Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gynekolog amatér - 15. kapitola

10.10.2011 (18:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4318×

„Je mi to moc líto, slečno Swanová, ale…“ Rozklepala se mi brada a já myslela, že se rozbrečím. Ne však štěstím, ale smůlou.

Pohled Edward

Bella byla po potratu a měla být šťastná, že už to má za sebou. Já jsem však měl pro ni špatnou zprávu ale i dobrou, ale ta tu špatnou nemohla zastínit. Trpěl jsem s ní, protože jsem věděl, jaké to je, když někdo přijde o člena rodiny.

„Já jí to řeknu,“ nabídl jsem se u ní v pokoji a ostatní doktoři odešli ven, aby nám přenechali trošku samoty.

„Co se stalo?“ vyjekla. V hlavě se jí přemítaly různé myšlenky toho, že už nikdy nebude moct mít děti, ale realita byla jiná.

„Bello,“ oslovil jsem ji a podíval se jí do očí. Bloudila v mých a doufala, že tam najde odpovědi na její otázky.

„Operace se podařila.“ Její myšlenky si oddechly a ona taky. Nevěděla, co by jí teď mohlo zkazit náladu.

„Jde o vaši matku. Stalo se něco strašného a je mi to moc líto, ale nepřežila.“ Čekal jsem hysterický pláč, ale ona se na mě jenom němě podívala a doufala, že je to vtip.

Cože? O čem to tady ten doktor mluví. Moje matka že je mrtvá? To není možné, vždyť včera odjela. Nejspíše marně čekám na výbuch smíchu, který by mi ukázal, že si dělá legraci, i když by to bylo nevhodné, ale…

„Mrzí mě to,“ řekl jsem tiše a nevěděl, jestli ji tady mám nechat samotnou, nebo jí mám být oporou.

„Co se stalo?“ zeptala se a brada se jí klepala. Rozplakala se, natáhl jsem k ní ruku a stiskl ji na známku toho, že je mi to moc líto. Přijala ji a druhou ruku ji pokryla.

„Promiňte, ale to já nevím. Je tu policie a chtěla by s vámi mluvit a také vám říct, jak to bylo.“ Vstal jsem, ale ona mě zadržela.

„Prosím, zůstaňte, nemám nikoho, kdo by tu byl v tuhle chvíli se mnou. Prosím,“ zašeptala a stiskla víčka. Posadil jsem se zpět a ona se pokusila o úsměv.

„Mám je sem zavolat?“ Kývla a já vstal, abych to pánům policajtům pověděl. Seděli na chodbě a popíjeli kafe.

„Probudila se a chtěla by, abyste za ní šli,“ pověděl jsem jim a vešel zpět do pokoje.

On snad pryč nepůjde? Vždyť s ní není příbuzný.

Takovéhle narážky jsem neměl moc rád, ale nemohl jsem na to nic říct, protože já přece číst myšlenky „neumím“.

***

Nebyl jsem si zcela jist, kdy ji propustíme, protože na tom byla psychicky celkem špatně. Zůstal jsem s ní na pokoji, i když už policajti odešli. Nemohl jsem ji tam nechat samotnou. Byla mi za to opravdu vděčná a vylíčila mi, co se stalo s její matkou, že odešla pryč a kde je její otec atd.

Nevěděl jsem, co jí říct, protože to bylo od rodičů opravdu hnusné. Otec si najde milenku a odejde za ní a dceru nechá jenom s matkou, která také odejde na pár dnů a zanechá doma jenom hloupý dopis, kde píše vše, proč odchází. Některé rodiče nepochopím.

„Nebudete chtít psychologa?“ zeptal jsem se.

„Ne, děkuji, ale chtěla bych vás o něco požádat,“ zašeptala a zamrkala svýma očima.

„Jen mluvte.“ Usmál jsem se.

„Mohli bychom si prosím, tykat?“ Celkem mě to zaskočilo, protože si většinou doktor s pacientkou netyká, ale já nejsem přeci jenom o tolik starší.

„Dobrá, ale pod jednou podmínkou,“ řekl jsem.

„A jakou?“

„Můžete mi tykat všude, ale v ordinaci mi budete vykat.“ Myslím, že jsem to vymyslel správně a fikaně, teď ale musela souhlasit.

„Dobře,“ odpověděla a vysmrkala se do kapesníku. Po celou dobu, co tady byli ti policajti, jsem ji držel za ruku a ona plakala.

