Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happy end for us? - 2. kapitola

14.09.2010 (09:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2133×

Pohled Jane

Já měla doklady, Riley neměl u sebe nic. Proto jsme museli v rychlosti vymyslet jiné řešení. Místo letadla jsme zvolili trajekt. Bylo to nevýhodné v jedné věci, cesta trvala několik dní. Proto jsme se museli před odjezdem pořádně posílit krví, aby ostatní cestující přežili. Oba jsme se shodli, že bude lepší přejít na zvířecí krev. Nebudeme tolik nápadní, když nenecháme za sebou stopy v podobě mrtvých těl. Zvířecí krev má i své další výhody, nemusíte nosit čočky.

Po příjezdu na Island jsme zamířili přímo do centra města. Tam jsme našli hotel a ubytovali se tam. Díky nějakému zájezdu bylo plno kromě jednoho pokoje. Bez váhání jsme to vzali. Nemám sílu jít dál, potřebuji si na chvílu odpočinout, je toho na mě trošku moc. Riley nic nenamítal, vzal klíček od pokoje a počkal, až vyřídím vše potřebné. Jakmile se za námi zavřeli dveře pokoje, šla jsem si lehnout na postel. Riley si zapnul televizi a pohodlně se uvelebil na pohovce. Po chvilce jsem slezla z postele a šla na balkon. Zavřela jsem za sebou dveře a kochala se zdejší přírodou. Potřebovala jsem být na chvíli sama. Rozmyslet si další krok. Celé ty dny jsem musela myslet na Demetriho. Mučí ho? Zabili ho? Nejvíc mě bolelo pomyšlení, že mu ubližují kvůli mně. Jediná osoba na tomto hnusném světě, která mě milovala a já mu ublížila tím nejhorším způsobem. Jako by nestačilo, že jsem ho celé ty dva roky odmítala, teď jsem ho poslala na smrt. Kdyby nebyla pravda, že už ho nemiluji, kdybych k němu cítila to co dřív! Utekla bych s ním, učinila bych ho šťastným a sebe taky. Kdyby...

Otočila jsem se na Rileyho, který zaujatě sledoval televizi. Nikdy bych od něj nečekla, že se zachová tak statečně. Ikdyž jsem si to nechtěla přiznat, zachránil mě. I teď mě chrání tím, že tu se mnou je. Měl pravdu, Volturiovi budou hledat jen jednoho, ne dva. Vycítil můj pohled a podíval se na mě. Nesměle se na mě usmál, já mu úsměv oplatila. Vstal z pohovky a šel za mnou.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě.

„Svým způsobem."

„Mohl bych se tě na něco zeptat?"

„Ptej se, ale jestli dostaneš odpověď, po které prahneš, ti nemohu slíbit."

„Jaký jsi měla důvod k útěku?"

„Už jsem ti ho řekla na lodi." Během naší cesty jsem mu vyjasnila pravidla, kterými se musí každý upír řídit, a kdo jsou Volturiovi.

„Myslíš, že ti spolknu takovou blbost? Viděl jsem tu nenávist v tvých očí, když jsi mučila ty upíry. Někdo ti musel udělat něco hodně hnusného, když tě to donutilo podniknout tuto sebevražednou misi."

„Můžeš kdykoliv odejít, jestli se bojíš, že umřeš. Já tě nepotřebuji, dokážu se o sebe postarat sama!" křikla jsem na něj naštvaně.

„Stačilo říct, že mi neodpovíš. Nemusíš se hned rozčilovat. Nebudu se tě dál ptát, sama mi to jednou povíš."

„Možná."

„Určitě." Vešel zpátky do pokoje a odcházel pryč.

„Kam jdeš?"

„Jdu prozkoumat okolí a zkusím něco ulovit. Ty bys měla jít taky."

„Neboj, půjdu."

Zabouchl za sebou dveře a byl pryč. Vzala jsem si z postele tašku a vytáhla z ní peněženku. V koupelně jsem si vyměnila čočky a vyrazila jsem do města. Neměla jsem žízeň jako Riley. Vydržela jsem daleko horší věci. V obchodech jsem nakoupila oblečení. Jak pro mě, tak pro Rileyho. Chtěla jsem jít koupit i auto, ale to by mi asi neprodali. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde už byl Riley. Hned u dveří na mě hodil sáček plný krve.

„Je zvířecí, navštívil jsem místní jatka."

„Dík. Taky něco pro tebe mám." Hodila jsem po něm tašky s jeho oblečením. Krev jsem si nalila do hrnku a ohřála si ji na normální teplotu. Riley na nic nečekal a začal se přede mnou vyslékat.

„Na to je koupelna."

„Vadí ti to snad? Neboj, spodní prádlo si nechám." Mrkl na mě.

„Věř mi, to co máš tam dole, jsem už viděla." Rychle to na sebe naházel a předvedl se mi v celé svojí kráse.

„Sluší ti to."

„Máš dobrý odhad."

„Jsem upír."

„Jsi holka."

„To taky."

„Co budeme dělat?"

„Máš nějaký nápad?"

„Karty už nechci vidět, za posledních pár dní jich mám plné zuby."

„Televize?"

„Umíš islandsky? Pokud jo, tak mi to můžeš překládat, já tomu vůbec nerozumím."

„Neumím. Pověz mi něco o sobě."

„To je rozkaz?"

„Mohl bys? Nechci tě nutit, jen mě to zajímá, když spolu budeme."

„Není nic zajímavého v mém životě. Neprožil jsem toho tolik, jako ty. Byl jsem jen normální kluk, který řešil normální problémy. Pak se objevila Viktorie..."

„A už nejsi normální."

„To nejsem." Smutně se zasmál a podíval se mi do očí. Jeho pohled mě propaloval, cítila jsem se nahá. Přišlo mi, že se snaží vyčíst z mých očí, co se mi stalo. Uhnula jsem pohled.

Promiň Riley. Nedokážu to někomu říct, nejde to. Zatím ne.

Pohled Caia

Plný vzteku jsem přecházel po Arově pracovně jako lev v kleci. Ta malá potvůrka zdrhla! Když mi to Aro sdělil, málem jsem vyletěl z kůže. Má panenka a bude se chovat neposlušně? To teda ne! Ta ještě uvidí, až ji najdu. Ještě bude prosit o moji přízeň a žebrat! Žádná si nikdy nedovolila mi odporovat, a tak to i zůstane.

„Uklidni se. Musíme se všichni uklidnit. Alec mi tvrdil, že mu Demetri odmítá pomoci s pátráním."

„To bych od něj opravdu nečekal," odvětil jsem Arovi ironicky.

„Sakra, sedni si!"

„Fajn!"

„Jane potřebujeme. Její dar je nenahraditelný. To, že si to s ní užíváš i proti její vůli, je tvůj problém, můj ne!"

„Co tedy navhruješ?"

„Felix a Alec budou hledat."

„Možná už není v Americe."

„To máš jedno, jednou ji najdeme. Jednou udělá chybu a bude pykat za to, že se opovážila utéct od Volturiových."

„A co Demetri?"

„Ten už je na cestě sem. Jestli chceš, můžeš si na něm vylít svoji zlost, ale nezabij ho. Je to dobrý bojovník, budeme ho potřebovat."

„My spolu vždy vyjdeme, bratříčku. Neboj, nezabiju ho. Konečně mu budu moci do očí říct, co jsem dělal té jeho blondýnce a jak se jí to líbilo." Zasmál jsem se a zamířil si to do svého pokoje.

Nemůžu se dočkat Demetriho výrazu, až to zjistí. Bude určitě ztrápený. Znovu jsem se zasmál a pokračoval v cestě.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happy end for us? - 2. kapitola: