě doma i s Esme.“ A zavěsil. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Dave má Esme a pokud nebudu za chvíli doma, bude mrtvá. Poku tam ale půjdu, Esme bude žít, i když já ne. Neváhala jsem ani minutu, věděla jsem, co musím udělat. Ochránit Culleny.

Vřel ve mně vztek, ale i strach a úzkost. Do očí se mi draly slzy. Svůj mobil jsem zastčila do kapsy a běžela k autu. Až když jsem odjížděla, všimla jsem si mého školního batohu, který jsem nechala na lavičce a pohledu, který mi věnoval Mike Newton.

Neřešila jsem to a jela k mému domu tak rychle, jak jen to bylo možné. Smykem jsem zastavila u příjezdové cesty a ani jsem se neobtěžovala zamknout auto. Rovnou jsem se rozběhla do domu. Dveře byly zamčené a já měla co dělat, abych se roztřesenými prsty trefila do klíčové dírky. Povedlo se mi to až na potřetí a já se vřítila do domu.

„Haló! Esme!“ zavolala jsem, ale nic se neozývalo. Proběhla jsem kuchyní i obývákem, ale nenašla jsem tam žádné známky života.

„Esme!“ byla jsem čím dál zoufalejší. Rozběhla jsem se po schodech do svého pokoje a koupelny. Nic. Posadila jsem se na schody a hlavu dala do dlaní. Mysli!

„Dave?“ zavolala jsem do útrob domu.

„To bylo to správné oslovení,“ zaslechla jsem slizký nechutný hlas, i když jsem nevěděla odkud.

„Kde je Esme?“ zavolala jsem a šla pomalu dolů. Ozval se smích.

„Ty jsi tak důvěřivá, pokud se jedná o pijavice.“

„Ona tu není,“ zkonstatovala jsem. Zastavila jsem se v obýváku a tupě zírala do zdi. Obelhal mě a já mu na to skočila. Promiň, Edwarde.

„Ne, není.“ Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem ucítila dotek na svém krku. Zavřela jsem oči a snažila jsem se, abych zůstávala silná. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do očí vraha. Vraha, který vraždil kvůli mně. Vraha, který zabil celou mou rodinu a teď zabije i mě.

„Mám tě,“ pronesl klidně a já upadla do temnoty.

Tak teď vás hodlám vydírat :D :D Prosííím, nechte mi tu komentář, nebo alespoň smajlíka, jinak vás budu napínat mnohem dýl :P Ne dobrý. To já bych neudělala :D