Věděl jsem, jaké to je, o někoho přijít, obzvlášť o matku, ale u ní to bylo něco jiného. Ona s ní žila spousty let, zatímco moje matka zemřela krátce potom, co jsem se na tomto světě objevil.

Pohled Bella

Bolest, bolest a zase bolest. Nic jiného jsem ani nevnímala, a to i přes to, že vedle mě byl Edward.

Byla jsem šťastná, že mě drží za ruku a je mi oporou, ale i přes to jsem trpěla. Můj otec byl pryč a matka mrtvá. Nechápu, proč to udělala. Dokola si opakuji, co mi strážník říkal. Nemohla jsem uvěřit, že by byla schopná něco takového udělat. Moje fantazie mi dovolila sehrát si malé video uvnitř mé hlavy. Měnila jsem ho tak, aby to bylo co nejpravděpodobnější, ale konec se nikdy nezměnil, matka zemřela.

Vaše matka, slečno Swanová, jela v noci ze včerejška na dnešek velmi rychle a v opilém stavu. Jela v protisměru a protijedoucímu náklaďáku se nestačila včas vyhnout a srazila se s ním. Její auto je v příšerném stavu a nepůjde už opravit.

Nejvíce mě však dostávaly jeho otázky typu, neměly jste s matkou problémy? Nevydíral ji někdo? Potřebujete něco?

Byla jsem smutná, že na všechno zůstanu sama. Zajímalo by mě, kde je můj táta a kdy se vrátí. Podívala jsem se na Edwarda a usmála se. Jak moc ráda jsem byla, že je tady se mnou a je mou podporou.

„Potrat dopadl dobře?“ zeptala jsem se Edwarda. Musela jsem myslet na něco jiného, abych se nepřipouštěla skutečnost, že jsem sama.

„Ano, dopadl výborně. Budeš moc mít děti. Je mi moc líto, že jsme ti museli říct tak špatnou zprávu hned potom, co ses probudila, ale připadalo nám to nejlepší.“ Usmál se na mě a rukou si prohrábl neposlušné vlasy.

„To je v pořádku, jen potřebuji čas, abych si to urovnala v hlavě.“

„Víš, kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej, tady je moje číslo,“ řekl a podal mi malý papírek, na kterém bylo napsáno jeho telefonní číslo.

„Jistě, děkuji,“ zašeptala jsem a papírek si dala na stolek vedle mě.

„Myslím, že by tě odpoledne měli propustit domů,“ řekl a usmál se. Ten jeho úsměv jsem měla ráda. Byl takový upřímný a nefalešný.

Ach, jak je život někdy opravdu krutý. Nevím, co mě čeká, ale přála bych si, abych ve své budoucnosti viděla Edwarda jako někoho jiného než jenom doktora a kamaráda.

„Myslím, že by ses měla prospat. Přijdu tak za dvě hodiny, až se tak přibližně vyspíš, a řeknu ti, kdy tě pustíme domů.“

„Děkuji,“ řekla jsem a zachumlala se do peřiny a usnula.

Sny se mi moc nezdají, ale v nemocnici to bylo něco jiného. Spalo se mi tady dobře. Bylo to asi tím, že jsem věděla, že tady nejsem sama a že na každém rohu jsou lidé, i když jako pacienti.

„Bello,“ uslyšela jsem za sebou hlas mé matky. Stála jsem uprostřed bílé místnosti, která neměla žádné dveře ani rohy.

„Mami?“ Otočila jsem se a do očí se mi začaly linout slzy. „Ach, mami.“ Rozeběhla jsem se za ní, abych ji objala, ale prošla jsem jí. Byla tam, ale průhledná.

„Zlatíčko.“ Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila. Bylo to jenom pár desítek minut, co jsem se dozvěděla tu zprávu, ale chyběla mi tak mnoho.

„Hlavně se netrap a nezapomeň, jsem vždycky s tebou,“ řekla mi a já ucítila, jak mi hořké slzy padají po tvářích a zem.

Zmizela a já zůstala sama, a to doopravdy. Probudila jsem se a sedla si, abych se mohla pohodlně podívat na SMS. Třeba mi napsal táta, ale zmýlila jsem se.

Ano, já vím, není to tolik slov, kolik má být, ale snad prominete. Mám hrozně práce se školou. Omlouvám se a snad mi odpustíte. Jinak moc děkuji za komentáře.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gynekolog amatér - 15. kapitola: