Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 15. kapitola

12.02.2013 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 5164×

Rosalie

Edward odešel hned to ráno naposledy do práce, a to pod naším nátlakem. Nemohl jen tak zmizet. Musel se ještě ukázat a dát najevo, že nemá co skrývat.

Slíbili jsme mu, že tři upíři, kteří neodpočívají a pořád jedou na sto procent, dokáží ohlídat jednu těhotnou, lidskou ženu. Tři, protože Alice se brzo ztratila na nákupy těhotenského oblečení.

Už věděla pravdu, ale postavila se k tomu tak, jak nikdo z nás nečekal. Neječela a neházela po nás věci. Ona nás totiž bravurně a dokonale ignorovala. Dokonce ani neprocházela nějakou fází popírání a přijetí.

Netušili jsme, co se jí honí její zvláštní hlavou. Edwarda nevyjímaje. Jak bychom taky mohli? Nikdo přesně neví, jak psychopati přemýšlejí - jak si dávají dohromady svoje zvrácené, geniální plány. Kdyby to někdo věděl, nesnažili by se z nich psychiatři mámit odpovědi.

„Už máš hlad?“ zeptala jsem se jí. Můj synovec nebo neteř musí jíst. Na ní mi nezáleželo. Cítila jsem z ní to zlo. Ale přes její pokřivený charakter jsem byla ráda, že ji Edward potkal. Už brzy přinese do našeho domu život. Za to jí nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat.

„A ty?“ optala se mě ironicky. Věděla jsem, na co naráží.

„Já jsem jedla nedávno. Když už jsme u toho, chceš o nás něco vědět? O tom, co jsme, a co nosíš pod srdcem?“

„Ne. Mám oči a mozek. Umím na to přijít sama,“ naprosto mě odbyla a vylezla z postele, nahá. Takže jsem mohla upínat oči na její břicho, kde už se rýsoval on nebo ona. Ostatní tomu říkali i ono, ale já věděla, že to bude zdravé miminko se dvěma nohama a ne osmi. Spojení člověka a upíra – jak by to nemohlo být dokonalé? To nejlepší z obou světů.

Zarazila se, když viděla, jak toužebně na tu bouličku zírám, protože jsem ji až bolestně chtěla sama. To, po čem jsem vždycky toužila, je kousek ode mě.

„Proč mi tak civíš na břicho?“ Sklopila jsem oči. Trhalo mě to na kusy. Proč někdo, nebo spíš něco, jako ona může mít děti? Dává všem pocítit svoje chutě, zatímco já svoje celou existenci potlačuju. Přesto Isabella Swanová počala dítě a já ne. Ona dostane, co chci, přestože je svým těhotenstvím znechucená. Už dávno mě můj neživot naučil, že dokonalost není stav nedosažitelný. Ve skutečnosti je to spravedlnost, čeho nelze dosáhnout.

„Ty nemůžeš mít děti,“ uvědomila si. Poznala to. Edward mě varoval, že ona ráda studuje a velmi úspěšně. „Žádná z vás nemůže,“ dodala.

„Jak víš, že žádná?“

Pozdvihla obočí a usmála se. Odporný, falešný úsměv, které některé děsil. Někteří jí zase chtěli vylámat jen všechny zuby.

Přešla k velkému zrcadlu v rohu a natočila se k němu bokem. Mírně se ohnula v pase, a tak bouli ještě zvýraznila.

„Protože tohle naprosto deformuje postavu. Všechno se tomu přizpůsobí. Jenže já jsem měla už to potěšení si Cullena ohmatat… Kámen. Stejně jako vy všichni.“ Obrátila se ke mně čelem. „Tvoje mramorové tělo se nemůže přizpůsobit plodu, po kterém prahneš tak moc, že na mě beze studu visíš pohledem jako štěně na kuse masa.“

Štěně na kuse masa? A vůbec celý její projev… Mě nikdo neuráží. A už vůbec ne člověk.

Vstala jsem z křesla a ráznými kroky, které umocňovaly podpatky, přešla k ní do tak těsné blízkosti, že musela zaklonit hlavu, aby mi viděla do obličeje.

„Já nejsem Edward. Na mě tohle nezkoušej, protože ti to trpět nebudu,“ přecedila jsem skrz zuby.

„Jinak co?“ vyplivla arogantně. Byla neskutečná… kráva.

„Jinak…“

„Jinak vůbec, ale vůbec nic, blondýnko,“ odvětila sladce a něžně. „Já mám něco, co chcete, což znamená imunitu. Nikdo z vás na mě nesáhne. Ty, tvůj manžel a ani sám velký doktor Cullen.“ Trhané vrčení mi třáslo s tělem. Ještě chvíli a můj obrys se stane rozmazaným.

„Do sprchy! A hned!“ zavrčela jsem a přitom ukázala na dveře koupelny. Až bude mít hlavu pod vodou, nebude moct chrlit síru.

„S radostí.“ Prošla kolem mě a dokonale umlčela instinkt. Měla rozzuřeného predátora za zády, ale ani se neohlédla nebo se neskrčila v ramenou.

Otočila se pomalu dokola a skenovala sterilní koupelnu, kterou Edward použil jednou za měsíc, když se vrátil z opravdu vydařeného lovu. Pokud se nevykoupal někde v kanadském jezeře.

„Máš ji použít. Ne si ji prohlížet,“ šeptla jsem, mihla se kolem ní a vyskočila na pult pod zrcadlem, kam jsem se posadila. Ona to viděla svýma lidskýma očima tak, jako kdybych se právě teleportovala. Ale nic na to neřekla. Místo sprchového koutu si vybrala vanu na zlatých nohách. To bude na dlouho.

Po koupeli, při které naštěstí mlčela, jsem jí dala Edwardovo tričko a tepláky. Přiznávám, že to bylo trochu naschvál, protože mi bylo jasné, že ta si na módu potrpí. A jestli nám tu bude zamořovat ovzduší svými poznámkami, ať si to taky užije. Děťátku pánským oblečením nijak neublížím.

Spodní prádlo jsem jí ale dala. A dokonce krajkové. Tak hodná jsem byla. A hlavně tu jiné nenajdu. No, ona ze všeho vzala jen polovinu. Navlékla si černé kalhotky a přes hlavu si přetáhla velké, modré tričko.

„To tady budeš chodit polonahá?“ chtěla jsem vědět. Nudita pro ni byla evidentně přirozená, ale já mám dole svého manžela a nevyžaduju, aby se před ním promenádovala.

„Ženy s nohama, jako mám já, nepotřebují tepláky, jako jsi mi dala ty,“ odvětila s tou samou, šílenou blahosklonností. Jak tohle Edward vydržel?

Otevřela si dveře na chodbu a vykračovala si pryč. Šla jsem za ní jako stín a přemýšlela nad tím, komu teda tenhle dům patří.

Prošla přitom kolem Emmetta, který se za ní ohlédnul a změřil si ty bílé, dlouhé nohy. Byly vážně pěkné – to jsem musela uznat. Co už bylo méně pěkné, je to, že se za nimi ohlédnul můj manžel. Ale než jsem ho stačila sjet pohledem, odfrknul si.

„Párátka,“ zamumlal znechuceně.

„Říkal si něco?“

„Jen, že nám tu něco bude chrastit, kostičko,“ řekl jí, když se na ni s širokým úsměvem otočil z pohovky.

„Pěkné. Na studenta střední školy,“ zhodnotila ho. Pak se podívala na Jaspera, co seděl v křesle, a četl si časopis. Ve skutečnosti to předstíral, protože tu stranu už měl mít dávno přečtenou. Nejspíš jen hlídal emoce, co se tu budou utrhávat ze řetězu.

„Blonďáku v šedé vestě,“ oslovila ho Isabella.

„Přesnější definice je – medově blonďatý muži v šedé vestě a vínové košili,“ zašeptal Jasper, aniž by k ní zvednul oči. Nebýt úst, nehnul by ani brvou.

„Jmenuje je se Jasper,“ vypěnila jsem. „To nám budeš říkat – blondýnka, blonďák, zrzek…?“

„Mohla bych vám taky říkat mrtvola jedna, mrtvola dvě a tak dále, ale hrozilo by, že bych zapomněla, ke komu která čísla patří. Minulo by se to účinkem,“ vysvětlila nám. „Každopádně, blonďáku v šedé vestě, kde je kuchyň?“

„Nedaleko,“ odpověděl tiše a přetočil na další stranu. U Jaspera narazí. Nejen, že ten se nenechá rozházet člověkem, ale navíc ho nezláká na výměnu názorů. Moc toho prožil na to, aby se dohadoval s někým, jako je ona. Až by měla pod palcem armádu novorozených, pak by pochopila, že tady legrace končí a tudy cesta nevede.

„No, vy chcete toho vašeho netvora nasytit. Já ne,“ odsekla chladně. Vůči vlastnímu dítěti je studená jako led. Otvírala se mi z toho kudla v kapse. „A vůbec – vy všichni jste mrtví. Jakou máte jistotu, že se i ten bastard nenarodí mrtvý?“ Tak tohle asi hnulo s fiktivní žlučí i Jasperovi, protože k ní zvednul oči.

„Ten bastard je tvoje dítě!“ křikla jsem po ní.

„Moje určitě ne. Váš bratr do mě vstříknul jed jako parazit. A teď i jeho plod na mně cizopasí. Cítím to. Kdybych měla v těle tasemnici, vyšlo by to na stejno. Jen by to bylo o dost míň nepříjemné. A teď jdu najít kuchyň,“ dokončila svůj monolog. Má ústa byla otevřena děsem. Věděla jsem, že je arogantní cvok, ale předčila moje očekávání.

„Tohle nám bude Edward splácet ještě hodně dlouho,“ hlesla jsem, vykolejená.

„Edward nám nic splácet nemusí. Je to náš bratr a to my ho musíme ochránit před touhle harpyjí. Měli jsme tomu zabránit… Mohl jsem ji zabít. Seděla kousek ode mě a já věděl, co je zač. Všechno mohlo být dobré. Edward by byl v pohodě a s Grace,“ vyčítal sám sobě Emmett. Přistoupila jsem k pohovce a zezadu ho pevně objala.

„Jsem rád, že jsi ji nezabil,“ řekl mu Jasper a odložil časopis. Oba jsem se na něj podívali jako na blázna.

„Za prvé – budu mít synovce nebo neteř. Nebo chobotnici,“ citoval našeho bratra. „A za druhé – Edward je nevýslovně šťastný. Už je to dlouho, co jsem cítil něco tak silného. Přímo to z něj sálá jako teplo z ústředního topení v zimě,“ dodal analogii, abychom to perfektně pochopili i bez daru empatie. „Naše malá chobotnice mu převrátila priority. Upíři se nemůžou změnit, to ne. Ale něco se v něm pohnulo… Nebo spíš přidalo. Edwardovi nikdy nebude dvacet jedna, ale táta bude a on si to uvědomil.“

Vidět tenhle vývoj bratra bude asi pastva pro oči, protože co je hezčího, než nastávající, nedočkavý otec? Bude to tak roztomilé a pěkné, že to snad i převáží, s kým si miminko udělal. Chobotnice mé neteři nebo synovci přezdívat nebudu. Ale tipuji, že jinak to tu zdomácní, aby nemuseli říkat neustále dokola – neteř nebo synovec.

„Jdu ji hlídat, aby si něco neprovedla.“ Prolítla jsem chodbou do kuchyně. Stačila jen otevřít lednici. Je sice až příliš chytrá a všímavá, ale pořád neskutečně pomalá.

„Edward z tebe udělal chůvu?“ zeptala se a vytáhla z šuplíku banány, které očichala a hned zase zahodila zpět. Jasper byl ještě v noci s Emmettem nakupovat a na lovu.

„Nabídla jsem se sama. Paradoxně miminko bude potřebovat, aby ho někdo před psychopatickou matkou ochránil.“

Zopakovala proces čichání a odhazování s celým šuplíkem zeleniny a ovoce.

„S mým tělem se nakládá jako s kusem masa a ten parazit potřebuje být chráněný. Radikální feministky by vás poslali na hranici.“

„O interrupci a o tom, jak je to nesprávné, si můžeme povídat jindy.“ Chtěla jsem, aby najedla.

„No, ne?“ protáhla a otočila se na mě. „Bude mi tu kázat o morálce upír? Toho se snad nedočkám,“ dodala teatrálně s hrůzou a obrátila se ke mně zase zády. Otevřela druhé křídlo lednice, kde byl mrazák. Chvíli pátrala a nakonec vytáhla zmrzlinu. To jsou tedy výživové hodnoty.

„Tohle miminku stačit nebude.“

„Bude muset, protože všechno ostatní nechutně páchne. Můžeš mi to ovšem zkusit narvat do krku. Já ti ty šaty ráda pozvracím,“ slíbila. Těhotenské chutě? S těmi nemůžu nic udělat.

Natočila si ještě vodu do skleničky a přitom znovu byla v módu analyzování. Tentokrát kuchyně. „Chci na terasu. Potřebuji čerstvý vzduch,“ rozhodla a rozešla se pryč. Vyběhla první schody, druhé, třetí… Už se těším na Island, kam pravděpodobně budeme migrovat kvůli celostátně hledané. Tam má náš dům pater sedm.

Odsunula si posuvné dveře a vyšla na otevřené prostranství. Dneska jen mrholilo, ale stejně to nebylo vhodné pro člověka. Natož pro těhotnou ženu, byť jen na pár minut.

Nechala jsem ji tam na sekundu. Ani si nevšimla, že jsem pryč, abych jí přinesla huňaté papuče Barbie. To vybral můj manžel v supermarketu. Přes ramena jsem jí přehodila župan.

Opřela se o zábradlí s kelímkem karamelové zmrzliny. Na zem položila sklenici. Zpod dna kelímku vyloupla plastovou lžičku a rozbalila si vršek.

„Ty to bereš, jako kdyby ten plod byl tvůj. Nebo bude. Hlídáš každý můj pohyb a na břiše mi visíš očima. Nedovedu si představit, jak moc to musíš chtít,“ řekla mi. Že by snad šance na konverzaci na nějaké úrovni? To vážně tolik potřebovala čerstvý vzduch?

„To si tedy nedovedeš představit… Něco ti povím, Isabello. Abys věděla, jak moc by sis měla vážit možnosti početí.“ Chtěla jsem, aby pochopila, jak život umí být krutý i ke krásným ženám, kterým měl svět ležet u nohou. „Byla jsem jen o něco málo mladší než ty a měla jsem si vzít bohatého a vlivného syna ředitele banky v Rochesteru - Royce Kinga. Splňoval všechny moje nároky a přání, které se zdají dnes dost popelkovské. Krásný ženich, svatba, děti, vnoučata… Zdá se to primitivní, ale pro mě je to nedosažitelné… I když celá Roycova rodina alkoholu holdovala, jeho jsem nikdy pod vlivem neviděla. Do jedné noci… Vracela jsem se od kamarádky a narazila na něj. Ale kdyby jen na něj… Byla to celá horda opilých kreatur… Myslím, že ti dojde, co se dělo potom. Jak mě znásilnili a nechali ležet na ulici. Ani mě nezakryli… Neměla jsem sílu na to se pohnout nebo i jen volat o pomoc… Měl to být konec,“ dovyprávěla jsem jí bez slz. Přestože by měly téct proudem, bylo sucho.

Podívala jsem se na ni, abych viděla, jak reagovala. Doufala jsem, že ji tím zlomím. Žena přirozeně soucítí s jinou ženou, když si sama uvědomí, jak je její ženskost a svoboda křehká.

„A to na mě mělo nějak zapůsobit?“ zeptala se mě vážně. Pozvedla jsem obočí. „Co sis myslela? Něco ti povím, blondýnko. Tvůj dojemný příběh je jedním z milionu. Byla jsi kráva, protože jsi šla sama ve tmě po městě. A s tvým ksichtem ses přímo nabídla všem nadrženým idiotům v okolí. A já tě mám snad litovat?“ vysypala to na mě a při každém bodu její řeči bouchnula do ocelového zábradlí.

Nebyla jsem dlouho schopná slova, protože ano – všichni mě po celou moji existenci litovali. Otec, matka, bratři a sestra… Manžel. Tohle mi nikdo nikdy do tváře nevmetl. Bolelo to. Hrozně moc to bolelo.

Obrátila jsem se k ní zády a obličej si dala do dlaní. Dala mi snad novou, děsivou perspektivu? Ne… Jen mě zranila. Tohle bylo přímo do kamenného srdce.

Znovu to zabouchalo. Až po – pro upíra – chvíli jsme se otočila. Myslela jsem, že zase mlátí nebo kope do tyčí.

Místo toho jsem jen viděla, jak letí přes zábradlí.

„Ne!“ vydechla jsem a rozběhla se za ní.

Edward

Isabella mi dopadla přímo do náruče. Pád jsem zbrzdil, když jsem se s ní zhoupnul, ale stejně to nebylo o moje žulové ruce asi nic příjemného.

„Co to, do hajzlu, bylo?“ zavrčel jsem, když jsem ji položil na zem. Zavrávorala. Ihned jsem ji zase chytil pod ramenem.

„Co asi myslíš, že to bylo? Pokus o to zpřelámat si všechny kosti v těle!“

„To měla být sebevražda?“ zařval jsem. Pokoušela se mi velice neúspěšně vysmeknout. Házela sebou v mojí ruce jako smyslů zbavená. Bude tam mít pořádnou modřinu, protože když si strčíte paži do kovové trubky, a začnete sebou metat hlava nehlava, nebude to pak vypadat moc pěkně.

„To si teda piš, že radši chcípnu, než abych byla tvůj zasraný inkubátor!“ štěkla. Už jen chybělo, aby mi plivla do tváře. Rosalie by ji asi stačila chytit, ale jsem rád, že jsem přišel z komisařství, kde jsem se ukázal kvůli podezření, právě včas.

„Uklidni se! Ublížíš mu!“ šeptl jsem medově, ale ne tak, jak jsem chtěl. Trochu jsem se třásl, jak jsem vrčel, což se odrazilo na mém hlasu. To strach o dítě rozvibroval mé tělo.

„O to se taky snažím!“ prskla. Její vztek náhle proťalo něco kouzelného. Čekal jsem, jestli se to ozve znovu. A když se tak stalo, pustil jsem ji a padnul na kolena. Objal jsem ji kolem stehen a přitáhnul si ji až na doraz. Pravé ucho mi spočinulo na bouli břicha – mém zázraku.

„Endokardiální buňky zformovaly svalstvo… Bije jí srdíčko,“ vydechl jsem šťastně. Všichni se na nás sesypali, aby si taky poslechli rourkové, pulzující srdce. Rose se mi v mysli omlouvala. Ale nejen, že nemusela… Momentálně bylo pro mě tiché bum, bum to nejdůležitější na světě.

„Nesahejte, kurva, na mě!“ vztekala se Isabella nadarmo.

Přiznávám, že už jsem si dneska na komisařství vysnil holčičku, když kolem mě prošla žena s malou, dlouhovlasou dcerkou, která mi pyšně ukázala v úsměvu, že ji stomatolog nedávno připravil o horní jedničky. To děvčátko bylo tak roztomilé, že jsem se sám viděl, jak za ruku vedu malou dívenku s mou barvou vlasů.

Ale chtěl jsem říct, že mé dceři bije srdce. To znamená, že se nenarodí mrtvé – nebude to čistý upír. I člověk si v dvoušroubovici našel své místo a dá jí tak dar rozmanitého, lidského světa a možností.

„Jí? Jak víš, že to bude ona?“ chtěl vědět Emmett.

„Instinkt?“ odpověděl jsem otázkou.

„To abychom začali vymýšlet jména,“ navrhnul vesele. I jeho zpráva o tom, že dítě se vyvíjí jak má, jen expresně rychle, nesmírně potěšila. Přímo odrovnala, ale nedával to najevo.

Upíři se radovali a štěbetali nad malou, živou bouličkou. To svět ještě neviděl. Jaspera přemohly naše emoce a vážně se regulérně rozbrečel. Proto se hned taky chtěl uklidit stranou.

Jenže ten náš malý, šťastný koutek musela narušit ona. Vždycky to tak bude. Dokud se dítě nenarodí.

„Upíři… Chováte se jako hysterky. O můj bože, bije tomu srdce! Přineste mi kapesník na slzičky. A taky rohypnol, abych tohle prospala.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 15. kapitola: