Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 9. kapitola

14.02.2014 (18:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1705×

9. kapitola:

Tohle je jako vojenská pevnost – zdi jsou betonové, žádná okna, žádný východ. Giorgii jsem nechala ležet v cele spolu s někým, kdo nás chce bez milosti zabít. Mám se pro ni vrátit? Kam mám vůbec jít? Jediná možnost – nenechat se chytit. Jenže musím uvažovat, nějak si to promyslet. Ne jenom bezhlavě skočit do prázdna, když nevím, na jak měkkou zem dopadnu. Ale to nebude tak lehké. Určitě pošlou do cely dalšího, protože je tam Don už moc dlouho. Tím pádem uvidí jeho, jak leží na zemi. Nebo že by se již probral? A teď mě honí? Dobře, na skládání hypotéz není čas, musím jednat.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla po úzce uličce, která se zdála z dálky poměrně nekonečná. Všude je mokro a olovněné trubky, které vedou vodu a visí nade mou, se začaly náhle ozývat. Podivné kuňkající zvuky a ťukající kapání vodních dětí. A pak jsem uslyšela hlasy – mužské a dost drsné hlasy. Ani jeden z nich nebyl Donie, toho bych už poznala. Po předešlé zkušenosti mám jeho hlas zarytý hluboko pod kůží.

Přitiskla jsem se ke zdi skoro tak těsně jako vzduch. Třeba jen procházejí kolem a nevšimnou si mě, pokud nepůjdou touhle uličkou, ale jen někde kolem. Vůbec se tady nevyznám. Ani nevím, jestli jsou tu uličky jako v bludišti, nebo jestli je ta dlouhá chodba jediným východiskem. A pár chvil nato jsem se to dozvěděla. Hlasy se změnily v mlhavé obrysy postav v dálce – jdou proti mně. Jsem sice ještě poměrně daleko, ale jakmile začnu běžet, poběží za mnou a jediné místo, kam se dostanu, bude moje bývalá a s největší pravděpodobností i budoucí cela.

Neztrácela jsem už ani vteřinu a zběsile jsem se rozběhla vstříc svému osudu, mé zhoubě, všemu, co mě za rohem chodby potká.

„Kdo je to?“ uslyšela jsem z dálky. Nekřičel to na mě, ptal se svých kumpánů.
„No, Don to určitě nebude,“ pronesl někdo z nich a už jsem slyšela dusot dalšího páru nohou.
„Chyťte tu zmiji!“ zařval někdo.

Běžela jsem snad na sto procent a pot ze mě lil jako z dešťového mraku. Nikdy jsem nijak nevynikala v tělocviku, ale strach o holý život je nejspíš nejlepší učitel, kterého může každý dostat. Ulička už končila – neušla jsem toho zas tak moc. Bála jsem se, co bude na druhém konci, a měla jsem pravdu. Když jsem doběhla před celu, nikdo tam nebyl, Donie může ještě ležet uvnitř, ale zjišťovat to nebudu. Jen jsem se na vteřinu zastavila, zaváhala, vydechla, zafuněla a běžela dál. Za dalším rohem mě čekala další nekonečně dlouhá ulička. Nejspíš to tu stavěli tak, aby se tady ani prase nevyznalo! Už jsem nebádala nad hrozbou, která tam může číhat, prostě jsem bez zastavení běžela, jenže hrubé kroky za mnou se blížily s každým odbitím mého vystrašeného srdce.

A najednou jsem byla donucena prudce zabrzdit a zastavit přímo uprostřed téhle chodby. Přede mnou se objevila nějaká žena. Napřed jsem si myslela, že je hodná, ale jakmile jsme uviděla ty nunčaky, se kterými dováděla její ruka, hned jsem se musela vzepřít touze překonat tuhle uličku. Ohlédla jsem se za sebe – na tomhle konci už čekají dva muži. Z dálky jsem viděla jen jejich hnědé vlasy a nenávistné pohledy. Co teď? Jsem uprostřed chodby, jsem obklíčená ze všech stran a pochybuji, že mě někdo zachrání. Giorgia nevypadal zrovna energicky a Edward může být kdovíjak daleko. Musí být hrůza se sem dostat. Připadám si jako v nějaké hrobce, která je několik kilometrů pod zemí. Ta žena byla velice krásná – hned na první pohled jsem věděla, že je až moc egoistická. Je nádherná, má hubenou postavu, umí to se smrtícími zbraněmi – prostě úplná královna. Vsadím se, že na střední byla hlavní roztleskávačka – nebo nějaká zamindrákovaná smažka?

Kmitala jsem pohledem z jednoho konce chodby na druhý. Není jiné cesty… Můžu zkusit někoho přeprat nebo se mám vzdát? Pokud vůbec mohu. Nejspíš mě zmlátí hned, jakmile se ke mně dostanou na dobrou vzdálenost. Obě strany se začaly přibližovat. Žena si začala onen smrtící nástroj obtáčet různě kolem těla, jako to dělají jenom ve filmech. Kdybych to viděla na plátně ve večerním kině, jistě bych jí za to složila poklonu, ale teď mě to dost děsí. Ti muži vypadají na první pohled jako každý jiný, jen se tváří naštvaně, nenávistně. Už byli skoro u mě a já pořád hystericky kmitala hlavou sem a tam. Ta úzkost mě as zabije! Oni mě dostanou! Bože… Co teď? Chladná hlava… Ale jak, když mi hoří jako v okovech?! Už na mě skoro dosahují, už cítím šlehat jejich doteky, ačkoli jsou ještě dva metry daleko. Cože – dva metry?! Prokrista! Už mě mají! Zhroutila jsem se na zeď – připlácla jsem se k té vlhké stěně a nesoudělně lapala po dechu. Ne, nechte mě! chtěla jsem křičet. Zavřela jsem hluboce oči a vzpírala jsem se oproti zdi, jako bych jí chtěla projít. A pak… najednou zeď zmizela. Dopadla jsem na poměrně měkkou zem – dopadla jsem do trávy? Odklopila jsem zběsile víčka a začala se rozhlížet kolem sebe. Jsem venku? Jak jsem se sem dostala? Ohlédla jsem s vystrašeně za sebe a uviděla jsem něco jako pevnost. Vypadá moderně, ale zároveň jako kostka bez duše. Copak šílím? Hlavu mi běželo tolik myšlenek, tolik teorií, ale potom mi to došlo – musela jsem se přemístit! Musím mít přece jen nějakou moc. Jak se říká - v nouzi poznáš přítele.

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 9. kapitola :