Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 14. kapitola - Noční můry

27.03.2011 (14:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3297×

S hlasitým výkřikem jsem se prsty zaryla do židle a prudce vydechovala. Po ruce mi stékal pramínek krve.

„Co po mně chceš?!“ vzlykla jsem ochraptělým hlasem. Nancy se zatvářila pobaveně a mezi prsty pomalu protáčela ostří dýky.

„Nejsi překážkou jen pro mě,“ odpověděla a dál si hrála s nožem.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se a snažila se potlačit bolest, která mi pulzovala v řezné ráně. Nancy ke mně přistoupila blíž a její tvář se zastavila jen pár centimetrů před tou mou. Děsivý chlad, který z ní čišel, mi působil na těle husí kůži.

„Volturiovi,“ zašeptala a v jejích očích se objevil záblesk strachu. Nechápavě jsem se na ni dívala.

„Kdo?“ řekla jsem udiveně a vzápětí jsem pocítila tvrdý úder ve své tváři.

„Ty hlupačko! Jak se opovažuješ! Volturiovi jsou vládci našeho světa! Nejstarší z nejstarších, mocní a krvelační,“ ztišila Nancy svůj hlas do šepotu.

„Proč jsem pro ně překážkou?“ žadonila jsem o odpověď.

„Tvoje existence vklínila rozpor a svár do našeho rodu. Jsi hrozbou prorazení našeho světa!“ odpověděla chladně a vyčítavě. Její oči žhnuly zlostí. Než jsem stačila vykřiknout, hluboké ostří dýky mi přejelo po tváři a zanechalo krvavý šrám.

„Proboha, dost!“ zlomeně jsem zakřičela. Mé tělo se chvělo bolestí, zlostí a zoufalstvím.

„Máš pravdu,“ přiznala Nancy a ustoupila o krok zpět. Hluboce jsem vydechla, když se přede mnou zjevila Davon. V té chvíli všechny moje myšlenky pohltil nesnesitelný žár, který mě spaloval zaživa. Vřeštěla jsem z plných plic a zoufale škubala svázanýma rukama, na kterých se začaly objevovat krvavé šrámy. Ta strašlivá agónie mi prostupovala až ke konečkům prstů. Prudce jsem se prohnula, bolest najednou povolila.

„Co je, hm?!“ slyšela jsem matně Nancin hlas.

„Nejde to!“ odpověděla rozčíleně Davon.

„Jak to myslíš, nejde?!“ zahřměla Nancy.

„Její mysl se vzpouzí. Nemůžu do ní proniknout!“

„Tak se snaž víc, jasný?!“ vykřikla Nancy a podívala se na mě spalujícím pohledem.

Temno. Zničující bolest mě opět sevřela a její plameny mě pomalu sžíraly. Naprosto jsem o sobě ztratila pojem, necítila jsem nic jiného než nesnesitelnou bolest, která mě neúprosně zabíjela. Zlostný výkřik mě probral zpět k vědomí a bolest se náhle vytratila. Vzápětí jsem pocítila další tvrdý úder ve své tváři.

„Co jsi zač?!“ hřměla Nancy a její oči žhnuly pekelnou zlostí. Zírala jsem na ni s naprosto nechápavým výrazem.

„Já, já, nechápu,“ špitla jsem a Nancy mě pevně chytila za vlasy a škubla. Zavyla jsem bolestí.

„Nedělej hloupou, jasný? Co je to za kouzlo, hm? Okamžitě mi řekni, jak je možné, že na tebe nepůsobí některé naše schopnosti!“ zavrčela.

„Panebože, o čem to mluvíš! Já nic nevím! Nic nevím!“ vykřikla jsem zoufale a očekávala další bolestnou ránu. V obavách jsem otevřela oči. Nancy mě pustila a odstoupila pár kroků ode mě.

„Nevím proč, ale věřím ti,“ odvětila a zadívala se na Davon.

„Nancy, myslím, že není příliš bezpečné zůstávat tady. Měly bychom co nejdřív odjet,“ promluvila Davon a důrazně se podívala na mě.

„Máš pravdu. Cullenovi jsou čmuchalové. Bylo by nepříjemné mít na krku tu jejich vědmu,“ odpověděla Nancy a společně s Davon zmizela ve tmě sklepení.

Zděšeně jsem zírala do tmy.

„Ale ještě s ní něco proveď.“ Zaznělo pár metrů přede mnou a omračující úder mě uvrhl do naprosté temnoty.

Pomalu jsem přicházela k sobě a cítila stále větší bolest, která mi pulzovala ve spánku. Unaveně jsem otevřela oči a slepě mžourala před sebe. Rozeznala jsem rozmazané siluety a v uších mi hlučel motor auta. Trochu jsem se zavrtěla a uvědomila si, že ležím na zadním sedadle auta. Při bližším ohmatu jsem zjistila, že jsem stále svázaná.

„Ale copak? Princezna se nám už probudila?“ promluvila jízlivě Davon a hlasitě se rozesmála. Konečně jsem po pár minutách dokázala vidět celkem normálně.

„Doufám, že máš dostatečné pohodlí,“ odvětila Nancy a společně s Davon propukla v záchvat smíchu.

„Kde to jsem? Kam mě to vezete?“ zmohla jsem se jen na pár slov. Byla jsem naprosto vyprahlá a můj hlas zněl jako šustivé sípání.

„Do Volterry, drahoušku. Je na čase, abys poznala Volturiovi,“ řekla jedovatě Nancy a přidala plyn. Prudce se mi rozbušilo srdce.

„Ne, prosím. Nechte mě jít! Slibuji, že -“

„Bla bla bla! Ty jsi to vážně ještě nepochopila, co? I kdybychom sebevíc chtěly, což by ani nehrozilo, už není cesty zpátky. Nesplnění rozkazu Volturiových znamená jistou smrt, rozumíš? Takže radši ty, než my,“ zašeptala značně vyděšeně Nancy a znovu sešlápla plyn.

Edward

Přecházel jsem po pokoji a nervózně sledoval Alice, která byla pohroužená do své mysli. Po pár minutách jsem ztratil trpělivost.

„Alice, proboha! Dělej něco!“ okřikl jsem ji zoufale. Zlostně se na mě podívala.

„Edwarde, dělám, co můžu! Tak to pochop! Snažím se nějakou vizi vyvolat, ale zatím bezúspěšně,“ odpověděla rozčarovaně.

„Omlouvám se,“ řekl jsem tiše a přistoupil k oknu, „já jen nevím, kde Bellu hledat a to mě ničí,“ pokračoval jsem. Alice se zvedla a přišla ke mně.

„My ji najdeme, slibuju. Jen musíme být trpěliví,“ špitla s nadějí v hlase.

„Jenže trpělivost je to, co mi momentálně schází,“ zavrčel jsem.

Do pokoje vstoupil Carlisle s Esmé.

„Už víte něco nového?“ ptal se Carlisle starostlivě.

„Bohužel ne,“ odpověděla Alice a smutně sklopila hlavu.

„Pevně věřím, že ji brzy najdeme,“ promluvila Esmé a povzbudivě se na mě usmála. Bublala ve mně zlost, vztek, strach se mísil s hrůzou při pomyšlení, že se Belle něco stalo. Cítil jsem se hrozně a ta bolest, která mi nepříjemně tlačila do hrudi, sílila každou minutou.

„Nechte mě, prosím, o samotě,“ řekl jsem chladně a otočil se zpět k oknu. V hlavě mi zněly smutné myšlenky, starosti a obavy mé rodiny, která beze slov vyslyšela moji prosbu a v tichosti odešla z pokoje.

To, co se ve mně odehrávalo, bylo opravdu nesnesitelné. K tomu všemu mě navíc sžíraly výčitky, že jsem na Bellu nedával větší pozor. Věděl jsem, že se s ní ten večer něco stalo, ale nechal jsem to být. Nechal jsem ji samotnou, když se jí vrátily všechny vzpomínky, byla zmatená, zoufalá a nevěděla, co má dělat. Zničeně jsem bouchl do stolu.

Ve stejnou chvíli mi zavibroval mobil. Trochu jsem se uklidnil a podíval se na displej. Najednou jsem ztuhnul, když jsem zahlédl jméno volajícího. Byl to Bellin otec, Charlie Swan. Věděl jsem, že to musím zvednout a říct mu celou pravdu. Nepochybně už byl ve Forks a chtěl vidět svoji dceru. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl telefon.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravil mě známý hlas.

„Dobrý večer, náčelníku Swane,“ řekl jsem značně rozechvěle. Ničeho si nevšiml.

„Tak jak se má Bella? Už jsem dorazil zpět do Forks, takže ji můžu do hodiny vyzvednout,“ pokračoval radostným tónem.

„Musím vám něco říct,“ řekl jsem vážným tónem a v telefonu se na moment rozhostilo naprosté ticho. To vzápětí prořízl starostlivý hlas Charlieho Swana.

„Edwarde, co se děje? Tak mluv!“ dožadoval se nervózně odpovědi.

„Bella utekla,“ přiznal jsem zničeně a hlas se mi zlomil.

„C-cože? Kam utekla?! Tak slyšíš?!“ hřměl zoufale.

„Já nevím. Snažíme se ji najít, ale zatím marně,“ odpověděl jsem ztrhaně a vysloužil si pár zlostných nadávek.

„To bylo naposledy, co jsem ti svěřil svoji dceru, rozumíš?! Okamžitě jedu k vám!“ oznámil rozčíleně a zavěsil telefon.

Do pokoje najednou vtrhla Alice.

„Edwarde! Měla jsem vidění!“ vykřikla naléhavě. Šokovaný jsem se na ni podíval.

„Co jsi viděla?! Tak mluv!“ naléhal jsem. V mžiku stála u mě.

„Edwarde, Bellu unesli!“ řekla zničeně. Ztuhl jsem.

„Kdo?! A kde je?!“ třásl jsem s Alice.

„To nevím! Viděla jsem jen, jak leží svázaná v autě a vepředu seděly dvě ženy. Víc jsem neviděla,“ špitla udýchaně a já ji pustil.

„Byla v pořádku?“ zeptal jsem se. Její tvář se stáhla do bolestného výrazu. Poznal jsem, že něco není v pořádku.

„Řekni mi pravdu, Alice!“ zavrčel jsem.

„Byla zraněná. Musely ji zbít,“ zašeptala se slzami v očích. V ten okamžik se ve mně probudilo něco, co bych nazval krvežíznivou touhou po pomstě. Bez jediného slova jsem začal balit věci.

„Edwarde, co to děláš?!“ křičela Alice. Podíval jsem se na ni.

„Běž si sbalit věci! Ještě dnes večer spolu odjíždíme,“ přikázal jsem tvrdě a Alice poslušně zmizela z pokoje.

„Moji Bellu ne! Nikdy!“ zasyčel jsem a vzápětí stál připravený ve dveřích. Alice byla za minutu u mě s taškou přes rameno.

„Odjíždíme,“ oznámil jsem.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 14. kapitola - Noční můry: