Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Homecoming - Prolog

06.12.2011 (15:00) • Greenie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2100×

Prolog

Vždy jsem věděla, že můj život není obyčejný. Každý přeci nemá za otce upíra. Nejnebezpečnějšího predátora na zemi, kterého nedokáže nic zastavit a je ovládán neutěšitelnou žízní po krvi. Moje matka byla člověk. Tedy, do té doby, než mě porodila. To ji otec musel přeměnit, aby nezemřela. Nejzajímavější je, že já si celý porod pamatovala. Matčin unavený a bolestí stažený obličej, který byl poset malými kapkami krve, se roztáhl do nádherného úsměvu, když jsme se poprvé navzájem spatřily. Krásnější tvář jsem v životě nespatřila. Sice byla celá od krve, na potem orosené čelo se jí lepily prameny vlasů a modré kruhy pod očima značily unavenost, ale i přes to byla okouzlující. Milovala jsem ji, již když jsem byla v jejím lůně, ale nyní jsem ji milovala ještě více.

Když jsem vklouzla do její náruče, bylo to něco úžasného. To příjemné teplo, které mi předávala mě tiše ukolébávalo k spánku. Pak se ale probudilo něco, co jsem nepředvídala. Chuť na její krev. Krásně voněla a přímo vybízela k ochutnání. Přísahám, že jsem si kousla pouze jednou! Otec to spatřil a ihned mě vzal zpět k sobě. A právě v tu chvíli matka omdlela. Otec někoho zavolal a pro mě si přišel anděl. Co to plácám! Byla to teta Rosalie. Ona je strašně podobná na nějakého anděla, který spadl z nebes. Blond lokny, krásný obličej. U ní mi bylo také dobře.

Snesla mě dolů. Lehce mě houpala a já začala opět usínat. Probudily mě až těžké kroky, které zněly od schodů. Prudce jsem otevřela oči a právě včas, když se na mě a moji tetu řítil takový snědší hoch. Podívala jsem se na něj a tím ho zastavila. Chvíli na mě zíral. Nespouštěla jsem z něj oči. Nevěděla jsem, kdo to je a co tu dělá. Automaticky jsem přiložila svou malou ručku tetě na krk a zeptala se jí svým způsobem. Udiveně se na mě podívala. Pouze jsem se na ni usmála a lehce zamrkala. Tehdy jsem se dozvěděla, jak se jmenuje ten, který se do mě otiskl. Jacob.

Matku jsem viděla až za několik dní, kdy z ní byl plnohodnotný upír. Dalších patnáct let jsem byla téměř stále s ní. Avšak věděla jsem, kdy mám zmizet, aby rodiče měli soukromí. Dokázala jsem to vycítit. Vždy jsem šla za Jacobem. Za těch několik let se z nás stali přátelé. Poloupírka a vlkodlak. Kdo by řekl, že by mohli být přátelé? Asi nikdo. O to zvláštnější bylo, když jsme se do sebe zamilovali. Všichni to předpokládali kvůli otisku. Ale já ani ne. Ten důležitý skok v našem vztahu byl pro mě trochu divný. Jednu chvíli byl můj přítel a... Pak přišel ten polibek. Trochu mě to vyděsilo. Bála jsem se citů? Připustit si, že k němu něco cítím?

Zachovala jsem se, jak nejhůře jsem mohla...

Při první příležitosti a příslibu slibné kariéry jsem ho opustila. Opustila jsem celou svou rodinu, i když s jejich souhlasem. Největší vliv měla asi teta Alice, která je přesvědčila. Také s tím asi mělo co do činění moje momentální citové rozpoložení, že jsem na nabídku kývla. A tak jsem jednoho deštivého listopadového dne odletěla do New Yorku. Moc mě mrzelo, že se Jacob nepřišel rozloučit. Mamka mě sice uklidňovala, že ho to přejde, ale nepřešlo. Od té doby jsem ho neviděla. Nezavolal mi. Nepřijel za mnou. Věděla jsem, že jsem ho ranila, jak nejhůře to šlo, ale cítila jsem vinu i z jeho strany. Věděl, že jsem příliš mladá. Nebyla jsem připravena na jeho vyznání ani na lásku celkově. Bylo mi pouze šest, i když jsem vypadala na šestnáct! Snažila jsem se, Bože, jak moc jsem se snažila, vymazat ho ze svého srdce. Neúspěšně. Stále tam byl, je a bude.

A tak jsem tam stála zase. Na té známé kamenné cestičce, která vedla k místu, kde jsem se narodila. Vykročila jsem. Při každém kroku štěrk pod mýma nohama lehce zaskřípěl a rozlétl se do stran. Podpatky bot se zarývaly hluboko do jeho struktury a já musela znovu a znovu nabývat ztracené rovnováhy. A to jsem modelka! Sáhla jsem po dveřích. Mosazná klika lehce klouzala mezi prsty. Studila, ale na to jsem byla zvyklá od příslušníků mé rodiny. Zmáčkla jsem ji a nasála vůni dveří. Masivní smrkové dřevo zavrzalo v pantech, ale otevřela jsem bez větších obtíží.

Vešla jsem do vyhřáté místnosti. Ihned jsem se cítila doma. V krbu leželo zuhelnatělé dřevo. Na jeho římse byly vystaveny fotky. Já a máma. Máma s tátou. Celá rodina. Já a... Když jsem ho uviděla, vyrostl mi v krku knedlík. Pocítila jsem menší závrať. Musela jsem odvrátit pohled. Myslela jsem si, že to přebolelo, že je to zcela uzavřená rána, ale jeho úsměv ji opět otevřel. Jak hrozně jsem mu ukřivdila! Ranila jsem ho tak zle, že se nedokážu podívat na jeho fotku. Pocit viny byl zpět a s ním i vše ostatní.

Pomalými kroky jsem došla ke krbu. Srdce mi splašeně tlouklo a cítila jsem ho v krku. Přejela jsem prsty po hraně římsy a zastavila se před onou fotkou. Byla jsem na ní já a Jacob. Oba jsme se usmívali. Já do objektivu, on na mě. Z toho úsměvu mě bodlo u srdce.

Odvrátila jsem se a rozhlédla se po zbytku místnosti. Vše bylo stejné. Veliká LCD televize stále postávala na menší skřínce se spoustou zásuvek. Dvě rudé pohovky postaveny blízko ní v pravém úhlu zářily jako nové. Na televizním stolku mezi nimi ležely noviny. Na obálce jsem spatřila sebe.

„Rozchod páru snů!" hlásal drze titulek velkými barevně napsanými písmeny důvod mého návratu. U něj fotka mě a Maxe. Vzala jsem ten bulvární plátek do rukou a nalistovala stranu dvacet pět.

„Šok! Jedna z nejkrásnějších modelek Renesmé Cullenová a talentovaný herec Max Denbourgh se rozešli. Tuto dávnou spekulaci potvrdil Max před pár dny. „ Už nám to nefungovalo. Přestali jsme si rozumět. Dokonce jsme spali v oddělených pokojích." dodal nešťastně Max." Vztekle jsem zavrčela. Takové žvásty! Zmáčkla jsem celý časopis v dlani. Zmuchlal se a podivně zkroutil.

„Nerozuměli? Oddělené pokoje? To jsou kecy! To ty jsi se mnou přestal mluvit! Ty jsi se nevracel na noc domů! Kdo už má novou holku mimochodem? Jo, to ty! Chodíš s tou štětkou Hamesworthovou! Nebo jsi snad zapomněl? Zapomněl jsi, cos mi slíbil? Že spolu budem navždycky?" řvala jsem na kus papíru. Z hrudi se mi ozývalo vrčení. Rozčíleně jsem s ním mrskla do kouta. Z roztržené obálky na mě stále hleděly jeho oříškové oči. Jako by se mi vysmíval! Takové lži! A já ho milovala! Jak jsem byla pitomá! Věřila jsem mu a on mě podváděl. Když si vzpomenu, že jsme s Kate byly kamarádky, bolí to. Nečekala bych od ní něco tak podlého a od Maxe ještě méně. Myslela jsem si, že tohle už také přebolelo, ale samá voda. Maxi, Maxi... Chovám se jak hysterka. Rukou jsem si lehce pročísla vlasy a těžce oddechla. Musela jsem se zasmát sama sobě a svému chování. Jsem zralá na nějakou psychiatrickou léčebnu s hezkými polstrovanými stěnami.

„Cítíte to?" ozval se zvonivý hlásek zvenčí. Otočila jsem se za tím zvukem, který mi vyhnal z hlavy všechny zlostné myšlenky na Maxe. Teta Alice.

Dveře se pomalu otevřely a objevila se v nich její střapatá hlava. Když mě uviděla otevřela pusu. Usmála jsem se na ni. Nevěřícně zakroutila hlavou a rychle zamrkala. Kdybych byla úplný člověk, tak bych to ani nepostřehla. Na tváři se jí roztáhl nadšený úsměv.

„Pane Bože! Nessie! Jsi to ty? Božínku!" drmolila šokovaně v rychlém tempu. Zasmála jsem se a zastrčila si v rozpacích pramen vlasů za ucho. Ani jsem se nestačila přestat červenat a už mě drtila ve svém objetí. Trochu jsem zakuckala. Když mi došlo, co se děje, objetí jsem s radostí opětovala. Jak moc mi tohle chybělo!

Děkuji všem, kteří došli až sem. Doufám, že se vám to líbilo a poprosila bych o váš názor v podobě komentáře. Potěší jakýkoliv názor. ;)

Autor: Greenie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Homecoming - Prolog :