Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 15

20.04.2010 (18:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5769×

„Ahoj tati,“ zašeptala jsem. „Co potřebuješ?“

„Chtěl jsem ti říct, že pohřeb bude zítra tady na hřbitově. Myslel jsem, že bude lepší, abychom to měli už za sebou.“

„Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny, ale ve skutečnosti jsem mu byla vděčná.

„Ale jestli nechceš, tak tam nemusíš chodit,“ začal.

„Ne,“ vyjekla jsem, až se leknul. „Chci tam jít.“

„Bello, pamatuj na Ej-Jaye. Nemůžeš se vystavovat takovým stresům,“ připojil se k naší debatě Carlisle.

„Ale já tam musím. Vždyť je to moje máma,“ stála jsem si na svém a všichni si povzdechli, protože věděli, že svoje rozhodnutí už nezměním. „Bude to trvat jen chvíli, tak nevím, co tu z toho děláte za vědu.“

„Carlisle, chtěl bych, abyste taky přišli,“ otočil se na něj táta a Esme mu přinesla to kafe.

„Samozřejmě Charlie. A kdybyste potřeboval s čímkoliv pomoci, tak neváhejte a obraťte se na nás,“ promluvila Esme.

„Děkuju a asi už půjdu. Ještě musím zajet pro květiny a zařídit dalších pár věcí.“ Táta dopil kafe a zvednul se. „Uvidíme se zítra. Pohřeb začíná v jednu,“ oznámil ještě a se sklopenou hlavou odešel.

„Chudák táta. Zůstal tam úplně sám,“ povzdechla jsem si a zakručelo mi v břiše.

„Pojď se najíst, Bello,“ pohladila mě Esme po vlasech, tak jsem se zvedla a přesunula se do kuchyně.

Esme mi nandala zapečené těstoviny a pak odešla. Edward se mnou seděl u stolu a sledoval mě. „Taky si myslíš, že bych tam neměla chodit?“ zeptala jsem se.

„Byl bych radši, kdybys zůstala doma, ale v tomhle ti nemůžu bránit. Je to jen na tobě,“ odpověděl popravdě. „Každopádně věřím, že to nějak zvládneš,“ chytil mě za ruku a povzbudivě se usmál.

„Budeš tam se mnou,“ konstatovala jsem a to mi dodávalo další dávku odvahy.

„Budu s tebou vždycky, když mě budeš chtít,“ přikývl a lehce mě políbil.

„Jdu si dát sprchu,“ vstala jsem ze židle, když se odtáhl.

„Počkám na tebe v pokoji,“ zašeptal Edward a sklízel ze stolu.

V koupelně jsem strávila dobrou čtvrt hodinku, ale Edward mě nerušil. Nejspíš mi chtěl dopřát nějakou chvilku o samotě a já mu byla vděčná. Uvědomila jsem si, že jsem skoro celé dopoledne nebrečela, ale šetřila jsem si slzy na zítra, protože jsem věděla, že to bude opravdu náročné.

Když jsem vylezla z koupelny, šla jsem si hned lehnout k Edwardovi, který mě sledoval. Stočila jsem se do klubíčka kolem bříška a hlavu jsem zabořila Edwardovi pod ruku. Objal mě a broukal ukolébavku, aby mi pomohl přivolat spánek, ale usnout jsem nemohla.

Kdykoliv jsem totiž zavřela oči, viděla jsem před sebou maminčin bledý obličej, který jsem dneska viděla. Stále jsem se převalovala a ani Edwardova ukolébavka mi nepomohla.

„Bello, spi už. Bude půlnoc,“ povzdechl si Edward a pohladil mě po tváři.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem a posadila se. „Pořád je vidím.“

„Je mi to líto, ale potřebuješ odpočívat. Jestli chceš, můžu zajít za Carlislem, aby ti dal něco na spaní,“ nabídnul mi a pohladil mě po zádech.

„Tak jo a nebude to Ej-Jayovi vadit?“ bála jsem se.

„Určitě ne. Potřebujete si odpočinout oba,“ lehce mě políbil a zvednul se, aby mi došel pro prášek.

Vrátil se se sklenicí vody a s práškem mi ji podal. „Díky,“ vzala jsem si to a napila se.

„Nemáš zač. Teď budeš spát jako dřevo,“ dal mi pusu na čelo a lehnul si ke mně. Prášek začal účinkovat až nezvykle rychle a já usnula za chvíli.

„Bell, lásko, musíš vstávat,“ budil mě Edward.

„Kolik je hodin,“ zamumlala jsem rozespale.

„Bude poledne,“ odpověděl a já otevřela oči. Pod nosem mi hned přistál oběd a do pokoje přiběhla Alice.

„Až se najíš, tak si to obleč.“ Položila mi k nohám černou hromádku oblečení, a když jsem kývla, tak odešla, abych se najedla.

Po jídle jsem se trochu upravila v koupelně a oblékla se. Měla jsem na sobě tuniku a kalhoty jako včera a ještě mi připravila černé boty. Edward byl v černém smokingu s černou kravatou, a když jsem byla hotová, sešli jsme dolů, kde už čekali ostatní.

Všichni byli v černém a měli smutné tváře. I když to byli dokonalý upíři, bylo vidět, že je něco trápí a to něco trápilo i mě. Ani Emmett se tentokrát zdržel všech svým vtípků a tvářil se z celé rodiny snad nejsmutněji. „Můžeme jít?“ zeptal se Carlisle, když mi Edward pomohl do černého kabátu, který mi byl do půlky stehen a podal mi kytku.

Kývla jsem a po Edwardově boku šla do garáže. Jak jsem čekala, nejeli jsme Volvem, ale já, Edward a Carlisle s Esme jsme se naskládali do Mercedesu a ostatní jeli Jeepem.

Na hřbitově už na nás čekal Charlie a společně jsme se vydali ke hrobu, kde byly dvě černé, zlatem ozdobené rakve. Už tenhle pohled mi stačil a z očí se mi spustily slzy. Edward mě pevně objal a přitiskl si mě k sobě.

Zastavili jsme u vyhloubeného hrobu a přišel za námi kněz. Stačilo mi jen krátké rozloučení a byla jsem úplně hotová. Edward mě musel podpírat a jemnými slovy mi dodával odvahu.

Řečnění jsem celkem zvládla, ale když rakve spouštěli do hrobu, to na mě bylo moc. „Neee,“ vzlykla jsem a nohy se mi podlomily úplně. Edward mě chytil dřív, než jsem stihla spadnout a z druhé strany si stoupnul Emmett.

„Vezměte Bellu domů. My to tu vyřídíme s Charliem a uvidíme. Přinejhorším jí dám něco na uklidnění,“ úkoloval Carlisle všechny, a když kývli, vydal se s Esme za Charliem.

Posadili mě opatrně do Jeepu a rozjeli jsme se domů. Seděla jsem Edwardovi na klíně a koukala jsem nepřítomně z okna. On mě hladil po ruce a snažil se mě uklidnit, což se mu ale vůbec nedařilo. Stíral mi z tváře slzy, a když jsme dojeli domů, pomohl mi vystoupit.

Bez jediného slova jsem odešla do pokoje. Sundala jsem si kabát a na posteli se stočila do klubíčka. Koukala jsem prosklenou stěnou ven a sledovala stromy, jak se ohýbají ve větru. „Lásko, nemáš hlad?“ přišel za mnou Edward a sednul si ke mně.

„Ne, díky,“ zakroutila jsem hlavou a dál pozorovala stromy.

„Ale měla bys něco sníst,“ domlouval mi.

„Nechci,“ odpověděla jsem nekompromisně a Edward si povzdechnul.

„Nechám ti to tady. Až budeš chtít, tak si to vezmi. Já budu dole,“ pohladil mě po vlasech a odešel. Nejspíš mi chtěl dopřát soukromí a já mu za to byla vděčná.

Hlad jsem neměla, takže jsem se jídla ani nedotkla. Jen jsem sledovala krajinu a můj mozek byl úplně prázdný. Nepřemýšlela jsem nad ničím a ani jsem se nesnažila nějaké téma na přemýšlení najít. Koukala jsem do blba a to mě nakonec i uspalo.

Ani ráno jsem se nezvedla z postele a dál jsem jen ležela. Bylo mi jedno, že mám na sobě ty nepohodlné kalhoty, protože jsem nic moc nevnímala. „Lásko?“ oslovil mě Edward a sedl si ke mně na postel, abych na něj viděla.

Neodpověděla jsem, tak mluvil sám.

„Bello, chci, aby ses přestala trápit. Vím, že to tak lehce nepůjde, ale prosím, mysli na Esme. Strašně se trápí a já taky. Od oběda si nic nesnědla a jen tu ležíš,“ promlouval mi do duše, ale já mu stále neodpovídala. Věděla jsem, jak strašně všechny trápím, ale nevěděla jsem, jak to napravit. Stále jsem si nechtěla připustit, že už tu maminka není a to byl hlavní můj zásek, tak jsem se překonala a posadila se.

„Půjdu se nasnídat,“ zašeptala jsem a Edward kývnul. Pomohl mi, se zvednout, i když jsem to nepotřebovala a společně jsme se vydali dolů.

„Bello,“ objala mě Esme a vedla mě do kuchyně.

Jasně jsem si všimla, že tu nevládla nálada jako obvykle. Všichni byli zamlklí. Rosalie seděla Emmettovi na klíně, Carlisle tu nebyl a Alice seděla zase u Jaspera, který se na mě snažil posílat lepší pocity a já ho nechala.

„Edwarde, mohl bys mi přinést ty věci od policie?“ zeptala jsem se ho po snídani. Nevím, co jsem s nimi chtěla dělat, ale cítila jsem nutkání si je prohlédnout.

„Vážně chceš?“ zase se projevila ta jeho starost, tak jsem rozhodně kývla. Dobře, přinesu ti je potom nahoru.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem a dosnídala. Asi se tomu nedalo říkat snídaně, protože vajíčka, které mi Esme udělala jsem zase spíše rozmatlala po talíři, protože jsem neměla chuť, ale i to byl úspěch.

Potom jsem se vrátila zase nahoru a převlékla se do pohodlnějších tepláků, které jsem ve skříni našla. Tuniku jsem si nechala a zase jsem se stočila na posteli kolem bříška. Prohlédla jsem si pokoj a všimla jsem si krabice u zdi, tak jsem vstala a přinesla si ji na postel.

Pomalu jsem jí otevřela a začala jsem se probírat jednotlivými věcmi. Bylo tam hlavně maminčino a Philovo oblečení, doklady a další věci a na dně krabice jsem narazila na balíček. Nedalo mi to, tak jsem ho otevřela a moje slzné kanálky se zase probudily k životu. V ruce jsem držela světle modré dupačky s červeným autíčkem. To jsem nevydržela a rozvzlykala se naplno.

Okamžitě mě ale objímaly studené ruce a kolébaly mě. „Prosím, už neplakej,“ zašeptal Edward a dál mě kolébal.

Vší silou jsem ho objala kolem krku a nechtěla ho pustit. „Pro… proto chtěli při… přijet,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky a ukázala Edwardovi dupačky.

„Volal Charlie,“ odbočil od tématu. „Mám ti vyřídit, že toho… grázla zavřeli na doživotí,“ zašeptal.

„Ale to mi maminku nevrátí,“ zakřičela jsem tak zuřivě, až mě Ej kopnul a dost silně. Zalapala jsem po dechu a Edward mě okamžitě pustil.

„Lásko, co ti je?“ ptal se vyděšeně, zatímco jsem se snažila narovnat svůj bolestný výraz.

„Jen kope, asi nabral další sílu,“ vysvětlila jsem a vydechla. „Už je to v pořádku,“ zamumlala jsem, jenže Ej kopnul znovu. Tohle bylo na Edwarda asi moc a okamžitě mě nesl pryč.

„Carlisle,“ zakřičel a pokládal mě na lehátko v pracovně.

„Nic to není. Jen kope,“ utěšovala jsem ho a hladila se po břiše.

„Bello, to se mi nelíbí. Uděláme ultrazvuk a uvidíme, co se děje,“ přiběhl Carlisle, tak jsem si vyhrnula tuniku a nechala ho, aby mě vyšetřil. „Není vidět nějaká výraznější změna, ale ještě tě změřím,“ vypnul ultrazvuk a vytáhl metr, tak jsem si pomalu stoupla a nechala se změřit. „To je divné. Ještě se zmenšil o dva centimetry,“ podíval se na mě. „To už jsou čtyři.“

„Carlisle, co se to děje?“ ptala jsem se zoufale.

„Já nevím, Bello,“ povzdechnul si a Edward mě objal. „Jen doufám, že se to během několika týdnů zpraví. Do porodu už ti moc nezbývá. Myslím, že ještě tak měsíc, měsíc a půl,“ pokračoval.

„Ale co když je to něco vážného?“ bála jsem se.

„Budu tě každý den měřit a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Musíme být trpělivý,“ pohladil mě po ruce a nasadil povzbuzující úsměv.

„Dobře,“ kývla jsem a s Edwardem za zády vyšla na chodbu.

Vrátili jsme se do pokoje a já si sedla na postel. „Co když se mu něco stane?“ zašeptala jsem a koukala do prázdna.

„Nic se nestane,“ snažil se mě uklidnit Edward.

„Ale jak to můžeš vědět,“ podívala jsem se na něj a on si sednul vedle mě.

„Prostě to vím. Alice se snažila rozluštit tvojí budoucnost a viděla nás všechny v jednom záblesku. Tebe, mě a Ej-Jaye jako šťastnou rodinku,“ přetáhl si mě na klín a houpal mě na kolenech.

„A ty nevíš, jak rychle se může všechno pokazit?“ narážela jsem na tu nehodu.

„Ale já nedovolím, aby ses trápila ještě víc než teď,“ zašeptal mi do ucha.

„Já vím, ale nemůžeš to ovlivnit,“ vzlykla jsem znovu a obličej mu zabořila do košile.

„Všechno bude dobré, uvidíš,“ hladil mě po zádech a broukal mi ukolébavku.

„Nejsem si jistá,“ zamumlala jsem.

„Ale ano,“ zašeptal mi do ucha, a protože jsem začala zase usínat, opatrně mě položil a lehnul si ke mně. Ještě v polospánku jsem nahmatala ty dupačky od maminky a nechala jsem si plíce naplnit její vůní, která ještě nestačila vyprchat. Ale poznala jsem, že se pomalu začíná ztrácet.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 15: