Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holube, bojuj! - 3. kapitola

09.07.2012 (20:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2203×

3. kapitola

Bella se probrala a nad ní svítily hvězdy. Obloha byla tmavá a měsíc skoro v novu. Přesto všechno viděla.

Ani si neuvědomovala, že zadržuje dech, dokud se zalykavě nenadechla. Sípala a sahala si po krku, měla pocit, že ji dusí všelijaká havěť a leze jí hltanem až nahoru. Polykala tak zhluboka, jak jen mohla, a snažila se pořádně vydýchat. Oči jí slzely a motala se jí hlava.

Raději si zase lehla a snažila se nepropadat panice. Dýchala a stále se zalykala, jako by právě dlouho brečela. Hvězdy ji určitým způsobem uklidňovaly a její srdce postupně zpomalovalo.

Když se posadila, cítila se zase o něco silněji a jistěji. Porozhlédla se okolo sebe a zjistila, že leží v popelu. Jak jinak, museli ji zabít a ona se zrodila ze svých zbytků. Jako fénix. I když tím, že byla ptačím měničem, nebo jak se sama nazývala holubem, se od něho moc nelišila. Jenom fénix byl červený, měl dlouhé křídla a ocasní péra. Ona byla spíš takovým orlem a tmavě šedým.

Sáhla si na krk a ucítila jizvu, která se jí táhla po celém jeho obvodu a nikde nekončila ani nezačínala, jako obojek. Takže zase utrhnutá hlava? Za to zaplatí. Vzpomínala na všechny své smrti a na rukou, nohou i na hrudi v oblasti srdce ji pálily jizvy z bojů. Někdy ji to už přestávalo bavit a nadávala si, proč nepoužívá své schopnosti, když je teda dostala do vínku. Jenže pokaždé, v každé další a další bitvě nebo jenom úkolu na to zapomínala. Nebo spíš nechtěla myslet. Potřebovala si dokázat, že i bez svých schopností se o sebe dokáže postarat. Co když přijde i o ně? Jedna ji už opustila a ona by se tomu ani nepodivovala.

Postavila se a rozhlédla kolem. Pár upířích bezhlavých těl leželo v okolí a uprostřed pošlapaného kroužku trávy žhnuly poslední zbytky uhlíků z velkého ohně. Divila se, že ji tam taky nehodili. I když by se prostě probudila na jiném místě. Jenže jak by potom vypadala?

Vrtalo jí to hlavou, ale na mysl ji vytanuly hned dvě důležitější vzpomínky.

První mířila k Lukovi. Pokud je noc, znamená to, že prošvihla večeři. Ne, že by se opozdila o pár hodin, ale všechno zmeškala o celý den. Možná dva. Kdo ví, jak dlouho se dávala dohromady. A to jí na tom tak moc záleželo.

Druhá na květinu a Edwarda.

Edward.

Ona své sliby vždy plnila a jemu jeden dala. Najde ho, až se vrátí. A on bude hledat ji. Nemohl ji najít. Možná tímhle místem prošel, ale pokud ano, už dávno. Neměl šanci na ni natrefit dvacet let. Co když už to dávno vzdal? Je sice nesmrtelný a dvacet let je pro něho jako pro lidi vteřina, ale i za tu dobu se něco mohlo stát. Umřel v bitvě, začal pít lidskou krev a je z něho divoch, našel si přítelkyni, se kterou žije šťastně na hromádce, dá-li se to tak říct. Cokoli.

Ale slib je slib.

Douklízela zbytek těl a počkala, až se spálí. Jestli přijde o pár hodin později, na tom nic nezmění. Stejně už prošvihla celý den. Když dohořívaly zbytky, roznesla je po celém lese a potom se přeměnila v holuba. Letěla domů, za Lukem.

To bude vysvětlování.

Přistála mezi stromy těsně u domu nikým nespatřena a čekala na Lewise. Ten nezklamal a za chvíli se objevil.

„Nazdar, Bello. Jak to dopadlo?“

Bella otráveně máchla rukou. „Pár jich uteklo a nechali mi krásný dárek,“ pohladila si krk, kde jí vystupovala jizva, jakoby si nechala udělat náhrdelník v tělové barvě. To tak, nikdy by si žádný náhrdelník nepořídila, a když už, nenechávala by si ho napořád.

Maximálně od Luka. Od něho by takové věci nosila s hrdostí.

„Aha… no, říkal jsem si, proč ti to tak dlouho trvá. Co si vymyslíš tentokrát?“ Klasika. Věděl, že má Luka, a neschvaloval to. Jenže co s tím nadělá?

„Klasika. Přespala jsem u kamarádky. Nákupy se protáhly. Mohl bys to zařídit?“ zeptala se ho a opřená o strom pozorovala svůj dům. Okno bylo otevřené, Luke zřejmě po jejím odchodu a svém příchodu raději nic nemělnil. Stejně to bylo fuk, protože ona přijde normálně dveřmi.

„Jasně. Ean se toho ujme. Tady máš tašky… Snad se ti to i tentokrát bude líbit.“

Bella se zasmála. „Někdy bych tě mohla tahat na nákupy místo těch kamarádek. Máš často lepší vkus než já. Možná i než normální holky.“

„Hele, zlato, jsem ti kdykoli k službám, to ale neznamená, že nejsem chlap, jak se patří.“ Znala ty jeho silácké řeči.

„Kdo říká, že nejsi? Copak nemůže chlap umět nakupovat oblečení? Je to hřích?“

Zavrtěl hlavou a opřel se o ten samý strom z druhé strany a zaujal stejný postoj jako Bella. „Není, ale je to rarita. To víš, jsem ve svém oboru nejlepší, ale raději se o tom nezmiňuj. Nechci, aby se to bralo jako samozřejmost a já pak nedělal nic jiného.“

Bella přejela ve vzduchu dvěma sevřenými prsty před pusou zleva doprava, aby naznačila, že pomlčí. „Neboj. Na tohle bych tě nechtěla ztratit, takže si uhájím své zájmy.“

„Vypočítavá,“ pochválil s úsměvem na rtech. „Tak já zase půjdu.“ Otočil se a proměnil. Jeho tělo z tmavě modré noční oblohy, které zářilo milionem hvězd, trochu kontrastovalo s černotou lesa. Mimochodem, trvalo ti to dva dny. Začínal jsem si o tebe dělat starosti. Nevím, jak to ten tvůj vydejchá, ozvalo se jí v hlavě a potom slyšela jeho pískot. Loučil se s ní a přál jí hodně štěstí.

Možná, že ho teď bude potřebovat jako sůl. S taškami s nákupem vyšla z lesa a ještě zběžně kontrolovala, co Lewis vymyslel tentokrát. Ne, že by vyšel ze cviku, to by si nedovolila tvrdit, neboť by to znamenalo, že o něm pochybuje a tudíž, že by mu nemohla svěřit tuhle práci. Prostě jen chtěla vědět, jak originálně to tentokrát zase vymyslel.

Nespletla se v něm. Tašky navíc byly z obchodů, které se kolem opravdu vyskytují, což jí poskytovalo dokonalé alibi.

S povzdechem otevřela dveře a vstoupila. Rozsvítila světlo a položila klíče do mističky. Její zvyk, kterého se asi nikdy nezbaví. Klíče zarachotily a Luke se už za chvilku ocitl těsně před ní. Jeho obličej hrál všemi možnými emocemi. Vypadal strhaně, zároveň ale úlevně, nazlobeně, ale klidně. Nedokázala si představit, jak se musel cítit ty dva dny, kdy měla „být na nákupech“, a přitom vědět, že večer prvního dne měli domluvenou společnou večeři.

Kdy ještě ráno se stala nemilá věc.

A ona přesto řekla, že ji má uspořádat.

Jak si to teď mohl vyložit? Že utekla, protože se ho bála? To by si neodpustil, jak ho znala. Jenže co jiného mu zbývalo? Ono to vážně vypadalo jako útěk a Bella si nechtěla přiznat, že tak částečně je za to ráda. Teď nebudou probírat tamto, ale to, co se stalo teď, takže se tomu obloukem vyhnou.

Sakra, všechno je špatně. Navíc, když se rozhodla, že půjde hledat Edwarda, a to jaksi moc dobře s Lukem nepůjde. Musela by mu říct, že je to, co je, taky to, že už takhle vypadá dvacet let a že před dvaceti lety se setkala s Edwardem, který je čirou náhodou upír, takže vlastně taky nezestárnul, a že tehdy taky utekla, ale zase před jiným chlapem, který jí dělal hnusné věci a navíc se o ni měl jako o nováčka starat, a proto se děje to, co se stalo ráno před dvěma dny.

Čímž by se zase vrátila k tématu, kterému se chtěla vyhnout. Je to jako začarovaný kruh, který nemá konec a začátek. Jakmile začne s jednou věcí, jednou prosbou, bude následovat všechno ostatní.

Jo, všechno je špatně, a tak jediné, co ji v tu chvíli napadlo říct, a co by ještě víc nepřitížilo její svízelné situaci, bylo: „Promiň.“

Luke se opřel se založenýma rukama o rám dveří, které vedly do jídelny a kuchyně. „A za co se omlouváš? Za to, že jsi nepřišla na večeři, nebo žes o sobě nedala vědět, kde jsi a kdy přijdeš? Přičemž ti to trvalo dva dny.“

Bella opatrně položila tašky s oblečením na zem. Důrazně, aby nemusela říkat fakt, že vážně byla nakupovat a má důkaz. I když pouze údajně a tohle je celé bouda. „Vybil se mi mobil a přespala jsem u kamarádky, kterou jsem dlouho neviděla. Potkaly jsme se v jednom obchodě.“ Doufala, že mobil se jí vážně vybil. Tajně prosila, aby jí aspoň tohle dopřál osud a vážně mobil hlásil, že potřebuje papat. Ne, že by měla potřebu to teď zkoumat a dokázat, že má pravdu.

„Hm, jasně. Tvoje kamarádka nemá mobil, abys z něho zavolala nebo aspoň poslala blbou SMSku, že?“ zamračil se, což se jí vůbec nelíbilo, a odkráčel nahoru do ložnice a nezapomněl procítěně třísknout dveřmi.

Bezva. Nesnášela, když se na ni zlobil, nesnášela, když se vůbec obecně zlobil. Teď to všechno způsobila ona a její blbé tajemství.

Kdyby mohla, což rozhodně ne, chápala by Jamieho a jeho hnusné činy, které, jak sám říkal, dělal kvůli jeho holce, kterou mu vzali. Ale jelikož nedokázala pochopit nic z toho, co udělal, raději přestala myslet úplně.

S povzdechem zase vzala tašky a šla potichu nahoru. Nechala je před dveřmi ložnice, do které se zastaví později, a raději vstoupila do koupelny. Podívala se na sebe do zrcadla a vypadala příšerně. To jí nemohl Lewis varovat? Teď už chápala, proč jí Luke nevěřil. Ve vlasech měla spadané suché listí a trávu. Obličej zamazaný od popela, hlíny a ještě něčeho, na co raději nechtěla myslet, a oblečení na tom taky zrovna dobře nebylo.

Proč Lewis nebyl tak předvídavý a nekoupil jí velké stojací zrcadlo, které by ji nechal schválit. Zjistila by, jak vypadá, a rozhodně se hned nehrnula na konfrontaci s Lukem. Štěstí, že ta jizva kolem krku nešla moc vidět. Ano, zůstane tam, protože jí musí připomínat, že zase udělala chybu a nechala se zabít. Škoda, že se nenechala jenom zranit, to by domů mohla a vymluvila by se na nějakou nehodu.

Promnula si krk a svlékla se. Oblečení hodila se smutkem mezi ostatní špinavé prádlo a slíbila si, že zítra to vypere, aby jí to všechno nepřipomínalo.

Při teplé sprše přemýšlela, jestli už se Lewis postaral o ty poslední dva nebo tři upíry, kteří jí utekli. No, je pravda, že mohla požádat o pomoc, ale nikdy to neudělala a nechtěla měnit své zvyky.

Hlavně, že tím, že nepřišla domů, je nezměnila, odfrkla si v duchu ironicky.

Opřela se vyčerpaně o studenou stěnu sprchy a nechala stékat teplou vodu po zádech a krku. Byla vyčerpaná, jak jen člověk, nebo holub, může být. Vždyť se právě musela zrodit zase znovu, předtím bojovala a to ji taky zmohlo.

Přidávala na teplotě a vždycky blahem zavzdychala. Když si zvykla na stávající teplotu, celé to zopakovala. Nezajímalo ji, že už si určitě spálila kůži, nebo ji má přinejmenším zarudlou. Potřebovala prodloužit tuhle chvíli proto, aby si promyslela, co dál. Jak to všechno zařídit? I když se jí zrovna moc dobře nepřemýšlelo.

Luka určitě miluje. Svým způsobem, ale slib je slib a ty ona plní. Jenže netuší, jakou dobu jí zabere její pátrací akce a nechtěla riskovat, že ho opustí s tím, že jede na půl rok na pracovní službu a nakonec by to trvalo přes dvacet let. Proč by ne? Netušila, kde začít, a pochybovala, že by po sobě Edward nebo Cullenovi nechávali stopy. To by se tolik let nemohli udržet na světě a Carlisle Cullen v nemocnicích, protože by všem začínalo připadat divné, že tak dlouho pracuje po různých nemocnicích a stejně je stále jako mladý.

Promnula si spánky a natočila vodu ještě na teplejší. Je to sakra těžká situace a ona neví, jak z ní ven. Nechtěla od Luka odejít v takovém rozpoložení, v jakém byli nyní, ale zároveň věděla, že by to bylo nejlepší řešení. Byl by na ni naštvaný, za to, co provedla teď, ale i za to, co by provedla, a tolik by ji nepostrádal.

Jen kdyby všechno šlo tak lehce.

„Sakra! Do prdele!“ zakřičela a rozmáchla se rukou. Myslela na všechny problémy, které ji v jejím životě potkaly. Taky na to, že nechala několik upírů zdrhnout, aby kazili životy normálním, slušným lidem. A to si říká ochránce…

„Bello? Děje se něco?“ zaklepal na dveře Luke a ten tam byl jeho naštvaný tón.

„Ne, všechno je v pořádku. Jen jsem trochu ztratila nervy. Hned jsem u tebe.“

Nebyla si jistá, jestli slyšela správně jeho slova, ale připadalo jí, že zabrblal něco ve smyslu: „Nemusíš spěchat.“

Rychle se osprchovala a vystoupila z koutu. Zatraceně, vzduch byl sice těžký a vlhký, ale přesto jí otřásla zima. Nebyla to ta horkost, kterou cítila z vody. Rychle se utřela do ručníku a nezbývalo jí nic jiného, než se zabalit do županu. Všechny věci si stejně nechala v pokoji a byla moc stydlivá, aby v pokoji pochodovala nahá před Lukovýma očima. Kde jinde by byl?

Utáhla si bavlněný pásek u županu a pořádně se do té teplé látky zachumlala. Teplo jí unikalo všemi možnými kousky kůže, kterou nezakryla županem. Což bylo skoro všude. Jenom si povzdechla a zamířila do ložnice.

A bála se, co za hovor povede s Lukem.

Vstoupila do ložnice a přistoupila ke skříni. Přehrabovala se tam, jen aby zabrala trochu času navíc, a hledala nejvhodnější oblečení ke spánku. Aby se cítila jako andílek a vyspala se do růžova.

Nakonec začala ona, protože to tíživé ticho se nedalo vydržet. Otočila se jeho směrem a viděla ho v posteli vpolosedě. Opíral se o stěnu a pod zády polštář. Teď vypadal zatraceně sexy. A přesto si vzpomněla na svou chybu.

„Chtěla jsem se omluvit. Na tu večeři jsem vážně plánovala jít. Chtěla jsem. Jen to potom nešlo.“

Luke nic neřekl, jenom zakroutil hlavou, jako by byla malé dítě a rodiče ho káraly za provedenou lumpárnu. „Já… nebudu se na tebe zlobit. Nedokážu to dlouho,“ zašeptal nakonec a jí se na tváři vytvořil široký úsměv.

„To na tobě miluju,“ usmála se a přešla k posteli z boku. Dívala se do jeho očí hnědých jako kůra stromu, ale hebkých na dotek, a skoro cítila tu lásku, která ji k němu přitahuje jako dlouhá chapadla. „Jsi hodný, milý, dokážeš odpustit. Nekřičíš, pokud to není nutné.“ Neřekla mu, že miluje jeho, nechtěla mu lhát ještě v tomhle.

Usmál se na ni a zatahal ji za ruku. „Co kdybys mi to šla říct z větší blízkosti. Možná mám zalehlé uši, ale nějak jsem tě pořádně neslyšel,“ zašeptal šibalsky. Bella se rozesmála a on ji prudce stáhnul na svou hruď. Ona se rukama vzepřela na posteli, aby mohla vidět jeho oči.

„Vážně se moc omlouvám. S tou večeří. Jestli chceš, mohli bychom si to zítra nahradit,“ navrhla a políbila ho na rty, aby souhlasil.

„No, já bych to i bral. Zítra mám volno, všechno jsem odpracoval dneska. Ale…“ nechal větu nedokončenou a převalil ji přes sebe na bok a zachytil do náruče. Vyjekla leknutím a chytila se ho pevně kolem krku. Postavil se s ní v náruči a dal jí letmý polibek na tvář, potom mířil ke dveřím. Když se vzpamatovala z toho leknutí, napadlo ji, že by klidně unesla ona jeho a jen se tomu zasmála.

„Přemýšlel jsem, že si to nahradíme teď, moje královno,“ oznámil jí a Bella zahýbala nohama.

„To tam nemůžu dojít pěšky?“ usmála se na něho.

„Mohla bys, ale já tě nenechám. Donáška až na místo určení,“ zašeptal jí do ucha Luke a ona se vzrušením zachvěla. Jeho hlas způsobil, že se jí zrychlil dech a srdce začalo rychleji bít. Trochu víc se k němu přimkla a podívala se přímo do jeho očí. Hleděl na ni a nedíval se na cestu, takže měli štěstí, že se někde nepraštila, čímž by si zničili stěny. Jeho oči kmitaly mezi těmi jejími a jejími rty. A ona věděla, na co myslí, taky po tom toužila. Chtěla ho políbit, tahat za vlasy, hladit jeho svaly… Chtěla se ho dotýkat. Trochu ji to zaskočilo, ale když ji konečně po dlouhé době políbil, myšlenky se jí rozletěly do všech koutů světa. To je potom bude muset zase nahánět a hledat, než se vrátí, teď to ale neřešila.

Když do hry zapojil jazyk, zachvěla se a vzdychla a stále v jeho náruči se k němu přimkla ještě blíž. Cítila, jak jeho srdce tluče ve stejném rytmu jako to její a voněl úžasně. „Co ta večeře?“ zeptala se zadýchaně, když na chvilku polibek přerušili. Nadechoval se k odpovědi, ale ona si mezitím olízla rty, aby si je navlhčila, což on nevydržel a znovu se na ně vrhl. Nohama trochu zatlačila proti jeho rukám, aby ji pustil, a on uposlechl. Teď se ale musela trochu sklonit, aby ji mohl stále líbat.

Při další pauze jí odpověděl. „Máš ještě hlad?“ Jenom zavrtěla hlavou.

„A už nemluv.“ Jen se usmál a s vrtěním hlavy ji zase políbil. Jednu ruku položil na její zadeček a přitiskl si ji k sobě a tou druhou ji hladil přes čelist až ke spánku. Jejich polibek byl něco, co Bella ještě necítila. Vždycky, když se líbali, cítila menší vzrušení, potily se jí ruce, ale teď… Jako kdyby to všechno předtím bylo jenom tlumené nějakými léky, protože teď… Ach, nemohla ani popsat, co cítila, ale hlavně to pro ni bylo nové.

Pomalu couvali dozadu, až cítila slabý náraz do kuchyňské linky tlumený jeho rukou. Natáhla tu svou za sebe a přikryla tu jeho. Propletli si navzájem prsty a ona znovu zavzdychala. Cítila, jak něco tvrdého doráží na její stehno a kupodivu ji to neděsilo. Její vzrušení sílilo, až měla pocit, že se rozplývá v nebi. Zavěsila se na něho jednou rukou a on ji vysadil na linku. Volnou rukou ji stále hladil po tváři a tou druhou zadeček. A Bella se nemohla cítit lépe.

„Já nemám slov,“ zašeptala stále zadýchaně Bella, když ležela na studené podlaze kuchyně vedle Luka. Zvláštní bylo, že se vůbec nebála, nevzpomněla si na nějakého Jamieho ani na jeho činy. Prostě byla jenom ona a Luke, teď, v přítomnosti, bez minulosti. Vzpomínala na jeho doteky a přejížděla prsty po těch místech. Červenala se, když si vzpomněla, kde všude se jí dotýkal, ale přesto pociťovala další vzrušení. Když vyvrcholili oba dva, svezla se mu do náruče. Teď jenom leželi a odpočívali. Lukovu ruku měla pod hlavou jako polštář a dívala se mu do očí. Stále ji hladil, a přesto chtěla víc, chtěla cítit jeho ruce všude. Chtěla se už konečně odpoutat od té odporné minulosti, kdy se cítila jako svázaná, ve vězení, a kdykoli se snažila dostat ven, mříže a studený kov jí rychle připomněl, kde vlastně je.

Jenomže Luke, jeho láska a něha, ji osvobodily. Nebylo to jenom jako pilník přinesený tajně v chlebu, ale byla to bomba, která zničí všechny stěny vězení a přitom jí neublíží. Bylo to něco neuvěřitelného.

„Tak nic neříkej.“

Usmála se na něho, olízla si horní ret a znovu se k němu přiblížila. Měla touhu líbat ho znovu a znovu, pořád dokola, cítit na jazyku jeho chuť, cítit pod prsty jeho pokožku a svaly, cítit v srdci jeho. Uvnitř sebe jeho část. Chtěla ho prostě do konce života.

A v tu chvíli se odtáhla. Do konce života je relativní pojem, aspoň v jejím životě, když může zemřít pouze jako holub, ale jinak žije věčně. Luke je člověk a jeho čas je omezený.

Sklopila oči k zemi a jedna slza ji ukápla na kachličky. Luke si toho samozřejmě všiml a přitáhl si ji do náruče a hladil na zádech. Tohle gesto už nemělo nic společného s romantikou nebo milováním nebo vzrušením, spíš to bylo uklidňující gesto, které jí říkalo, že je tady s ní, pro ni, ať se děje, co se děje. „Ššš,“ tišil ji. „Všechno bude dobré.“

Jenom zakroutila hlavou, a když teď slyšela jeho hlas, rozbrečela se naplno. Nic nebude dobré, protože má morální povinnosti, ale zároveň chce poslouchat své srdce. Proč je rozhodování tak těžké? Proč její život nemůže být aspoň v něčem lehký?

„Nebude,“ vzlykla do jeho krku, ve kterém uhnízdila svůj obličej. Luke ji hladil po vlasech. Cítila jeho klidné srdce, které bilo pomalu, ne jako při jejich milování.

Měla chuť své myšlenky zabít. Vždycky, když se jí proháněly hlavou, přinesly jenom bolest, protože zacházely i na vratké můstky a zakázané cestičky. Proč se musí trápit ještě sama? To nestačí samotný život?

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se a přidržel si její hlavu před obličejem. Mohla se mu vytrhnout, ale nechtěla. Tohle byla ta nejlepší vzpomínka, kterou si uchová navždy.

„Ne, nijak jsi mi neublížil.“

„Tak co se děje, hm? Pověz mi to.“

„Myslím, že tu večeři budeme muset zase zrušit.“ Nechtěla to říct, hrdlo se jí stahovalo bolestí, a srdce přestávalo tlouct, jako kdyby se snažilo zastavit čas. Jenomže to nejde, umí to jenom Ean, ale ani on navěky.

„Cože?“ divil se a vůbec nic nechápal.

„Víš, že tě miluju,“ podívala se mu do očí a myslela to vážně. On poznal, že mu to řekla poprvé tak, jak on to cítil už dlouhou dobu, proto taky tušil, že to bude mít ještě následky, že to tyhle slova nevypustila jen tak do větru. S napětím očekával, co přijde. „Nechcu ti ublížit, nikdy jsem nechtěla, jenomže kdysi… pře lety,“ neupřesňovala, „jsem dala slib. Slib, že si někoho najdu, až nastane čas. A ten čas nastal.“

„Jaký je v tom háček?“

„Budeme se muset rozejít,“ zašeptala a toužila ho ještě jednou políbit. Místo toho čekala na jeho reakci.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holube, bojuj! - 3. kapitola: