Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 15. kapitola - Prokletí milované

16.07.2011 (18:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3043×

Stíny. Jejich šepot znějící chladnou nocí mě silně znervózňoval. Pak se ale začaly přibližovat a jejich hlasy sílily.

„Jděte pryč! Nechte mě být!“ vykřikla jsem a prudce s sebou trhla. Najednou jsem se ocitla v neznámém pokoji a uvědomila si, že stíny byly jen pouhým snem. Udýchaně jsem si z čela setřela kapky potu. Opatrně jsem se zvedla z veliké postele a tiše našlapovala po pokoji. Na obloze zářil jasný měsíc, který letmo osvětloval pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a jak jsem se tu ocitla.

Přistoupila jsem k balkonovému oknu a zadívala se ven. Dívala jsem se na noční město, jen pár světýlek v dálce blikotavě zářilo. Nervózně jsem přešla ke dveřím a nejistě vzala za kliku. V tu chvíli do mě někdo ostře strčil a já zavrávorala. Padla jsem tvrdě na zem a bolestně zaskučela. Měsíc ozářil tvář mladé dívky, snad ještě dítěte. Vypadala rozezleně.

„Zde panují určitá pravidla,“ sykla arogantně a přistoupila blíž. Nechápavě jsem ji sledovala.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem prosebně. Její rty se semkly do úzké linky.

„Ve Volteře,“ oznámila mi prostě a já pocítila strach. O tom místě mluvila Nancy s Davon. To ony mě sem odvezly! Dívka musela vycítit moje myšlenky a s jízlivým úsměvem přistoupila přímo přede mě.

„Měla bys spát. Zítra bude náročný den,“ řekla chladně a bez dalších slov zmizela z pokoje. Vysíleně jsem se zvedla ze země a naposledy se podívala na chladnou dívku, která v tichosti odešla z pokoje.

Neměla jsem dalších sil k tomu, abych se pokusila blíž zkoumat místo, na kterém jsem se nacházela. Zesláblá jsem se připlazila k posteli a s velkým úsilím se zvedla. Cítila jsem bolest, která se s tvrdým pádem probudila v mém těle. Ale únava byla silnější a naprosto mě pohltila…

Stála jsem na překrásné louce plné barevných květin a zářícího slunce. Čerstvý vzduch mi ovíval tvář a já do plic zplna nasávala blahodárný kyslík. A pak jsem to zahlédla. Smysly omamující třpyt, který vycházel z jeho těla. Myslela jsem, že jsem si kdy dokázala představit dokonalost, ale tohle bylo neuvěřitelně nádherné. On byl neuvěřitelně nádherný. Jeho tvář pokrývaly sluneční paprsky a odrážely jemný třpyt. Díval se na mě ohromeně, jako by hleděl na někoho, kdo je už dávno mrtvý. Sotva jsem dýchala, srdce mi prudce tlouklo do hrudi a dávalo najevo moje niterní pocity. Odvážila jsem se a udělala první krok. Jeho výraz se nezměnil. Stále mě sledoval se zjevným šokem a ani se nepohnul.

Udělala jsem další krok vpřed a on s hrůzou vytřeštil oči. Jeho tvář se stáhla do bolestného výrazu a odvrátil se stranou. Neměla jsem ponětí, co ho tak strašně vyděsilo, ale vzápětí jsem pochopila. Jakmile se teplé paprsky slunce dotkly mé pokožky, sama jsem sebou zděšeně trhla.

Moje tělo bylo celé pokryto krvavými podlitinami, šrámy a modřinami. Pohlédla jsem zpět na Edwarda, kterému se v očích zaleskly slzy. Sotva jsem se mohla nadechnout, byla jsem naprosto ochromená, když jsem si uvědomila, jaká bolest a krutost se na mě podepsala. Edward se pomalu rozešel ke mně. Natáhl ruku a podával mi ji. Celá jsem se chvěla, když jsem mu podávala tu svou. Naše dlaně se téměř propletly a já ucítila v hrudi tupou ránu. Všechno kolem mě se začalo vytrácet do nicoty, jen zoufalý Edwardův hlas volal moje jméno. A pak jsem se ocitla v naprosté temnotě, jediné, co jsem cítila, byla nesnesitelná bolest a pach krve, která mi prýštila z rány…

„Probuď se!“ vytrhl mě z prázdna vysoký ženský hlas.

Celá zpocená jsem se probudila a hlasitě vykřikla. Všude byla naprostá tma a já pátrala po hlase, který mě probral ze snu.

„Kdo je tu?“ zašeptala jsem udýchaně do tmy a celá se třásla. Kousek ode mě se ozval známý hlas.

„Zlé sny?“ ptala se dívka, jejíž jméno jsem neznala. Hluboce jsem vydechla.

„Záleží na tom?“ odvětila jsem lhostejně a přetočila se na bok.

„Je čas vstávat,“ oznámila a během vteřiny se za zvuku závěsů pokoj zaplnil jasným, denním světlem. Zadívala jsem se na dívku, která stála u okna a povýšeně si mě měřila.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se přímo.

„Jane,“ odpověděla dívka prostě a přistoupila k posteli. Její oči, až za denního světla jsem si dokázala všimnout té barvy. Karmínově rudé oči mě s vážností sledovaly a já si uvědomila, jak moc mě ten pohled děsí.

„Proč jsem tu?“ odvážila jsem se položit otázku, která mi nedala spát. Jane se kysele zatvářila a posadila se na kraj postele.

„Brzy se to dozvíš. Ale mně nenáleží ti to říct,“ promluvila chladně a dál si mě měřila tvrdým pohledem.

Edward

Hodiny a hodiny cesty byly ubíjející, ale cíl naší cesty už byl blízko. Šlápl jsem na plyn a auto se rozjelo rychleji.

„Edwarde, proč si myslíš, že zrovna oni? Proč by chtěli Belle ublížit?“ naléhala Alice.

„Myslím, že Volturiovi pocítili obavu z prozrazení našeho světa. Oni jediní mají důvod Belle ublížit,“ řekl jsem jistě. Alice se v duchu zamyslela.

„To dává smysl. Ale co chceš dělat?“

„Půjdu za nimi a oni mi Bellu musí vrátit!“ zahřměl jsem a hlasitě se nadechl.

„Edwarde, pokud Bellu drží v zajetí, nemyslíš, že je naprostá pošetilost věřit tomu, že ti ji vydají?“ promluvila Alice a bolestně se na mě podívala.

„Budou muset. Donutím je,“ odpověděl jsem tvrdým, hrubým hlasem a znovu sešlápl plyn. Alice mě zvědavě pozorovala a vzápětí se v jejích očích zablesklo pochopení.

„To nemůžeš! Chceš se zabít?!“ vyjela podrážděně a její hlas zněl jako tisíc nožů najednou.

„Alice, já bez Belly nedokážu žít, rozumíš?“ zachraptěl jsem zlomeně. Vydechla.

„Jestli tohle vyjde, tak to bude naprostý zázrak,“ řekla nevěřícně a vrátila se zpátky ke sledování ubíhající krajiny.

Na pár minut zavládlo naprosté ticho. Jen zvuk motoru jemně hučel v pravidelných intervalech a udržoval moji pozornost. Najednou sebou Alice prudce trhla a křečovitě sevřela oči. Prudce jsem strhl volant na stranu a zabrzdil u krajnice.

Věděl jsem, co se děje. Právě měla vidění a já jen mohl doufat, že je Bella v pořádku. Když se minutu nic nedělo, nervózně jsem se Alice dotkl a ona mě ostře chytla za paži. Otevřela oči a podívala se na mě zvláštním pohledem, ve kterém se zaleskly slzy.

„Alice, tak co jsi viděla?!“ třásl jsem s ní a ona nebyla schopná říct jediné slovo. Byl jsem naprosto vyděšený. Jen mě sledovala zlomeným pohledem a po tváři nechala stékat slzy.

„Alice, mluv, prosím,“ žadonil jsem a můj hlas zněl ochraptěle. Hlasitě vydechla.

„Bella, Bella,“ nedokázala souvisle mluvit.

„Co je s ní?“ sípal jsem a na hrudi cítil tupou bolest, která procházela celým mým tělem.

„Je mrtvá,“ zašeptala téměř neslyšitelně a sklopila zrak. Díval jsem se na ni a nedýchal.

„Ne, to není pravda!“ zalapal jsem po dechu a pocítil v očích slzy.

„To jsem viděla,“ odpověděla sípavým hlasem.

„Ne, Alice! Já to odmítám, rozumíš?! To ne! Bella je v pořádku a my ji ještě můžeme pomoct!“ zahřměl jsem zoufale a Alice se na mě pronikavě zadívala.

Bez dalších slov jsem sešlápl plyn a auto se šílenou rychlostí rozjelo jediným směrem. Do Volterry.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 15. kapitola - Prokletí milované: