Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 9. kapitola

06.04.2011 (20:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4142×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola

Od onoho večírku uběhl už celý týden. Týden, a stále žádné další setkání neproběhlo. Jak by také mohlo, když se po panu Záhadném slehla zem…

Každé odpoledne od té párty jsem chodila na stejné místo, jako jsme se poprvé potkali. A pokaždé to bylo korunováno neúspěchem. Nenarazila jsem na něj, ani jednou…

Pomalu bych si začínala myslet, že nikdy neexistoval, že si ho moje fantazie vysnila a vše se mi jen zdálo. Takhle nějak by to bylo, pokud by v tom nebyl jeden zádrhel…

Jessica. Díky ní jediné jsem věděla, že to vše se doopravdy stalo, že to nebyl sen ani halucinace. Ne. Bylo to skutečné. A ona mi díky té krásné skutečnosti nedala chvíli klidu…

Neustále vyzvídala. Kdo to byl, jak se s ním znám, kde bydlí, jestli někoho má… Odpověď „Já nevím“ pro ni neexistovala. Chtěla znát každou podrobnost, každičký detail.

Jak ráda bych se pochlubila… Avšak nebylo čím a já si rozhodně nechtěla vymýšlet. Už se to párkrát obrátilo proti mně. Takže jsem ji ignorovala, ignorovala a stále ignoruji…

Avšak Jessičino vyzvídání nebylo na celém uplynulém týdnu to nejhorší. Ne, nejhorší byl jakýsi pocit zrady. Ach, ano, zrady. V podstatě slíbil, že se znovu potkáme, a co z toho? Nic. Jen pár provzdychaných nocí a smutek na duši. Tmavá clona nepropouštějící žádné pozitivní myšlenky. Prázdnota…

Najednou ticho panující v mém pokoji přerušil vyzvánění mého mobilu. Pomalu, rychlostí zpomaleného šnečka, jsem se zvedla na loktech, natáhla se pro onen zvonící přístroj, padla znovu do polštářů a zvedla příchozí hovor.

„Ano?“

„Ahoj, královno podsvětí,“ ozval se z aparátu krásný, podmanivý hlas. Okamžitě jsem vylétla do sedu, všechny smysly v pohotovostním režimu.

„Kdo volá?“

„Ach, a já hlupák si myslel, že si na mne vzpomene! A přitom jsem byl jen jedním z mnoha šťastlivců, kterým věnovala svůj polibek…“ Pobavený hlas, který se mi ozýval u ucha, mi vykouzlil na tváři úsměv.

„Jistě, že si vzpomínám. Zdravím tě, cizinče…“

„Buď zdráva, Persefono. Tak povídej – jak se máš?“

„No, abych pravdu řekla, ne moc dobře,“ odvětila jsem.

„Ne? A co právě teď děláš?“ vrátila se zvídavá odpověď.

„V podstatě nic,“ přiznala jsem se a čekala jsem, co bude dál.

„A co takhle si zlepšit náladu? Řekněme v kině?“ Návrh, který jsem právě dostala, mě zahřál na prsou.

„Kdy?“ zjišťovala jsem, protože mě to vážně zaujalo.

„Dnes, samozřejmě. Za půl hodiny tě vyzvednu, pokud souhlasíš.“

„Za půl hodiny…!“ vyjekla jsem a s telefonem v jedné ruce jsem běžela ke skříni, abych si spěšně vybrala něco na sebe.

„Nehodí se ti to?“ ozvalo se z mobilu zklamaně.

„Ale ano, hodí! Jen… Nevím, jestli se stihnu nachystat…! No, pokusím se. Tak za půl hodiny!“ V rychlosti jsem se rozloučila a následně běžela do koupelny. Cestou jsem stačila povalit židli a pokrčit koberec, avšak takových maličkostí jsem si nevšímala. Na něco takového zkrátka a dobře nebyl čas.

Přesně o 30 posunutí minutové ručičky zazvonil zvonek. Naštěstí jsem už byla připravena (i když to byl velmi těsný boj), takže jsem si jen obula stříbrné sandále na podpatku a v rychlosti seběhla schody.

Když jsem otevřela dveře, musela jsem se držet, abych nezalapala po dechu. Celý týden jsem ho neviděla a nyní přede mnou stanul v celé své kráse…

Od hlavy až k patě v černém, ostatně tak, jako vždy, když jsem ho potkala. Vlasy zcuchané větrem a oči plné živosti.

„Ahoj,“ pozdravil mne a věnoval mi široký úsměv.

„Ahoj…“ oplatila jsem mu pozdrav a rozpačitě jsem se na něj usmála.

„Jsi připravená?“

„Ano,“ ujistila jsem ho, a když ke mně natáhl ruku, přijala jsem ji a vklouzla jsem dlaní do té jeho nastavené. Už byla tma, obzvlášť tady, mezi tou hradbou stromů, takže to byla i taková moje pojistka, abych omylem nezakopla a neohmatala si z těsné blízkosti matičku zemi.

„Na co půjdeme?“ zeptala jsem se, zatímco mě vedl ke svému autu. Bylo černé, jak se dalo očekávat, takže skoro nebylo vidět. A podle obrysů se nejednalo o žádný sporťáček, ale o jedno z těch vysokých aut.

„Kdybych ti řekl název, zcela jistě tě odradím,“ zkonstatoval. Pak se zasmál a dodal:

„Ale můžu ti prozradit, že je to přesně ten typ filmu, který tě dříve nebo později dožene do mé náruče.“ Ve sporém světle venkovního osvětlení, od kterého jsme se každým krokem vzdalovali, jsem postřehla, jak na mě mrkl. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev, takže jsem se radši odvrátila a sledovala jsem své kroky.

Vedle mě se ozval tlumený smích, ale to už jsme došli k autu. Odemkl a galantně mi otevřel dveře. Pak se přemístil na druhou stranu a o několik sekund později seděl na místě řidiče.

„Připravena, má královno?“ zeptal se s koketním tónem v hlase. Přitakala jsem a vzápětí se nechala odvážet daleko od mého bydliště…

Cesta netrvala dlouho. Nebo možná ano, ale já to nepostřehla. Dobře jsem se bavila – povídali jsme si, smáli jsme se a dokonce jsme si i zazpívali společně s rádiem. Do města jsme dorazili celí vysmátí a ve velmi dobré náladě.

Tu však částečně pokazila dlouhá fronta na lístky před kinem. Od svého společníka jsem se dozvěděla, že film je dlouho očekávanou novinkou, proto je tu tolik lidí, kteří na poslední chvíli doufají, že jsou volné lístky.

„Ale neboj se, my máme rezervaci. O film nepřijdeme,“ uklidňoval mne, když jsem vyjádřila značné obavy o programu dnešního večera.

„Akorát tu budeme muset počkat, až se to tu vylidní. Přes tenhle dav se k pokladně nedostaneme,“ povzdechl si a objal mě kolem pasu.

Neprotestovala jsem. Naopak, více jsem se k němu přitiskla. Byla už poměrně zima a já měla jen slabý kabátek, takže jsem se k němu přitulila, abych se trošku zahřála.

Čekání bylo snad nekonečné. Už jsme tu stáli dobrých 30 minut a stále jsme se v podstatě nehnuli z místa. Bylo to strašné a já se s každou přibývající minutou třásla o něco víc.

Můj okouzlující společník se mě snažil všemožně rozptýlit, abych nemyslela na zimu, která mnou doslova cloumala. Dokonce mi i nabídl svou bundu, kterou jsem odmítla. Přece nenechám zmrznout i jeho…

Nakonec s povzdechem kapituloval, bundu si nechal, avšak přitiskl si mě těsně k sobě a třel mi ruce v pravidelném rytmu. Bylo to příjemné, ba přímo nádherné, ale ty krásné pocity narušovala ta příšerná zima…

Uslyšela jsem nad sebou povzdech a podívala jsem se vzhůru. Můj okouzlující radiátor se mračil na frontu před námi a tvářil se značně frustrovaně.

„Co se děje?“

„Lidí neubývá, právě naopak. Místo aby uznali, že prostě žádné lístky volné nejsou, hádají se s pokladní a snaží se z ní vymámit rezervované lístky. Tohle nikam nevede, prostě si budou muset počkat a nelíbí se jim to. A ty tu kvůli nim mrzneš…“ dodal lítostivě a podíval se na mě s výrazem mučeného štěněte.

Usmála jsem se na něj na znak toho, že to není tak strašně. Úsměv mi opětoval a pak se ke mně pomalu začal sklánět…

Políbil mě. Nejprve pouze lehce, ale když cítil mou nejistou reakci, polibek prohloubil. Po počátečním oťukávání přidal i jazyk, což jsem nadšeně uvítala. Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych zapomněla na nepříznivé počasí, které panovalo městu…

Polibek se stále stupňoval, nyní by se dal pokládat za počátek velmi vášnivého. Vůbec mi nevadilo, že kolem jsou lidi, kteří by nás případně mohli sledovat. Ne, myslela jsem pouze na rty mého Háda, mého okouzlujícího Neznámého…

Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Vím pouze to, že bychom v tom pokračovali ještě hodně, hodně dlouho, kdyby nepřišlo vyrušení…

Nechtěné vyrušení. Vyrušení ve formě výkřiku, který se ozval přímo vedle mě.

„Bello!“

8. kapitola || Shrnutí || 10. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 9. kapitola: