Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 21. kapitola

fffff


Hippokratova přísaha - 21. kapitolaPovídka se umístila na 1. místě v anketě o Nej povídku února, proto ji dáváme na titulní stranu. Gratulujeme!
„Dělejte, jak myslíte, ale já osobně si sbalím a odcházím na druhý konec světa. Musel bych být vážně hodně naivní, nezodpovědný idiot, abych nechal toho psychopata existovat vedle svého syna, kterého se pokusila několikrát zabít a přezdívala mu parazit. Díval jsem se jí do očí, když jsem jí ho položil na hruď a dokonce doufal, že tam něco bude. Že když ho uvidí, zahlédnu v ní aspoň jediný záblesk lidskosti. Ale ne… Dívala se na něj stejně jako na všechny ostatní. Z vrchu na hrací desku, kde má svoje figurky… Vy si tu dělejte, co chcete, ale já už tu nemám co pohledávat, pokud ona zůstává naživu.“

Edward

Pokaždé, když jsem chtěl učinit spravedlnosti za dost a spáchat pro svět jeden dobrý skutek, někdo se mi postavil do cesty. Už když jsem našlapoval, měl jsem vědět, že tomu ani tentokrát nebude jinak.

„Nedovolím ti ji zabít,“ řekla mi Esmé se zaťatými pěstmi. A nutno dodat, že se je nebála použít. Tohle nebyla kudla do zad. Ta mi tam zarazila celou Katanu.

„Esmé, já se s tebou vážně nehodlám… rvát.“

„To ani nebudeš muset, pokud se teď otočíš a odejdeš,“ pronesla. Tohle nebyl žádný záchvat a chvilková slabost. Ona věděla, co chce, a koho bude bránit.

„Co to s tebou udělala?“ povzdechnul jsem si. „Poslyš, já přesně vím, čím si procházíš. Taky mi kdysi lhala přímo do očí a já to nepoznal. Vím, jaké to je, když je z tebe loutka Isabelly Swanové. Nechal jsem se sebou mlátit o zem a tvrdě za to zaplatil,“ snažil jsem se jí to vymluvit. Kéž by to i mně někdo tenkrát vysvětlil.

„Fabian ji kousnul. Má to tak být!“

„Kousnul by jakéhokoliv člověka,“ odpověděl jsem klidně a s rezervou. Před hodinou jsem si připadal jako šílenec já, ale teď tak působila moje vlastní matka. Nenáviděl jsem Isabellu, ale její genialitu a schopnost manipulovat i s tvory její rase nadřazenými jí nikdy nebudu moct upřít.

Esmé zakroutila nekompromisně hlavou.

„Tak dobře. Já ti nechci ublížit.“ To první byla zástěrka, to druhé pravda. Otočil jsem se pomalu na patě, jakože odcházím.

Ne… V žádném případě. Když už Esmé sklopila oči k Isabelle, obrátil jsem se a chystal se s ní srazit. Jen jsem ji chtěl odrazit tak, aby skončila v protější zdi. Bylo mi zle z toho, že vztáhnu ruku na moji milující maminku, ale dělám to pro její dobro. Nedovolím, aby ještě někdy Isabella Swanová ničila tuhle rodinu. A už vůbec ne ji.

Carlisle mě zastavil před Esmé nataženou paží, přes kterou jsem se nedostal.

„I ty?“ Brute…

„Edwarde, promluvíme si o tom.“ Nepřímo mě o rozmluvu žádal. Jeho oči o to prosily. On proti Esmé nepůjde.

„Tady není o čem mluvit,“ odsekl jsem. Opět jsem byl zahnán do kouta Krvavou Marií, a to i když umírala. Nesnášel jsem ten pocit a rozhodně si na něj nehodlám zvykat.

„Edwarde, pokousal ji. To jí dává druhou šanci. Zkusme si o tom aspoň promluvit. Víc od tebe nežádám.“

„I to je víc, než dost, když se jedná o ni… Ale proč ne? Ať si zatím v klidu hoří. Jsem si jistý, že vám za to poděkuje,“ odvětil jsem, naštvaný. Věděl jsem, co Isabella s upírem dokáže. A když byla těhotná, zdrcující účinek byl ještě znásobený. No, přesto jsem se cítil zrazený.

Pro tuhle chvíli jsem se vážně otočil s tím, že odcházím. Navíc jsem se nechtěl připravovat o další okamžiky s Fabianem.

Hned, jak jsem vstoupil, zasáhlo mě opět ticho myšlenek. I já sám byl teď zaštítěný. Ale hlavně jsem hledal svého syna, co má tohle na svědomí.

Jasper se nechal okouzlit jeho roztomilostí a smíchem. Dělal ze sebe šaška a přitom ho choval v náruči. Evidentně ho vůbec netrápilo, že je zamazaný od Isabelliny krve a sám Fabian má v žilách svoji vlastní. Já jsem říkal, že vedle toho fantaskního stvoření všechno ostatní vybledne.

„Dej mi ho, prosím,“ požádal jsem ho a natáhnul k němu ruce. Byl jsem na nervy z toho, že Swanová ještě pořád žije – přestože už v podstatě běží vstříc lidské smrti - a to ještě navíc v blízkosti mého syna. On je to jediné, co mě spolehlivě uklidní. Střed vesmíru a sedativum v jednom.

„Ahoj, Fabiane. Táta už je tady,“ řekl jsem mu, když mi ho Jasper s úsměvem podal. Fabian chytil moji košili a přitáhnul si ji do úst. Byla totiž nasákla lidskou krví a on ji hned začal žužlat. Přitom ode mě neodtrhnul pohled a pořád mě upřeně sledoval.

Pohladil jsem ho jemně po hlavičce. Pomalu jsem se ho ani nedotknul, protože jsem předpokládal, že fontanely lebky ještě neosifikovaly. No, omyl. Znovu jsem mu přejel dlaní po temeni až týlu a zjistil, že jeho lebka je plně vyvinutá.

„Měli bychom ho umýt,“ poznamenala Rose správně. Přikyvoval jsem, ale na ni se nepodíval.

„Taťko, budeš se taky ještě někdy věnovat i někomu jinému?“ chtěl vědět se smíchem Emmett. Zase jsem mu to jen odkýval. Prostě nedokázali zaujmout moji pozornost. Každý její kousek byl drahý a plně využit někým jiným.

„Ten už přešel na druhý břeh zvaný rodičovství.“

„Já ho chci vykoupat!“ přihlásila se Alice dobrovolně a stoupnula si přede mě.

„Ráda to udělám sama,“ přidala se Rose a předešla ji.

„Kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ podotkla Alice a nedočkavě natahovala ruce po Fabianovi.

„Já ho teda mýt nechci. Je mu tak podobný, že bych měl pocit, že koupu Edwarda,“ ustoupil Emmett ženám v cestě.

Zamračil jsem se a chvíli přemýšlel, jestli ho dokážu pustit z ruky. Možná, když stanovím časový kvót…

„Dobře. Ale ať jste za minutu zpátky.“ Radostně přikývly a Alice se kolem mě prosmýkla jako had. Moje ruce byly náhle prázdné.

„Tohle mi teď nedělej!“ zavrčel jsem. Já jsem totiž nevěděl, že to přijde… Až teď jsem si začínal uvědomovat, že bez mojí schopnosti jsem jako bez rukou. S tou schopností jsem byl stvořen, zvyklý na komfort všeználkovství.

Rose utíkala za ní, aby nepřišla o očistu synovce. I to tu bylo za posvátný obřad, zřejmě.

„Tak ses spletl, co? Není to Spencer, ale mini Edward,“ řekl Emmett a poplácal mě po rameni.

„Hlavně, že má dvě nohy a ne osm,“ podotknul Jasper. A ty si sedni. Máme co k projednávání…

Úleva zase ho slyšet. Ovšem netrvalo dlouho, protože moje sestry se obávaly otce v akci a přinesli mi Fabiana zabaleného v modré dece včas. Padnul jsem na zadek – tak jsem se cítil i psychicky – i s ním v náruči.

Čistý Fabian měl bílou kůži s perlovým nádechem. Dodávalo mu to na mystičnosti. Netušil jsem, jestli dokáží lidské oči ten lesk zaznamenat, ale i s absencí tajemného jasu držím v rukách další, upíří magnet.

„Nikdy nedovolím, aby ti ublížila,“ slíbil jsem jemu a i sám sobě. Fabian Green byl dospělý chlap, kterého jsem nemohl tenkrát z baru vytáhnout za uši jako fracka a dělat tak za něj jeho rozhodnutí. On sám byl táta a několikrát se spálil, co se žen týče. Ale teď jde o mého syna.

Když dostanete něco, co jste nikdy mít neměli, vážíte si toho. A ta úcta se ještě několikanásobně zvětší, pokud přestanete mluvit o věci a začnete o dítěti.

Ať jsem se díval do jeho tváře z jakéhokoliv úhlu, neviděl jsem jediný náznak jiného genového fondu, než mého. Z Isabelly neměl nic. Díkybohu. Mučilo by mě dívat se každý den do jejích čokoládových očí nebo česat mahagonové vlasy.

Emmett si sednul vedle mě a nastavil Fabianovi svoji medvědí tlapu.

„Co si myslíš, že udělá? Dá ti pět?“ zajímalo mě. Z mé ironické chvíle mě vyvedl sám Fabian, když zvednul ručku a přiložil ji do dlaně Emmettovi. Velikost to byla neporovnatelná. Lentilka na talíři.

Carlisle vyšel z našeho provizorního, nemocničního pokoje. Podíval se na mě smířlivým, až prosebným výrazem a stoupnul si ke zdi. Esmé se objevila hned za ním. Zavřela za sebou dveře a postavila se před ně, aby bylo jasno, že jen přes její mrtvolu. V našem případě prach.

Nevěděl jsem, jestli je tahle situace víc k smíchu, než k pláči. Jako je mezi láskou a nenávistí tenká hranice, tak taky mezi brekem a zoufalým řehotem nad absurdní situací. Nakonec se dostanete i k tomu pláči.

Houpal jsem jemně Fabiana na rukou a zamračeně sledoval Esmé. Všichni mí sourozenci stáli kolem pohovky, což symbolizovalo stranu bojovníků za smrt Isabelly Swanové.

Carlisle byl v podstatě v pasti. Nepůjde proti náhle neústupné Esmé, jejíž mateřské instinkty a soucit poprvé nedělají nikomu službu a ani dobrotu. Jenže já si toho nemůžu považovat jen když se mi to hodí. Snažil jsem se ji pochopit a dařilo se mi to. Ovšem, výsledku to nijak nepomohlo.

„Budeme hlasovat,“ navrhla Alice. „Vždycky jsme dělali rozhodnutí formou demokracie. Proč zrovna kvůli ní dělat výjimky?“ uhodila hřebíček na hlavičku. Tady je vidět další drtivý dopad Krvavé Marie. Z demokracie bude diktatura.

„To máme pět ku dvěma. Takže ne. Nebudeme o tom hlasovat, pokud nejste schopní přestat dýchat tu šílenou nenávist, co cítíte k jednomu člověku.“ Ona otočila o tři sta šedesát stupňů. S Carlislem měli totiž další povahový rys společný, a to ideologie Petra Chelčického, alias nastav druhou tvář. Snažila se vždycky za každou cenu zdržet konfliktu. A teď? Bude to prostě tak, protože jsem to řekla.

Což mi znovu připomíná mě. Než jsem Isabellu potkal, představoval jsem si svoji první noc s upírkou, co mě bude navždy milovat a ctít. Před ní jsem nikdy neřekl ženě, že je děvka nebo svině. Nepodvedl bych svoji přítelkyni, ani kdyby se na mně válela Afrodita, protože to bylo zneuctění a pošlapání dotyčné. I mě samého.

Probouzela v upírech to nejhorší a využila to zcela ve svůj prospěch.

„Takže z toho uděláme nenávist k jednomu upírovi? Pravda… Změna je život,“ poznamenal sarkasticky Emmett.

Shlédnul jsem na Fabiana, který zelenýma očima zkoumal všechno okolo. Už nezáleží na tom, co bych chtěl já – urovnat tenhle spor a zůstat se svojí milovanou rodinou. Teď se všechna má rozhodnutí staví na tom, co je bezpečné pro něj.

„Fajn,“ šeptl jsem nepřítomně.

„Prosím? Fajn?“ zopakovala Esmé nevěřícně. Zvedl jsem k ní pohled.

„Slyšíš dobře,“ přitakal jsem a vstal. „Dělejte, jak myslíte, ale já osobně si sbalím a odcházím na druhý konec světa. Musel bych být vážně hodně naivní, nezodpovědný idiot, abych nechal toho psychopata existovat vedle svého syna, kterého se pokusila několikrát zabít a přezdívala mu parazit. Díval jsem se jí do očí, když jsem jí ho položil na hruď a dokonce doufal, že tam něco bude. Že když ho uvidí, zahlédnu v ní aspoň jediný záblesk lidskosti. Ale ne… Dívala se na něj stejně jako na všechny ostatní. Z vrchu na hrací desku, kde má svoje figurky… Vy si tu dělejte, co chcete, ale já už tu nemám co pohledávat, pakliže ona zůstává naživu,“ oznámil jsem. Nechtěl jsem pryč, ale musel jsem. Bylo to jediné přijatelné řešení.

„Ne! Tahle rodina se kvůli ní nerozpadne!“ zavrčela na mě Rosalie a stáhla mě za rameno zpět. Pevně mě držela a zřejmě mě nehodlala pustit. S Fabianem v náruči jsem musel nečinně stát.

„Nikdo se nerozpadává, Rose. Ani nemůžeme. Budeme rodina navždy, vzpomínáš? Jen já odcházím na dobu neurčitou… Než všichni na vlastní kůži zažijí, jakou neskutečnou chybu udělali, a poznají naši herečku i mimo stříbrné plátno…“

„Edwarde, kdybys ty tu chybu neudělal, syna bys neměl,“ vstoupila do toho opět Esmé. „Všechno zlé je pro něco dobré a já cítím, že i z tohohle může vzejít…“

„Co? Co z toho může vzejít? Smrt dalšího Fabiana?“

„Já ti znovu říkám, že nebýt toho, druhý Fabian by nebyl.“

„Tohle je směšný argument. Takže teď z ní uděláme ještě něco horšího a tisíckrát silnějšího a budeme doufat, že se třeba stane další zázrak a začnou padat trakaře?“ odsekl jsem a rozmáchl rukou, jak jsem gestikuloval. Když jsem byl rozčílený, působil jsem docela živě – lidsky.

Stáli jsem naproti sobě a hádali se… Jak se tohle mohlo stát? Připadalo mi to jako špatný vtip.

Už jsem pomalu nebyl schopný slova a zavrčel na celý pokoj. Hned na to se ozvalo tiché, roztomilé vrčení jako od rozverného mláděte lva.

Překvapeně jsme se všichni podívali na Fabiana.

„Jsem to říkal. Nevrč před ním nebo bude umět vrčet dřív, než umluvit. A už je to tady,“ okomentoval Emmett Fabianovo první zavrčení.

Pozdvihl jsem obočí, a pak ho zase stáhnul, když jsem znovu odhalil frontální zuby a vydal ten mrazivý, nebezpečný zvuk.

A on mě opět napodobil. Přišlo mi to úžasné. Navíc mě to probudilo – vytáhnulo z hádky, která neměla smysl. Já věděl, co musím udělat.

„Už nemám co říct a ani tu co dělat,“ uvědomil jsem si a podíval se na Esmé. Trpěla. Viděl jsem to na ní. Došlo jí, že tentokrát neustoupím. A ostatní taky ne. Půjdou se mnou. Nikdo z nich s  pod jednou střechou žít nebude. Dokázali ji nezabít jen kvůli Fabianovi.

Nanovo jsem vykročil, že si půjdu sbalit to nejdůležitější. A znovu mě někdo stáhnul zpět.

„Nikam nepůjdeš,“ zatrhnul mi to Jasper. Vypadal, že má plán. „Esmé, ty chceš, aby dostala nový život za ten, co ztratila? Druhou šanci?“ přesvědčoval se.

Přikývla.

„Budeš spokojená, pokud se proměna dokončí a ona dostane nesmrtelnost?“

„Chci, aby měla možnost žít a…“

„A víc nic ale. Jestli ti jde teď o Fabiana, tak v tomhle už přesahuješ, mami, svoje kompetence. Fabian je Edwardův syn a Edwardova zodpovědnost. Isabella Swanová ztratila nárok v den, kdy ho chtěla zabít a prohlásila za něco méněcennějšího, než je cestoda. Takže teď se domluvíme na kompromisu,“ navrhnul. Už to zase začalo zavánět nějakým akceptovatelným systémem, kdy se domluvíme na společném řešení. Sice jsem si ještě nedovedl představit, ale Jasper zřejmě ano.

„Vymažeme jí paměť.“

Všichni jsme na něj zůstali zírat. Ano, tohle bylo možné, ale jen za určitých podmínek. Vlastně to bylo jednoduché, ale pořád tu byly ty okolnosti.

„A jak to chceš udělat, génie?“ zajímalo Emmetta.

„Nikomu z vás to ještě nedošlo?“ odpověděl otázkou a směřoval ji na všechny. Otočil se kolem své osy a zastavil se pohledem na Carlisleovi.

„Mně ano,“ špitl a promluvil tím poprvé. „Nenecháme ji proměnit se tady, aby nikdy necítila náš pach. Musí to být někde v lese, kde bude pršet. Nikdo na ni po čas přeměny nepromluví. Nikdy tak neuslyší hlas někoho z nás…“

„A potom, co srdce naposled udeří…“

„Ji roztrháme,“ dořekl jsem za ně. Jasper přikývnul. To bylo vážně geniální. Nikdy nás jako upír neucítí, neuslyší a ani neuvidí. Za ten rok, kdy si má šanci lidské, slabé a tmavé vzpomínky zachránit, tu možnost ztratí, protože nebude mít od čeho se odpíchnout.

„Ne!“ zarazila nás Esmé s vykulenýma očima. Přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, v šoku. My její úlek z našeho plánu nesdíleli. Byli jsme nadšení.

„Ale co s ní potom? Kdo si uváže na krk psychopata a novorozenou? Vždyť ani běžnou novorozenou by si nikdo dobrovolně na svědomí nevzal,“ poznamenala Rose. Jasper se nevesele usmál. Opět měl odpověď.

„Vím o jednom místě, kde bude vítaná. Dokonce tam perfektně zapadne.“

„Psychiatrie?“

„Volterra.“ Nebyl jsem schopný skákat a nadšeně hulákat, ale bylo to absolutně perfektní. Nebude vědět, kdo je Cullenova rodina, a ani kdo je ona sama. Ke všemu ještě bude žít na jiném kontinentě a v hradě, který už ji ze svých spárů nepustí. A ona by se o to ani neměla pokoušet. Jak řekl Jasper – splyne s davem. Aro ji bude zbožňovat pro její záhadnost a dar. Ba i Caius by mohl pocítit něco pozitivního k někomu jinému, než sobě a svojí manželce. Bude milovat její potřebu ničit ostatní a potřebu působit bolest a utrpení.

„Můžeme hlasovat,“ prohlásil jsem a dobře věděl, jak to dopadne.

„Ne! To je šílené!“ chtěla nám to zatrhnout Esmé zoufale. Obrátila se na Carlislea, jelikož hledala podporu. Čekal jsem, že tu taky dostane, ale přišlo překvapení. On totiž zakroutil hlavou.

„Šílené je, Esmé, že se stavíme proti vlastním dětem kvůli ženě, co jim tak ublížila. Ohlédnu se zpět a vidím jim to na očích… Následky. Tohle je nejschůdnější, od nich neuvěřitelně milosrdná, možnost, co ti mohli nabídnout. Lepší už nepřijde,“ usadil ji tiše. A to byl konec. Jestli teď vystoupil ze své neutrální pozice a dal jí najevo, že s námi souhlasí, už nebude bojovat.

Svěsila ramena a zabodla pohled do země v rezignaci. Přikývla.

Díkybohu, dostaneme se z toho. Nejradši bych naši novorozenou po kouskách narval do krabic s razítkem expres, ale budu ji tam muset odnést osobně. Navíc se Volturiovi musí dozvědět, že je tu eventualita hybrida člověka a upíra. Můžu si to nechat rovnou patentovat…

 

Po dohodě v domě nastalo ticho. Jen v nejnutnějších případech jsme si šeptali pokyny. Fabian spinkal, anebo sál lidskou krev z flašky. A když už byl vzhůru, držel basu. Vážně nevydal ani hlásku. Přestože jsem slyšel jeho dech a srdce, někdo ho vždycky zkontroloval, protože takhle tiché dítě nikdo z nás ještě neviděl.

Rosalie s Alicí Isabellu očistily a oblékly do šortek a trička. Šaty se nekonaly, protože budeme trhat.

Zacházeli jsme s ní doslova v rukavičkách. A to v latexových, aby náš pach neulpěl po doteku na její kůži a ona se ho tak po probuzení nenadýchla a nezapamatovala.

Potom jsme ji vynesli do lesa za hustého deště, který vůně preventivně smýval. Mohla cítit jen mech, jehličí a šišky. Tedy po té fázi přeměny, kdy se jí začne vyvíjet dokonalý čich.

Ležela tam na lesním, vodou nasáklém, koberci a bolestně vzdychala, ruce zatnuté v pěst. Těšil jsem se na to, až celé její tělo pohltí plameny a ona se bude smažit za to, co udělala.

Byl jsem tu jen já, Jasper a Emmett. Řekl jsem Carlisleovi, že u tohohle být nemusí, a že budu radši, když bude doktor u toho druhého, důležitějšího, novorozeněte.

Díval jsem se na moje bratry a konečně zase věděl, co se jim odehrává v hlavě. Každý jsme seděli pod jednou borovicí. Formace dávala dohromady trojúhelník se stranami o délce deseti metrů. Všichni bychom jí ještě rádi naposledy něco řekli, ale nemohli jsme. Nesměla slyšet náš hlas. A tak jsme jen seděli a sledovali, jak hoří. Přitom jsem přemýšlel, do jakého zvráceného světa jsem se to dostal, že tu vážně civím na to, jak se moje osobní inferno zvětšuje na nekonečný vesmír.

Dostane dar nesmrtelnosti – a pro ni to bude prezent – za to, že vyjebala s upírem. A to nejedním. Na každou svini se sice voda vaří, ale ona má ty schopnosti, že si z toho udělá příjemnou záležitost v podobě vířivky. Vždycky se dostane i z těch největších sraček. I v tom je nesmrtelnost.

Po pár hodinách, kdy ještě ani nezačala ztrácet absolutně všechen pigment z kůže, jen se škvařila zaživa, mě našla očima. Seděl jsem a díval se do těch jejích prohnilých, které budou za dva dny zářit tou nejintenzivnější rudou. Neměla by mě vidět, ale ještě jsem ji naposledy nechal, aby mě z dálky a s dešťovou vodou v očích zahlédla.

„Cullene… Kurevsky to pálí, ale tak mě těší, že ti budu moct potom šlápnout do ksichtu za to, že si ve mně nechal růst toho svého parazita. Nezajímá mě, jak jsi tu malou zrůdu pojmenoval, ale měl bys vědět… Měl bys vědět, že jsem zase vyhrála,“ zašeptala a přestože umírala velmi bolestivou, pomalou smrtí v agónii, usmála se na mě. Zlomyslnost z toho čišela.

Chcípni – chtěl jsem říct. Chtěl jsem trhat od prstů na nohou až po ty největší části. Chtěl jsem ji skalpovat a prohlédnout si její střeva zevnitř. Chtěl, chtěl, chtěl… Bylo toho kvantum, ale uskutečnění slastných představ žádné.

Jediné, co mě utěšovalo, bylo, že se ani nestačí otočit, a Fabiánův jed zaútočí v plné síle a ona teprve pozná, zač je toho loket. Ani ten největší šílenec na světě, co touží po pomstě víc, než po čemkoliv jiném, nedokáže vzdorovat interní bolesti, kdy ho ten tekutý žhář vypálí do základů a zbytek promění v kámen.

A taky že ano. Brzo přišel uši deroucí řev. Tedy, rvalo by mi je to, kdybych neměl sluch na diametrálně odlišném prahu únosnosti. Taky bych měl brát v potaz, že ten jekot, co vypouštěla z úst, byl jako emocemi prosycená hudba. Vnímal jsem to s pocitem zadostiučinění a bez špetky lítosti.

Třiasedmdesát hodin jsme čekali, než pomyslná zbraň vystřelila a srdce jelo svoji poslední Tour de France. Cíl - smrt - byl na dosah. Mozek přestavěný a zdokonalený na něco fantastického jako je nekonečný kyberprostor, kde bude od prvního pohledu na svět vše pečlivě uchováváno v krystalicky čisté a přesné podobě. Orgány byly spáleny, případně obráceny v neznámý nerost. Z očí mikroskopy a z těla zbraň o síle bomby, určená k ničení a redukování lidské rasy.

Postavili jsme se nad ni a obrátili ji na záda, aby nás neviděla, až přestane v křeči tisknout víčka k sobě. Já si vzal hlavu a nikdo mi to právo neupíral. V rukavicích jsem ji chytil za vlasy a druhou rukou obepnul její alabastrový krk. Byla tak nádherná, že potkat ji už jako upíra, jsem mrtvý, protože bych se sebou nechal dělat, co by si usmyslela.

Emmett ji chytil za kotníky. Jasper si ji zkušeně přidržel u země, když se jí zapřel chodidlem mezi lopatkami a ruce zvednul za zápěstí horizontálně k černému nebi.

Na tohle jsem se tak těšil. Jenže to nebude konečná… Tohle je jen cena útěchy.

„Tři, dva…,“ naznačoval jsem rty. Na – jedna – srdce naposled zabubnovalo a lesem se rozneslo trhání plechu, když jsme tahali každý svoji přidělenou část těla na jinou světovou stranu. Bylo to rychlé a hlasité. Až příliš rychle mi zůstala hlava v ruce.

„A je to! Svině jedna,“ utrousil Emmett podrážděně. Hodil ty dlouhé nohy do připravených, igelitových pytlů. Ani jsem se jí do němé tváře nepodíval. Už jsem ji nechtěl vidět.

Pečlivě jsme oddělili části těla na ruce, nohy, trup a hlavu a se čtyřmi černými pytli se vrátili do domu, abych vzal Fabiana a odjeli jsme do Itálie s naším nesmírně cenným nákladem.

V domě mě čekalo překvapení v podobě samotného Fabiana, který za tři dny vyrostl v kojence. Nazrzlé vlásky už naznačovaly, že budou trčet jako vlasy jeho otce všemi směry a měl už mimiku. Když mě po třech dnech uviděl, usmál se a natahoval po mně ruce z náruče Rose.

„Ahoj, andílku. Táta už je tady,“ hlásil jsem se mu poctivě a chytl jeho malou, teplou ručku. „Pojedeme na výlet,“ slíbil jsem mu. To bude teda dovolená… Depresivní hrad v prosluněné Itálii plný tisíce let starých, teatrálních vládců, co si rádi myslí, že sestoupili na zem jako bozi.

Nicméně, rovnováha, kterou svědomitě udržovali, byla existenčně důležitá. Anarchie se dočkat nechci.

 

Letěli jsme nakonec já, Emmett, Jasper a Carlisle. Ženy jsme nechali doma, protože nebylo dobré předstoupit jako celý klan. Ještě k tomu po Volturiových samotných největší na světě. Mohlo by to působit nepatřičně a vyzývavě.

Volterrské zdi jsme překročili v noci. Ovšem, nemůžete vstoupit na půdu města, aniž by o vás drak podřimující v podzemí nevěděl. Byl připraven sežehnout vás svým plamenem.

„Jane,“ pozdravil jsem uctivě. Ať už jste k tomu ďáblovi, co se jevil jako blonďatý, roztomilý miláček – čemuž dopomáhala její dvanáctiletá maličkost – cítili respekt nebo ne, bylo dobré to aspoň hrát.

„Alecu,“ kývnul na jejího neméně nebezpečného a líbezného bratra Carlisle. „Chtěli bychom požádat o audienci u Ara.“

„Jsem si jistý, že tě rád uvidí,“ odvětil Alec. Jane si se zájmem prohlížela uzlíček v mé náruči. Nikdy mi nevadilo víc, že nevím, na co moje okolí myslí.

„To není nic pro tebe, Jane,“ zasyčel jsem. Potlačil jsem úspěšně vrčení.

Ale vlastně… Pokud neslyším já je a můj dar pracuje s myslí, tak ani Jane nemůže ovládnout můj mozek a vytvořit iluzi hoření zaživa. Je bez ofenzivy a neví to. Stejně tak Alec.

„Lidské novorozeně. Přinesl si večeři? To jsi nemusel,“ zatrylkovala nazpět a široce se usmála. Teď už jsem zavrčel jako běsný. Stejně tak Emmett s Jasperem, co se mi okamžitě postavili k boku.

„Jane, měla bys vědět, že není nic horšího, než hněv rodiče,“ varoval jsem ji bezbarvě.

„Rodiče? Adoptoval jsi člověka? Ale čemu se divím? Vždyť se krmíš na zvířatech… Následujte nás tedy,“ řekla a chytila svého bratra za ruku. Šli před námi, záda nevědomky darem nechráněné. Mohli bychom je zabít, ani by nemrkli.

Dovedli nás katakombami do podzemního sálu. Alec pustil Jane a otevřel nám dvoukřídlé dveře.

„Carlisle Cullen,“ zaradoval se Aro hned. Tři a půl tisíce let a stále je schopný čiré radosti. Kvůli dávnému příteli dokonce vyskočil z trůnu, aby ho s elegancí objal a poplácal po zádech. Carlisle se mu ani neuklonil. Staří známí. Dalo by se říct, že byl kdysi pasivním Volturim.

Caius a Marcus by nám normálně nevěnovali pozornost. Marcus byl stále zaměstaný nekončící agónií a Caius dováděl ve svém vlastním, zvráceném světě, ale bijící srdce vyburcovalo ty letargické krále k zájmu.

„A tví synové. Vůdce nejsilnější, novorozené armády – talentovaný Jasper,“ radoval se dál. Udělat radost Arovi byla věc snadná. Nasrat ho nikdo nechtěl. Nebylo to jednoduché, a když už se to nešťastníkovi povedlo, krutě zaplatil.

„Emmette, tebe zde vítám poprvé. Byl bys pro našeho Felixe nebo Aftona výzvou,“ uznal. Emmett už tak nadšený nebyl. Nelíbilo se mu tu. Přišlo mu to pravděpodobně směšné. Jen mu to odkýval. Ruce si nepodali. Aro vlastně nepřišel do kontaktu ani s kůží Carlislea. Zdalipak by mohl slyšet jeho myšlenky?

„A nakonec, samozřejmě, prvorozený Edward.“ Usmál se na mě. Očima přitom zavadil o zahaleného Fabiana. „Předpokládám, že tohle nebude zdvořilostní návštěva,“ usoudil. Zvědavostí pomalu hořel. Všimnul si samozřejmě i pytlů, co držel Emmett s Jasperem.

Carlisle, který tu byl v roli vyjednavače a chladné hlavy, předstoupil. Aro se posadil zpět na trůn.

„Přicházíme nahlásit… Říkejme tomu – objev. Můj syn Edward měl pohlavní styk s lidskou ženou, a ta to přežila,“ začal pěkně od velkého třesku. Aro překvapeně protáhnul obličej. Caius se zamračil. Marcus se topil v bolesti, aniž by někdy mohl utonout.

Mimochodem, je skvělé, když si tu všichni pokecáme o mém sexuálním životě.

„To je vskutku velkolepé, Edwarde. Vidím, že jsi v sebeovládání překonal samotného Carlislea. A to jsem myslel, že on je na vrcholu,“ pochválil mě. Milé.

„Z tohohle spojení,“ pokračoval otec, „vzešlo ale něco dalšího. Náš jed dokáže splynout s lidskou pohlavní buňkou.“ Arovi postupně mizel úsměv z tváře. Zůstala mu tam jenom komická stopa v podobě pootevřených rtů. Očima vzrušeně šlehnul znovu k mé náruči.

„To myslíš vážně, Carlisle?“ obořil se na něj Caius. Plýtvali jsme jeho časem.

Když jsem rozhrnul deku a Fabian vykouknul, bylo na něm vidět, že je to stoprocentně můj biologický syn. I Marcuse jsem vytáhnul z jeho věčné apatie. Pomalu otočil hlavu a podíval se na mého potomka.

Aro vyletěl z trůnu jako namydlený blesk. Carlisle zareagoval jako první a skočil přede mě, zatímco já se k nim otočil zády, abych Fabiana chránil. Drsně jsem vrčel a můj malý lev mě napodoboval.

„To není možné,“ zašeptal Aro, totálně vykolejený. Takhle ho dostat se nejspíš někomu dlouho nepodařilo a zase dlouho nepodaří.

„Slyšíš, jak se mu krev otírá o stěny žil a srdce tluče. Dýchá a spí, ale pije krev a škára je upíří. Je to hybrid člověka a upíra.“ Aro chytil Carlislea bez dovolení za ruku, celý nadržený na to, aby si prohlédnul celou dějovou linku. Ale hned bylo jasné, že má, starověký mužík, smůlu.

„Fabian má dar velmi silného štítu. Navíc bezděčně zaštiťuje všechny v místnosti. Nevíme, jestli ho bude někdy umět stáhnout… Jsou mu sotva čtyři dny. Mimořádně rychle roste,“ dodal, aby vysvětlil Fabianovu velikost.

„To je… Mohu si ho pochovat?“ vyslovil Aro tu žádost. Zněl v té chvíli tak neuvěřitelně lidsky. Všichni jsme díky Fabianovi tak působili.

„Ne!“ zavrčel jsem. To nebylo dobré. Měl bych se uklidnit. Budu po nich něco chtít.

„Edwarde, máš mé slovo, že v mé náruči se tvému synovi nic nestane,“ řekl mi Aro. Carlisle vážně přikývnul – dával mi najevo, že tohle musím udělat. Král něco chce, tak to taky musí dostat, nebo si to odneseme.

Obrátil jsem se k němu zase čelem a s tichým vrčením jsem mu ho pomalu předával do nastavených paží. Připomnělo mi tu chvíli, kdy jsem ho položil na hruď Isabelle.

Ale náruč Ara byla pořád lepší, než její.

Přitisknul si ho na hruď. Čekal jsem, že bude neohrabaný, ale zkušeně ho choval na rukou a usmíval se na něj. Stále jsem vrčel, nervózní. Byl jsem jak trní.

„Úžasné stvoření,“ zamumlal Aro. „Jmenuje se tedy Fabian?“ ujišťoval se. Byl z něj hotový. No, ať vítá v našem světě.

„Fabian Edward Cullen,“ přitakal jsem.

„Zdravím, Fabiane. Jsi působivě podobný svému otci,“ zašeptal. Pro Fabiana byl nový, takže si ho se zájmem prohlížel. „Opravdu napůl upír. Cítím ho z něj. To je fantazie… Edwarde, ty jsi naplnil představy bláznivých vizionářů.“ Jen jsem přikývnul. Ruce mi pomalu brněly, jak už jsem v nich chtěl mít svého syna zpět.

„Aro, Edward je na něj hodně fixovaný. Po tom všem, čím si prošel… Byl bych ti opravdu vděčný, kdybys mu ho vrátil,“ požádal ho rázně, ale stále s pokorou Carlisle. Aro se zatvářil nešťastně. Podíval se na mě a potom, co viděl můj výraz, přikývnul.

Musím uznat, že ho opravdu opatrně vymanil ze svého sevření a podával mi ho. Natáhnul jsem se po něm jako po záchranném kruhu.

„Aro,“ vyšlo náhle z Fabiánových úst tichým, jasným hláskem. Vyvalil jsem oči. Jeho první slovo a on řekne – Aro. Navíc se nekonalo žádné – Alo. Bylo to čisté, a to mu jsou tři dny.

„Úžasné,“ vzdychl Aro toužebně. Hádám, že by chtěl taky, ale Sulpicie by mu udělala čáru přes rozpočet. Navíc by nikdy nedokázal souložit s člověkem.

Měl jsem Fabiana zpátky, a tak moje hlava byla zase relativně čistá. Můžeme přistoupit ke druhé části věci a konečně jet domů.

Ujal jsem se slova, protože jsem věděl, jak přesně chci tohle interpretovat.

„Mám pro tebe nabídku, Aro,“ řekl jsem mu. „V těch pytlích je novorozená. A já ti ji dám, pokud zajistíš, že nikdy z vašich úst neuslyší jméno Cullen. Chceme, aby zapomněla. Za to dostaneš dar štítu. Silnějšího, než Renaty nebo Santiaga. Nemohl jsem jí číst myšlenky ani jako člověku, což znamená, že se její latentní schopnost musela rozrůst po proměně do mocného daru,“ navrhnul jsem stručně a jasně. Na co zbytečné řeči?

„Je to Fabianova matka?“ zeptal se. Ale já tohle nechtěl vyprávět. Už nikdy. Proto jsem Fabiana předal Emmettovi a naznačil jemu a Carlisleovi, aby šli za dveře počkat. Po tom, co opustili sál, podal jsem Arovi ruku. Měl celý můj katastrofální příběh na talíři.

Byl Isabellou naprosto fascinovaný. Nevím, jestli víc naším synem nebo jí, ale tohle klapne. Ten ji chce do arsenálu a zaplatí za to cokoliv.

Nijak to nekomentoval a ani se nad tím verbálně nerozplýval. Jen pokynul rukou, abychom mu předali její kusy. Jasper před něj hodil ty pytle jako odpad. Taky to bylo smetí.

„Není v mém zájmu, aby si pamatovala lidský život, tudíž vám slibuji, že po roce, kdy se bude snažit něco najít v bahně, zapomene. Dostane nový život a trochu upravíme jméno. Isabella Swanová je tímto mrtvá. Byla radost s vámi obchodovat,“ uzavřel to Aro. Potřásli jsme si rukou a já se otočil na patě. Carlisle po chvíli pokračoval za mnou. Na pytle už jsem se ani nepodíval.

 

Poprvé po dlouhých týdnech jsem pocítil uvolnění. A když jsem seděl v našem tryskáči u okýnka, přivřel jsem oči a nechal sluneční paprsky při východu slunce přeběhnout po mé kůži, aniž by mě to trápilo, jak nepřirozeně teď vypadám. Jinak by mi to vadilo, ale teď byl konec s Krvavou Marií, takže mě UV záření nevzrušovalo.

Je konec, opakoval jsem si pořád dokola. Už ji nikdy neuvidím.

„Jak se cítíš?“ chtěl vědět Carlisle a posadil se vedle mě. Pootočil jsem na něj zářící hlavu a po dlouhé době se usmál bez zapříčinění Fabiana.

„Klidně.“ Nemohl jsem říct – šťastně a vyrovnaně. I když byl konec s ní, následky zůstaly. Jsem upír. Nikdy to nedokážu hodit za hlavu. Jediné, co mě drželo nad vodou, byl Fabian. Jinak bych se už zhroutil a odešel někam do hajzlu, kde bych se užíral bolestí a vinou.

„Edwarde… Hrozně mě mrzí, že jsem se za tebe nepostavil. Já… Až budeš mít jednou partnerku na věčnost, pochopíš, co chtěl básník říci.“ V tom případě to nepochopím, protože tohle mě nečeká. Musel bych se otevřít a já už to nedokážu. Připadal jsem si jako poškozené zboží.

„Já vím, tati. Neomlouvej se. Vím i to, proč to udělala Esmé. Vy dva jste z nás nejlidštější a dokážete tak milovat a soucítit. Nemůžu si toho vážit jenom, když se mi to hodí,“ odvětil jsem a Carlisle si oddechnul.

„Přiznávám, že mi spadnul kámen ze srdce. Myslel jsem, že nám to neodpustíš.“

„Nemám vám co odpouštět.“ Sklopil jsem oči k Fabianovi, který se zrovna probudil. Kůže mu slabě zářila. Nic do očí bijícího ani pro upíra, takže už vůbec ne pro člověka. Bude moct koexistovat s lidmi kdekoliv, pokud bude chtít. 

Zachichotal se. Nejspíš mně a Carlisleovi, kteří jsme se třpytili jako diamanty na slunci. Promnul si očička, poněvadž ho ta záře dráždila. Bude mít naše obrysy vypálené na sítnici. Potom se na nás znovu podíval a usmál se.

„Aro.“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 21. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
18.04.2013 [11:29]

Danka2830 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.04.2013 [23:44]

BellaSetPrvní slovo a zrovna Aro. To bych asi nepřežila. Emoticon To je jako by moje dítě řeklo prvním slovem Hitler. Asi bych se šla zakopat. EmoticonAle pro Edward je určitě lepší, že řekl Aro, než kdyby třeba řekl "máma". No, možná to ještě přijde, to se uvidí. Emoticon Ale líbilo se mi, že byl Aro relativně v klidu. Žádné řeči, jak může být to dítě nebezpečné. A nakonec bylo "there is no danger here". Emoticon
Těším se domů... Teda jako do... kde to vlastně teď žijí? Někde u Seattlu? Tak tam se těším. Na holky. Emoticon Abych to upřesnila - na Cullenovy. Emoticon Emoticon
Ale jdu na další kapitolu, abych stihla ještě jednu, než půjdu spát. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

39. Inoma
17.03.2013 [22:40]

InomaV prvé řadě obrovská gratulace k umístění Emoticon Emoticon Emoticon A teď kapitola... Bylo to parádní a to i přes to, že ta proměna trvala tři dny a ne týden jak jsem si přála. Ale tím, že bude Isabella žít ve Volteře, mám taky takový ten klidný pocit jako Edward. Samozřejmě otázkou zstává, jak dlouho to vydrží, protože známe svý lidi, že? Emoticon
Domi, bylo to skvělý a já pro dnešek končím... Snad to dočtu co nejdřív, protože bych opravdu byla nerada opět v desetikapitolovým skluzu... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jo a co jsem ti zapomněla pochválit tak Ara - jeho slova přímo čpěla tím, jak je starý. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.03.2013 [20:00]

SabiennaFascinující a brilantní vývoj situace Emoticon Vymyslelas to fakt úžasně! Emoticon Emoticon Fakt jsem zvědavá, jak to s novorozenou Bellou bude dál... Arovo slovo by mělo něco znamenat, ale ono to půjde stejně nějak obejít, určitě Emoticon
Teprve polovina, jo? Emoticon Tohle mohl být klidně super konec, já bych jim to hrozně přála, po těch všech mukách a nervech, ale to bys nebyla ty Emoticon Emoticon
Skvělé, vážně skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jak jinak taky, že? Emoticon Emoticon Emoticon

37. atushka
03.03.2013 [20:48]

Krásná kapitola jako vždy Emoticon Ale to pod čarou se mi vůbec nelíbí! :D Vůbec se mi nechce věřit, že chudákovi Edwardovi zase něco provedeš :D Trpět by měla Bella ne Edward :D

36. Andreabn
03.03.2013 [19:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.03.2013 [16:52]

Clothylda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. BellaEdward
03.03.2013 [15:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.03.2013 [14:45]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. ---Veronika---
02.03.2013 [20:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!