Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diaries - 17. kapitola

28.08.2011 (13:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1928×

17. kapitola

Týna:

Běžela jsem stále po běžeckém pásu a sledovala Viky s Emmettem. Vypadalo to, že se ti dva hádali. Jako obvykle. Pak ale Viky udělala něco, co bych nikdy nečekala. Sundala si boxerky a doslova po Emmettovi vyjela. Musela si k tomu povyskočit. Vypadalo to docela srandovně, ale mě to zaskočilo natolik, že jsem zapomněla běžet.

Málem jsem z toho slítla, ale naštěstí se za mnou objevil Jake a chytil mě.

„Díky,“ řekla jsem nepřítomně a sledovala Viky a Emmetta, jak mizí za jedněmi dveřmi. Byly to dveře od skladu. Wow. Nemusela jsem být nejchytřejší, abych si domyslela, co se tam teď děje.

„Týno, není ti nic?“ ptal se Jake se starostí v hlase. Konečně jsem se vrátila do reality.

„Ne, není. Jenom jsem byla trochu mimo, protože jedna z mých nejlepších kamarádek právě vyjela po tvém bráchovi a uklidili se do skladu,“ konstatovala jsem. Jake se rozhlédnul, jestli jsem myslela Simču a Edwarda, nebo Janinu s Jasperem. Když oba dva páry spatřil, chvíli mu to nedávalo smysl. Pak mu to docvaklo.

„Cože? Viky a Emmett? Viky vyjela po Emmettovi? A jsou ve skladu?!“

„No, fakt!“ ohradila jsem se, protože nevypadal, že by mi zrovna moc věřil. Chvíli mě ještě sledoval, než se mu na tváři usadil úsměv.

„No sláva!“ zajásal. Musela jsem se zasmát.

„Čemu se směješ?“ zeptala se Janina, která už taky slezla z rotopedu. Simča byla hned vedle ní a kluci už se k nám taky blížili.

„Viky se uklidila do skladu s Emmettem!“ zopakovala jsem a holkám spadla brada.

„Ehm, tak jo. Nepojedeme už domů?“ navrhla rychle Janina.

„A co Emmett a Viky?“ namítl Edward.

„Oni už si poradí. Nebo jim tu prostě necháme jedno auto,“ navrhla Simča.

„Co si zajít na kafe? Kdyby se pak stále nevraceli, tak holt pojedeme domů,“ navrhla jsem něco i já.

„Tak jo,“ přikývli ostatní a my se přesunuli do bufetu, co tu byl.

*    *    *

Už jsem to vzdávala, že se k nám vůbec někdy připojí. Mířili jsme k autům. Byla jsem však zavěšená do Jaka a byla jsem spokojená. Ke štěstí mi nic nechybělo a ti dva už si nějak poradí. Než Simča vůbec stačila nastartovat auto, vyběhli zpoza rohu Emmett s Viky. Drželi se za ruce a Viky se červenala. To jsem nechápala vzhledem k tomu, co se mezi nim pravděpodobně stalo, ale nechala jsem to být.

„No, to je dost, chtěli jsme jet bez vás!“ ozval se Jake a začal se chechtat. Praštila jsem ho do ruky a natáhla se k němu pro polibek. Vypadal, že mě nechápe, tak jsem se jen usmála a nasedla. Viky to nechala bez komentáře a chtěla si nasednout. Emmett si ji k sobě ale přitáhl a sklonil se k ní. Políbil ji a pak ji konečně nechal jít. Viky se k autu vydala s omámeným výraz a Simča s Janinou se zahihňaly. Mně to moc směšné nepřišlo, hlavně když na mě takhle působí Jake. Přijdu si potom vždy jak idiot. Nikdy se mi totiž nestalo, aby se na mě kluk usmál a já si najednou nemohla vzpomenout na jméno. To fakt ne.

Janina se Simčou už se s kluky taky rozloučily a my se konečně vydaly domů. Viky mlčela a koukala z okna. Do tváře jí vidět nebylo a i kdyby ano, myslím, že by pořád měla rudý obličej.

Jakmile jsme zaparkovaly, vyběhla Viky ven a rovnou do našeho pokoje. Zakroutila jsem na tím hlavou a vydala se za ní.

„Ahoj, holky, tak jak jste si to dneska užily?“ ptala se Renée.

„Ahoj, teto, jo, bylo to fajn. Hele, nevolal mi někdo?“ ptala se nazpátek Janina.

„Ne, kdo by ti měl volat?“

„Ehm… David. Já… na něčem jsme se domluvili a já mám pořád pocit, že to zruší,“ zavrčela Janina.

„Ne, nikdo nevolal. Schůzka asi pořád platí,“ usmála se Renée.

„Není to schůzka! Holky tam jdou taky, bude to táborák!“ rozčílila se Janina a vydupala schody nahoru. Renée za ní vyjeveně zírala a pak pohlédla na nás s otazníky v očích. Pokrčila jsem rameny.

„Asi se jí příčí pomyšlení, že si myslíš, že by Jazze podvedla,“ vysvětlila Simča a vydala se za ní. Následovala jsem je a v duchu se Simčou souhlasila. Já bych taky nebyla schopná Jaka podvést. Nikdy!

Vešly jsme se Simčou do pokoje a tam našly Janinu uraženě sedět na posteli a Viky, jak zírá ven z okna. Simča se za ní vydala.

„Tak jaký to bylo?“ usmála se.

„Co?“ dělala Viky hloupou. To už zaujalo i Janinu a my obě poslouchaly jejich rozhovor.

„Viky v tom skladu jste nebyli bezdůvodně. Ale jestli nám o tom nechceš nic říkat, nemusíš. Každopádně jsem ráda, že jste se dali dohromady!“ smála se Simča a Viky objala. Viky jí věnovala vděčný pohled.

„Jo, já taky,“ řekla pomalu a usmála se. Do tváří se jí zase hrnula červeň. Nijak jsme to už nekoketovaly, provedly večerní hygienu a vyrazily do hajan, bylo toho dnes na nás až dost.

*     *     *

Jak je možné, že ten týden takhle rychle utekl? No vážně, dneska už je sobota. Dneska se snad s holkama dozvíme, co divného se tu děje. Už mě to totiž opravdu štve. Začínám mít totiž pocit, že za to všechno nemůže čtyřka. Pochybuji, že by na to ty nány byly dost inteligentní, aby něco takového vymyslely.

Ne, to bude něco jiného. Horšího, co se mi ani drobet nelíbí. Ten hřbitov minulý týden. To noční strašení, to zrcadlo. A z každé situace nás vlastně zachránili kluci. Kolikrát si tak říkám, jestli i s nimi není něco v nepořádku. Teda, snad víš, jak to myslím.

Jsou všichni neuvěřitelně chytří, krásní, bledí (teda až na Jaka), taky studení a tak nějak… hrozně tvrdí? Nevím, jak to pospat, jako by měli na kostech místo masa a svalů kamení. Takhle tvrdé svaly přece nemůže mít nikdo, ne?

No a Jake třeba zase pro jistotu pořád hicuje. Mám permanentně pocit, že má horečku, ale ještě jsem se mu o tom nezmínila, protože on je, zdá se, naprosto zdravý a v pohodě. Dle mého názoru by měl ležet v posteli a pít horký čaj, ale on si pobíhá venku a chodí do školy. Je to divný.

Miluju ho. Mám ráda i kluky. Už jen z toho důvodu, že oni mají rádi holky a kdo má rád je, toho mám ráda i já, ale tohle je trochu moc divný. Navíc v tom bazénu se jim i změnila barva očí. A Jake, občas bych na to přísahala, se někdy hrozně chvěje. Nebo už mám fakt halucinace, tím by se vysvětlilo všechno…

„Týno! Jsou dvě, tak pohni, za hoďku tam máme být!“ spílala mi Simča a hnala mě do koupelny, jelikož holky už tam všechny byly. Pak mi pro jistotu ještě hodila nějaké oblečení. Co kdybych si vybrala špatně, že? Grrr.

Někdy mě štve, ale stejně bych ji za nic nevyměnila. Žádnou z nich.

Viky si zrovna malovala oči, Simča se rozhodovala mezi dvěma páry bot. Na podpatku, či balerínky. Jo, hrozný dilema.

„Myslím, že podpatky u táboráku potřebovat nebudeš,“ konstatovala jsem a oblékala si při tom světlé jeany a tmavě modrý top.

„Jo, asi ne,“ přikývla a botky na podpatku zase uklidila. Janina netrpělivě přecházela po místnosti a byla nervózní. Nemít je nalakované, asi by si okusovala nehty.

„Klídek, Jani,“ uklidňovala ji Viky.

„Rády bych věděla, co bys dělala ty, kdybys měla po třech letech vidět svého bývalého, kterého nesnášíš a musela ses tvářit, že ho strašně ráda vidíš!“ odsekla a my se zasmály. Simča jí šla obejmout kolem ramen a pomalu se spolu vydaly do přízemí. Šly jsme s Viky za nima a já přemýšlela nad tím, co zajímavého se dnes asi dozvíme.

Dnes jsem řídila já a cesta proběhla kupodivu velice rychle. Janina mě naváděla, kudy mám jet, a já se snažila zapamatovat si cestu, až pojedeme zpět. Za chvíli jsem stavěla před jedním malým, dřevěným domkem, za kterým stála ještě kůlna, co vypadala, že za chvíli spadne.

„Jsme tu,“ zašeptala Janina a vylezla ven. Z okna v domku vykoukla klučičí hlava a hned zase zmizela. Než jsem napočítala do pěti, otevřely se dveře a v nich stál nějaký kluk. Na nic nečekal a vydal se k Janině. Simča ji nenápadně, ovšem rázně, popostrčila dopředu.

„Jani! Tak rád tě zase vidím, zlato,“ usmíval se ten kluk a asi to tím pádem byl David. Byl hezký… to jo. Byl to indián a můj typ, ale na Jacoba prostě neměl. Ovšem pravda byla, že byl stejně namakaný. Jak to ti kluci tady v Americe dělají, proboha?

„Davide,“ usmála se Janina a nechala se od něj obejmout. Po chvilce se od něj odtáhla a zeptala se: „Kde jsou ostatní?“

„Už tam na nás čekají.“ Janina přikývla a David se zadíval na nás.

„A kdo jsou tyhle kočky?“ ptal se a zkoumavě si nás měřil.

„To jsou moje kamarádky. Viky, Simča a Týna. A jsou zadané.“ David pokrčil rameny.

„Když to říkáš. A ty?“

„Jo, já taky.“

„To je škoda, kotě. No, nedá se nic dělat. Vyrazíme za nima,“ navrhl a vykročil k lesu. Zděšeně jsem se na Janinu podívala. Ona jen přikývla a usmála se. Mezitím se ke mně přihnala Simča.

„Doufám, že to bude stát za to, že jsme tu,“ řekla mi potichu.

„Jo, já taky,“ souhlasila jsem a sledovala, jak David objímá Janinu, které se to zjevně nelíbilo, ale nechala si to líbit, protože z něj chtěla vymámit informace. Naštěstí ji vzal brzy jen kolem ramen. O něčem si povídali a nás si moc nevšímali.

„Nemám z toho moc dobrý pocit,“ řekla Viky, když jsme se prodírali houštím.

„To neexistuje nějaká lesní stezka, nebo co?“ lamentovala naštvaně Simča, když si ušpinila boty.

„Ne, moc často se tudy nechodí. Je to zkratka pro odvážné,“ odpověděl jí David, který šel nějakých deset metrů před náma. Jak ji, kruci, slyšel? Simča se po nás podívala.

„On nás slyší?“ zašeptala jsem. David se začal chechtat. Viky mi věnovala zachmuřený pohled a rty naznačila: Zjevně jo.

Když jsem si začínala myslet, že strávíme většinu dne v lese, najednou se stromy rozestoupily a mi vykročily na útes. Byl odsud nádherný výhled, ale to už jsem věděla. Já už tu byla. Tentokrát tu však bylo něco jinak. Byly sem přivlečeny kmeny stromů, aby si bylo kam sednout, a uprostřed toho kruhu plápolal oheň. Okolo ohně sedělo dalších šest lidí. Pět kluků a jedna holka. Když ta holka uviděla Janinu, vyjekla a běžela ji obejmout.

„Leah! Tak ráda tě vidím!“ smála se Janina a tentokrát to myslela vážně. Postupně se s ní šli přivítat i ostatní z kmene. Potom nás Janina představila. Posedaly jsme si kolem ohně a ani nevím odkud, někdo vytáhnul colu a brambůrky. Opékání buřtů bylo plánováno po setmění.

Já seděla vedle jednoho kluka, co se jmenoval Quil, a z druhé strany vedle té Leah. Trochu mi vadilo, že nesedím vedle holek, ale i je si nárokovali ostatní. Janina byla v kmeni zjevně oblíbená a ani my se nenudily. Překvapeně jsem musela uznat, že se nenudím a je tu docela sranda. Quil, Leah, David, Embry, Seth i Paul a Jared se s námi okamžitě začali bavit, jako by nás znali odjakživa. Líbilo se mi to. Všichni byli jako jedna velká rodina.

A hodiny plynuly rychleji, než mi bylo milé. Brzy se začalo stmívat a David a s Jaredem se vydali k Jaredovi domů pro buřty. Jared byl jediný z kmene, kdo byl tak namakaný jako David, došlo mi, když odcházeli.

Paul se ale začal nudit.

„Nechcete si vyprávět strašidelný historky?“ navrhl. Quil zakroutil hlavou.

„Holky by se bály,“ odporoval i Seth. Zamračila jsem se.

„Já se nebojím ničeho!“ řekla jsem naštvaně a holky přikývly.

„Tak fajn. Kdo bude vyprávět a o čem?“ shrnula to Leah, která se taky mračila.

„Co nějaké strašidelné pověsti ohledně tohohle místa?“ navrhla Simča.

„Forks a okolí nemá žádné takové historky. Leda tak historie našeho kmene,“ zamručel Embry a vypadalo, jako by mu to snad bylo líto. Zklamaně jsem se zahleděla do plamenů. Simča to nevzdávala.

„A je tajná? Nebo nám můžete něco říct?“

„Jsou to pověry,“ prohlásil Seth a usmál se. Leah přikývla.

„Klidně vám to můžeme vyprávět,“ konstatoval Quil.

„Prosím,“ zkusila svoje psí kukadla Simča. Kluci to nevydrželi a Embry začal vyprávět.

„Tak dobře… Podle naší kmenové historie a legend se muži našeho kmene dokázali vždy bránit i jinak, než pouhou silou a zbraněmi. Za začátku to byli duchovní válečníci. Dokázali opustit svoje tělo a přemluvit přírodu, aby jim pomohla v nesnázích. Když však po letech na našeho náčelníka Taha Akiho ušil jeden z členů kmene boudu a jakmile opustil Taha Aki svoje tělo, zabil ho, vše se změnilo. Taha Aki už byl šílený, asi to nebylo moc příjemné být bez těla. No, a tak poprosil vlka, aby se s ním podělil o jeho tělo. Vlk svolil.

Taha Aki zjistil, že se může proměnit zpět na člověka. Pak už se on a jeho synové dokázali převtělit jen ve vlka. Mělo to však i nevýhody. Když se člověk přeměňoval, tak nestárnul…

O několik desítek let později, kdy si válečními mysleli, že už všechna nebezpečí zahnali, zmizeli z našeho kmene dvě dívky. Válečníci se snažili najít toho, kdo to udělal, a taky ho našli. Našli ho nad dvěma těly dívek bez jediné kapičky krve.

Netvora zabili, ale neměli to jednoduché. Měl totiž neuvěřitelnou sílu, byl tvrdý jako kámen a byl velmi rychlý. Pojmenovali ho studený, protože jeho pokožka byla ledová jako led.

Válečníci se báli, že nebyl sám a měli pravdu. Měl družku, která se přišla mstít. Naši lidé ji napřed chtěli uctívat, protože byla neuvěřitelně krásná, ale ona se pomstila celé vesnici.

Nakonec i ji dokázal Taha Aki zabít, protože se kvůli němu obětovala jeho vlastní žena. Potom už ho nikdy nikdo neviděl. A od té doby už náš kmen na studené narazil jen párkrát. Naposledy asi před sedmdesáti lety,“ ukončil to Embry a já zjistila, že ani nedýchám. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak nahodit plíce zpět. To… to nemůže být pravda…

Quil se na mě podíval.

„Vidíš, já říkal, že se budeš bát,“ smál se a já se neměla k odporování. Zděšeně jsem pohlédla na holky. V jejich očích se zračilo stejné pochopení jako v těch mých. Viky se zvedla.

„Ehm, my už asi budeme muset jít!“ vyhrkla.

„Co, už? To je škoda, vždyť jsme ještě ani neopékali ty buřty!“ protestoval Seth.

„A má výjimečně pravdu!“ přidal se David, který se zrovna vynořil z té jejich zkratky.

„Děje se něco, holky?“

„Ehm, ne, ale vzpomněly jsme si, že ještě někde musíme být. Líbilo se nám tu, ale fakt už musíme. Mějte se, lidi,“ zamluvila to rychle Janina a sama vykročila obejmout Davida. Pak objala i zbytek party. My s holkama jsme jim jen zamávaly a vešly mezi stromy.

„Někdy se zase stavte, holky!“ křiknul za námi ještě Jared. Žádná z nás mu ale neodpověděla.

„Myslím… myslím, že už mi to všechno začíná dávat smysl,“ zašeptala Janina nejistě.

„Oni… oni jsou… můj bože!“ zajíkla se Viky.

„A Jake… je to indián z tohohle kmene… to se mi snad zdá,“ mumlala jsem.

„Jestli jsou opravdu… opravdu to, co si myslíme… proč nás ale nezabili rovnou jako v té legendě?“ ptala se Simča.

„Třeba si chtěli ještě užít… Jéžiš, já jsem ale pitomá!“ nadávala sama sobě Viky. Konejšivě jsem ji chytla kolem ramen a dál se prodírala lesem. Byla už tma jako v pytli.

„Co budeme dělat?“ ptala se Janina.

„Promluvíme si s nimi,“ navrhla jsem a Simča kývla.

„Já ho rovnou zabiju! Bože… vždyť já se vyspala s upírem!“ vrčela Viky. Teď už jsme ji konejšily všechny.

„Třeba nás opravdu milují,“ usmála se Simča.

„Nevypadáš, že by tě to nějak trápilo,“ poznamenala Janina a vyjekla, když se černý kámen před ní pohnul. Byla to žába. Fajn, infarkt byl na cestě.

„Vždyť je to vlastně super mít za kluky upíry a vlkodlaka, ne?“ řekla jsem nadšeně. Šok už mě opustil. Bylo to jako v nějakém romantickém hororu. A já horory milovala.

„Ale tohle není jako v těch tvých filmech. Jestli… jestli je to pravda, jsou jen tři možnosti.“

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Chtěli nás jen využít,“ zasyčela Viky.

„Chtějí nás zabít,“ přidala se Janina.

„Opravdu nás milují!“ dodala Simča.

„Beru tu poslední,“ konstatovala jsem.

„Jenže… i kdyby nás milovali… copak vy to, holky, nechápete? Oni nikdy neumřou, nikdy nezestárnou! Být s nimi je pro nás nebezpečné, co jiného by nám po čase zbývalo, než stát se tím, čím jsou oni?“ mumlala jako o překot Janina. Simča se na ni podívala.

„Miluješ ho?“

„Jak se můžeš ptát, copak ty Edwarda ne?“

„Jo, já vím. A proto jsem mu schopná akceptovat to, že čas od času někoho zabije. Neměla bys mít radost? Je to jako v Upířích Denících. Vždycky jsi chtěla znát nějakýho upíra, ne?“ usmívala se Simča.

„Jo, ale to byly jen moje fantazie,“ zamručela Janina.

„A teď je to realita. Já ho fakt zabiju!“ zasyčela Viky.

„Prakticky vzato už jsou mrtví,“ konstatovala Janina a já se začala smát. Všechno na mě spadlo. Holky se na mě dívaly jako na blázna.

„Víte… konečně jsme zjistily, co se to tu děje. To jsme celou dobu chtěly, ne? A teď už vlastně víme, že chodíte s mrtvolami! Zajímalo by mě, kolik jim vlastně je,“ smála jsem se dál, ale holkám do smíchu zrovna nebylo. Mně ovšem přišlo velmi zábavné pomyšlení, že jsou to nekrofilky. Bože, to je jak zlej, ale zároveň úžasnej sen.

V tichosti už jsme potom došly až k autu a ticho vládlo dokonce i doma. Renée nechápala, že nekomunikujeme, ale nechala nás být. Vešly jsme do pokoje a zalehly. Ani jedna však nemohla spát.

Asi ve dvě ráno jsem to vzdala a šla si stoupnout k oknu. Napadlo mě, že tenkrát, když jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje, mohla to být pravda. Někdo mi položil ruku na rameno. Málem jsem vyjekla.

„Klid, to jsem jen já,“ usmála se Viky.

„Taky nemůžete spát?“ ozvalo se vedle nás a už jsme tu stály tři. Vlastně omyl, čtyři, Simča se už zvedala z postele taky. Nevím proč, asi jsme to potřebovaly, ale prostě jsme se všechny objaly a dál tam jen tak stály. V pondělí to bude ještě zajímavé…

*     *     *

Ta neděle uplynula neskutečně rychle. Domluvily jsme se s holkama, že v pondělí budeme v klidu a popovídáme si o tom s nimi v klidu a s rozvahou. Pokud možno i na veřejném místě.

Byla jsem opravdu nervózní, když Janina parkovala na školním parkovišti a kluci už se vydali k našemu autu. Byl to fakt, všichni byli až moc dokonalí. A občas se chovali jako z jiné doby. Otřásla jsem se při tom pomyšlení, že taky jsou, ale z jiné stránky se mi to velice zamlouvalo. Vždy jsem doufala, že prožiju něco neskutečného. No, příště bych si měla dávat bacha na to, co si přeju.

„Ahoj, Týno,“ otevřel mi dveře Jacob a už se mě přitáhl k sobě. Bez potíží jsem mu polibek opětovala, ale odtáhla se, když jsem uslyšela hádku.

„Ty… ty… ani nevím, jak tě nazvat… to si mi nemohl říct, co jsi zač?!“ vrčela na Emmetta Viky a z očí jí létaly blesky. Tohle nebyl zrovna klidný způsob rozhovoru.

„Cože? Zlato, není ti nic?“ nechápal Emmett. Cítila jsem však, že Jake vedle mě ztuhnul. Janina o krok ustoupila a uvolnila dráhu Viky, která se hnala k Emmettovi. Ustoupila od Jaspera. Simča se opírala o dveře auta a byla úplně v pohodě.

„Já vím, co jsi zač! Vím, kdo jste vy všichni! Proč jsi mi, sakra, neřekl, že jsi upír?!“ vyjela na něj Viky, ale krotila se, aby ji neslyšel nikdo jiný. A my tam tak stály, mezi čtyřmi dokonalými sochami.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diaries - 17. kapitola: