Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 28. kapitola

27.01.2013 (18:45) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3210×

Pohled Edward

Blížil se konec června a s ním i konec dalšího měsíce, co jsem odepíral Belle právo na její život. Každý den jsem sbíral odvahu k tomu, abych jí řekl celou pravdu. Abych jí připomněl, kdo doopravdy je. Prozatím jsem to nedokázal. Rodina byla přesvědčená o tom, že jí to musím říct. Na druhou stranu žili v obavě, co se stane, až to zjistí. Nechtěli, aby odešla. Byla jejich dcera a sestra. Nechtěli o ni přijít. To byl taky jediný důvod, proč na mě netlačili.

Svěsil jsem hlavu a zabořil ji do dlaní. Znova jsem se přemlouval k tomu, abych jí to řekl. A to co nejdřív. Pořád dokola jsem přemýšlel, jak nejvhodněji jí to podat. Existovala na tohle vlastně ta správná situace? Ten správný čas? Mám to okecávat a vysvětlovat? Nebo to raději prostě říct, jako když strháváte náplast?

Strašně jsem se bál její reakce. Poslední týdny jsem byl jako v nebi. V nebi s mojí Bellou. A nebyl jsem připravený o ni přijít. Ten svět, který jsme jí vytvořili. Ty vzpomínky, to všechno byla lež, a přesto se mi to zdálo tak opravdové. Cítil jsem se jako ženatý. Chtěl jsem být ženatý... Svou láskou k Belle jsem si byl tak jistý. Věděl jsem, že i kdyby se vrátila ta stará Bella, nic by se na mé lásce nezměnilo. Pořád by to byla moje průsvitná, slaďoučká, hnědooká panenka. Ale co ona? Byla by vůbec ochotná tohle všechno přijmout? Vypořádat se s tím? Byla by schopná přijmout mě takového, jaký jsem? Provdat se za mě? Znova?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě otec, který stál ve dveřích mé pracovny.

„Hm,“ odpověděl jsem tiše. Opřel jsem se do křesla a uhnul pohledem do strany.

Věděl jsem, že mě má rodina podpoří, ale přesto jsem se na ně nedokázal v takovýchto chvílích dívat. Při pohledu na ně se mi vybavovaly všechny ty lži, přetvářka a bolest, kterou jsem jim způsobil. Všechno se mi tak zkomplikovalo a já ani nevěděl, kdy k tomu vlastně došlo. Jedna obyčejná lež. Vlastně jedna věta, jedno blbé jméno. A teď bylo všechno špatně.

„Už víš, kdy…“ nedopověděl to. Nechtěl zbytečně přilévat olej do ohně.

„Po víkendu. Až po té oslavě v Sitce. S Alice se na to tolik připravovaly. Nechci jim to zkazit,“ vysvětlil jsem. Neubránil jsem se ospravedlňujícímu tónu.

„Netlačím na tebe, synu.“

„Já vím, že ne.“

„Nechám tě teď v klidu pracovat,“ řekl a chtěl za sebou zavřít dveře.

„Tati?“ zašeptal jsem. Vrátil se zpět do místnosti a upíral na mě zrak.

„Dokážu se s tím někdy aspoň trochu… vyrovnat?“ mluvil jsem téměř neslyšně. Nedělal jsem to schválně, jen se mi hlas pod těmi slovy lámal.

„Nebudu ti lhát, Edwarde. Když upír miluje, miluje navždy. Vyrovnat? Takhle bych to nenazval. Řekněme, že to časem dokážeš akceptovat,“ mluvil čistou pravdu, kterou jsem sám dobře věděl. Ale potřeboval jsem to slyšet. Nešťastně jsem k němu zvedl pohled.

„Jestli to bude bolet míň? Nebude,“ odpověděl na nikdy nevyslovenou otázku. Prohrábl jsem si vlasy a chtěl umřít.

Žít bez lásky jde jen do té doby, než ji jednou v životě potkáte. Potom vědomí, že existuje člověk, kterého milujete víc než sebe a nemůžete s ním být, vás pomalu zabíjí. Až se dostanete na dno propasti, ze které není možnost úniku, a vy ani nemáte chuť se s ní prát. Já visel nad touhle propastí. Nespadl jsem do ní jen proto, že byla Bella stále při mně.

„Já to bez ní nezvládnu, Carlisle,“ vyslovil jsem a zničeně se na něj podíval. Carlisle jsem otci skoro nikdy neříkal. Ale teď jsem potřeboval, aby věděl, jak moc mě to bolí. Potřeboval jsem dát důraz na má slova.

„Bella dostane to, co potřebuje. Svůj život. Začlení se do svého starého života a časem zapomene. Bude to, jako bys nikdy neexistoval. Bude šťastně žít a ty na to budeš dohlížet. Stane se z tebe stín, který nikdy nespatří, ale pořád bude vědět, že tam je. Až přijde její čas, potom bude jen na tobě, jak se rozhodneš se svou existencí naložit. Jsi můj syn a já tě miluji. Ale nikdy bych tě neodsoudil k trápení.“ Poplácal mě po rameni a já ho na to konto objal.

„Nech toho, Jazzi! Dělej, Emme!“ ozýval se Bellin hlas zvenku. Zase ji něčím zlobili. Já i táta jsme se tomu zasmáli.

„Pak je tady i druhá varianta. Ta, o které ses nikdy nezmínil. Že to Bella zvládne a pochopí to,“ vyslovil to, v co jsem nedoufal. A dobře jsem věděl, že ani nikdo z mé rodiny v to nevěřil. Hlavou pohodil k oknu, aby ukázal, na co reagoval. Byla tu spokojená. Šťastná. Pokusil jsem se o úsměv.

„Díky, tati.“ Kývl na mě a pak odešel.

Přešel jsem k oknu a zjišťoval, co se to tam děje. Bella seděla Emmovi na zádech. Alice zase na těch Jasperových. S přimhouřenýma očima jsem sledoval, co dělají. Vyřezávali ze dřeva. A zřejmě při tom závodili. To jim bylo tak podobné. Neubránil jsem se strachu, aby se Bella u toho nezranila. Ale když se natočil Emmett tak, že jsem viděl do její tváře, i když jen na okamžik, nechal jsem to být. Úsměv na tváři a rozlícená soutěživostí, takhle při tom vypadala moje Bella.

S úsměvem jsem je ještě několik minut sledoval. Předháněli se, špičkovali. Kupodivu Alice opravdu nepodváděla. Poctivě to vyřezávala lidskou rychlostí. Ocenil jsem to. Aspoň měla Bella šanci. Když si ale stoupla na ramena s tím, že dodělá špičku kmene, to už bylo na mě moc. Vtom mi ale zazvonil telefon. Sledoval jsem, jak se nakláněla a Emmett ji držel za kotníky a pak jsem viděl svítící telefon. Nakonec jsem se nemusel rozmýšlet moc dlouho. Vystřelil jsem z místnosti a o pár okamžiků později jsem vycházel zpoza rohu domu.

„Opatrně!“ zavolal jsem na Bellu. K mé smůle to mělo spíš opačný efekt.

Jak mě Bella na rozdíl od mých sourozenců nečekala, leknutím se otočila a tím ztratila svou jinak slušnou rovnováhu. Noha se jí smekla z Emmettova ramene a už se řítila k zemi. Díky našim smyslům jsem to viděl všechno zpomaleně a pětkrát rychleji jsem dokázal předvídat, co se asi tak stane. Emmett se nezaujatě zašklebil a obratně jako profík ji chytil do náruče. Teprve potom si Bella uvědomila, co se to vlastně stalo.

„Au,“ zachraptěla, „máš ruce jak z kamene,“ konstatovala.

„Bylo libo skončit raději na zemi?“ postavil ji uraženě na nohy. Bella si jeho poznámky nevšímala. Upravovala si bundu, která se jí pádem vyhrnula, a změřila si mě krátkým, přísným pohledem.

„Nepracuješ?“ Zavrtěl jsem záporně hlavou.

„Vyhrála jsem,“ zazpívala sestra, která stále pracovala na svém výtvoru. Pak seskočila z Jasperových zad a sundala si rukavice.

„Fakt díky, Edwarde!“ obořil se na mě naštvaně Emmett. Měl jsem potřebu jim to vynahradit.

„Přines další kusy, Jazzi.“ Usmál jsem se na Emmetta. Tomu se jen zalesklo v očích.

„Přijímám,“ vypadlo z něj a tvrdě bouchnul pěstí do své ruky. Jasper mezitím donesl další tři kusy dřeva.

„Ale nemáš partnerku,“ zaprotestovala má sestra.

„Rose?“ zavolal jsem svého parťáka. „Rosalie?“ zkusil jsem to znova. Za chvíli se objevila u nás a otráveně si nás změřila.

„Jsem s Edwardem,“ řekla Bella a přešla od Emmetta ke mně. Objal jsem ji okolo ramen a vtiskl jí polibek. Chyběla mi každý okamžik, co mi nebyla nablízku.

„Pojď ke mně, zlato,“ vyzval Emmett Rose a ta se k němu rozešla. To už bylo něco jiného, když měla hrát s Emmettem. Viděl jsem na ní, jak je šťastná, že se jí zase trochu věnoval.

„Jdeme na to,“ odstartoval to Jasper. Rose s Alice byly jedním pohybem na zádech svých manželů, zatímco Bella nejdřív naskočila na má záda a teprve potom se vyšplhala na moje ramena.

„Teď!“ odstartoval jsem to a všichni jsme se pustili do práce. Takhle jsme tam nakonec blbli celé odpoledne.

Pohled Bella

Ležela jsem ve vaně a ani se nehýbala. Tělo mě bolelo až do morku kostí. Ruce jsem měla sedřené, i když jsem měla rukavice. Ale za ten den to stálo. Bavili jsme se a byli jsme všichni spolu. To bylo to podstatné.

„Au,“ sykla jsem si pro sebe a snažila se podívat se na svá záda. Pořád jsem tam cítila Emmettovy ruce. Dost mě to bolelo, když mě chytil.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ ozval se za dveřmi Edward. Byl jako radar na bolest. Každé mé nadechnutí, které nebylo podle jeho tabulek v normě, bylo špatně. Hned vyzvídal, co se mi děje. Ale jinak jsem si nemohla stěžovat. Byl úžasně milý, hodný, pozorný. Prostě manžel, kterého by doma chtěla každá. Ale měla jsem ho já.

„Jo. Už jdu,“ ujistila jsem ho a pomalu se hrabala z vany. Jak jsem z ní ale vyndala nohu, nečekaně se mi podlomilo koleno a já padala k zemi. K mému překvapení jsem nespadla. Edward mě zachytil právě včas a ušetřil mě tak pořádné modřině. Další modřině…

„Jak jsi…?“ ptala jsem se ho zmateně. Přísahala bych totiž, že byl za dveřmi. Neslyšela jsem ho přijít dovnitř.

„Stál jsem u dveří, když jsem tě viděl uklouznout,“ vysvětloval, ale mně to nešlo do hlavy.

„Nebyl jsi tady,“ uhodila jsem na něj. Možná jsem zapomněla část svého života, ale rozhodně jsem nebyla blázen.

„Bello, stál jsem u dveří,“ přesvědčoval mě. Zamyšleně jsem se zamračila. Měřila jsem si ho pohledem a byla si jistá, že se tady něco děje. Pozorovala jsem to už delší dobu. Nejen na něm, na všech Cullenech.

„Neuklouzla jsem, ale podlomila se mi noha,“ odvedla jsem pozornost. Byla jsem dneska unavená na to, abych se dohadovala. Usmál se a podal mi župan.

„Co to?“ zastavil mě, než jsem si ho natáhla a sledoval mé dvě modřiny, které jsem měla od jeho bratra.

„To nic není,“ řekla jsem a zabalila se do něj. Vzala jsem si kartáček a nandala na něj pastu.

„Budeš mě při tom sledovat nebo co?“ Dívala jsem se na něj přes zrcadlo a koulela u toho očima.

„Promiň. Počkám vedle,“ řekl a vycouval z koupelny. Nechtěla jsem na něj být nepříjemná, ale štvalo mě, že nevím, o co tady kráčí. Připravená ke spánku a oblečená ve svém novém negližé jsem si to přicupitala k posteli.

Edward ležel na posteli a něco si četl. Přešla jsem k jeho straně postele a obkročmo se na něj posadila. Lehla jsem si na něj a prostrčila hlavu mezi jeho tělem a knížkou v jeho rukách.

„Nechceš to odložit?“ zeptala jsem se trochu nevrle, protože se mě dotklo, že si mě vůbec nevšiml.

Usmál se, zaklapl knížku a podíval se na mě. Přisála jsem se na jeho rty a položila se na něj celou váhou svého těla. Líbali jsme se a já cítila, jak se ve mně opět zvedá vlna chtíče. Tak moc jsem po něm toužila, tak moc jsem ho milovala.

„Jsi unavená, nechtěla jsi jít spát?“ zapředl do mého ucha, zatímco jsem ho líbala na hrudi.

„Myslím, že chytám druhý dech,“ pousmála jsem se šibalsky a hned nato mu zacpala pusu. Pod mými polibky se usmál. Nedal se dlouho přemlouvat a už si mě otočil pod sebe. Tohle bude ještě dlouhá noc.

***

„Bello?“ ozvalo se za dveřmi naší ložnice. Rozespale jsem se přetočila na bok, zamžourala na budík a pak ještě několikrát zamrkala, abych se přesvědčila, že je opravdu půl sedmé ráno.

Nadzvedla jsem se na loket a popadla budík. Znova jsem se na něj zadívala. Ano, půl sedmé ráno!

Otočila jsem se na Edwarda, který ležel zády ke mně a ještě spal. Jeho evidentně Alice nevzbudila. Opatrně jsem vylezla z postele, abych ho nevzbudila a oblékla si župan. Jako myška jsem vycupitala z pokoje. Ode dveří jsem se na něj ještě podívala. Spal jako miminko. Blaženě jsem si povzdechla a v duchu vraždila Alice, že mě od něj tahá.

„Je půl sedmé, Alice!“ zašeptala jsem vyčítavě. S povzdechem natočila hlavu na stranu a dlouze se na mě zadívala.

„Musíme se přichystat. Máme hodně práce. Dole máš snídani,“ zatrylkovala a rukama ukázala na schody, abych už zřejmě vyrazila.

„Nevím jak ty, ale já se vracím do postele za mým manželem. Dobrou,“ vysypala jsem rychle ze sebe a už jsem otevírala dveře s tím, že dostojím svým slovům. Když mě chytily ledové ruce mé kamarádky.

„Bello, dnes je ta slavnost. Těšíme se na ni tak dlouho, prosím,“ žadonila. Chvilku jsem přemýšlela.

„No, tak jo. Ale aspoň se obléknu,“ zkusila jsem. Alice se na mě zářivě usmála.

„Fajn,“ usmála se a ladně jako baletka si odplula do svého pokoje.

Zapadla jsem zpět do pokoje. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych se opravdu šla převléct. Můj plán byl zalézt do postele a doufat, že mě před ní Edward ochrání.

Rychle jsem přeběhla místnost a shodila ze sebe župan. Vlezla jsem pod deku a přitulila se k Edwardovým zádům.

„Přijde si pro tebe,“ slíbil a otočil se ke mně. Blaženě jsem vplula do jeho náruče a pořádně se k němu přitiskla.

„Věřím, že mě nedáš,“ zapředla jsem jako kotě a nadechla se jeho vůně. Byla jako moje droga. S ní mi bylo neskutečně a bez ní mizerně.

Spokojeně jsem podřimovala v jeho náruči. Jeho hruď byl ten nejlepší polštář. I když byl trochu tvrdší.

„Isabello Cullenová! Nástup!“ zavelela Alice za dveřmi. Probrala jsem se z polospánku a podívala se na Edwarda. Ten mě políbil a já se trochu probrala. Rozhlédla jsem se po pokoji.

„Tentokrát jí neutečeš,“ zasmál se Edward. Podívala jsem se na hodinky a ty ukazovaly půl desáté. Posadila jsem se a promnula si obličej, abych se probrala.

„Tys mě celou tu dobu držel?“ zeptala jsem se ho. Beze slova přikývl. Evidentně jsem jen nepodřimovala, jak jsem si původně myslela. Půl desáté! Alice mě zabije.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Samou láskou bych ho v té chvíli snědla.

„Tak bude to?!“ Generálka Alice podupávala nohou za našimi dveřmi. S úsměvem jsem se od něj odtrhla.

„Musím jít,“ zašeptala jsem mu do rtů a naposledy ho políbila. Pak jsem vystřelila z postele a utíkala do koupelny.

***

Byly přesně tři hodiny odpoledne a my všichni sedali na loď a namířili si to směr Sitka. Oslavy v Sitce se konaly už od odpoledne, protože tam kromě hudby, jídla a pití byly taky různé stánky a programy. Přišlo mi to skoro jako jarmark. Milý a rodinný jarmark.

Procházeli jsme se pěší zónou, dívali se kolem sebe. Popíjela jsem různé koktejly a ochutnávala různé výrobky. Zastavovali jsme se a bavili se z různými sousedy a známými. Bylo to krásné odpoledne. K večeru se taneční parket rozmohl i na hlavní ulici. V ovzduší se vznášela uvolněná atmosféra, která vás strhla, ať jste chtěli nebo ne.

Carlisle s Esmé se bavili se známými, Alice s Jasperem tancovali nedaleko nás a Emmett s Rose zmizeli už někdy v podvečer. Já s Edwardem jsme se procházeli ulicí a pozorovali lidi okolo nás.

„Smím prosit?“ zeptal se, když kapela začala hrát pomalejší skladbu. Přitiskla jsem se k němu a společně jsme se pohupovali do rytmu hudby. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a nechala se vést.

Po chvilce jsem začala mít divný pocit kolem žaludku a polilo mě horko. Pevněji jsem se chytila Edwarda a doufala, že to hned přijde.

„Co se děje?“ zeptal se mě, když viděl můj vyplašený obličej.

Pevně jsem se držela jeho předloktí a dívala se na zem. Žaludek se mi houpal jako na kolotoči a zem se mi nebezpečně přibližovala. Zavrávorala jsem a jen matně vnímala další nával, který se mě zmocňoval. Pak jsem se ponořila do tmy.

Kolem mě hrála hudba a já se snažila rozhlédnout se kolem sebe. Hned potom jsem si všimla, že jsem v Edwardově náručí a že společně tančíme. Držel mě pevně přitisknutou na svém těle a já se hlavou opřela o jeho rameno.

„Co kdybych tě už vzal domů?“ zašeptal mi do ucha. Tělem mi projela vlna rozkoše, kterou mi jeho přítomnost způsobovala. Nemohla jsem si uvědomit, kde přesně to jsem a proč mi moje podvědomí posílá jen tyhle signály. Nedokázala jsem si vybavit prostředí, příležitost, dokonce ani čas. Jen jsem hluboko v sobě cítila, že jsem Edwarda milovala. Záblesk zmizel a já z velké dálky slyšela Edwardův hlas.

„Bello,“ volal na mě. Zase jsem postupně nabírala vědomí. Prudce jsem otevřela oči a rychle zamrkala. Edward mě pevně držel okolo pasu. Pomalu jsem získávala zpět svou rovnováhu a za chvilku jsem už stála opět na vlastních nohách.

„Co se stalo?“ ptala se mě Esmé. Musel to být mžik, i když mně se zdálo, jako bych byla mimo aspoň deset minut.

Chtěla jsem je uklidnit, že se nic nestalo, že jsem zase v pořádku, ale vtom se mi žaludek zhoupnul a já se za něj instinktivně chytila. Vystartovala jsem od Edwarda a doběhla na kraj silnice, kde jsem otevřela víko od popelnice. Do ní jsem potom vyvrátila veškerý obsah svého žaludku.

Cítila jsem na sobě všechny pohledy. Sama jsem byla vystrašená. Alice ke mně natáhla ruku s ubrouskem. Vzala jsem si ho a utřela si pusu. Otočila jsem se směrem k rodině a všechny přelítla pohledem.

„Vzpomněla jsem si,“ dostala jsem ze sebe. Pět vyděšených párů zlatých očí mě netrpělivě sledovalo. Čekali na moji další reakci.

Holky, strašně moc děkujeme za komentáře, ale zároveň nás mrzí jejich pokles. Snad jsme vás nijak neodradily. Už nás čeká jen pár kapitol do konce povídky, tak čtěte pořádně a užijte si těch pár kapitol. Stane se moc důležitých situací. ;)

V příští kapitole můžete čekat velice akční Bellu a smutného Edwarda. Víc neprozradím, jinak bych vám řekla to podstatné.

Děkujeme za komentáře a snažte se, ať jejich číslo stoupá. Moc byste nás potěšili. ;)

Vaše Irmička1 a Mmoník

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 28. kapitola: