Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 8. kapitola

16.02.2011 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2131×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola

Viky:

Seděla jsem na posteli a v hlavě si přehrávala svůj rozhovor se Simi. Nechápu, jak jsme to mohly tak podělat. Měla pravdu, takhle se k sobě kamarádky nechovají.

Jana se rozhodla mi dopřát na nadcházející rozhovor se svojí nejlepší kamarádkou prázdný dům a tak se s Týnou vydala navštívit svoji babičku. Renée i Charlie byli v práci. Fajn, nádech, výdech a jde se. Seběhla jsem schody a zamířila si to do obýváku, kde seděla Simča a dívala se na televizi. Sedla jsem si vedle ní na sedačku, z konferenčního stolku vzala ovladač na televizi a vypla ji.

„Co děláš?!“ vyjela na mě a chtěla mi ovladač sebrat. Jenže já si ho schovala za záda a zakroutila hlavou.

„Takhle už to dál nejde, musíme si promluvit. Ničí nás to všechny, když se k sobě takhle chováme,“ začala jsem.

„Vy jste si začaly, můžete si za to sami,“ odsekla mi, zvedla se a odešla nahoru do našeho pokoje. Nešťastně jsem si povzdechla, ovladač položila na stolek a vyběhla za ní.

„Ale notak, nech mě to vysvětlit. Jsme nejlepší kamarádky, tak mě nech se ti omluvit,“ doběhla jsem ji. Ona se uprostřed pokoje zastavila a prudce se na mě otočila.

„Fajn, to bych teda chtěla slyšet. Jen pro připomínku, ta omluva je jen za tebe, nebo i za holky?“ podotkla sarkasticky.

„Za nás všechny,“ sklopila jsem hlavu.

„A neměly by tu být také? To je trochu neslušné se omlouvat přes druhé,“ odfrkla si a já jen mlčela.

„Tak spusť,“ povzdechla si nakonec a sedla si na svoji postel. Já stála pořád na tom samém místě a spustila svoji předem připravenou omluvu.

„Víš, tobě vždycky všechno vyjde. Něco bys chtěla, dostaneš to, něco by sis přála, vyjde ti to. V tom baru, viděla jsem, jak se ti Edward líbí no a když jste se dali do řeči, bylo nám jasný, že ti to zase vyjde. No a nám se líbili jeho bratři, kteří si nás ale vůbec nevšímali. Byly jsme smutné a žárlily na tebe. Proto jsme se stáhly do sebe a nechaly tě, aby sis to s Edwardem užila. Prostě nám bylo blbé ti říct, že na tebe, naší nejlepší kamarádku žárlíme i když ti to zároveň přejeme. Chceme, abys byla šťastná, ale pro sebe bychom také trochu toho štěstí chtěly. A proto se ti za nás za všechny omlouvám, že jsme byly tak hloupé a nesvěřily jsme se ti hned, co nás trápí,“ vychrlila jsem na ni. Ona si mě s přimhouřenýma očima měřila, když se jí najednou očima prohnaly blesky.

„To mi chceš jako říct, že za to můžu já?! Že když se mi pár věcí povede, jako třeba promluvit pár slov s tím nejkrásnějším klukem, jakého jsem kdy viděla, vy na mě okamžitě začnete žárlit a naštvete se na mě, že jeho bratři o vás nejeví zájem a odstřihnete mě od vás? Tohle je ta vaše omluva?“ křičela na mě a já se přikrčila.

„Ne, samozřejmě že ne, ježíš, ty jsi nechápavá,“ zakoulela jsem očima, jenže to by nebyla ona, aby jí to ještě více nepobouřilo.

„Jo tak já jsem nechápavá?! Víš co, strčte si svoji omluvu do svých žárlivých zadků a mě nechte. Jo, a když dovolíš, jdu s Edwardem na oběd. Za půl hodiny mě vyzvedne, takže bys mi mohla dopřát trochu soukromí.“ Jinýma slova: Na tvoji omluvu kašlu, jdu na oběd s Edwardem, tak vypadni a nech mě. Ach jo. Sklopila jsem hlavu a nešťastně z našeho pokoje odešla.

Nevyšlo to. Už doopravdy nevím, co mám dělat, abychom si ji udobřily. Simča je strašný paličák a když si do té své blonďaté hlavinky něco natluče, je hrozně těžké jí to vytlouci zase ven. Nešťastně jsem se zvedla z postele a šla do obýváku.

Seděla jsem u vypnuté televize už nějakou chvíli a přemýšlela nad svojí nejlepší kamarádkou. Pohled mi padl na digitální hodiny, půl druhé. Už přes hodinu a půl je s Edwardem venku. Jak já bych chtěla být s Emmettem. Když si vzpomenu na ty jeho svaly… bože, brečela bych. Je to ten nekrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla, no kluk, spíše už muž. Jenže co by on dělal se mnou, ještě dá se říct dítětem? Vždyť musí být tak o šest let starší. Úplně vidím, jak mě ty dvě svalnaté ruce objímají kolem pasu a já si v jeho objetí připadám jak ta nejkřehčí panenka na světě. Ach.

Zatřepala jsem hlavou, abych se těch krásných myšlenek zbavila a šla si do kuchyně udělat nějaké jídlo. Vyndala jsem z mrazáku pizzu, hodila ji do trouby a mezi tím vyndala talíř.

Když byla pizza hotova, vyndala jsem ji, nakrájela a šla si s ní sednout k televizi, kde akorát začali dávat Upíří deníky. Jak já ten seriál miluji. Stefan byla má platonická láska. Strašně se mi líbil a v České republice mám celý pokoj s jeho plakáty. Miluji prostě kluky s velkými svaly. Jenže když jsem teď na živo potkala Emmetta, na Stefanovi už nic perfektního nevidím. Ano, líbí se mi pořád, ale Emmett… asi se stal mou platonickou láskou. Jenže mi právě něco došlo. On nemůže být platonická láska, když existuje a ještě ke všemu jsem se s ním viděla. A do háje! To není možný, já se nemohla zamilovat, je mi patnáct! Ale je pravda, že když na něj pomyslím, cítím chvění v podbřišku a automaticky se mi na rtech usadí úsměv. To ale neznamená, že ho miluji. Ne, prostě se mi jen líbí. Nic víc, nic míň, tečka. Vzala jsem si další trojúhelníček pizzy a už plně zaměřená na televizi jsem se dokoukala na Upíří deníky.

Bylo pět hodin a akorát přišla Renée s Charliem.

„Ahoj, Viky, kde máš holky?“ zeptala se mě s úsměvem Renée. Její náladu jsem jí záviděla.

„Janina s Týnou šly za její babičkou a Simča je už od oběda s Edwardem.“

„Edward je ten kluk, co jí včera přinesl domů?“ zeptala se mě.

„Jo,“ pokývala jsem hlavou. Ještě jsem pozdravila Charlieho, který měl plné ruce tašek, zřejmě byli nakoupit potraviny, už tu skoro nic nebylo a vyběhla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si za počítač, najela na Face book a napsala svým přátelům.

U počítače jsem vydržela dvě hodiny a pak jsem se začala nudit. Hodiny ukazovaly za pět minut sedm, to mám akorát čas se jít dívat na zprávy. Po zprávách začali dávat nějakou komedii a Renée s Charliem se chtěli dívat a tak jsem se k nim přidala.

Bylo půl desáté a holky nikde. Renée se začala strachovat, ale uklidnila jsem ji, že mají mobily, a kdyby bylo něco v nepořádku, zavolají. Proto jsme zůstaly u televize, Charlie šel spát, protože ráno vstává a dívaly jsme se na nějakou kriminálku.

V půl dvanácte se přifařily Jana s Týnou, ale překvapivě nebyly sami, doprovázeli je Edwardovo bratři! Zůstala jsem v obýváku a poslouchala jejich rozhovor.

„No, tak se uvidíme ve škole a ještě jednou díky,“ loučila se s kluky Jana.

„Není zač a možná bychom jsme se mohli vidět i dřív, ale tentokrát na lepším místě než dneska. Co jste měly v plánu zítra?“ ptal se jich Jacob.

„Je mi líto, holky mají až do konce týdne zaracha,“ zatrhla jim to Renée.

„Cože? Ale Simče si zaracha taky nedala!“ začala se bránit Týna.

„Jo, ale dám, taky se s Edwardem nevrací.“

„To není fér,“ stěžovala si Jana.

„Ještě není ani půlnoc,“ přisadila si Týna.

„To ne, ale potřebuju pomoct vyklidit půdu a to není jen na jediný den. Ten podkrovní pokoj pak dostanete jako svůj nový. Je větší a prostornější, jen ho vyklidit a vymalovat. A sama to prostě dělat nebudu! Chcete nový pokoj, nebo ne?“

„To ano, ale…“

„Žádné ale.“

„A nechtěla byste pomoct, paní Swanová? Rádi přiložíme ruku k dílu…“ promluvili kluci.

„Och, chlapci, to vážně nemusíte,“ zdráhala se Renée.

„Ne, nám to nevadí a Edwardovi to jistě také vadit nebude,“ zasmál se Jasper.

„Však ono ani Emmettovi ne, tak nashle,“ řekl mírně sarkasticky Jacob. Pane bože, on tu bude Emmett, u nás doma a možná i u nás v pokoji? Ááá. Já s ním budu trávit celý den! Kluci potom odjeli a holky se šly osprchovat. Já zůstala u telky a dál se koukala na kriminálku.

Neuběhlo ani pět minut a přijela Simča s Edwardem. V pokoji bylo velké okno, takže bylo krásně vidět na verandu a tím pádem na ně dva. Došli až ke dveřím a stoupli si proti sobě. Něco si navzájem povídali a potom se Edward sklonil a věnoval Simče pusu na tvář. Ta se rozzářila jako sluníčko, natáhla se na špičky, stejně na něj ale nedosáhla a tak se musel trochu sklonit a polibek mu opětovala. Ještě si něco řekli, zřejmě se rozloučili a pak už si Simča odemkla, vešla do domu, pozdravila Renée a šla do našeho pokoje. Renée se na mě podívala.

„Viky, zkus si s ní ještě promluvit,“ nabádala mě a já přikývla. Stoupla jsem si, vyběhla schody a vešla do pokoje.

„Simi, promiň za to dopoledne, doopravdy bych se ti chtěla omluvit, za vše,“ oči se mi začaly zaplňovat slzami. Holky už ležely v posteli, ale jakmile nás zaslechly, na postelích si sedly, ale nakonec si stejně stouply ke mně.

„Simi, prosím, už se nechceme hádat, odpusť nám naše chování,“ přidaly se v omlouvání i ony.

„A dál?“ zeptala se nás se zvednutým obočím.

„Měly jsme se ti hned svěřit, jsme hloupé a máš naprostou pravdu, že si to plně zasloužíme. Prosím, odpustíš nám?“ udělaly jsme na ní psí oči a ruce daly v prosíka. Ještě chvíli si nás měřila, ale pak se usmála a roztáhla ruce.

„Pojďte ke mně,“ zasmála se a my se na ní vrhly. Objímaly jsme se, jako bychom se roky neviděly, až jsme se převalily na její postel.

„Odpouštíš nám?“ zeptala jsem se ji ještě jednou.

„Jistě že odpouštím. Vím, že jsem tvrdohlavá a tak to máte se mnou někdy těžší,“ zasmála se a my s ní.

„No a povídej, jaký bylo rande?“ vychrlila na ní Jana. Všechny jsme se uvelebily u ní na posteli a pozorně poslouchaly.

„No tak zaprvé, nebylo to rande,“ nad tím se ale pozastavila, „no možná bylo,“ přiznala nakonec s červenými tvářemi.

„Ty se červenáš,“ zasmála jsem se a ona zrudla ještě víc.

„To se ti ještě nikdy nestalo, ty se normálně nečervenáš, co se stalo dál?“ usmívala se Týna.

„No, pozval mě do jedné restaurace v Port Angeles, naobědvali jsme se, i když jsem jedla jen já, protože on se v tom jen šťoural a ani se toho nedotkl a pak jsme se šli projít do parku. Povídali jsme si o všem možném a navzájem se poznávali. A musím přiznat, že toho máme doopravdy hodně společného, překvapivě,“ usmívala se jako sluníčko.

„A dál?“ ptala se Jana.

„No, a když bylo sedm, pozval mě rovnou do jedné luxusní restaurace na večeři. Zase jsem ale jedla jen já, on to jídlo jen přehazoval ze strany na stranu no a nakonec mě pozval do kina. Musím ale říct, že z jedné strany to bylo krásné, ale z druhé příšerné. Víte, na co mě vzal?“ kroutila hlavou.

„Na co?“ ptala jsem se jí horlivě.

„Na Saw VI. Jako, to bylo fakt strašné. Víte, jak poslední dobou mám z hororů strach a hlavně se mi dělá blbě z krve? No a tam bylo víc červené, než na červené sedačce. Prostě děs. Ale na druhou stranu to bylo krásné, protože jsme seděli ve dvojité sedačce a každou minutu jsem si schovávala hlavu do jeho hrudi. A hlavně mě celou dobu držel za ruku, takže nebýt toho debilního filmu, který ale podle mě vybral schválně, protože se mi smál, když jsem se bála, bylo by to perfektní,“ dovyprávěla nám.

„Žádná pusa, francouzák, nic?“ ptala se trochu zklamaně Týna.

„Ne-e, on je totiž džentlmen, a ne nějakej nadrženec, který mi hned strká jazyk do krku,“ obhajovala ho.

„To je tak romantické,“ povzdychla si Jana

„Ale nepovídej a co teda bylo to na té verandě,“ usmívala jsem se potuleně.

„No… to bylo jen malé líbnutí na tvář,“ zase se červenala jak rak.

„Počkej, vy jste se políbili? Vždyť si říkala, že ne?“ začala se v tom motat Týna.

„Dali jsme si jen pusu na tvář, když jsme se loučili, nic víc,“ ohradila se.

„To je tak romantické,“ povzdychla si znova Jana a zasněně se dívala do blba. Chvíli jsme ji s holkami pozorovaly a pak se naráz rozesmály.

„Co je?“ ptala se zaskočeně.

„Ale nic,“ zasmála jsem se a objala ji kolem ramen. Ještě jsme si chtěly chvíli povídat, ale Renée na nás vlítla, že je půl jedné ráno a ať jdeme okamžitě spát. A tak jsme si jako poslušné holčičky šly lehnout a nechaly si snít o zítřejšku.

Druhý den to bylo jako na kolotoči.

„Jdu do sprchy,“ zavolala jsem. Vzala si toaletní taštičku, oblečení a vydala se do koupelny.

„Jdu druhá,“ zavolala Jana.

„Třetí,“ přidala se k ní Týna.

„Já nechci jít poslední,“ postěžovala si Simča.

„Ale jdeš,“ zasmály jsme se.

„Proč?“ fňukla.

„Protože ti to vždycky trvá nejdýl,“ zavolala jsem ještě z chodby se smíchem a poté se v koupelně zamkla. Udělala jsem ranní hygienu, lehce se namalovala, učesala, oblékla a koupelnu uvolnila pro Janu.

„Můžeš jít,“ řekla jsem jí, když jsem vešla do pokoje a ona jen pokývala hlavou a šla.

„Víš, že k nám dneska kluci přijdou pomáhat nám s novým pokojem?“ zeptala se Týna Simči.

„Ne,“ řekla překvapeně a na to se rozzářila jak diamant na slunci.

„Tak se můžeš těšit na Edwarda,“ usmála jsem se na ni a zároveň se zasnila nad Emmettem.

„Hej, Vik,“ luskla mi před očima Týna a Simča se zasmála.

„Jo?“ zeptala jsem se jí nechápavě.

„Renée nás volá na snídani,“ zasmála se a poté odešla.

„Co, už?“ ptala jsem se překvapeně a podívala se na Simču, která už byla převlečená a upravená. To není možný, to jsem o Emmettovi snila tak dlouho?

„Jo, už,“ zasmála se znovu, vzala mě za ruku a odvedla do kuchyně, kde jsme měly naservírovanou snídani. Tu jsem slupla jak malinu a šla se převléknout do pracovního. Holky už se převlékaly a tak jsem na sebe hodila triko po tátovi a přes to montérky. Na nohy jsem si obula staré ošuntělé kecky a na hlavu si dala vyrobenou čepičku z novin. Otočila jsem se na holky, které na sobě měly to samé, co já, akorát v jiné barvě. Já měla fialové montérky, Týna černé, Jana červené a Simča modré. Všem jsem ještě rozdala ty samé čepičky, co jsem měla já a když jsem se pak na všechny podívala, musela jsem se zasmát nad Simčou, protože v tom vypadala jak neposlušné štěňátko. Nohavice od montérek měla vyhrnuté ke kolenům, namalovaná jak na módní přehlídku, staré kecky, dva blonďaté culíky podél hlavy a papírovou čepičku. Holky napodobily můj pohled a rozesmály se také.

„Co je, jsem někde špinavá?“ ptala se nás nechápavě a rychle se prohlédla.

„Ne, jen, že ty ať si oblékneš cokoliv, vypadáš v tom hezky. A ještě ten tvůj pohled, jak štěňátko,“ s úsměvem kroutila hlavou Jana. Nad tím se také zasmála a poděkovala nám za lichotku. Ještě jsme se doupravily, když v tom zazvonil zvonek u dveří a my se jako stádo dobytka hrnuly ke dveřím. Já jsem ale byla nejrychlejší a tak jsem s úsměvem a celá rozcuchaná z toho předbíhání a strkání otevřela.

Přímo přede mnou stál anděl. Emmett měl na sobě oranžové montérky, volné triko pod nima, stejnou čepičku, co jsem měla já i jeho bráchové, určitě jeho nápad a zářivý úsměv, kterým mě naprosto omámil. Za ním jsem ještě zahlédla stát Edwarda v zelených montérkách s očima přišpendlenýma na Simče, Jaspera v bílých se zářivým úsměvem patřící Janě a Jacoba ve tmavě hnědých se škádlivým úsměvem směrovaným na Týnu.

„Ahoj, tak jsme tady,“ usmíval se můj anděl. Jenže jeho úsměv opadal a oči vyvalovaly. Pohledem mě sjížděl od hlavy až k patě až obdivně hvízdl.

„Páni, jsi kočka. Jsem Emmett, kotě,“ mrkl a natáhl ruku. Já jen vyvalila oči a čučela na něj jak retardovaná. V tom mi někdo bouchnul do zad a já, jelikož jsem to nečekala, jsem vpadla Emmettovi přímo do náruče.

„Čéče, holka, ty se nezdáš, hned mi vpadnout do náruče. Vím, že jsem neodolatelnej, ale až tak moc? Ty umíš klukovi pozvednout sebevědomí,“ usmíval se, když v tom si mě vyhoupl do náruče a bez pozvání vpochodoval do domu.

„Tak kam to bude, madam?“ usmíval se a pokračoval nahoru, aniž bych mu to řekla. Ach, v jeho ojetí mi bylo tak krásně. Už jsem si představovala, jaké to je být v jeho náruči, ale že to bude až takové? Cítit jeho tvrdé svaly na svém těle, bože. Při každém pohybu mnou projely elektrické vlny a v podbřišku mě šimralo čím dál tím víc.

„Promiň, ale nějak mi asi vypadlo tvoje jméno, tak co mám vzdychat, až na to spolu hupsneme?“ dobíral si mě, ale já ztuhla. Ano, je sice pravda, že je neodolatelnej, úžasnej a šílím po něm, ale také jsem dost paličatá a toto si od něj nenechám líbit.

„Co prosím?“ zeptala jsem se ho nabroušeně.

„Vystrkuješ růžky? To se mi líbí,“ culil se na mě a já zuřila víc a víc. V jeho objetí se mi líbilo, ale jeho řečičky už tolik ne, i když… sranda musí být.

„Nahoru dojdu sama, můžeš mě pustit,“ odsekla jsem mu.

„Jak chceš, andílku,“ pošeptal mi do ucha a přitom se mi otřel rty o ušní lalůček. Já se zachvěla, zavřela oči a… au! On mě pustil na zem!

„Ty pitomče! “ zapištěla jsem a prudce se zvedla. V tom se spustil smích. Podívala jsem se ke dveřím a tam se lámali smíchy Simča v objetí Edwarda, Jana, Jasper, Týna a Jacob. No a ten blbec se začal smát taky. Naštvaně jsem si stoupla naproti Emmettovi, i když to muselo vypadat směšně, protože je o dvě hlavy vyšší než já a jednou tak širší a zabodla jsem mu prst do hrudi a zadívala se do těch jeho zlatých a to doslova zlatých očí.

„Tak hele, ty krasavče, dvě věci. Zaprvé, jsem Viky, za druhé, nezahrávej si semnou. Ještě jednou mě pustíš na zem, a uvidíš,“ píchala jsem ho ukazováčkem do hrudi, ale asi budu muset jet do nemocnice, protože jsem si ho o něj zřejmě zlomila.

„Tím připouštíš, že se ode mě necháš nosit a že jsem krasavec?“ usmíval se a mě došlo, co jsem řekla.

„A když řeknu ano?“ hrála jsem tu jeho hru, která se mi líbila víc a víc.

„Budu šťastnej jako blecha a řeknu si o tvoje číslo.“

„Když ti ho nedám?“

„Přinutím tě.“

„Jak?“

„Líbáním tvých hříšných rtů.“

„Leda tak ve snu,“ odfrkla jsem si a odkráčela na půdu, neboli do našeho budoucího pokoje a přitom se tetelila blahem, že by mě Emmett líbal. Ostatní nás následovali a přitom se smáli pohledem na mě a Emmetta.

„Tak, holky toto bude náš budoucí pokoj,“ roztáhla jsem paže a zatočila se dokola. Bylo to tu strašně velké a hlavně půlka pokoje měla prosklené stěny. Ten výhled byl dech beroucí.

„Je to tu doopravdy velké, kolik to má metrů čtverečních?“ rozhlížel se tu Jasper.

„Myslím, že sto dvacet, přibližně,“ odpověděla mu Jana.

„Tak se dáme do práce,“ usmála se na nás Simča, pořád v objetí Edwarda a my ji poslechli.

Musím říct, že tak dlouho už jsem se doopravdy nepobavila. Měli jsme tam puštěný rádio, tancovali, dováděli a hlavně jsme se polívali barvami, takže jsme byli celý barevný. Jsem zvědavá, jak to dostanu z vlasů.

„Víš, že si takhle strašně sexy, andílku?“ ozval se mi Emmettův hlas u ucha a já se strašně lekla. On se jen uchechtl a dál mě pozoroval. Cítila jsem, jak se pod jeho pohledem červenám a tak jsem si ho nevšímala a začala pozorovat ostatní. Jana s Jasperem si o něčem žhavě bavili a přitom natírali futra. Jacob s Týnou po sobě cákali barvami a k tomu jim dopomáhaly štětce a válečky. No a nakonec Edward se Simčou, kteří na sebe pomrkávali, občas se čmárli barvou a o něčem strašně srandovním si povídali, protože byli samý hi hi hi a he he he. A ty jejich pohledy… radši jsem od nich odvrátila hlavu a zadívala se na tu kupu svalů před sebou.

„Jo, vím, pár kluků už mi to řeklo,“ škádlila jsem ho. Jenže se stalo něco, čemu jsem ale absolutně nerozuměla. Jemu a to myslím smrtelně vážně, ztmavly oči až do tmavě hnědé. Vyvaleně jsem se mu dívala do očí, když v tom na mě zavolal Edward.

„Hej, Vik, mohla bys mi přinést něco k pití?“ zeptal se mě. A to mu to nemůže přinést Simča?

„Proč já?“

„Protože tu jen stojíš a nic neděláš,“ zasmála se dotyčná a já ji obdařila ne moc hezkým pohledem.

„Emmett také nic nedělá,“ ohradila jsem se.

„Ale ty tu bydlíš a on se tu nevyzná,“ zastávala se ho i Jana, která se přidala k té zrádkyni.

„Fajn,“ zavrčela jsem a zuřivě se otočila na Emmetta. Podívala jsem se mu znovu do očí, ale překvapivě je už měl zase zlaté. To není možné, vždyť jsem viděla, jak mu ztmavly! Asi už mám z těch ředidel, které tu máme také, halucinace.

„A s tebou jsem ještě neskončila.“

„To je dobře, protože já s tebou také ne,“ mrkl na mě, popadl svůj váleček a pokračoval v malování mé části pokoje. Já si jen povzdychla a šla Edwardovi do kuchyně pro pití. Ze skříňky jsem vyndala skleničku, do té nalila jemně perlivou vodu a chtěla jít zpátky, ale Renée mě zastavila.

„Viky, zkroťte to tam trochu, sousedi by si mohli stěžovat,“ upozornila mě na hluk, který se z půdy ozýval.

„Jasně,“ pokývala jsem hlavou a pokračovala v cestě.

„Na,“ podala jsem mu vodu.

„Přineseš mi taký?“ zářivě se na mě usmála Simča.

„Hele, nejsem vaše služka, tak si pro pití choďte sami,“ odbyla jsem ji a šla si pro svůj váleček. Periferním viděním jsem zahlédla, jak Edward daroval své pití té naší blondýnce. Váleček jsem namočila do fialové barvy a šla si stoupnout vedle Emmetta.

„Tvrdá, to se mi líbí,“ usmál se na mě okouzlujícím úsměvem.

„Šíleně otravnej, to se mi vůbec nelíbí,“ úsměv jsem mu oplatila a znova si namočila váleček.

„Si zvykneš,“ zasmál se a já se k němu překvapivě přidala.

Po zbytek dne už byl, dá se říct klid. Už trochu klidněji jsme dodělávali práci a musím uznat, že kdyby nebylo kluků, dělali bychom to ještě o Vánocích. Takhle byla celá místnost uklizená a vymalovaná. Žádna špína, prach nic. A výsledek naší práce byly bíla futra, půlka strany pokoje, kde byly dveře, byla tmavě modrá a byla Týny, vedle ní byla Jana, která měla prosklenou část, nad ní byla Simča, která ji měla také prosklenou a nakonec ta má, která byla fialová. Musím uznat, že se nám to povedlo.

Akorát jsme všechny stály u dveří a loučily se s kluky. Renée s Charliem už jim za dnešek poděkovali a i se s nimi rozloučili. Pak nám taktně nechali soukromí.

„No, tak nám nezbývá nic jiného, než vám za dnešek poděkovat, bez vás bychom to nezvládly,“ poděkovala jsem jim.

„Nemáte za co, někdy bychom to mohli zopáknout, akorát ne tady, ale někde na diskotéce u baru,“ mrkl na mě Emmett a já na to radši nic neřekla.

„Ještě jednou moc děkujeme,“ řekla Simča, ale celou dobu se dívala Edwardovi do očí a na ostatní se ani nepodívala.

„Nemáte zač,“ odpověděl jí Edward a přitom musel zkoumat její oči, protože je přímo propaloval pohledem.

„No, tak se uvidíme asi ve škole,“ povzdychla si Jana, ale Edward se Simčou se na sebe jen usmáli.

„My dva ne, my se uvidíme už pozítří,“ zasmáli se ti dva a my jen nad nima zakouleli očima. Na to jsme se rozesmáli, ale naše hrdličky si toho ani nevšimly, měly oči jen pro sebe.

„A co podniknete?“ zeptal se jich Jasper.

„Půjdeme do kina,“ odpověděl mu Edward pořád hledící do Simčiných očí.

„Co kdybychom se přidali, co říkáš, šla bys se mnou po zítří do kina?“ zeptal se hned Janiny, která se rozzářila jako pět sluníček.

„Moc ráda,“ odpověděla mu okamžitě a on se rozzářil snad ještě více než ona.

„Nebude vám to vadit?“ zeptali se unisono našich hrdliček.

„Ne,“ odpověděly jim najednou, pořád si hledící do očí a už dokonce propletenýma rukama.

„No, já moc na kino a takové akcičky nejsem, ale co říkáš na motokrosovej závod v Seattlu, v ten samej den, šla bys?“ zeptal se Jacob Týny.

„Jasně, motokáry miluju, jednou bych si chtěla pořídit motorku, miluji tu volnost a vítr ve tváři,“ souhlasila nadšeně Týna.

„Motorku mám,“ usmál se na ni potuleně.

„Vážně, páni, a mohl bys mě někdy svést?“ ptala se ho s dychtivýma očima.

„Pozítří mě tu máš i s ní,“ mrkl na ni a ona mu skočila kolem krku.

„Děkuju,“ vypískala radostí, ale pak se celá červená od něj odtáhla.

„Nemáš zač,“ zasmál se. Odtrhla jsem od ostatních pohled a podívala se na svého anděla.

„Jak jsem řekl, ještě jsem s tebou neskončil, takže pozítří kino, jen my dva a mí bratři s holkama?“ zeptal se mě a při tom vypadal strašně srandovně. Stál mírně s rozkročenýma nohama, zkříženýma rukama na hrudi a škádlivým pohledem naproti mně.

„No, ještě si to rozmyslím,“ mrkla jsem na něj.

„Jak myslíš, odpověď mi zavolej na tohle číslo,“ zasmál se, vzal si propisku, kterou jsem měla ve velké kapse na hrudi u montérek, a na ruku mi napsal telefonní číslo.

„Zatím a přeji krásné sny, andílku,“ okouzlil mě ještě jedním úsměvem a poté odešel k velkému džípu, který byl zaparkovanej u nás před domem. Jasper s Jacobem už se také rozloučili a odešli a zůstal tu jen Edward se Simčou.

„Pozítří,“ usmál se na ni Edward a před námi ji jako včera líbl na tvář.

„Pozítří,“ zopakovala po něm a také ho líbla na tvář až na to, že ona si musela stoupnout na špičky a on se i tak trochu sklonit. Hold je o hlavu a půl vyšší než ona. Nakonec nás také opustil a my jsme se vydaly nahoru do našich starých pokojů. Do nových se budeme moct nastěhovat až za tři dny, protože zítra jedeme vybrat nábytek a doplňky, bohužel bez kluků, protože ti tu prý zítra nejsou, kam jedou, to neřekli, další den nám to přivezou a den nám to bude ještě trvat to tam uklidit a připravit a přestěhovat všechny naše krámy.

Do koupelny si tentokrát jako první vlezla Simča a to, protože byla ráno jako poslední a byla nejméně špinavá. Však ji ale koupel v ředidle také nemine, jelikož je od barvy také.

Když byla umytá a čistá, dala prostor Janě, která také nebyla tolik barevná, jako já s Týnou, ale přeci trochu byla.

Jako třetí jsem byla na řadě já. U mě to bylo už trochu horší, ale ředidlo ze mě naštěstí všechnu barvu jak z těla, tak z vlasů spláchlo a o zbytek se postaral jahodovej šampón. Jako ze škatulky jsem ze sprchy vylezla, vyčistila si zuby, oblékla se do pyžama a dala prostor Týně, která to z nás schytala nejvíce.

V pokoji si už holky pečlivě zaznamenávaly dnešní den do deníčků a tak jsem je napodobila. Týna se k nám nakonec už také čistá a voňavá přidala a pak jsme si všechny totálně unavené a zmožené dnešním dnem, konečně lehly.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 8. kapitola: