Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 5. kapitola

14.08.2012 (12:00) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3130×

Pohled Bella

Ráno jsem se vzbudila celá zpocená a vystrašená. Opět ty sny z toho dne, kdy jsem ztratila rodiče. Už dlouho jsem ty sny neměla. Došla jsem do sprchy a pustila na sebe proud vody. Dobře jsem věděla, proč se mi ty sny vrátily. Dnes je ten den, kdy zemřeli. Celý předcházející týden jsem byla lehce nervózní. A tak to prostě muselo přijít.

Po sprše jsem se oblékla a chtěla už být v práci. Doma to na mě všechno padalo. Zavolala jsem svého šoféra a vyrazila na cestu.

„Davide, jak se máš?“ zvedla jsem telefon, na který mi volali od Gucciho.

„Ne, myslím, že to by nešlo. Počítám s tím do dalšího čísla Glamouru,“ zarazila jsem jeho prosby.

„Pokud to nestíháte, tak zřejmě nemáte dobré nápady. A pokud nemáte dobré nápady, tak to nebudou dobré návrhy. A pokud to nebudou dobré návrhy, tak to odnese i Glamour, který je hodlá prezentovat ve svém příštím čísle. A jestli se tohle opravdu stane, tak si mě nepřejte,“ ukončila jsem svůj hovor.

„Ano, Davide?“ opět jsem zvedla mobil.

„Dobře, to by šlo. V tom problém nevidím. Zavolej Edwardovi a dohodni s ním termín schůzky.“

„Ne, Edward se našeho jednání účastnit nebude,“ odsekla jsem mu. Ten zmetek jeden. Dělá si kontakty a myslí si, že mě dostane.

Vešla jsem do kanceláře a on už seděl u svého stolu. Energie má víc než dost, to se mu musí nechat.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě vlezle.

„Dobrý,“ odsekla jsem mu. Vybavil se mi totiž dnešní rozhovor a bohužel, David nebyl jediný, kdo si ho nemohl vynachválit. Roste mi před očima, chlapeček.

„Komentáře máte na stole, Bello,“ začal a pokračoval v diktování dnešního programu.

„Stop,“ zastavila jsem ho, „tu přehlídku přesuňte ze čtvrté na jednu hodinu, chci to mít už za sebou,“ nařídila jsem a posadila se za svůj stůl. Stál nade mnou a ani nehnul brvou.

„Opravdu?“ Udiveně zakroutil hlavou.

„Opravdu,“ ujistila jsem ho.

„Já jen, že to nemůžou stihnout. Měli to naplánované na čtvrtou a je s tím…“

„Vy jste jejich tiskový mluvčí, nebo co?“ přerušila jsem ho značně nepříjemně. Fakt dneska nemám náladu se s někým dohadovat.

„Ne, jen chápu…“

„Vy chápete,“ opět jsem mu skočila do řeči. „Vy nemáte co chápat, vy máte dělat to, co vám řeknu. Opravdu nevidím, že byste to dělal,“ ukončila jsem tím náš hovor. Jenže to jsem si jen myslela. Přešel před můj stůl a spustil znova.

„Dělám to, co mi řeknete. Ale tohle mi přijde dost nefér. Mají to nachystané na čtvrtou hodinu. A vy chcete, abych jim ráno řekl, že ten den to mají přesunout o celé tři hodiny dopředu? Tohle mi vážně přijde dost kruté k těm lidem,“ bránil se a byl evidentně dost naprdlý. Nevím proč, jeho se to přeci netýká.

„Nefér a kruté? Já ti něco povím, Elle se nám tlačí na paty a já nedovolím, aby nás nějaký ubohý časopis o čtyřech písmenech sesadil ze záře. Rozumíš? Glamour není časopis, Glamour je pojem. Ale je potřeba pro to něco dělat. Čas je nepřítel v kradení návrhů, čas je nepřítel v kradení stylů, návrhářů, kontraktů. Mám pokračovat? Ne. Takže pohni tím tvým zadkem a zařiď tu změnu přehlídky. Protože vážně nemáme čas,“ vysvětlila jsem mu a doufala, že si to ta jeho dokonalá tvářička přebere.

„Dobře,“ odsekl mi a opustil mou kancelář. Bože, já držím už celých pět let Glamour na výsluní a nějaký Cullen by mi snad chtěl říkat, jak mám pokračovat. To se mi snad zdá!

Snažila jsem se zapomenout na to, že dělám se sebevědomým idiotem, a ponořila jsem se do své práce. Přesto mi to nedalo a musela jsem nad tím uvažovat. Kdyby se mi kdokoliv jiný odvážil říct to, co si dovolil on ráno, bez pardonu bych s ním vyrazila dveře.

Nechtěla jsem si to připustit, ale musela jsem v tom chlapovi něco vidět, protože jsem to neudělala. Cítím jeho vůli, vidím jeho talent a vím, že má budoucnost. Možná proto jsem to neudělala. On je konkurence. Moje konkurence. Musím si ho držet u těla. Ne nadarmo se říká: „Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž.“

Kožené desky s návrhy od McQueena mě dráždily na stole. Byly tam už od rána, tak jak jsem po něm chtěla. Nechápu, kdy to zvládl, ale prostě tam byly. Přiznávám, že jsem byla hodně zvědavá. A tak jsem nechala papírování být a vzala je do ruky.

Začala jsem si to pročítat a snažila se myslet na to, co bych tam sama změnila. V ledasčem jsme se kupodivu shodli, což mě udivilo. A v ledasčem jsem se až podivovala, jaký má pro to cit.

Zírala jsem, jak to dokázal vystihnout a popsat. Zaujalo mě, s jakým nasazením se do toho opřel. Neuvěřitelně mě překvapil. Až jsem dokonce došla k závěru, že se mi to líbilo.

„Bello?“ vyrušil mě s lehkým zaklepáním a já instinktivně odhodila desky stranou. Jeho práce na těch návrzích mě zaujala a já to nechtěla na sobě nechat znát. Lehká rána po dopadu desek na kraj mého stolu upoutala jeho pozornost.

„Ano?“ nadhodila jsem, doufajíc, že na to mé dětinské gesto zapomene.

„Volala Jessica, že je na cestě sem. Jestli s ní prý půjdete na oběd. Prý víte, proč byste měla jít,“ dopověděl a já si podepřela bradu rukou. Snažila jsem se, aby na mně nebylo nic poznat.

„Jistě. Co to plácá, proč bych nešla?“ pousmála jsem se a snažila se to celé převést ve srandu.

„Proč byste měla jít?“ zeptal se mě zvědavě a já byla zaražená, že se o mě snad zajímá. Nervózně jsem zatřepala hlavou a zamrkala. Stál a čekal na moji odpověď.

„Znáš Jess. To je prostě Jess,“ kecala jsem nesmysly a modlila se, aby to nechal být. Nic mu do toho není. Zřejmě se mi to povedlo. Zakýval v souhlasu hlavou a jeho pohled padl na kožené desky. Ajaj.

„Dívala jste se už na ty komentáře?“ zeptal se a já naprázdno otevřela a zase zavřela pusu.

„Jen tak letmo,“ odpověděla jsem s hraným nezájmem a podívala se do počítače. Přece mu tu nepřiznám, že už je dobrou hodinu studuju.

„A?“ nedal si pokoj, zmetek.

„Je to celkem slušné. S některými poznámkami jsem se ztotožnila, s některými ne a je tam i pár, které by možná stály za vysvětlení,“ pronesla jsem a sledovala, jak ho moje slova potěšila. Nenuceně jsem se usmála a on se zářivě usmál na mě. V tom momentu jsem si uvědomila, že je vlastně celkem pěkný. Pracuju s ním už rok a nikdy jsem si toho nevšimla. Nemám na to prostě čas.

„Kdybyste měla čas a chuť, tak vám je rád samozřejmě vysvětlím,“ dodal a já si prohlédla jeho oblečení. Džíny Marbollo. Hm, asi ho platím líp, než bych čekala. A k nim dokonale hodící se košile. Sekne mu to. Visel na mě pohledem, a tak jsem s tím prohlížením přestala. Nehodilo se to.

„Co takhle večer?“ navrhla jsem, abych zametla, že jsem si ho tak prohlížela. Aniž bych čekala na jeho odpověď, začala jsem se opět věnovat počítači.

…

Šla jsem pomalu ke dveřím a pro jistotu se opět podívala, jestli držím tu správnou složku, když jsem uslyšela jeho tlumený hlas. Naklonila jsem se blíž k polozavřeným dveřím, abych líp slyšela.

„Vážně mě to moc mrzí. Ale vždyť tu budete ještě pár dní. Oslavíme to zítra večer. Slibuju. Ne, vážně to společně oslavíme zítra. Klidně jeďte. Sejdeme se zítra,“ slyšela jsem ho, jak šeptá do telefonu. Otevřela jsem dveře a podívala jsem se na něho. Seděl u svého stolu natočený zády k mým dveřím. Hned si všiml mé přítomnosti a zareagoval.

„Ne, opravdu nemáme zájem. Na shledanou,“ ukončil naoko pracovní telefon, ale já si vyslechla své.

„Nějaký problém?“ Popošla jsem k němu.

„Ne, žádný. To byl jen… omyl,“ řekl a zhluboka se nadýchl. Zamračil se a přivřel oči.

„Potřebujete něco?“ snažil se odvést mou pozornost.

„Tohle založte a u tohohle mám poznámky, řekněte jim, ať to podle nich předělají,“ zaúkolovala jsem ho.

„A ještě… Potřebovala bych kytici bílých růží. Co nejdřív, za chvíli tu bude Jessica,“ vysvětlila jsem důvod spěchu, i když mu vůbec nic vysvětlovat nemusím. Nevím, co to se mnou dnes je. To asi to výročí. Odkýval mi to a začal plnit mé požadavky. Vzal si ode mě ty složky a já se dotkla jeho rukou. Tělem mi projel mráz. Měl je tak studené. Stála jsem tam a stále držela ty papíry. On je držel z druhé strany, naše ruce v jemném dotyku. Hypnotizoval mě jeho pohled. Otevřela jsem pusu, abych měla víc vzduchu.

„Ahoj, zlato,“ ozvalo se od vstupních dveří a já urychleně ty papíry pustila.

„Ahoj, Jess. Co ti tak dlouho trvalo?“ Otočila jsem se na ni a políbila ji na tvář.

„Co ti mám povídat, všechno mě štve. Musíš s tím něco udělat, Bells,“ začala s vyprávěním a já se přitom otočila na Edwarda.

„Ty květiny, Ede,“ připomněla jsem mu a on bleskově vstal a odpochodoval.

„Tak pojď.“ Pokynula jsem jí, aby vstoupila do mé kanceláře.

„Kdo tě naštval tentokrát?“ začala jsem a přivírala dveře do mé kanceláře. „Já s ním zatočím,“ zavtipkovala jsem s kamennou tváří a Jess se pustila do vyprávění.

Děkujeme za komentáře, těší nás, že stále naší povídku čtete. :-)

Mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 5. kapitola: