Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_14. kapitola

08.02.2010 (14:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4397×

14. kapitola

Edward na mě zíral jak na blázna. To koneckonců každý v téhle místnosti. Vykulené oči, pusa dokořán. Tyto pohledy mi vadily. Mé srdce stále bušilo jako o závod, celá má psychika se už tak otřásala v základech, ale na venek jsem byla neústupná. Byla jsem připravená na jejich prosby, přemlouvání a škemrání, abych zůstala, ale to se nesmí stát v žádném případě. Každého člena této skvělé rodiny jsem svým způsobem milovala, byli pro mě vším. Hlavně Edward. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by ve mně probudil tolik lásky a touhy. A já se jich teď pro jejich dobro musím vzdát.

Už jsem tam tak stála asi pět minut, ale nikdo nic neřekl. Znervózňovalo mě to. Už jsem se nevydržela dívat na jejich tváře. Otočila jsem se ke skleněným dveřím a vyrazila pryč. Bylo jedno, jak se dostanu domů.

Než jsem se nadála, jemný větřík mi procuchal vlasy a přede mnou stála Esme. Byla přímo přede dveřmi, nohy roztažené a ruce v bok. Dívala se na mě vražedným pohledem, kterého jsem se i bála. Poprvé za celou dobu jsem v ní viděla toho upíra.

„Nikam neůjdeš!“ vykřikla. Jen jsem si povzdechla a zadívala se jí do skoro černých očí.

„Esme, nemůžeš mě tu držet. Je to moje rozhodnutí,“ řekla jsem mírně. V tu chvíli jsem za sebou slyšela pohyb. Otočila jsem se.

Carlisle seděl na pohovce a zamračeně se na mě díval. Emmett s Jasperem měli plné ruce práce udržet Edwarda na místě. Ten stál a opravdu naštvaně si mě měřil. Strachy jsem udělala krok dozadu. Alice stála před Edwardem a uklidňovala ho, Rosalie seděla vedle Carlislea a objímala ho kolem ramen. Esme se vrátila zpět k rodině.

„Na to rychle zapomeň,“ procedil Edward skrz zuby.

„Edwarde, je to pro vás nebezpečné. On o vás ví. Královská rodina… To pro vás nic neznamená? Já nemůžu dovolit, aby se vám cokoliv stalo! To prostě nejde!“ ze začátku jsem byla klidná, ale posledním pár vět jsem křičela.

„Tak dost! Teď na chvíli poslouchej ty mě. Isabello Swanová, nebuď tak sobecká. Co sis myslela? Nakráčíš jednoduše do našich životů, převrátíš je vzhůru nohama a já díky tobě už nejsem jen přežívající upír. Jenom s tebou se cítím opravdu živý. Vím, jak je to pro tebe těžké, a vím, že se o nás bojíš, ale nemyslíš si, že kdybychom se o sebe báli my, nebavili bysme se s tebou? Hned, jak jsi nám řekla tvé tajemství o Hrobařovi, jsme věděli, že my budeme v pořádku. A i teď, když víme, že Hrobař na své straně má královskou upíří rodinu… No a co? My tě máme rádi. Ne… My tě milujeme. Všichni tady. Jestli teď odejdeš, ublížíš nám víc, než je kdokoliv jiný schopný. Tak… teď si běž, pokud jseš vážně tak sobecká,“ řval na mě a Emmett s Jasperem měli co dělat, aby Edwarda udrželi na místě. Upír. Edward vážně vypadal jak upír. Nebezpečný, krvelačný a silný. Začínala jsem se bál, takže jsem teď stála přimáčklá na stěně, jenže po jeho posledních slovech ve mně vzplanul vztek.

„Sobecká? Vážně si to myslíš? Kvůli mně zemřelo dohromady třináct lidí! I když moment… Ne kvůli mně. To já je zabila! Já a moje sobeckost. Ano, jsem sobecká, protože i když jsem věděla, co se stane, byla jsem s nimi. A teď? Jsou mrtví! Všichni byli zabití. Mnou! Tuhle chybu už neudělám! Říkej si co chceš, ale nemůžeš mi zabránit.“ I když jsem velmi dlouho brečela, můj hlas měl pořád dost síly. Edward se zhluboka nadechnul.

„Fajn, vypadni odsud,“ řekl mi klidným hlasem. Moment… On mě vyhazuje? Můj výraz se stále nezměnil, Edward se díval do země a všichni okolo na něj.

Chápala jsem to. Chápala jsem, proč už mě nechce v tomhle domě, ale i tak jsem byla zdrcená z toho, že mě nechal jít. Myslela jsem, že mě miluje. Mýlila jsem se. Ale je to dobře. Konečně dostal rozum.

„Sbohem,“ vydechla jsem a vydala se ven.

„Ne! Bello!“ zaslechla jsem za sebou Alicino, Rosaliino a Esmeino volání, ale nemohla jsem se otočit. Už tak to pro mě bylo dost těžké.

Slzy mi tekly po tvářích a já se rozběhla směrem do lesa. Cestu jsem vnímala jen okrajově. Stále jsem musela myslet na Edwarda. Na jeho rozzuřený obličej, který mi nahnal strach. Vzpomínala jsem na jeho naštvaná slova, která pronesl u nich doma. A pak na to jediné, které mi zničilo smysl života. Vypadni. Řekl to s takovým klidem. Myslel to vážně. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

A já věděla, co s mým životem podniknu dál. Cullenovi si mohou myslet, že jsem se přestěhovala. Vrátím se zpět do Phoenixu, kde to všechno začalo, napíšu Cullenům dopis, že jsem v pořádku a ať se o mě nebojí, zajdu na hřbitov a položím rudou růži na hrob svých rodičů a pak… Skončím.

Předtím jsem na to neměla odvahu. Teď stačí pomyslet na Edwarda a vím, že je to tak nejlepší.

Krev. Nesnáším pohled na krev, ale teď to bude to nejlepší vysvobození. Hrobař bude vědět, že jsem trpěla a bude šťastný. Toť celá má budoucnost.

„Sakra,“ ulevila jsem si, když jsem zastavila příval slz a všimla si, že nevím, kde jsem. Nacházela jsem se v husté části lesa. Všude kolem mě byli stromy a obloha se začala zatemňovat. Stmívalo se.

Začínala noc a já nevěděla, kde jsem, natož kam jít. Ale stejně mi to bylo jedno. Šla jsem stále rovně, vyhýbala se stromům a občas upadla. Bylo mi to fuk. Dokud jsem nedošla na cestu. Byla na ní autobusová zastávka, takže jsem hned věděla, kde jsem. Byla jsem necelý kilometr od Forks… dva kilometry od mého domu. Dojít tam jsem neměla sílu, tak jsem šla na zastávku.

I když byla tma, viděla jsem, že autobus, který zastavuje asi sto metrů od mého domu, jede za čtvrt hodiny. Sedla jsem si na lavičku a čekala. Hlavou se mi honily stovky myšlenek a všechny se točily kolem následujícího dne.

Do školy budu muset jít normálně, alespoň zajdu za ředitelkou a odhlásím se ze školy. Budu si muset objednat letenku do Phoenixu. Ještě dnes si zabalím, kufry vezmu do školy a jakmile se odhlásím, odjedu. Pryč z Forks, pryč od Cullenů.

Autobus nezklamal a dovezl mě skoro k domu. Otevřela jsem si, bundu pověsila na věšák a šla do svého pokoje. Původně jsem se chtěla osprchovat a jít spát, ale zakručelo mi v břiše.

Stejně jsem nejdřív zalezla do sprchy. Bylo to tak uvolňující. Vyšla jsem ven až po půl hodině, takže bylo devět hodin. Osušila jsem se, oblékla si modrou košilku na spaní a župan, aby mi nebyla zima. Pomalu jsem šla do kuchyně, abych si vzala něco na jídlo, ale jakmile jsem rozsvítila, sekla jsem se na místě.

Na jedné ze židlí seděl Edward. Všimla jsem si jeho napjatého těla, i když seděl zády ke mně. Mé srdce se opět rozbušilo nevídanou rychlostí. Bála jsem se tu s ním být sama.  U nich v domě vypadal jako opravdový upír, to nebyl Edward, do kterého jsem se zamilovala.

Zhluboka jsem se nadechla a bez jediného slova nebo pohledu jsem došla k ledničce. Vytáhla jsem si jogurt a z jednoho šuplíku lžičku. Šla jsem si sednout na druhý konec stolu a jedla. Edward se díval do stolu, což bylo opravdu zvláštní. Když jsem dojedla, vyhodila jsem krabičku a stoupla si doprostřed kuchyně.

„Edwarde, co chceš?“ zeptala jsem se pokud možno tím nejklidnějším hlasem. Podíval se na mě, obličej měl strhaný a já měla co dělat, abych se mu nevrhla kolem krku a neutěšila ho.

„Nemůžu tě nechat odjet. Nemůžeš mě tu nechat,“ zašeptal. Jeho oči byly tmavé.

„Mysli na rodinu, snažím se ji chránit.“

„Víš, Bello, omlouvám se, pokud se ti něco stane, ale nebudu si celou věčnost vyčítat, že jsem neudělal vše, co je v mých silách, abys zůstala.“

„Cože?“ nevěděla jsem co tím myslí, ale brzy jsem dostala odpověď.

Ani nevím jak, ale ve chvíli jsem stála přilepená na stěnu místnosti, Edward tiskl své tělo na mé, ale rukama se opíral o zeď. Skláněl ke mně hlavu a třel rty o ty moje.

Ne! To nesmíš! Pak už neodjedeš. Tohle jsem stále slyšela v mé hlavě, ale bylo těžké je poslechnout.

„Edwarde, já nemůžu,“ pošeptala jsem mu do úst, ale hlavu jsem neodvrátila. Chtěla jsem ho, i když jsem věděla, že potom už neodjedu.

„Můžeš.“ Jednou rukou vjel pod mou košilku a objížděl mé křivky. Mírně jsem se zachvěla. Zavřela jsem oči a nechala, ať si Edward dělá, co chce.

Políbil mě. Objala jsem ho kolem krku a snažila se přitisknout ještě víc. Přestal se jednou rukou opírat o zeď a objal mě kolem pasu. Druhou rukou přesunul na mé ňadro, které laskal svým dotykem. Potichu jsem mu zasténala do úst. To ho trošku popohnalo, jednu ruku mi dal na zadeček a nadzvedl mě. Objala jsem ho nohama a na vnitřní straně stehna jsem cítila, jako moc ho to vzrušuje. Chtěl mě stejně jako já jeho.

Pánví jsem se k němu tiskla, jak nejvíce jsem dokázala, jenže on se ode mě naopak odtahoval. Přestal laskat mé ňadro a rukou sjel na mé bříško. Jeho dlaň příjemně chladila na mé rozpálené kůži, ale nehýbal s ní. Došlo mi, že čeká na mě.

„Edwarde, prosím,“ zašeptala jsem mu do ucha a skousla jeho ušní lalůček.

„Jseš si jistá?“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„Chci tě. Potřebuju tě. Teď, tady.“ Má slova vyslyšel. Pohladil mě po vnitřních stranách stehen a pak do mě jemně dvěma prsty vnikl. Prohla jsem se v zádech a opřela si hlavu o zeď.

Tohle jsem potřebovala. Se sexem jsem začala už ve čtrnácti. Tehdy jsem byla nejoblíbenější kdekoliv, kde jsem se ocitla. Když začal vraždit Hrobař, táhlo mi na šestnáct, ale i tak jsem si toho dost užila. Teď jsem dva roky svou sexuální touhu nechala pohřbenou hluboko v sobě. Stále se hromadila a teď, díky Edwardovi, ji opět můžu vypustit.

Zasténala jsem, když svými prsty začal pohybovat. Svými rty chladil mou kůži na krku a v dekoltu, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Po chvíli jsem opět chtěla cítit jeho rty na svých, takže jsem ho chytila za vlasy, sklonila hlavu a hladově políbila, jenže když se svými prsty snažil dostat hlouběji, opět jsem hlavu zaklonila.

„Edwarde, postel,“ zašeptala jsem mezi vzdychy. Neříkám, že to nebylo příjemné, ale tohle mi nestačilo.

Okamžitě mě poslechl. Za zadeček mě uchopil i tou dlaní, která dokáže divy, a šel ke schodům. Celou cestu jsem ho líbala na rty i na krku, rukama jsem mu bloudila po zádech. Jenže sotva Edward se mnou v náručí došel k prvnímu schodu, přimáčkl mě zase na zeď a začal mě hladově líbat. Pochvíli se odtáhl a zadíval se mi do očí. Viděla jsem tam tu touhu a lásku. Přitáhla jsem si ho za vlasy a políbila.

Edward se opět rozešel a po chvíli jsme se ocitli u mě v pokoji. Pustil mě na zem a začal si rozepínat knoflíčky u košile. Nezůstávala jsem pozadu. Rozvázala jsem si pásek od županu a župan sundala, košilku jsem si přetáhla přes hlavu a už jsem tam stála nahá, stejně jako Edward. A musím říct… Wow. Ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout a už jsem ležela pod Edwardem na posteli.

„Kdyby tě to bolelo, řekni,“ řekl mi.

„Neboj, Edwarde.“ Pohladila jsem ho po tváři.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“ Edward mě políbil, pomalu do mě vnikl a společně jsme se vydali vstříc vrcholu.

Takže... Prosím každého, kdo tohle čtě, aby mi napsal, jaký mám udělat konec, Jsem schopná udělat jak šťastný, tak smutný, ale taky můžu zkusit něco mezi tím.

Jinak všem moc děkuju za krásné komentáře u předchozích dílků :*