Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 24. kapitola

23.11.2018 (12:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1884×

24. kapitola

Nakonec jsme se domluvili. Celé dopoledne jsme zůstali v posteli a užívali si toho druhého. Než…

Zaslechl jsem myšlenky. A ne jedny.

„Oblíkej se… rychle. Jsou tady,“ hysterčil jsem. A nebyli tam jen Cullenovi, ale i vlci z La Push. To byl zlé.

Během chvíle jsme byli oblečení. Popadl jsem Isabell a pádil upíří rychlostí k autu.

Skoro jsem ji hodil na sedadlo spolujezdce, jak jsem pospíchal. Okamžitě jsem startoval a vyjel pryč. Blížili se. Hledali nás a jeden z vlků zachytil náš pach. Byla to otázka života a smrti. Já bych klidně zemřel, ale nemohl jsem je nechat, aby ublížili Isabell. Už jsem skoro viděl jejich siluety, které nám šlapaly na paty, ale k jejich smůle jsme vjeli do města, kde jsme byli rychlejší. Auto zahladilo naše pachy, přesto jsem se neubránil pocitu, že nám dýchají na krk.

Násilím jsem se uklidnil, do města se neodváží. Tady by nám nemohli nijak ublížit. A to oni chtějí. Chtějí tichou pomstu.

 Uháněl jsem přeplněnými ulicemi a snažil se jet do nejlidnatějšího centra. Chytil jsem Isabell za ruku.

„Měli bychom to udělat,“ špitla. Cukl jsem k ní hlavou.

„Víš to jistě?“ Podíval jsem se něžně do jejích očí. Rozhodně přikývla.

„Dobře, pokud to bude nutné. Ale nejdříve se půjdeme najíst,“ řekl jsem a zaparkoval u první benzínky. Bylo mi nepříjemné, že jsem ji nemohl nabídnout nic lepšího, ale v momentální situaci jsme neměli moc na výběr. Trochu mě uklidňovalo, že… proboha, smýšlet takhle se mi příčilo…  Uklidňovalo mě, že bez Alice jsou slepí. Vystoupil jsem z auta a opřel se o kapotu. Isabell vystoupila elegantně jednu nožku za druhou, jako dáma. Musel jsem se na ni pousmát a na protější řidiče zamračit. Jejich myšlenky mě provokovaly. Rukou si projela vlasy a stáhla šaty níže. To jsem naopak schvaloval. Přitočila se ke mně a majetnicky se přivinula k mé hrudi, což byla z její strany roztomilá, ženská manipulace, ale moc příjemně hřála, takže by jen blázen protestoval. Přejel jsem jí dlaní po páteři a spokojeně zavrněl.

„Lásko, asi mě poprvé uvidíš krást, tak bych byl nerad, aby sis o mě myslela něco špatného.“ Zajiskřily jí pobaveně oči.

„Další poprvé?“

Ušklíbl jsem se. „To už se teď stává našim pravidlem, ne?“

„Miláčku, vím, že bys neudělal nic, co by se neslušelo,“ uchechtla se a její drobná ručka mi spočinula na hýždích. Její hra mě rozpalovala víc, než si lze představit. Dokázala být tak neskutečně sexy, když chtěla. Usmála se na mě s potěšením, kam se dívám a rozepla si okázale jeden knoflíček šatů, zaúpěl jsem.

„Počkej tu,“ zašeptala a otřela se mi rty o krk. Ani jsem se nenadál a kráčela k benzínce. Za pokladnou seděl zhruba pětačtyřicetiletý obtloustlý muž s vyholenou hlavou. Na pravé straně za uchem měl tetování v podobě řeckého kříže a v uchu kovový kroužek. Na zažloutlém nátělníku se mu pod prsy a podpaždím rýsovaly propocené fleky. Isabell k němu kráčela jistými kroky a smyslně se pohupovala v bocích. Začínal jsem být neklidný. Když se zastavila nad kasou, kde si listoval časopisem, vzhlédl a zarazil se. I přes sklo a několik metrů parkoviště s nastartovanými vozidly, jsem slyšel, jak se mu rozeběhl tep a výraz tváře se podobal okouzlení a až úchylnému zírání. Zaryl jsem prsty do metalízy. Chvíli se nic nedělo a po pár pohledech a prosících větách už Isabell kráčela po asfaltu s perlivou vodou a čerstvým sendvičem. Když na mě mrkla, zaškaredil jsem se a nespokojeně mlaskl.

„Takhle jsem si to zrovna nepředstavoval,“ prohodil jsem ledabyle a šlehl vražedným pohledem zpátky k zapatlanému sklu benzínky, na které se ten chlápek lepil jako moucha.

„Jen jsem nechtěla, aby ses kvůli mně musel dopustit krádeže,“ zavrkala a vyskočila na kapotu. Roztáhl jsem jí kolena od sebe a vklínil se jí mezi stehna. Cítil jsem, jak se její teplota těla zvýšila. Líbilo se mi, jak na mě reaguje, přejel jsem jí ukazováčkem po pokožce na lýtku a skončil až u boků. Věděl jsem, že ten idiot za sklem pořád civí a svým způsobem mi dělalo děsně dobře, když jsem poslouchal nadávky na svou osobu.

Nechal jsem ji v klidu najíst. Oči jsem měl skoro černé a červeň v nich nebyla pro lidské oko viditelná.

xxx

Po hodince jsme už byli znovu na cestě.

„Kam pojedeme?“ otočil jsem se na Isabell. Seděla pohodlně opřená o sklopené sedadlo a koleny se opírala o palubku.

„Nevím.“ Usmála se a vpletla mi prsty do vlasů. Vypadala uvolněně.

„Co třeba kam nás cesta zavede?“ navrhl jsem a ona se ke mně natáhla.

„Až na konec světa.“

Jízda po dálnici byla klidná. Trochu mě znepokojovalo, že jediná možnost, jak se někam dostat, je touhle trasou, která je Cullenům dobře známá. Přestal jsem nad tím paranoidně přemýšlet a až když jsem sjížděl na úzkou lesní cestu, oddechl jsem si. Mohl jsem pořádně vytůrovat motor a přidat mezi Forks a nás další příjemnou vzdálenost. Isabell zapnula rádio a prozpěvovala si s interprety.

Za druhou odbočkou hlouběji do zalesněného prostředí jsem uslyšel myšlenky. Sevřel jsem silněji volant a přidal plyn. Nechtěl jsem Isabell děsit. Kdybych byl člověk potil bych se a srdce by mi tlouklo, jako kostelní zvon, i když i jako upír jsem ho cítil až v krku.

„Isabell, prosím připoutej se pásy.“ Vzhlédla ke mně a v jejích očích jsem přesně poznal okamžik, kdy jí došlo, o co jde. Posadila se vzpřímeně a její tvář neprozrazovala emoce. Byla chladná jako led a prsty zatínala do sedačky.

„Přidej!“

„Jedu maximálně, kdybych přidal, vyletíme ze silnice!“ zavrčel jsem. Měl jsem stejně bojovou náladu. Cožpak to nemohli nechat být? To se toho nestalo už dost? Věděl jsem, že po nás půjdou, ale ve skrytu duše jsem doufal, že by se mohli stáhnout, oplakávat sourozence a nás nechat být!

 „Uděláme to?“ zašeptal jsem.

„Je to jediné řešení. Miluji tě a nechci být celý život na útěku,“ přitiskla se ke mně. Vášnivě jsem se vpil do jejích rtů. Na to, jak rychle jsme jeli a za jakých okolností, to byl nesmírně intenzivní dotek.

„Isabell já -.“

Přitiskla mi prst na rty. „Říkej mi Bello. Pro tebe chci být navždycky už jen Bella.“

„Miluji tě. Udělám pro tebe cokoliv. Nezapomeň na to.“ Naposled jsem jí vtiskl polibek.

 „Já tebe, Edwarde. Jsi můj život,“ podívala se mi plně oddaně do očí - ty její se leskly. Šťastně jsem se usmál.

Odhodlaně jsem sešlápl plyn, až k podlaze a vyjel vstříc nové budoucnosti. Té klidné. Věděli, kde jsme, měl jsem přehled o jejich poloze a byli zatraceně blízko. Už jsem slyšel těžký dusot vlčích tlap a dorozumívací vití. Bože, znělo tak blízko. Díval jsem se jí do očí. Husté stromy kolem nás ubíhaly a byly neskutečně vysoké. Jejich štíhlé kmeny byly skoro holé a hustá špička nad námi tvořila temně zelenou přikrývku tunelu. Bylo skoro šero a v intimním tichu kolem nás bylo slyšet všechno. Měl jsem pocit, že i myšlenky mají svou hlasitost.

S prudkým povzbuzujícím nádechem jsem přidal plyn. Rychlost se zvedla na 230 km/h.

„Jsi připravený se vším skončit?“ zeptala se má láska a přitulila se ke mně. Otočil jsem hlavu a pořádně se přisál na její rty. Pak jsem se zaměřil na cestu. Už se to blížilo. Ještě víc jsem přidal plyn. Před námi už byla vidět zatáčka. Myšlenky se přibližovaly. Isabell si povolila pás a křečovitě se podržela mého stehna. Kývla na mě a zavřela oči.

Byl to konec. Přímo před námi. A byl nevyhnutelný. Choval jsem se zcela mechanicky, ani hřmot nárazu a výbuch přehřátého motoru, který se obtočil kolem stromu, mě nevytrhl. Plech zapraštěl a pomačkal se jako plechovka od limonády. Také jsem zavřel oči. Tvář mi ošlehly plameny a z dálky jsem slyšel Bellino bolestné syknutí. Chtěl jsem ji uklidnit, ale slova mi vězela v hrdle. Cítil jsem stisk jejích nehtů, jak mi pronikly do kůže. Věděl jsem, že už není čas, teď nebo nikdy. Oheň zachvátil vše a kouř se vmísil do ovzduší tak silně, až se nedalo dýchat. Celý les se tak stal poklicí s jediným cílem - udusit vše živé.

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 24. kapitola: