Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 35. kapitola

16.04.2013 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4645×

Edward

„To je šílené. Nechutné… Jsem upír a nikdy jsem takové myšlenkové pochody neměla. Ani chutě… Na jednu stranu to nedává vůbec smysl, ale pak v tom můžeš najít ten nejchladnější pragmatismus a logiku,“ mumlala Bella s rozšířenýma očima a hltala každé slovo ze stránek, které byly pošpiněné rukama té kreatury. „To, jak o tobě přemýšlí… Z toho je jednomu na blití. Četl jsi to?“ chtěla vědět a vzhlédla. Zavrtěl jsem hlavou. „Dobře pro tebe.“

„Prožil jsem to. Nepotřebuji si o tom ještě číst… Ale pro tebe je to nejlepší způsob, jak poznat, kdo byla Isabella Swanová.“

„Bála jsem se, že z toho něco poznám a budu mít deprese a krizi osobnosti, no, tohle mi je absolutně cizí. Není v tom jediný kousek čistého, kladného citu… To musel být smutný život.“

„Nemohla postrádat něco, co nikdy neměla,“ odvětil jsem a vstal. Narážel jsem tím na ty kladné city. Byla se sebou na sto procent za každé situace spokojená. Žila ve světě, kde věřila, že ona jediná je normální a my ostatní idioti, když dokážeme milovat i někoho jiného, než sebe a boty.

„Kdo bude Fabian Green?“ hlesla opatrně, potom, co přetočila na další stranu. Byla vůči mně od té doby, co ví pravdu, tak obezřetná. Jako kdyby mě mělo roztříštit jediné její špatně zvolené slovo.

Chytil jsem černé mříže na okně ve věži a zíral na náměstí, kde se to hemžilo prvními, ranními návštěvníky. Můj syn stále nepřítomný. Byl jsem z toho zatraceně nervózní, protože je někde v hajzlu s Heidi, a to není zrovna vybraná společnost.

„Nejsem si jistý, jestli bys to měla číst dál, Bello,“ zašeptal jsem s očima upřenýma ven. Všechno mě po citové stránce bolelo. Stačilo k tomu vyslovit jeho jméno - Fabian Green.

„No, je to děsné, ale…“

„Jsou věci, které stále nevíš a možná bys ani neměla. V podstatě se tě nakonec netýkají. Já vím, že nejsi ona, takže po tobě nechci, aby si studovala život někoho jiného. Žij svoji vlastní existenci a minulost nech být,“ zamumlal jsem a plně rezignoval. Nějak jsem totiž doufal, že si aspoň někdo vyžere, co Isabella Swanová natropila, ale Bella k tomu nebyla ta pravá. Vlastně jsem ani nechtěl, aby byla. Na to je moc vyrovnaná a správná. Příliš nevinná.

„Ty ale nikdy nemůžeš nechat minulost být. Čas zahojí všechny rány, je přece lidské, otřepané klišé… Nám se nikdy nic nezahojí. Rány akorát začnou hnisat. Jsou moc hluboko,“ připomněla mi zbytečně ten známý fakt. Postavila se na nohy taky a pomalu šla ke mně. Vnímal jsem každé její váhavé našlápnutí a tření látky při pohybu.

„Otázkou je, Edwarde, jestli mi vážně věříš,“ šeptla. Opřel jsem se i čelem o mřížku, jak jsem chtěl být blíž atmosféře venku. Taky dennímu světlu. Jedna moudrá žena mi kdysi řekla: Nikdy nejsme krásnější a přirozenější, než v denním světle. Nemůžeš tvrdit, jak rozdílní od člověka jsme. Nemůžeš se s lidskou rasou ani porovnávat, protože ty jsi úplně jiný druh. A až to pochopíš, zjistíš, kde je přirozenost.

Už jsem to dávno chápal a chtěl si nechat hladit kůži slunečními paprsky. Chtěl jsem v nich vidět i Bellu. Když jsem hledal model pro situaci, automaticky jsem viděl ji. Uvědomoval jsem si to a opět netušil, co s tím.

„Nevěřím žádné ženě,“ zařadil jsem ostře zpátečku jako vždycky. Devět dlouhých let jsem se žádné v intimním slova smyslu nedotknul. Jako kdybych se devět let nenajedl… Modlil jsem se, aby tomu už byl konec, ale sám jsem si po naději šlapal a nedovolil jí, aby mě opájela.

„Proč? Protože byla jedna svině a ještě navíc psychopat? To si to teď odnesou všechny ženské na světě?“

„Jedna za jednu. Všichni za všechny,“ odvětil jsem tiše. Chytila mě za rameno a obrátila k sobě. Nechal jsem se, i když se mi svaly v přípravě napínaly.

„Proč si přestal s vegetariánstvím?“ změnila téma o sto osmdesát stupňů.

„Protože jsem otevřel oči a přestal žít ve světě iluzí. Uvědomil jsem si, co jsem, a u našeho druhu se s tím vždycky bude spojovat i to, kdo jsem. Určuje to celou naši existenci… Jen jsem se snažil plavat proti proudu. Ten celý vegetariánský nesmysl mi teď připadá jako Matrix. Jedna velká lež, na které jsem byl závislý, protože jsem nechtěl vidět pravdu. Stačilo jen najít Isabellu, aby mě velmi bolestivě probudila,“ přiznal jsem jí bez obalu, jelikož za těch pár dní jsme si k sobě přímo museli vytvořit úzce důvěrný vztah. To tak bývá, když vyprávíte matce vašeho syna, jak se učil jezdit na kole, anebo jak zajel s tříkolkou do oceánu.

„Byl to nesmysl. A teď zase plácáš kraviny, když říkáš, že nevěříš ženám, protože ti jedna ublížila. Nemůžeš na tomhle bazírovat, Edwarde. Zasloužíš si být konečně šťastný. Nikdo přece není hoden toho, být zničený dvakrát.“ To bylo pěkné. A ještě pěknější by bylo, kdybych tomu uvěřil.

Pohladila mě přitom něžně po tváři a usmála se. Působilo to tak blahosklonně a svým způsobem i zoufale a opatrně.

„Vidíš to zkresleně, protože se ti líbím od prvního dne. Navíc ses ještě dozvěděla, že máš se mnou dítě…“

„Mel si, co chceš. Já se ti dívám do očí a vidím v nich všechno, co potřebuju. Ty si sice přijal svoji podstatu, ale pořád si myslíš, jak moc jsi špatný, protože ses kdysi vyspal s psychopatem a ztratil s ní svoji čistotu. Donutila tě dělat hrozné věci. Jenže, Edwarde, to nedokazuje, že nejsi jemný, zdvořilý, dobrý a laskavý. Okouzlující muž, co se obětoval pro druhé. To totiž dokazuje jen to, že jsi sice upír, ale pořád chlap.“ Natáhla se na špičkách a zavěsila se mi za krk, aby přitiskla svoje plné, rudé rty na moje. Naše ústa obsahovala tisíckrát víc receptorů, než ta lidská. Projelo mi to celým tělem, kdy čidla zaznamenaly dotek a třely se o ty její, co mi posílaly signály. Bylo to skoro nadpřirozené, přestože pořád všechno fungovalo na chemických a fyzikálních principech. No, stejně mi ten něžný polibek připadal kouzelný. Ohňostroje jsem sice neviděl, protože jediné, co jsem měl před očima, byla moje vlastní, bílá víčka zevnitř. Zato uvnitř mě bylo veselo. Kdybych měl každý centimetr kůže pokrytý zapálenými prskavkami, efekt toho polibku by se stal viditelným.

Přesto jsem se odtáhnul, když chtěla zajít dál. Šetrně jsem ji od sebe odtlačil a sklopil pohled, protože jakmile bych se jí podíval po tomhle do očí, nemyslel bych racionálně a začal se topit.

„Tohle nechceš, Bello. Jsi moc mladá. Hledej dál… Klidně tisíce let. Jen to nezapíchni u prvního upíra, co ti přijde pod ruku. Zvlášť ne u mě,“ poradil jsem jí. Já za to přece nestojím – jak řekla Grace.

„Neodtáhl ses hned. Tys mě nechal,“ došlo jí a vítězství z toho přímo čišelo. „Já se ti líbím.“

„To je prostý fakt. Vypadáš jako ona… Nechal jsem se sebou tenkrát mlátit o zem, protože se mi především tak líbila.“ Zavadil jsem zrakovou dráhou o ten radioaktivní odpad na stolku a rozhodl se to skončit. Jakoby díky těm stránkám pořád žila. Netuším, proč jsem si to celých těch deset let schovával v sejfu jako kostlivce ve skříni.

„Jenže tobě se musí líbit spousta žen a žádnou jsi nenechal dojít tak daleko. Mě ano. Ty mě máš rád a možná to ani nevíš, jak se tomu intenzivně bráníš,“ vyhrkla s úsměvem a ukázala na mě prstem. Měla z toho čirou radost. Edwarde, utíkej!

Proklouzl jsem kolem ní a vzal ty listy ze stolu.

„Tohle už nebudeš číst. Chtěl jsem v tom někoho vykoupat, aby si to odnesl, ale je načase, aby Isabella Swanová přestala i po smrti devastovat upíry. Jen bych tím dál živil její… stopu na tomhle světě,“ uvědomil jsem si a pak vzal čáru pryč. Tohle bylo o kousek. Začínala do mě moc vidět a toho jsem se bál. Nechtěl jsem se někomu otevřít. Posledně, když jsem byl takhle čitelný, dopadlo to dost špatně.

Venku jsem se posadil na jednu z nejvyšších, červených střech u cihlového komína. Nebylo možné, aby mě tu někdo zahlédl. Vytáhnul jsem stříbrný Zippák, cvaknul a zapalovač vyplivl pěticentimetrový plamen. Měl jsem poslední příležitost si to přečíst, než to proměním v prach.

Chvíli jsem zíral na titulku, kde stály jen údaje federálů a kódy. Ani jsem nevěděl, jak můj životní příběh pojmenovala. A díkybohu se to nikdy nedozvím.

Ne, nechci to vědět. Nic z toho. Jediné, po čem jsem toužil bylo, aby zmizela z povrchu zemského.

Zapálil jsem roh listů a s nepříjemným pocitem ostražitě sledoval plameny. No, chtěl jsem, aby to shořelo. Bylo to přímo poetické. Duše Isabelly Swanové smažící se v ohni pekelném.

Bella

Má mě rád. Má a má. Já to vím. Civěla jsem na sebe do zrcadla – dívala jsem se na vítěze. Bouchala jsem pěstmi do imaginárního nepřítele, co dostal na frak, a gratulovala si. Bude to těžké, ale já ho dostanu. Já na to mám, tak si vyskočím, tak si poskočím…

Myslela jsem, jak mě moje lidská minulost rozbije a roky nebudu řešit nic jiného, no, bylo mi to všechno tak naprosto cizí a často jsem nechápala, jak mohlo být moje člověčí, psychopatické já něčeho takového schopné, že to šlo mimo mě. Nedokázala jsem se s ní spojovat, ani kdybych chtěla. O což jsem se i snažila, protože ublížila Edwardovi a já jsem měla strašnou potřebu za to naliskat sobě. Ale já jsem mu to neudělala. Nikdy bych mu něco takového neprovedla – v existenci jsem si nebyla ničím tak jistá jako právě tím, že v mé přítomnosti bude vždycky v bezpečí.

Co se týká toho, že mám syna… Žádné mateřské instinkty se neprobudily. Nikdy jsem o dětech neuvažovala – mimochodem, jako člověk evidentně taky ne, vzhledem k tomu, co jsem se o jejím nebo mém slavném těhotenství dozvěděla - a proměna zřejmě všechno pohřbila a zapečetila moje biologické hodiny. Zajímal mě a nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, ale bylo to hrozně zvláštní. Sama jsem ještě nevěděla, co s tím. Asi bude lepší, když se to nikdy nedozví, jelikož jsem se z toho stejně nemohla vymotat. Ani já nebyla připravená na to, aby věděl, že to z mého těla vyšel.

Neřekla jsem to nahlas a nikdy neřeknu, ale Fabian byl syn Isabelly Swanové. Ne můj. Já ho neznala a neměla na něj jedinou vzpomínku. Nic jsem necítila, když jsem ho poprvé viděla. To něco přece znamená.

Uvidíme, jestli k němu někdy pocítím i jediný střípek toho, co k němu cítí Edward. Třeba to teprve přijde.

K mým sedmimílovým uším dolehl rachot motoru z náměstí. A tam auta nemají vůbec co dělat. Podívala jsem se z okýnka a viděla Fabiana v jeho nablýskaném, italském sporťáku Pagani Zonda, jak zastavil smykem přímo před kašnou. Tím vzbudil velké pozdvižení. Vystoupil a prásknul dveřmi. Do tváře jsem mu z tohohle úhlu nemohla vidět ani omylem, ale šel přímo do hradu rázným krokem a se zatnutými pěstmi. Klouby mu zbělaly. Jinak byl celý zkrvavený.

A protože mě zajímal, přirozeně jsem chtěla vědět, kam takhle pádí.

Potkali jsme se na recepci. Snažila jsem si vymazat z tváře ten údiv, který tam mám vždycky, když se na něj podívám. Mám syna, který ale není v podstatě můj a spala jsem s Edwardem, ale nepamatuju si to. To je mi vážně co k čemu.

Bianca se mi krátce uklonila, a pak se dál hrabala ve svých papírech, aniž by si nás všímala.

Dostavil se i Edward, který se očividně zděsil vzezření svého syna.

„Kde je Heidi a proč vypadáš jako po rvačce?“ spustil. Fabian se tvářil tak, že mi to nahánělo hrůzu. Takovýhle výraz jsem u něj ještě neviděla. Vlastně, u nikoho. Caius by musel sklopit uši a šoupat nohama. Ani on takový ksicht vytvořit neuměl.

Usmál se a krátce se rozhlédnul. Sáhnul za sebe do police, kde byl vystaven stříbrný servis s ornamenty, které vyprávěly ve správném seřazení příběh. Sňal talíř a začal s ním otáčet v ruce. To budeme hrát frisbee?

„Tohle byla zajímavá noc,“ zamumlal skrz ten nepříjemný úsměv. Nedalo se na to pomalu koukat. Přitom nehet přiložil k okraji talíře a spustil broušení hrany. Každou další otočkou se se skřípěním stával ostrým jako čepel kudly. „Drahý otče a drahá matko, nechcete se svému synovi pochlubit s něčím novým?“ optal se a podíval se na nás. Pootevřela jsem ústa a ustoupila. Lekla jsem se. Děsilo mě to oslovení a hlavně ten tón. Nikdy jsem neslyšela nic odpornější a nenávistnějšího.

Edward vypadal, jako když do něj uhodilo.

„Fabiane, promluvíme si,“ ujal se vedení konverzace. Rodič musel mluvit, i kdyby sebevíc nechtěl.

„Přemýšlím, jestli o to vůbec mám zájem,“ hlesl a upřel oči do stropu. „Deset let je dlouhá doba. Minimálně ty sis to musel už dávno promyslet, jestli budeme mluvit, anebo lhát. Edward Cullen, čistý jako lilie a vzor perfektního otce, je sprostý, ubohý lhář, co ani neumí příznat, že šukal s psychopatem a udělal si nemanželského spratka. Musím poznamenat, že tohle docela zkazí den,“ dodal. Nikdo na světě nemohl Edwarda zasáhnout víc, než jeho syn. A ten mu teď udělal velkou ránu přímo do hrudě a evidentně si to strašně užíval. Věděl, jak moc to tátu bolí.

Instinkty mě táhly k Edwardovi. Nechtěla jsem chránit Fabiana, ale jeho. To na něm mi záleželo. To on potřeboval ochranu potom, co jeho Achillova pata byla odkrytá a vystavená nepřátelům.

Udělala jsem krok k němu, když mi v úrovni očí prolítnul ten stříbrný, nabroušený talíř. Oba jsme se po něm s Edwardem synchronně otočili a Edward po něm dokonce chtěl chňapnout, ale Fabian ze sebe ve vzteku vyždímal dost. Nebyl zase o tolik pomalejší a nasraný dosáhl maxima. Proto to bylo na stejné úrovni. Edward to nestihnul a ruka proťala vzduch.

Talíř prolítnul skrz Biancu. Ani nestačila zaznamenat, co se stalo. Ta gilotina, ze které pak už stříkala krev při letu všemi směry, narazila do stěny za ní a s řinčením dopadla na zem.

Na hrdle měla vodorovný řez. Člověk by to nestihnul zaregistrovat a prohlédnout si to nechtěně z každého úhlu. Ale my viděli zpomaleně, jak hlava s rozšířenýma očima sklouzává z krku se šťavnatým, mokrým zvukem. S duněním padla na podlahu a tělo se zřítilo na židli do opěradla, ruce bezvládně visely přes okraj.

Fabian totiž mrštil s tím improvizovaným frisbeem a nemilosrdně ji popravil.

Složil ruku k tělu, jakoby se nechumelilo, a povzdechnul si. Pach krve, která chladla rychlostí blesku, se šířil celou halou a zůstával, protože kamenné stěny jej neuměly dost dobře absorbovat.

Byla jsem ale v šoku. Fabian už všechno ví a právě se začíná mstít. Převážilo to vůni a můj hořící krk mě nikdy nezajímal míň. Rudá mlha se z mého zraku ztratila stejně rychle, jako přišla.

„Fabiane, já vím, že mě nenávidíš, cítíš se zrazený a…“

„Tati, jediné, co vím já, je, že ty jsi patetický, opovrženíhodný idiot, co si ho nechal přeblafnout člověkem a nemohl hnout ani prstem… Stydím se za to, že jsi můj otec,“ pronesl znuděně. Nebyla v tom ani špetka afektu a o to to bylo horší a bolestivější.

Už jsem to nemohla vydržet a postavila se za Edwarda. Chytila jsem ho opatrně za jednu ruku a roztáhla přes něj štít. Všechno na mě řvalo, abych to udělala. Tím jsem ho dostala do malé, soukromé bubliny.

Fabian si mě zkoumavě změřil. Vůbec se mi to nelíbilo, ale dokázala jsem neuhnout pohledem.

„Nevím, z koho mi je víc na blití. Podívej se na sebe, nádhero. Připravil tě o všechno, a to včetně tvé osobnosti. Deset let se ti neobtěžoval říct, kdo jsi vlastně byla. Přitom tě to určitě moc trápilo. Proč mě nikdo nehledá? Proč mě nikdo nemá rád? Bla, bla, bla,“ zašeptal pisklavým hláskem a u toho dělal zesměšňující grimasy. „A pak se tu k němu zaláskovaně tiskneš jako hladový pes k ohlodané kosti,“ zasyčel na mě a odplivnul si. Tak jo. Tohle už není jen záchvat vzteku! Tahle zrůda přece není Fabian. „Chráníš ho. Cítím tvůj štít… Zkusíme, čí je silnější,“ navrhnul a na odpověď nečekal. Měli jsem dar na stejné bázi a dokonce byli příbuzní. Jakmile svůj jinak rozptýlený štít zformoval do kopule, začala jsem ho vidět.

„On ho umí ovládat,“ šeptla jsem Edwardovi do ucha.

„Já nic nevidím.“

„Ale já ano,“ odvětila jsem. Sice jen stíny, ale pořád jsem dokázala určit tvar a směr. Začalo to šílenou rychlostí expandovat. Sevřel jsem Edwardovu ruku pevněji a zatnula zuby, když jsem se připravila na náraz. Dala jsem do toho všechno a vyslala svůj vlastní štít dopředu. Co ale ani jeden z nás nečekal bylo, co se stane, když se ty neškodně vypadající mlhy, které mají sloužit jako čistá defenziva, střetnou. V ten moment, kdy se srazily, cítila jsem takovou nálož energie, jako kdyby mě zasáhnul blesk. Vznikla obrovská tlaková vlna. Odhodilo nás to do zdi, kterou jsme zády prorazili, a pak padli k zemi, zasypaní kamením a sutí. Veškeré osvětlení a sklo vyletělo do vzduchu. Nepustila jsem se Edwarda a i na podlaze, v oblacích prachu, ho držela za ruku.

„Bello, uteč. Tohle musím zvládnout sám,“ zašeptal rozhodně, ale i s prosbou.

„A jak se mu budeš bránit? Skončíš v klubíčku na podlaze a nikdo z mého bezpáteřního klanu ti nepomůže.“

„Na mě to nepoužije,“ řekl jistě.

„To je možné. Ale co si takhle přečíst matku. Jsem si jistý, že ani to se ti nebude líbit. Vím, jak se na ni díváš. Zase do toho padáš díky jednomu a tomu samému zadku ve tvaru srdce, že tati? Ale tentokrát to bude hlouběji. Až na doraz,“ zachraptěl Fabian. Z pusy a z temene mu lila krev, ale na nohy se vyškrábal.

Štít, který se smrsknul zpátky a obalil zase jen můj mozek, jsem znovu začala roztahovat. Fabiánův štít byl ale pružnější a mnohem rychlejší. Přímo to ze sebe vypálil.

Zatnula jsem zuby úsilím, když mi Edward pomáhal zpět nahoru a dodávala tomu svému šťávu. Tentokrát to nevybuchlo, protože Fabiánův štít mě obklíčil a doslova ten můj pozřel. Začal ho ze mě vytlačovat. Prskala jsem námahou a bolestí. Hlavu jsem měla v jednom ohni.

Edward viděl, že se hroutím a vykročil proti Fabianovi. Nejspíš ho jen chtěl zbavit vědomí, ale kde se vzala, tu se vzala Heidi.

„Zkus to,“ zavrčela, když se postavila před Fabiana jako bodyguard. Vrhli se po sobě s hrozivými, zvukovými kulisami jako tygři.

Já padla na kolena, když Edwardova podpora zmizela a přiložila si ruce na spánky, co mě tak šíleně pálily, jako celá hlava. Zbavoval mě totiž části těla. S tím štítem jsem byla stvořena. Jako by mi utrhl ruce. Jenže tohle bylo uvnitř, a proto to bolelo ještě víc. Škvařící se mozek mě částečně paralyzoval.

„Víš, proč jsem tě porazil?“ zeptal se a kleknul si na jedno koleno. Sevřel mi tvrdě bradu a shora se na mě s opovržením díval. „Protože jsem syn Isabelly Swanové, co uměla vyjebat s upírem. Její schopnosti měly nevídaný rozsah a já je zdědil. Plus to, že jsem upír, což z toho potenciálu udělalo dokonalou zbraň. Já jsem lepší verze mojí lidské matky. Tak se na to podíváme, co tu máme,“ zamumlal a proniknul do mě na smyslové úrovni. Cítila jsem ho až ve svých útrobách, jak se mi tam hrabe a hledá. „Tohle je tedy kreativní. Nejvíc se bojíš toho, že můj otec v tobě vždycky bude vidět Isabellu a nikdy ti neuvěří. Ty zůstaneš sama, nemilovaná. Co může být taky děsivějšího, než neopětovaná, věčná láska?“ zašeptal a hned potom jsem začala slyšet ozvěnu jeho slov. Pořád a pořád dokola. Místnost se mi rozplynula před očima. Zmizel i Fabian. Zmizelo všechno a přibylo něco nového. Najednou mi bylo tisíce let a byla jsem sama. Celá milénia jsem neměla nikoho. Cítila jsem tu tíživou bolest z prázdnoty. Každý jednotlivý den, měsíc, rok, staletí a milénium se mi chtělo umřít. Měla jsem jen hořící krk. Vážně moc jsem chtěla ukončit tu samotu…

„Ale já neumřu,“ hlesla jsem do neprostupné, nekonečné tmy.

„Všichni přece jednou zemřou,“ ozval se Edwardův hlas. Hledala jsem zdroj té krásné symfonie, ale nebylo tu nic.

„Ne, já ne. Já nikdy neumřu,“ zopakovala jsem. Vsakovalo se to do mě. Budu žít věčnost pro nic.

„Isabello, každý zemře. I ty,“ přesvědčoval mě. Ale já jsem zakroutila hlavou, protože jsem znala pravdu. Cítila jsem ji do morku mých diamantových kostí. Budu navěky sama.

„Já nikdy neumřu. Já nikdy neumřu. Já nikdy… neumřu!“ zakřičela jsem vystrašeně. Tak šíleně jsem se bála té bolesti a samoty. Převalily se přese mě další tisíciletí, ale můj strach už byl takový, že to nešlo víc vystupňovat. Dosáhla jsem vrcholu a ječela jako smyslů zbavená. Ale nic nepomáhalo. Křik mi neulevil. Utíkala jsem tmou a neměla tušení kam. Toužila jsem uniknout, ale tohle nemělo konec. O něco jsem zakopla a poprvé tak pocítila i ztrátu rovnováhy. Místo toho, abych spadla na zem, padala jsem prázdným prostorem do neznáma. Křičela jsem, kopala, snažila se něčeho chytit, ale bylo to tu prázdné. Nikdy to neskončí. Jen holé, neohraničené nic.

Edward

„Dejte ze mě, kurva, ty pracky pryč!“ vrčel jsem, ale moje samozvaná ochranka se ani nehnula. Felix a Afton mě drželi při zemi s koleny mezi mými lopatkami. Od zdí se odrážel Bellin řev. Zmítala se na zemi a snažila si snad seškrábat obličej. Fabian, ve kterém teď nebylo snad ani snítko mého syna, jehož jsem znal, stál nad ní s výrazem uspokojení. Nemohl od ní odtrhnout oči – tak moc se mu jeho dílo líbilo. Nikdy nemohl být své matce víc podobný.

„Vy jste zkurvysynové! Vždyť je Volturiová a necháte ji v tom, kreténi!“

„Zmlkni, Cullene!“ sykl Caius, co stál naproti Fabianovi, a sledoval Bellu, jak naříká a ječí strachem. To pro něj bylo kino se vším všudy.

Esmé tomu byla vystavená asi minutu a Bella už ležela na zemi čtyři. Co jsem nečekal bylo, jak moc mě to bude trýznit. Každý její výkřik byl dobře mířená rána. Nevím, jestli to bylo horší vidět nebo slyšet.

„Fabiane, prosím, ona to nevěděla stejně jako ty,“ ozvala se ta kamarádka za všechny prachy, Heidi. Podle toho, jak k němu opatrně našlapovala, bych řekl, že se ho bála. Ať si to užije, kráva.

„Je pouhým prostředkem. Ublíží to otci roku,“ odvětil a podíval se na mě. Tohle bylo šílené. Bella prožívá svůj největší strach a z mého jediného syna je… něco hrozného. Nechtěl jsem si ani pomyslet to slovo ve spojitosti s jeho osobou. Psychopat. Je přece můj vlastni jed. Viděl jsem, jak ho Carlisle vytáhnul z lidského, roztrhaného těla a jak se na mě poprvé podíval a cítil to spojení.

„Tak použij svůj dar na něj a ji nech být,“ požádala ho a já doufal, že poslechne. Ale on se usmál a zakroutil hlavou.

„Ne, ne. Takhle je to skvělé. Mučím oba zároveň, protože jeho největší strach je, že se ze mě stane něco, co nedokáže ovládnout, a ztratí syna. Tak ať se dívá. My dva jsme spolu totiž skončili.“

„Fabiane, synu, neuvažuješ racionálně. Přijde chvíle, kdy tě tohle všechno bude mrzet a budeš chtít svoji rodinu.“

„Celá moje rodina může táhnout do hajzlu. Žijte si tu blaze.“ Zasalutoval a překročil Bellu, která sebou přestala zuřivě zmítat a křičet. Teď vypadala, jako když má epileptický záchvat. Oči protočené a hlavou mlátila o zem, jak se celá třásla. Heidi chytila Fabiana za ruku, ale vysmekl se jí.

„Nesahej na mě, Heidi!“ zasyčel ledově s napřaženou rukou, jak se jí vyrval. Vypadal, že jí každou chvíli jednu natáhne. Heidi před jeho dlaní ucukla. A nejspíš i před jeho hlasem ostrým jako břitva.

„Fabiane, máš měsíc na to, aby ses vyvztekal. Potom se vrať, nebo si tě najdeme,“ varoval ho Caius. No, to ať čeká. Dobrovolně nepřijde. Ale musím ho nechat jít, protože to já ho dráždím nejvíc. Jeho hrdina, vzor, ho zklamal a rozbil mu ideály a šťastný, normální život. Ale já jsem mu to nemohl říct. Už jako malý byl křehký a akorát bych tím připravil půdu. Víš, Fabiane, tvoje maminka tě nenáviděla a několikrát se pokusila během těhotenství zabít. Radši chtěla umřít, než aby tě donosila. Nebyla to skvělá žena, kterou jsem miloval a ctil, ale šílená děvka, kterou jsem nemohl potom už ani cítit. Mimochodem, žije hned na vedlejším kontinentě.

Felix a a Afton mě konečně pustili. V ten moment, kdy povolili, bleskově jsem se mihnul k Belle a zvednul ji do náruče tak jemně, jakoby byla ze skla. Ještě pořád měla vidět jen bělmo a škubala sebou na mých rukách i potom, co Fabian odešel. Z koutku otevřených úst jí unikal sotva viditelný pramínek jedu. Jen němě otvírala ústa jako ryba. Vypadalo to vážně jako regulérní, epileptický záchvat.

Caius ke mně udělal krok s tím, že jí profackuje, aby se probrala.

„Vztáhneš na ni ruku a přísahám bohu, že mi nikdo nezabrání v tom, abych ti ji utrhnul,“ zavrčel jsem a víc přesvědčivě to znít nemohlo.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala se Heidi, vyděšená. Nikdy neviděla upíra, aby se dostal do takového stavu. Ani když ho Jane vesele upalovala bůhví jak dlouho.

„Teď se staráš?“ sykl jsem s opovržením. Sklapla a já se podíval zpět Belle do tváře. Pohladil jsem ji po líci, ale nijak nereagovala. „Já nevím. Moje matka tomu byla vystavená necelou minutu a potom byla hrozně dezorientovaná a vystrašená. Čtrnáct dní se schovávala v koutě v ložnici a nepustila k sobě ani Carlislea. Ale Bella dostala šestkrát větší dávku. Navíc Fabianovi byl rok a neuměl to tenkrát ovládat. Ani to neudělal schválně… Teď přesně věděl, co dělá. Mohlo to být klidně padesátinásobně horší.“

„Obávám se, že jsme zmeškali velkolepé představení,“ pronesl Aro, když se připojil ke srazu s Marcusem v závěsu. Změřil si recepci po výbuchu, bezhlavé tělo, co smetla ta tlaková vlna i s židlí do zdi jako nás, a v neposlední řadě Bellu.

„Heidi, srdíčko, slyšel jsem dobře, že máš tohle na svědomí?“ zeptal se Aro tichým šepotem své poddané. Ta sklopila pohled a poklekla před něj. Styděl jsem se přitom i za ni. Jsem upír a budu si klekat před jiného jako služka?

„Omlouvám se, pane. Přijmu jakýkoliv trest. Zasloužím si ho.“

„To ano. Měli jste všichni do jednoho zakázáno prozradit Fabianovi Cullenovi, kdo je jeho matka… Je mi záhadou, jak si mohla tak sprostě porušit svoji loajalitu k nám,“ uvažoval nahlas. Překlad – jak si se mohla vymanit ze stínu cvičené opičky, neschopné samostatné existence a vlastních cílů a přání.

Já už to věděl. Marcus měl na talíři, komu teď patří její loajalita a úcta. Je jen jediný cit, který je silnější, než dar Chelsea.

„Pouta se zpřetrhala. Ona se do toho chlapce zamilovala,“ zašeptal směrem k Arovi, který překvapeně vykulil oči. Marcus se ohromeně rozhodně netvářil. To po něm nemůžeme chtít.

Já jsem si to myslel, a teď se moje tušení akorát potvrdilo. Bylo mi Heidi jen zanedbatelně líto, ale i ten kousek soucitu byl dost vzhledem k tomu, co udělala.

„Druhá Volturiová, co podlehla kouzlu Cullenů. A pak, že je láska na první pohled jen mýtus. My jsme měli se Sulpicií běh na delší trať, ale vy mladí upíři do toho padáte rovnou po hlavě. Ztracení,“ povzdechl si.

Bella se do mě zamilovala? Myslel jsem… Myslel… No, ovšem že se do mě zamilovala. Já jsem idiot. Vždyť mi to dokazovala každý den. Její největší strach je, že v ní vždycky budu vidět Isabellu. Chtěla mě i potom, co zjistila, že jsem se neobtěžoval zmínit, že je Fabian její syn. Chránila mě. Já těm ženským očividně vážně nerozumím… Víc signálů přece vysílat nemohla.

Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Je to naprostá katastrofa, anebo štěstí, protože je Bella dokonalá a vážně mě miluje?

Edwarde, já nikdy nepochopím, co jste mezi sebou měli, ale ona je… Věřím tomu, že se ještě potkáte. Váš vztah je skoro fatalistický…

Upír může čekat ve své existenci na okamžik, kdy potká svoji La tua cantante. Jenže já měl místo toho na klíně moji femme fatale.

Moje femme fatale. Je opravdu možné, aby bylo osudem nalinkované, že po té klikaté cestě, všech vražedných serpentinách, skončíme spolu? Bylo toho na mě moc. Syn se mi zbláznil a utekl, Heidi se do něj zamilovala a žena, která mě kdysi nenáviděla, je teď úplně někdo jiný a miluje pro změnu mě. Potřeboval bych Jaspera, aby mě aspoň na chvíli vytrhnul z toho stresu.

„Teď už nám ale k ničemu nejsi, princezno,“ šeptl přehnaně sklíčeně Aro a pohladil Heidi po tmavých vlasech.

Hned na to mu Marcus začal něco šeptat, ale tentokrát ve staré řečtině.

Hatla matla patla – netušil jsem, o čem mluví. Aro byl opět v ráži. Usmál se na svého bratra a přikývnul.

„Máš pravdu, Marcu. Vskutku se to přímo nabízí.“ Po téhle větě, co mi dala jedinou indicii, a to že se zase něčeho chystá využít ve svůj prospěch, zavolal Jane. Felixovi a Aftonovi nařídil Heidi odvést a Jane ať ji potrestá.

„A ty si ji dej dohromady. Máš to na starost,“ křiknul po mně jako po jeho dalším poskokovi, a pak si začal otráveně mumlat pod nos, zatímco se šel uklidit zpátky do jeskyně s rukama spojenýma na kříži. „Mladí, nevychovaní, arogantní a impulzivní. Vůbec nepřemýšlí o následcích svého konání. To za mých mladých časů nebývalo. Oni se nenáviděli, teď se zase milují… Ten je symbolem všeho smilstva a přesto mu podlehne. Je pozoruhodné, do jaké míry se vzorec lásky rovná šílenství.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 35. kapitola: