Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 18. kapitola - Když se stíny vytrácejí

29.01.2012 (13:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2587×

Z minulého dílu:

„Nesmíš se mě bát,“ zašeptal nervózně a přisunul se blíž. Věděla jsem, že musím znát pravdu, ale ani ta nic nezmění na mých citech. Najednou mě zaplavil tak silný pocit, který jsem nedokázala ovládnout. Přitiskla jsem se k němu a dychtivě spojila své rty s jeho. Byla to živoucí potřeba. Zmateně se ode mě odtáhl a zadíval se na mě. Vzápětí mě začal líbat a moje mysl se rozkošně utápěla v tom hlubokém polibku, který mi vléval sílu do žil. Jemně skousl můj spodní ret a já zapletla prsty do jeho bronzových vlasů, které rozvířily tu omamnou vůni. Cítila jsem, že tenhle okamžik je ta nejsprávnější věc na světě, a plně jsem se mu oddávala…

Nechtěla jsem ten polibek přerušit, ale pocítila jsem silný nával tlaku přímo ve své hlavě. Edward mě jemně políbil na rty a odtáhl se. Věděla jsem, že teď nastala ta správná chvíle na všechny odpovědi, které jsem chtěla znát. Už jsem déle nevydržela čekat.

„Vím, že máš spoustu otázek,“ přerušil moje myšlenky Edward.

„To mám,“ odpověděla jsem upřímně a pokojem zazněl jeho rezignovaný vzdech. Nemusela jsem být extrémně vnímavá, abych vycítila, že je to vážné.

„Tak se ptej,“ vydechl a jeho pronikavý pohled se na mě zaměřil.

„Kdo jsi? Kdo je tvá rodina a kdo byli Volturiovi?“ začala jsem se ptát tak naléhavě, až mi docházel dech. Bylo vidět, že Edward značně znervózněl.

„Nejsme lidé, Bello,“ řekl chraplavým hlasem, který se vytratil do ztracena. Hlasitě jsem polkla a zvláštní pocit mě držel bez hnutí přikovanou v posteli. Srdce mi divoce tlouklo do hrudi, až bolestně.

„Kdo jste?“ špitla jsem do ticha a můj hlas zněl jako lehký šum větru. Sotva byl slyšet v té husté atmosféře, která mezi námi panovala.

„Jsme upíři,“ zašeptal a jeho odpověď mi v hlavě zněla jako nekonečná ozvěna. Snažila jsem se porozumět tomu, co mi tu říká. Znala jsem upíry jenom z hororových knih a filmů, ale že skutečně existují? Najednou mi do sebe zapadalo tolik věcí, na které jsem neznala dříve odpověď. Proto ta Edwardova síla, rychlost a ta překrásná tvář v záři slunečných paprsků. Jeho mrazivě chladný dotek, který mi prostupoval až ke konečkům prstů. V myšlenkách se mi vracely rozmazané obrazy, které se začínaly konečně vyostřovat. Nabíraly na jasnosti a barvách. Cullenovi, Volturiovi a nakonec i Nancy s Davon byli upíři.

„Vím, že jsi zmatená a máš strach -“

„Naopak. Konečně to do sebe zapadá,“ odvětila jsem nepřítomně a soustředila se na své představy. Edward mi jemně přejel prsty po dlani. Neucukla jsem. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se s jeho vlastní pravdou smířila neuvěřitelně snadno. Volturiovi i Davon s Nancy – to byly monstra bez duše. Ale Cullenovi? A Edward? Nikdy…

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se nervózním tónem Edward.

„Upíři se živí krví,“ vyslovila jsem nahlas svou spontánní myšlenku.

„Já a moje rodina patříme k vegetariánům, živíme se výhradně zvířecí krví. Nikdy bychom nikomu neublížili! Bello, musíš mi věřit!“ naléhal.

„Věřím ti,“ zašeptala jsem a jeho dech se zklidnil. Měla jsem nutkavou potřebu mu bezmezně důvěřovat.

„Stále jsou však mezi naším druhem i tací, kteří se nepřizpůsobili. Jedinou potravou je pro ně lidská krev.“

„Volturiovi,“ vydechla jsem.

„Ano,“ přiznal. Ty díly skládačky do sebe zapadaly až příliš snadno. Jak dokáže být člověk vůči některým věcem tak nevnímavý…

„Co po mně chtěli? Proč mě unesli? pokračovala jsem odhodlaně v otázkách.

„Ze strachu a z obdivu,“ odpověděl Edward vážným hlasem. Cože? Ze strachu? Z obdivu?

„Bello, ty jsi výjimečná. A máš něco, co nikdo z nás nedokáže pochopit. Jsou věci, které jsou i v upírském světě neobvyklé,“ dodal. Pozorovala jsem ho s neskrývaným údivem.

„O čem to mluvíš?“ špitla jsem překvapeně.

„Někteří z nás se do nového života rodí s určitým darem. Nazval bych to schopností nebo talentem. V naší rodině má takový dar Alice a Jasper,“ řekl. Všiml se mého přihlouplého výrazu.

„Alice dokáže vidět do budoucnosti. Její vize ale závisí na tom, jak se kdo rozhodne. A Jasper dokáže vycítit a měnit pocity a nálady.“

„Páni,“ vydechla jsem.

„Takový dar získávají pouze vyvolení upíři, a proto je tak nepochopitelné, že takový dar máš i ty. Přesto že jsi člověk.“ Zírala jsem na něj stejně šokovaná jako předtím. O čem to mluvil?

„Bello, tvoje mysl je naprosto neprostupná,“ začal, „evidentně dokáže odolávat jakékoli schopnosti, která je založena na mentálním působení.“ Až teď mi došlo, co asi myslí. Vzpomněla jsem si na Jane a její pokus mi ublížit. Vzápětí mi hlavou probleskla ta situace, kdy mučila Edwarda.

„Pořád nechápu, jak jsem pomohla tobě,“ přiznala jsem a Edward si přisedl blíž. Opatrně se usmál a já se v jeho přítomnosti cítila naprosto bezpečně.

„Do té doby nikdo z nás neměl ponětí, že tvá schopnost je až tak flexibilní. Dokud jsem to nezažil na vlastní kůži. Myslím, že dokážeš svým darem zaštítit i druhé,“ vysvětlil mi. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, že obyčejná lidská holka, jako jsem byla já, může něco takového umět.

„Nejsem jednou z vás. Jak je to možné?“ ptala jsem se stále v rozpacích.

„Na tuhle otázku neznám odpověď ani já,“ připustil, „ jak jsem řekl, některé věci jsou nepochopitelné i v našem světě, Bello.“ Seděla jsem na posteli a přemítala každou vzpomínku, každou myšlenku.

„Proč mi Nancy chtěla ublížit?“ divila jsem se. Edward se na mě omluvně zadíval.

„Obávám se, že za to můžu já. Hned vycítila, co k tobě něco cítím. Myslím, že i přes to, že nedokázala našemu poutu porozumět, byla přesvědčená, že jsi pro ni nepřekonatelná překážka, kterou je třeba odstranit z cesty.“

„Jak to, že jsem tehdy nezemřela?“ uvědomila jsem si. Všimla jsem si, jak Edwardova tvář zamrzla v bolestném výrazu. Na čele se mu vykreslila drobná vráska.

„Alice měla vidění. Našli jsme tě polomrtvou na výklenku útesu. Tvoje tělo procházelo přeměnou,“ oznámil mi.

„Přeměnou? Jakou přeměnou?“

„V upíra, Bello. Když tě Nancy kousla, nevysála tě úplně a do tvého krevního oběhu se dostal její jed. Ten způsobil, že tvé tělo začalo procházet fázemi proměny -“

„Ten spalující žár,“ vzpomněla jsem si.

„Ano.“

„Co to zastavilo?“

„Když jsem viděl, co se s tebou děje, musel jsem to zarazit. Vysál jsem z tvého těla její jed,“ vydechl Edward a neskrýval bolest, kterou mu tahle vzpomínka způsobovala. On mě zachránil.

„Mohla jsem být jako ty,“ vydechla jsem.

„Bello, možná jsem monstrum bez duše, ale nemohl jsem dovolit, aby tvůj křehký lidský život skončil. Není lehké se smířit s tímhle životem. Možná je to přímo nemožné…“

„Ale tvoje rodina to zvládla. A ty taky – “

„Díky tobě,“ vydechl a snažil se na sobě nedat znát svoje pocity. Věděla jsem, že jedinou mou jistotou na tomhle světě je láska k Edwardovi. Přes všechno, co jsem se právě dozvěděla, to na tomhle faktu nic neměnilo. Nikdy by to nic nezměnilo.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a srdce mi splašeně tlouklo do hrudi. Vzhlédl ke mně s vroucí něhou v očích a jeho rty se semkly do překrásného úsměvu. Bez váhání jsem se k němu přivinula a jeho pevné paže mě sevřely v náručí.

„Miluju tě,“ vzdychl a ta slova mi zvonila v uších jako ta nejkrásnější melodie. Naše rty se opatrně spojily a tělem mi projel ten jiskřivý impuls. Nechala jsem se mámit chutí jeho rtů a podléhala každému mrazivému doteku, který mi v podbřišku probouzel tisíce motýlků. Zapletla jsem prsty do jeho bronzových vlasů a přitáhla se k němu tak blízko, jak to jen bylo možné.

„Jsi tak křehká,“ zašeptal mezi polibky. Svíral mě tak opatrně, přesto mi jeho náruč nabízela to nejbezpečnější útočiště. Podléhala jsem tomu dokonalému pocitu, který mě zaplavoval při jeho polibcích.

„Hřeješ,“ pokračoval a nepřestával mě líbat, „voníš," šeptal a hebkými prsty mi kreslil po spánku.

„Ehm, ehm.“

Edward se ode mě odtáhl a já si povšimla Alice, která stála ve dveřích pokoje. Široce se na mě usmívala.

„Doufám, že neruším,“ dodala a pobaveně na mě mrkla. Trochu jsem jí zazlívala, že nás vyrušila, ale nedokázala jsem se na ni zlobit dlouho. Edward si svou sestru změřil přísným pohledem a já se musela rozesmát.

„Vypadáš docela klidně,“ oznámila mi a udělala pár kroků vpřed. Znovu jsem se opřela o rám postele. Pochopila jsem, co tím myslela. Možná čekala, že budu vyvádět, až se dozvím celou pravdu. Když jsem se nad tím zamyslela, moje reakce udivila i mě samotnou. Nedokázala jsem to popsat. Ten nával vnitřního smíření byl zkrátka silnější než cokoli jiného…

„Jsi výjimečná,“ promluvil Edward a sevřel svou dlaň v mé.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 18. kapitola - Když se stíny vytrácejí: