Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 10. kapitola

05.07.2013 (21:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1357×

Po tak náročném dni jsem byla ráda, že jsem se se spícím Alem dostala domů. Položila jsem ho do postele, přikryla, zula mu boty a sundala mikinu a já sama padla na postel jako kus hadru. Zítra v sedm ráno musím být v samoobsluze, takže jsem si nařídila budík a ani ne po pěti minutách usnula.

Měla jsem zavřené oči a ani se je nesnažila otvírat, ale cítila jsem kolem sebe tolik vůní, že mi to nedalo. Připadalo mi to jako směsice od pracího prášku až po různé druhy sušenek, ale bylo tam i něco jiného. Pach strachu a obav.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Stála jsem za pultem v obchodě, ve kterém mám zítra směnu, a zírala na matku s dítětem. Mohlo mu být kolem dvou let, žena měla plné ruce tašek se zaplaceným zbožím a snažila se je dát do jedné ruky, aby malého chlapce mohla chytnout za ruku a on nevyběhl z obchodu přímo na silnici.

Dítě se rozeběhlo a nedbalo na křik své matky, když opustilo bezpečí obchodu. Žena se s vepsaným strachem v obličeji vrhla za ním, tašky jí popadaly z rukou, ale ona to stejně nestihla. Chlapeček seběhl i z chodníku na rušnou ulici, kde se ze zatáčky vyřítil stříbrný mercedes a kloučka smetl.

Auto jen zatroubilo a bez nějakých starostí jelo dál. Nikdo nevyhlédl, nikdo nezastavil, jako by se zastavil čas a jen já a matka dítěte se v něm mohly pohybovat. Ale jen já jsem dokázala rozumně myslet…

Ona klesla na chodník, ruce ve vlasech, které si zoufale rvala, a vřískala na celý obchod: „Né, můj chlapeček ne! Prosím, Bože, jeho si neber. Vezmi si radši mě!” Po kolenou se doplazila k nehybnému tělíčku, hlavičku si položila na stehna a drtila ji v tak pevném objetí, až mě píchlo u srdce.

Maminka mi vždycky říkala, že i když mě bude milovat nejdokonalejší, nejupřímnější, nejkrásnější a nejmilejší kluk na světě, pořád to nebude tolik, jako mě miluje ona. Teď už mi to nikdy neřekne, ale pořád vím, že mateřská láska je mnohem silnější než kdejaká jiná. Teď to poznávám i na tom, jak se starám o Alexeje.

Žena srdceryvně plakala s dítětem v náručí, se zavřenýma očima a rozklepaným tělem…

S trhnutím jsem se probrala. Ležela jsem celá zpocená ve své posteli a vedle mě stál Al v pyžamu a v ruce držel lva Believeho. Zamrkala jsem, protřela si oči a zaostřila na něj. „Zlato, co tu děláš?“

Nasadil trucovitý výraz. „Zrovna jsem tě vytáhl ze špatnýho snu a ty se mě zeptáš na tohle?“ Našpulil pusinku, ale pak se mu rozzářila očička. „Víš, za to mi něco dlužíš, protože jsem zabránil tomu, aby ses nevyspala.“

Zasmála jsem se a posadila. „Tak co bys potřeboval?“ Pořád jsem v hlavě měla ten sen, ale před svým malým bráškou jsem se ten špatný pocit snažila potlačit.

Hodil po mně vědoucím pohledem a vysápal se mi na postel. Lehl si vedle mě a zvedl ke mně pohled. „Můžu tu zůstat s tebou? V mým pokoji je strašná tma,“ zamumlal.

Smála jsem se ještě víc. „A to se ptáš? Pojď, přikrej se a už spi, jinak se mnou zítra nevstaneš.“

„Dio,“ ozval se po chvíli. „Kam zase zítra půjdeme? Chtěl bych být doma s Paulem a učit se anglicky,“ povzdechl si.

Úsměv mi zamrzl na rtech. „A učení s Davidem se ti nelíbilo?“ Jeho předešlou otázku jsem se snažila ignorovat.

Zavrtěl hlavou. Neviděla jsem to, ale cítila na své ruce, na které měl položenou svou hlavu. „S Paulem je větší sranda.“

Zamračila jsem se do tmy. Přemýšlela jsem, jak to udělat tak, aby se mu tu co nejvíc líbilo. Ano, bylo jasné, že bych musela nějak sehnat indiána, aby mi s tím pomohl, ale ten nápad se mi příčil. „Uvidíme, jak to zejtra bude, třeba se mi povede ho někde chytit,“ slíbila jsem mu neochotně a ještě mu popřála dobrou noc.

Neodpověděl, ale po chvíli jsem uslyšela pravidelné dýchání. Usnul jako dřevo.

„Jo, Diano, může z tebe bejt chůva,“ zasmála jsem se potichu sama pro sebe. Pak jsem si ale vzpomněla na svůj sen.

To dítě, ta žena… Ach, co to bylo?! Proč se mi zdála taková kravina? Nic, co by takový sen spustilo, jsem dnes nedělala, ale něco mě na něm zarazilo.

Žena celou dobu byla nějak zaměstnaná a já to viděla, i jsem viděla, že toho chlapce nestíhá popadnout, tak proč jsem jí, kurva, nepomohla? Stála jsem tam jako solný sloup a nic nedělala, proč? Vždycky jsem se všem snažila pomáhat, když to oni nezvládali, a v tom jejím snu jsem nevystartovala a chlapce nepopadla.

Vím, byl to jen sen, ale to mě ještě víc vyděsilo. Tak krutý, drastický, ale přitom… reálný.

Usnout už se mi nepovedlo, tak jsem asi v pět hodin ráno vylezla z postele, vyprala pár špinavých věcí, pověsila je, uklidila, kde se dalo, a ještě mi zbyl čas na to, abych se podívala na papíry, které mi ze školy přinesl Paul.

Byl v nich rozvrh, dvě přihlášky a různé seznamy učebnic a podobně. Nic, co by mě nějak moc uchvátilo.

Když bylo šest, nachystala jsem Alovi oblečení a snídani.

„Bráško, pojď, musíme jít do práce,“ třásla jsem s ním. Byl zahrabaný pod peřinou a nevypadalo to, že ho vzbudím ještě dneska.

„Ne!“ zakřičel a strčil si hlavu pod polštář. „Chci spát, tak mě nech. Ty musíš do práce, ne já.“ Byl rozespalý – možná ještě spal –, jinak jsem si jeho chování nedokázala vysvětlit.

Začala jsem vyjednávat. „Když vylezeš, tak ti slibuju, že ti v obchodě najdu místo, kde budeš moct spát, dokud nebudeš mít dost,“ navrhla jsem a trochu zatahala za deku, pod kterou byl schovaný. „A vezmeme ti tvou peřinu, polštář a dokonce i Believea, chceš?“

Pomalu vykoukl zpod deky. Koukaly mu jen oči, ale i tak se mi nesmírně ulevilo, že aspoň něco na něj platí. „A přijde tam za mnou Paul?“

Ztuhla jsem. „Proč by tam za tebou měl chodit?“ zeptala jsem se nechápavě. Nějak jsem byla mimo mísu.

Posadil se a začal mi to vysvětlovat s takovým zápalem, až se mi chtělo brečet. Zlato, chtěla jsem mu říct, já tě ale nemůžu vystavit takovému nebezpečí, aby ses s ním skamarádil. Když budeme muset odjet, nesmíme tu nechat nic a nikoho, na kom by nám záleželo.

„On mě chápe. Rozumí, že to nemám jednoduchý a že potřebuju nějakou podporu od chlapa.“ Zašklebila jsem se. Chlap? Vážně? Dost pochybuju i o tom, jestli si umí zavázat tkaničku. „Dio, já chci někoho, kdo se mnou bude o tom, jak bylo ve škole, co jsme měli na oběd a jestli mám úkoly.“ Rukama rozhazoval do všech světových stran. Kdy takhle vyrostl?

„Ale já -“

Zavrtěl hlavou. „Ne, poslouchej mě. Chápu, že se mě jenom snažíš chránit, ale já už nejsem malé dítě. Teda jo, jsem, ale už ne nemluvně, které si nedokáže dupnout. Víš, potřebuju někoho, kdo mě chápe i přes to, že já samotný se v sobě nevyznám.“

Jen jsem čuměla.

Je jedna věc, když vám mladší brácha řekne, že potřebuje mužskou oporu, ale to, že si vám tu tak logicky vylije srdce, je věc druhá. Kde pobral tolik rozumu, slovní zásoby a… logiky? Je to ještě dítě, ale mluví, jako kdyby byl o dvacet let starší než já.

Zavrtěla jsem hlavou, abych dokázala vymyslet racionální odpověď. „Fajn, uvidím, co se dá dělat, ale teď už musíme jít, jinak přijdu hned první den pozdě.“

Připravit nás a ještě k tomu tam dojít, nám dohromady trvalo asi třicet minut, takže jsem si připadala jako ten nejrychlejší člověk na světě. Jo, Usaine Bolte, dávej si majzla.

V obchodě mi paní Pockerová dala uniformu, řekla, co a jak mám dělat a mého bratra odvedla do skladu. Prý tam je místo, kde by se mohl vyspat a ona si s ním do té doby bude povídat. I když jsem ji upozornila, že moc anglicky neumí, usmála se a řekla, že to je ten nejmenší problém.

Byla jsem za kasou, dodávala do regálů zboží a i vyřizovala papíry, jelikož to nebyl moc velký objekt, takže když do obchodu přišla maminka s malým dítětem, hned jsem si jich všimla a nasadila úsměv. Připadali mi strašně povědomí, ale mozek si odmítal vzpomenout. Prostě nechtěl.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile.

Matka jen kývla hlavou.

Ta žena si vzala nákupní košík, usmála se na mě a začala procházet regály. Měla velký nákup, takže když přišla k pásu a začala na něj skládat jednotlivé věci, žasla jsem. Asi neměla jen jedno dítě. Bylo tam snad všechno od plenek až po lano na šplhání.

Všechno jsem jí namarkovala a dávala snad každou slevu, kterou jsem mohla. Nechtěla jsem, aby musela tolik platit za to, že má hodně dětí. Pomohla jsem jí to nastrkat do tašek a srovnat tak, aby to dokázala vzít.

Když jsem jí podávala nákup a nechtěně se dotkla její ruky, v hlavě se mi mihl obraz té ženy, jak klečí na chodníku s bezvládným tělíčkem v náručí.

V tu chvíli jsem si uvědomila, odkud je znám.

Ale už bylo pozdě.

Dítě se už nedalo zastavit a vyběhlo z obchodu následováno ženou, která po cestě za ním zahodila tašky s nákupem. Vy tváři měla vepsaný zděšený výraz.

Chtěla jsem za chlapcem utíkat také, protože jsem věděla, co se stane, ale nohy jako kdyby mě neposlouchaly. Jako kdyby nepatřily k mému tělu. Držely na místě jako přilepené a já už po několikáté za dnešek jen čuměla. Pohlédla jsem dolů a chtěla na ně sáhnout, ale ani ruce jsem necítila. Prostě mi chyběl hmat.

Zrak jsem ale pořád měla, a tak jsem uviděla lehký kouř, který se plazil u mých nohou. Vypadal skoro jako mlha. Hypnotizovaně jsem na něj koukala. Připomínal spíš mlhu.

Matka zakřičela a já rychle zvedla pohled.

Dítě už leželo na silnici bez jakýchkoliv známek pohybu. Bez života, bez duše, jen samotné tělo.
„Ne!“ vykřikla jsem s očima plnýma slz. Rukou jsem si přikryla pusu. „Né! Panebože!“ Celou dobu jsem se snažila nohama pohnout, ale moc to nešlo. Občas jsem dokázala zahýbat prsty, ale pak jsem zase nemohla. Byl to strašný pocit, když víte, že nemáte kontrolu nad svým tělem a můžete jen sledovat, jak kolem vás umírají lidé.

Ale ještě horší pocit byl, že já věděla, co se stane. Zdálo se mi o tom, co se stalo o pár hodin později. Jak? A proč? Věřila jsem na náhody, ale tohle bylo už moc silný kafe na to, aby to náhoda mohla být.

Nic jsem nechápala.

…

Pak se všechno seběhlo tak rychle. Ze skladu vyběhla paní Pockerová a zavolala záchranku. Než přijela, snažila se nějak jim oběma pomoci, ale už bylo pozdě. Chlapeček umřel a jeho matka nejspíš přišla o rozum.

Já jsem se mezitím oklepala a pak už se dokázala normálně pohybovat. Snažila jsem se polici a všem kolem říct, co se stalo, ale hlas se mi chvěl, koktala jsem a nemyslela. Mysl se mi zatemňovala a já dokázala myslet jen na to, že jsem jim nedokázala pomoci. Ale já se snažila!

Asi po hodině za mnou přišel Al, tak jsem ho nějak uklidnila. Moje vedoucí mě poslala domu se slovy, že se z toho mám vyspat a že mě ještě policie navštíví.

V mrákotách jsem dopravila Ala domů, zapnula mu televizi, dala do ruky jídlo a já sama si sedla ke kuchyňskému stolu. Koukala jsem na něj, ale přitom byla úplně jinde.

Přemýšlela jsem o všem, o ničem. Sakra! Ani nevím, na co zrovna myslím.

Zrak mi padl na obálku na stole. Věděla jsem jistě, že když jsem odcházela, tak tu ještě nebyla.

Vzala jsem ji do rukou a přečetla si na ní své jméno napsané elegantním písmem. Otevřela jsem ji a začala číst.

Drahá Diano,

myslela sis, že utečeš? To ti nepomůže. Půjdu po tobě tak dlouho, dokud nedostanu příkaz tě přivést. Mí nadřízení jsou trpělivější, než jsem si myslel, tak jsem si udělal vlastní zábavu, protože jen tě zpovzdálí sledovat mě už nebaví.

Ten kluk, který ti dnes zemřel před očima, byl jen první varování. Pokud se pokusíš utéct, zanecháš za sebou plno mrtvol, které padnou na tvou hlavu.

Vím, že jsi předem věděla, co se stane, ale to je vše, co o nadpřirozeném světě víš. Neznáš žádné jiné mystické bytosti, ale neboj, časem ti je poodhalím. Možná bys měla vědět, že i v tvém okolí jsou takoví.

S láskou,

Anonym 

Máme tu první kulatiny a s nimi i delší kapitolu, jelikož dnes odjíždím do Itálie na tábor, tak abyste měli co číst. ;) A prosím o komenty, minule jich moc nebylo. :( 

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 10. kapitola: