Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 12. kapitola - Probuzení

02.12.2010 (14:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4356×

Moje mysl byla naprosto zmatená. To, co jsem viděla, mě neuvěřitelně rozrušilo. Tiché vzpomínky posledních dnů se začaly vytrácet, jako by nikdy ani neexistovaly. Po nekonečně dlouhé temnotě se do mých myšlenek začaly vracet barvy, světlo. Všechna ta strašná bolest, kterou jsem musela prožít, ten strach a zoufalství. Cítila jsem to znovu, jako bych to opět prožívala. Prázdnota, kterou najednou naplnilo tolik tváří, pocitů a vzpomínek. Můj život se mi přehrával od začátku, bez jakýchkoli pochyb, bez jakéhokoli zastavení. Musela jsem se chytit za hlavu, ten nekončící příval myšlenek mi způsoboval bolest, fyzickou bolest. Zaryla jsem se prsty do vlasů a křik mého hlasu se vytrácel, byl stále tišší.

„Bello! Panebože Bello! Co je ti? Řekni něco!“

Ten hlas. Tak známý a přitom tak vzdálený. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nešlo to. Bolest mi prostupovala až do konečků prstů, byla jsem jí přímo ochromená. A pak, z ničeho nic ustoupila, byla pryč. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych se vynořila z hluboké vody, ve které jsem se topila. Otevřela jsem oči a znovu je zavřela, viděla jsem rozmazaně. Vyděšeně jsem je otevřela znovu a všechno se začalo zaostřovat. Po pár sekundách jsem spatřila tu tvář. Tak krásnou, tak dokonalou. Bělostná a kamenná, jako by byla vytesaná rukou samotného Boha. Jeho zlatavé oči, tekuté jako jantar, mě s hrůzou sledovaly.

„Bello! Prosím, řekni něco!“ žadonil zoufale a tvář měl zvrásněnou obavami. Jako bych se probudila z hlubokého spánku. Věděla jsem, že musím něco říct. Chtělo se mi usmát, můj život byl zase zpátky, moje vzpomínky, moje myšlenky. Jenže pak jsem si uvědomila, že krásné věci byly minulostí. Jeho slova, můj útěk a ona. Ona mě chtěla zabít a málem se jí to povedlo! Potřebovala jsem čas, potřebovala jsem, aby se zahojilo moje prázdné místo, které mi v srdci zbylo. Potřebovala jsem zůstat ukrytá v bezpečí své nevědomosti, abych poznala pravdu. Bylo to pro mě lepší, aspoň prozatím…

„Jsem v pořádku,“ hlesla jsem zamyšleně. Edward mě prudce objal a já pocítila, jak se chvěje.

„Určitě? Co to bylo?“ naléhal a stále mě držel v náručí.

„Jenom se mi trochu zamotala hlava, byla jsem chvíli mimo. Ale už je to v pořádku,“ zalhala jsem a on se mi podíval přímo do očí. Pod jeho poutavým pohledem se moje srdce splašeně rozbušilo.

„Nemám tě odvézt do nemocnice?“ dožadoval se odpovědi.

„Vážně už je to dobrý,“ zašeptala jsem. Znovu mě objal a lehce políbil do vlasů.

„Vyděsila jsi mě,“ řekl už klidnějším hlasem.

„Promiň, to jen… nové věci, nové prostředí. Je toho na mě teď trochu moc,“ řekla jsem a Edward sklopil zrak.

„Já vím, omlouvám se,“ zašeptal a sevřel mou dlaň ve své.

„Jsem dost unavená, asi se trochu prospím,“ řekla jsem a Edward se zvedl.

„Samozřejmě. Kdybys cokoli potřebovala…“

„Díky,“ odpověděla jsem s úsměvem a naše pohledy se naposled střetnuly. Dveře pokoje hlasitě bouchly a já zůstala v pokoji sama.

Konečně jsem se uklidnila, to napětí posledních pár minut bylo děsivé. Byla jsem vděčná, že jsem se v té chvíli dokázala ovládnout. Jako bych v pár sekundách prožila celý svůj život a znovu se narodila. Ještě jsem cítila nepříjemný tlak, který mi pulzoval v hlavě, ale bolest už byla díkybohu pryč. Věděla jsem úplně všechno, ta stará Bella byla zpátky…

Ráno jsem se probudila do nového života. Své rozhodnutí o tom, že budu hrát hru o ztrátě paměti, jsem nezměnila. Byla jsem si vědoma toho, v jakém ohrožení bych byla, kdybych se přiznala, že mám svou paměť zpátky. Nechtěla jsem to říct ani Edwardovi, neměla jsem ponětí, jestli jsou jeho myšlenky skryté a proto jsem nechtěla riskovat. Nikdo o mém tajemství nemohl vědět. Osoba, která mě ohrožovala, byla blízko všem, které znám a já jsem se nechtěla dopustit další chyby. Kdo by to byl řekl? Ta neškodná holka byla větší hrozbou, než bych kdy tušila. Chtěla mě zabít a pokusí se o to znovu, tím jsem si jistá. Možná, že jediným způsobem, jak se ochránit, je útěk. Daleko odsud, od Forks, kde každý den může být pro vás ten poslední…

Moje přemýšlení vyrušilo ťukání na dveře. Ve stejnou chvíli vstoupil do pokoje Edward a nesl tác se snídaní.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem a posadil se ke mně.

„Dobré ráno,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Vsadím se, že máš hlad,“ řekl a podal mi tác plný lahodně vonícího jídla.

„Díky,“ špitla jsem a s chutí se pustila do výborné snídaně.

Pozoroval mě pohledem plným něhy a lásky, nepatrně jsem se zachvěla. Naštěstí si mého malého rozrušení nevšiml. Když jsem spokojeně dojedla, odnesl prázdný tác a vrátil se zpátky. Přisedl si k mé posteli.

„Ten čas se nám docela krátí a já bych si přál, aby sis to tu opravdu užila. Myslel jsem, že bychom se mohli jet podívat do Seattlu. Co na to říkáš?“ zeptal se opatrně.

„Moc ráda,“ odpověděla jsem radostně a na Edwardově tváři se objevil přímo okouzlující úsměv.

„Dobře, tak se převlékni a já na tebe počkám v chodbě, ano?“ ujišťoval se. Přikývla jsem a on zmizel ve dveřích. Vyběhla jsem z postele a začala házet v rychlosti všechny věci do tašky. Hodila jsem na sebe džíny a teplou mikinu. Navrch jsem si oblékla bundu a zavázala si tenisky. Tohle byla možnost, jediná možnost, jak utéct tomu všemu, co mě tak ohrožovalo. Věděla jsem, že nejsem ani trochu v bezpečí. Nechápala jsem, co je zač ten, kdo mě chtěl zabít, ale rozhodně jsem byla přesvědčená o tom, že znovu chybovat nebude. Nechtěla jsem do toho zatáhnout Edwarda, příliš jsem se o něj bála. Příliš jsem ho milovala, přesto, jak moc mi ublížil. Po tváři se mi roztekly horké slzy, které mě pálily na tvářích. Vzpomněla jsem si na Charlieho.

Popadl mě pocit zoufalství, který mi stáhl hrdlo, sotva jsem mohla dýchat. Tam, kde nebudu já, mu nebude hrozit žádné nebezpečí. Opouštím svou životní lásku, takovou, jakou potkáte jedenkrát za život a svého tátu, kterého jsem zbožňovala. Neměla jsem nic, všeho jsem se vzdávala. Věděla jsem, že mě čeká život na útěku před ní, ale musela jsem to udělat. Musela jsem se pokusit uniknout smrti a třeba časem poznat, čemu vlastně čelím a jak to zničit. Moje přesvědčení zvítězilo nad mou vůlí. Přehodila jsem tašku s věcmi přes rameno a přistoupila k oknu. Venku trochu potemnělo, slunce bylo schované za šedá oblaka. Byl to strašný pocit bolesti, který mi rval srdce na cáry, cítila jsem ten tlak beznaděje, který se mi opíral do hrudi. Naposledy jsem se otočila ke dveřím, které zůstaly zavřené.

„Miluju Tě, Edwarde. Vždycky budu,“ zašeptala jsem se slzami v očích. Pak jsem co nejtišeji otevřela okno pokoje, které vedlo na střechu. Opatrně jsem prolezla a plížila se po střeše. Narazila jsem na malý okap, po kterém jsem slezla níž a seskočila na zem. Volvo stálo zaparkované před domem. Proběhla jsem kolem něj a zmizela v mlžném oparu lesa…

Láska. Cit, který vám dá všechno, po čem toužíte. Ale když o ni přijdete, ztratíte všechno a zbude vám jen prázdná dlaň, toužící po jejím hřejivém doteku. Pusté místo v srdci z vás vysaje i tu poslední kapku štěstí a radosti. Jaký má smysl žít bez ní? Nechat ji jít je ta největší hloupost, jakou jen můžete udělat. A já jsem ji udělala dobrovolně. Možná nemám tušení, čeho jsem se dopustila, možná odcházím, abych zemřela žalem… a možná má ta cesta skutečný smysl… jen… jen se ho dotknout, ještě aspoň naposledy ho políbit a cítit jeho hebké rty. Tu sladkou a opojnou vůni, která ulpí na rtech… jeho okouzlující pohled, který mi prudce rozbuší srdce… Jednou. Možná…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 12. kapitola - Probuzení: