Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 27. kapitola

25.03.2013 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 5088×

Edward

Prstem jsem si stáhnul dolní víčko, jak jsem paranoidně hledal jedinou, červenou nitku ve zlatém jezeře. A ony se jednou začnou objevovat… Ale zatím nemusím mít starosti. Zvířecí krev ředila moje karmínové oči měsíce a měsíce. Co si pamatuju přechod z té lidské na zvířecí, byla to ještě delší procedura. Mám čas. No, jednou přestanu být inkognito a dočkám se morální sprchy.

„Co se mnou chceš, kurva, udělat?“ vřískla malá bruneta, co se tiskla ke zdi ze starých, pálených cihel. Přestal jsem si proto kontrolovat duhovky v odraze zpola vymláceného okna. Otočil jsem se k ní. Kovová konstrukce pode mnou, představujíc schody, se zakymácela.

„Spaluje mě to… Dnes jsem se konečně vytratil z domu bez zbytečných otázek, abych tě mohl vysát, což bude mít za následek, samozřejmě, smrt,“ vysvětlil jsem tiše. Nevysmíval jsem se jí a ani v tom nebyla jediná kapka ironie. To jsem neměl rád. S potravou se nehraje. Aspoň ne v úrovni verbální komunikace.

Přesto začala brečet ještě víc. Lomcoval s ní nekontrolovatelný, hysterický pláč. Myslela si, že jsem cvok. Cvok, který ji zabije. Aspoň o tomhle nepochybuje.

Kleknul jsem si k ní a začal ji tišit. Přitom jsem ji něžně hladil po obou stranách hlavy.

„Pšst, Lydie. Tak je to správné, víš. Po sto letech jsem pochopil, že my si opravdu nejsme rovni… Nebylo to přirozené,“ vysvětloval jsem jí vážným, sametovým hlasem. Tichý jako vítr v korunách stromů. Když se mi dívala do zlatých očí, přestala řvát, ale slzy jí stále po slabých pramínkách přetékaly přes okraj.

„Co nebylo přirozené?“ hlesla, utopená v karamelu.

„Krmit se na zvířatech.“

„Ne, určitě je to správné,“ začala mě přemlouvat, když se probudila. „Neuděláš mi to. Ty mě nezabiješ.“ Povzdechl jsem si a posadil se na železné, mřížovité schody. Konstrukce znovu zakvílela.

„Lydie, víš, jak vypadá lev? Ovšem, že víš. Právě ti proběhnul myslí. Tak nutila bys tohohle krasavce, živícího se antilopami, zebrami, buvoly… Zkrátka velkými savci,“ uzavřel jsem to, protože poslední dobou byl jídelníček lva na tenhle rozhovor až příliš široký. „Nutila bys ho, aby se živil flórou?“ zeptal jsem se jí. Zakroutila hlavou. Chytré děvče. „Samozřejmě, že ne. Pošel by hladem. Takhle to prostě je. Řasy, býložravé ryby, dravé ryby, tuleň, lední medvěd, člověk. A tady je ten zádrhel, protože vaše rasa se po staletí bláhově nazývá posledním článkem, ale tak to není. Ten poslední článek, vrchol polygonu, nebo-li pyramidy, je upír. A já jsem v tom nadělal předtím trochu zmatek. Ignoroval jsem jedno patro. Kdybych nebyl nesmrtelný, zdechl bych jako ten lev. Paranormální jevy tomu dodávají na efektu… Takže, Lydie, vidíš to už?“ Nějak jsem ten výklad protáhnul. Chtěl jsem, aby to pochopila. Kéž bych to i já pochopil dřív. Pak bych Isabellu Swanovou zabil, protože byla jako každá jiná – člověk s bijícím srdcem.

„Jdi do hajzlu, magore,“ zašeptala, v šoku.

„Evidentně si to moc nepochopila… Lidé nedokážou vnímat víc věcí najednou. Jsi příliš zaměstnaná tím, že přijdeš o život. Chtěl jsem ti jen říct, že vím, že tu nedělám nic špatného. Že každý lidský život není vzácný… Vidím to sto let. Sto let vaše odporné myšlenky. Jste schopní tak neuvěřitelně odporných věcí od vaření štěňat po pedofilii, a to nejste upíři. Díky tomu osvícení jsem konečně aspoň v něčem normální. Jako jediný na světě mám totiž dítě s člověkem a už nikdy nedokážu zapomenout to, co mi udělala… Isabella Swanová,“ vzpomněl jsem si hořce.

„To je ta svině ze Seattlu, co tenkrát utekla, ne? Krvavá Marie.“

„Přesně tak. S tou mám svého syna. A já Fabiana miluju, je pro mě vším, ale nemůžu na něm viset navždy. Nestačí mi to. Chci být jen normální a nerozpadat se.“ Přestala plakat. Moje hlasová frekvence byla příliš uklidňující.

Stočil jsem k ní pohled a nechal se prostoupit její sladkou vůní. Byla originál. Žádné květiny nebo ovoce. Spíš jako les. Vytékající pryskyřice, jehličí… Zbarvené do sladkého, svěžího tónu. Skoro mátového.

Už jsem na ni zíral zpod řas čistou, černou plochou. Panenka splynula s duhovkou.

„Děkuji za rozhovor, Lydie. Nemohl jsem ti říct všechno, protože bys to jako člověk stejně neměla šanci ze své lidské perspektivy pochopit, ale už jsem si dlouho s někým tak upřímně nepromluvil. Budu si tě navždy pamatovat jako tu, co mi zpříjemnila večer. A neboj. Nechávala ses tetovat přes kotník k nártu. Tohle skončí dřív, než to začneš cítit. Ta kresba bolela nakonec víc,“ slíbil jsem. Chtěla zakřičet, ale já po ní skočil a zlomil jí čelist, když jsem ji za ni chytil. Kdyby nevylezla na požární schodiště, aby si šla tajně zakouřit, vrátila by se ke svému příteli a dál žvýkala nikotinové náhražky.

Emmett

„Kde je zase ten Edward?“ zajímalo mě. Jestli to takhle půjde dál, začnu zapomínat, jak vlastní bratr vypadá.

„Víš, jak je těžké zaregistrovat jedinou vizi, když se jeho existence odvíjí od Fabiana. V podstatě ho už skoro deset let nevidím. A ani se o to nesnažím, protože mám z toho pak akorát hlavu v jednom ohni,“ odvětila Alice suše. Byli jsme doma sami. Blonďaté duo Hale vyrazilo na lov.

„Alice, vážně už potřebuju někomu říct, co si myslím,“ vybuchnul jsem, protože jsem to v sobě držel moc dlouho. Stoupnul jsem si před ni, abych jí zakryl výhled na přehlídkové molo v televizi. Nevraživě vzhlédla. „Já nevěřím tomu, že Edward klátí každý večer jinou a paří v barech.“

„No, tak z něj není smilník a předstírá to, aby měl Fabian radost, že též žije a neutápí se v minulosti.“

„To taky, protože vůbec není cítit sexem. Navíc, kdyby si takhle užíval, vracel by se v euforii. Ale ty sis nevšimla, jak se poslední dobou chová. Nevrlý, věčně podrážděný…“

„To je Edward. Takhle se chová přece posledních deset let. A ani předtím nebyl zrovna optimista…“

„Jo, ale ne k nám. Držel se. Odpovídal na pozdravy. Teď není jen odměřený a škrobený. On se ke mně chová regulérně hnusně.“

„Počkej, počkej. Tak evidentně tohle vede k nějakému závěru, který je…?“

„Edward seknul s vegetariánstvím,“ vynesl jsem rozsudek. Alice se zamračila a natočila hlavou ve výrazu – to nemyslíš vážně.

„Ty ses zbláznil. Edward na lidské krvi. Pff,“ odfrkla si.

„Ne. Já jediný z vás tu nevidím jen Edwarda se svatozáří a jako mučedníka, ale taky jako někoho, kdo se chce nějakým způsobem vyhrabat z věčné deprese. Navíc, dost se toho změnilo. Jeho nejhorší noční můra byla člověk. Lidská rasa už mu určitě nepřijde tak úžasná,“ uhodil jsem hřebíček na hlavičku. I sestra si to uvědomila.

„Řekl jsi to Rose?“

„V žádném případě. Aspoň dokud si tím nejsme jistí. Ta by řádila… Ale co je, Alice, pravděpodobnější? Edward jako děvkař nebo Edward na lidské krvi? Nebo taky upír, co by byl otrávený ze sexu či necivilizovaný masožravec mezi vegetariány?“

Edward

V mém malém, podkrovním bytě, kde by mě někdo nehledal, jsem spálil zakrvácené oblečení v kovovém koši a osprchoval se. Když už pode mnou zurčela čistá voda a ne zbarvená do ruda, sprchu jsem vypnul. Usušil jsem se a prohrábnul si prsty vlasy. Precizní účes dokončen.

Obléknul jsem se do nového oblečení, co páchnulo novotou a chemikáliemi.

Tohle bylo místo, kde jsem likvidoval důkazy, aby na to moje rodina nepřišla. Zatím. Prostý příbytek ve starém, panelovém domě v Seattlu kousek od centra. Koupil jsem to tu dva dny potom, co jsem zabil Patricii a uvědomil si, že nebyla poslední. Těla jsem pohřbíval za Seattlem nebo na dně zálivu Puget Sound.

Potom jsem vyrazil domů, abych se tam taky občas ukázal. Ale připadalo mi, že tam svým způsobem nepatřím. Stačilo čtrnáct dní na to, abych to rozbil. Nešlo o vazby. Upír na lidské krvi si sice nemůže takhle silná, rodinná pouta vytvořit, jenže já si je vybudoval už předtím. Tudíž ta byla nedotčená. Stejně jako tenkrát, kdy jsem byl od Carlislea a Esmé tolik let. Po to období jsem je miloval pořád stejně. Šlo spíš o to, že jsem si s nimi neměl co říct. Když to povím povrchně a velice zjednodušeně, nebavilo mě to tam a otravovalo. Přetvařoval jsem se, a to mi dělalo velký problém. S každým dalším dnem jsem byl totiž surovější a… otevřenější. Přímý. Okliky mi vadily.

„Jsem doma,“ zamumlal jsem a přišel do kuchyně. Alice s Emmettem totiž seděli u dlouhého, jídelního stolu. Jejich myšlenkové pochody mě šíleně vytáčely. Proč neřeknou rovnou, co chtějí a hrají si na schovávanou?

„Edwarde, posaď se,“ vyzvala mě Alice vážně.

„Nemám důvod,“ hlesl jsem a snažil se zjistit, o co tu jde.

„Tak fajn. Sleduj, Alice. Malý testík,“ řekl Emmett a vyskočil ze židle. Šel ke mně a já ho ostražitě sledoval, napjatý jako struna. Vrhnul se na mě jako nějaké hravé mládě a rozcuchával mi vlasy všemi směry. Tohle dělal často. Jenže dřív mi to nedrásalo každý nerv v těle a přes oči se mi nepřevalovala rudá mlha, co hlásala nebezpečí a nevybičovávalo to moje obranné instinkty k akci.

Spadli jsme přitom na zem. Místo toho, abych se po něm se smíchem ohnal, drsně jsem zavrčel, chytil ho za vlasy a udělal s jeho čelem kráter v podlaze. Přetočil jsem se nad něj a oběma rukama trhnul. Zlomil jsem mu vaz a chtěl dílo dokonat. Kroutil jsem hlavou a zuby měl zatnuté úsilím, protože v téhle pozici na zemi se palice trhala těžko.

„Uklidni se!“ vypískla Alice a strčila do mě. Přeletěl jsem do protější zdi a zůstal už u podlahy. Snažil jsem se to vydýchat. Já jsem mu nechtěl ublížit, ale nedokázal jsem to ovládat.

„Tak! A teď mi řekni, že není na lidské krvi!“ štěkl Emmett po Alici a ukázal na mě s hlavou v prapodivném úhlu. „Nesnese těsný kontakt s jinými upíry. Jako zvíře.“

„Edwarde?“ prosila mě o vyjádření Alice zkroušeně, i když jí to už bylo jasné. Naděje je věc hloupá.

„Heuréka, Sherlocku. Krmím se na lidech už dva týdny,“ vyložil jsem karty na stůl. Alice mě chtěla zfackovat.

„Jsi normální? Jak… Jak jsi to mohl udělat? Co až se to dozví Jasper? Vždyť ten, kdo měl sebeovládání lepší, než samotný Carlisle, propadnul zase lidské krvi! On nepotřebuje takovouhle demotivaci!“

„Jasper to už dávno ví. Nebo spíš tuší,“ utnul jsem ji. Zarazila se. „Myslíš, že to empatik nepoznal?“

Alice s Emmettem spustili najednou, že jsem se zbláznil, že už to zaháním do extrémů, a že lidskou krví depresi nevyléčím a ani nezapomenu na to, co se stalo.

„Bla, bla, bla,“ mumlal jsem si pod nos. Alice zatnula pěstičky a zamávala s nimi nervně ve vzduchu. „Já nevím, o co vám jde. Co se změní? Alice, ty máš Jaspera. Emmette, ty Rose. Je to už takhle léta. Máte o zábavu postaráno. Já vás pořád miluju, jste moji sourozenci, ale už jsem trochu někde jinde. Třeba už chápu, že hrát si na lidi nemá žádný význam a nepřináší mi to ovoce. Je mi to úplně k hovnu,“ uzavřel jsem to. Emmett pozdvihnul obočí a pokýval hlavou.

„Mluvíme do zdi. On je mimo.“

„Mýlíš se. Nikdy jsem nebyl víc při smyslech.“

Bohužel, tok otázek a nadávek jsem nepřerušil. Měli toho na srdci spoustu. Jen jsem na ně civěl a připomínal si, že si myslí, že mi pomáhají.

„Zavoláme Carlisleovi. Promluví si s tebou a vysvětlí ti, že...“ A jela a jela. Neřekl jsem ani slovo. Dokud…

„Mlčte,“ požádal jsem je. Poslouchal jsem totiž CNN.

„Já ti dám – mlčte!“

„Alice, drž ústa zavřená,“ sykl jsem a vyskočil na nohy. Šel jsem rovnou do obývacího pokoje a oni mi byli v patách. Postavili jsme se před televizi, kde běžely zprávy.

„...již pátá oběť ve státě Washington. Kriminalisté se domnívají, že se jedná o sériového vraha, jelikož všechny mrtvé dívky spojuje náhlé, nevysvětlitelné zešedivění a infarkt. Odborníci se dohadují, co mohlo způsobit tak masivní zbělání vlasů u teenagerů a zástavu srdce. Skeptici tvrdí, že ztráta barvy vlasů nemůže mít nic společného se strachem, ale jiné odůvodnění nám neposkytli.“ Naskočil záběr na psychologa v ordinaci. „Traduje se, že Marie Antoinetta zešedivěla noc před popravou hrůzou. V praxi je to ale nesmysl. Člověk nemůže ani po opravdu hrozném, emocionálním prožitku ztratit pigmentovou dřeň, která se ve zdravém vlasu nachází,“ domluvil a pořád přitom kroutil hlavou, jaká je to kravina. Podíval jsem se na Alici a Emmetta, co mi to bezradně opětovali. Psycholog se nepotkal ještě s nejděsivějším darem na světě.

„Nedokážu si představit, co šíleného ty dívky prožily. Jaká hrůza a strach je pohltily, že to dokázalo zastavit mladá, zdravá srdce? A ty vlasy… Co za zrůdu tohle umí?“

Vytáhnul jsem mobil z kapsy a stisknul dlouze jedničku.

„Fabiane, ať si kdekoliv, nepřej si mě.“

Pokračování příště. :D Jen dodám, abyste se na příští kapitolu těšili. :D Bude to zajímavý.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 27. kapitola: