Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 9. kapitola

05.03.2011 (09:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2132×

9. kapitola

Všechno se mi to zdálo poněkud neuvěřitelné. Seběhlo se to tak rychle. Takovýhle slet událostí jsem ještě nezažila. Až teď si začínám uvědomovat, jaká byla oproti tomuhle v Evropě nuda.

Napřed potkáme ty nekrásnější kluky pod sluncem v jednom baru. Pak vyjde najevo, že s nimi budeme chodit do školy, i když se nezdá, že by o nás měli přílišný zájem. Mrzelo mě to. Za sebe i za holky. Teda ovšem kromě Simči, ta už měla vyhráno, o tu Edward stál. Tím moje naděje pohasly. Vždyť proč by taky o mě měl Jacob stát? Když jsem byla minimálně o tři roky – ne-li víc, protože na třeťáka fakt nevypadá – mladší. Měl určitě spoustu jiných obdivovatelek, co by za jeho přízeň zaprodaly duši. Bez váhání, já sama bych uzavřela smlouvu s ďáblem, jen aby si mě všimnul. Aby o mě stál. Ale potom večeru v baru jsem ztratila naději.

Jenže pak to všechno nebralo moc velký spád. Simča s námi nechtěla mluvit, a tak jsme nechaly Viky s ní promluvit. Já s Janinou jsme šly do La-push a pak na hřbitov za její babičkou. To na tom hřbitově to začalo. Nemám tušení, co nás to honilo, ale nic dobrého to nebylo. S Janinou už jsme o tom nemluvily, ale obě se trápíme. Dřív nebo později, si o tom promluvit budeme muset, protože mám ten dojem, že asi holkám bude divné, když najednou přestaneme mít chuť kamkoliv chodit po setmění. Miluju záhady a přísahala jsem si, že i téhle přijdu na kloub. Jana jako by odhadla mé plány a tiše mě poslední dny sledovala, když jsem sledovala zprávy, nebo hledala na internetu, jestli se tu nepotlouká nějaký vrah, blázen, nebo alespoň násilník. Nikde nebylo nic. Copak jsem blázen a všechno jsme si to jen vymyslely?

Tenkrát na tom hřbitově už jsem si opravdu myslela, že je po nás, jenže pak se tam objevili kluci a zachránili nás. Jasper sice říkal, že tam už nic neviděl, ale tvářil se moc divně. Roztěkaně a naštvaně, dokud nenahodil klidný výraz. Jo, asi jsem paranoidní, ale něco na tom je, jen přijít na to, co.

No, ale teď k příjemnějším záležitostem.

Kluci nás doprovodili až domů a včera nám pomáhali stěhovat se do nového pokoje! Zrovna od nich bych to nečekala.

Simča (se kterou už jsme se, mimochodem, usmířily) mohla na Edwardovi oči nechat a on na ní. On se pohnul a ona se přizpůsobila, aby to k sobě neměli daleko. On vlastně to samé. Asi to spolu myslí vážněji, než jak to zvenku vypadá. Nikdo je od sebe nedokázal odtrhnout a ani se o to vlastně nepokoušel. Vůbec jsme se včera rozdělili do párů, pracovali a skvěle se u toho bavili. (V životě bych nevěřila, že tohle řeknu! Zrovna já!) Jsem ale ráda, že jim to klape. Alespoň někomu…

Viky a Emmett spolu blbli a mohli na sobě oči nechat, i když prudká povaha toho druhého je tak trochu štvala, ale myslím, že se k sobě perfektně hodí. Oba jsou dost ztřeštění a dost se doplňují. Jenže oba mají taky prořízlou pusu a dokážou bez ostychu říct, co si myslí. Možná to je to, co je na sobě navzájem tak rozčiluje, ale snad se to časem podá. Emmett na Viky mohl oči nechat a Viky byla poprvé v životě v rozpacích. To není samo sebou.

Jasper a Janina si, zdá se, velmi dobře rozumí. Celou dobu pracovali a živě se u toho bavili. Nezažila jsem, aby se Janina někdy tak živě zabrala do nějakého rozhovoru. To možná proto, že byla vždy až moc starostlivá a dělala si hlavu skoro ze všeho. Nikdy se pak nedokázala úplně začlenit do normálního rozhovoru. Některé naše starosti jí přišly dětinské. Asi jsou s Jasperem naladěni na stejnou notu. Taky mi nepřijde zrovna na kluka, co by bral všechno na lehkou váhu. Janina se s ním zdá být uvolněnější. (Díky bohu, někdy mě ty její připomínky děsně štvaly, i když ji mám moc ráda, ale tohle se prostě občas nedá vydržet!)

No a já a Jacob? Můj osobní anděl? Možná i anděl strážný? Včera jsme se spolu bavili, blbli a skončili jsme hodně pocákání od barvy. Ale mně to bylo jedno. S ním mi to bylo jedno. Kdyby si to ke mně dovolil jakýkoliv jiný kluk, přetrhla bych ho. Jeho ale ne. Slíbil mi, že mě zítra vezme na projížďku motorkou, zatímco všichni ostatní půjdou do kina. Jsem z toho docela nervózní, budeme tam jen my dva, ale není na čase dělat ukvapené závěry. Stejně bych si neměla dělat iluze o tom, že jednou budeme možná něco víc, než jenom přátelé. A teď ještě nějak musím přežít dnešek. Nakupovací den. Simča a Viky ve svém živlu. Jen Janina trpěla stejně jako já, ale zase na druhou stranu, bude to vybírání nábytku. U toho chci být.

Dopsala jsem ráno posední větu, protože večer už jsem si nestihla všechno zapsat, svůj deník jsem teď trošku zanedbávala. Tohle prostředí mě plně zaměstnávalo. Dnes jsem byla v koupelně jako první. Když jsem zrovna procházela kolem Janiny, abych si vybrala něco na sebe, nechtěně jsem střelila očima k monitoru jejího notebooku. Na místě jsem ztuhla. Hledala to samé, co já před pár dny. Neslyšně jsem přišla až k ní.

„Taky ti to nedá spát?“ Nadskočila, jak se mě lekla.

„Jo… žádní vrazi, násilníci, nic co by tomu odpovídalo. Nechápu to.“

„Já vím, už jsem taky hledala, ale nikde nic. Ale vím, co jsem viděla.“

„Já také. Je to hrozně divné.“

„Jo, to jo…“ Odmlčela jsem se.

„Ještě mě napadlo navštívit jednoho starého přítele. Je to indián, zná místní legendy, snad by mi pomohl.“ Tvářila se přitom dost nevrle.

„Jo, to je skvělý nápad. A já na hřbitov nevstoupím dřív, než na to přijdu. Nebo proto, abych na to přišla.“

„To nedělej. Myslím, že jsme měly sakra velké štěstí, že jsme tomu utekly.“

„Rozkaz, mami.“ Hodila po mě další nevrlý pohled a asi chtěla něco namítnout, když ji přerušil další hlas.

„Co nemá Týna dělat?“ Byla to Simča a vypadala podezíravě. Janina rychle sklapla notebook.

„No, neměla by se hlásit na dějepis. Stejně ji nikdy nebavil. Ať zkusí třeba španělštinu,“ řekla Janina a ani se na Simču nepodívala. Najednou ji hrozně moc zaujala její neustlaná postel.

Simča povytáhla obočí. Pokrčila jsem rameny a sešla dolů do kuchyně. Stále nevím, jestli to holkám vůbec máme říkat. Simča by se na nás sice pak zase mohla naštvat, ale stačí, že to vrtá hlavou nám dvěma, ne?

Zadumaně jsem se posadila ke stolu a kousla si do jablka. Holky za chvilku přišly. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. Viky si toho hned všimla a snažila se ze mě vydolovat, co je to se mnou. Usoudila jsem, že teď nemá cenu se tím zabývat a pokusila jsem se vmísit do debaty Simči s Janou o tom, jestli bude vhodný na parkety nějaký koberec, nebo zda nám ty parkety postačí.

Po snídani se mi vůbec nikam nechtělo. Moje lenost se znovu projevila. To se ale nelíbilo ani Simče, ani Viky. Doslova nás vykopaly z domu a donutily nasednout do aut, abychom mohly vyrazit nakoupit nábytek. Renée vypadala, jako když se mnou soucítí.

Dnes řídila Viky. V Seattlu jsme byly za hodinu a vyrazily jsme do prvního obchodu s nábytkem, který jsme uviděly. Nebylo to tu nic moc. Chvilku jsme se jen rozhlížely, než jsme usoudily, že tady to, co hledáme, asi nenajdeme.

Druhý obchod už byl mnohem lepší. Shodly jsme se na tom, že nábytek bude do bíla a se stříbrnými doplňky, aby to pasovalo k barvám pokoje. Nakonec jsem vybrala jednu obrovskou, rohovou, bílou, koženou pohovku a k tomu skleněný stolek, který k ní perfektně pasoval. Ten vybírala Jana. Každá si také vybrala svůj pracovní stůl, abychom měly kde dělat úkoly. Simča si pak vydupala jednu obrovskou skříň, jejíž dveře byly tvořeny zrcadly. Prý je to vkusné a bude to opticky zvětšovat prostor. Jako by ho bylo málo. Spíš jsem ji podezřívala z toho, že se chce parádit pro Edwarda, ale nemohla jsem jí to vyčítat. Sama jsem se chtěla Jakovi líbit, a to ani nevím, jestli se mu vlastně líbím.

Každá si pak vybrala ještě jednu menší skříň, nad kterou se dalo pověsit zrcadlo a na které bylo nahoře dost placu, aby se tam dali položit šperkovnice, šminky a tak. Jo, na tohle jsme ujeté všechny tři. Hlavně na ty doplňky.

Nejhorší bylo vybrat si postel. Každá jsme věděla, co přesně chceme, a bylo těžké sehnat něco podle našeho vkusu. Mezitím už jsme navštívily asi pět krámů a z každého nám měli přivést nějaký ten nábytek zítra dopoledne. Ještě, že nám pomůžou stěhováci. A odpoledne nás vyzvednou kluci. Tedy, já budu vlastně s Jakem sama. Těšila jsem se na zítřek a zároveň byla nervózní.

No, nakonec jsme každá našla svoji vysněnou postel. Jana se Simčou udělaly kompromis a Jana si před svoji postel koupila docela velký bílý koberec. Prostě všechno bylo do bíla, nebo stříbrna.

Viky navrhla odpočinek, a tak jsme vyrazily do restaurace na oběd. Měla jsem už hlad jako vlk, celý den jen někde lítám a to jablko ráno mě moc nezasytilo. Po obědě jsem zaplatila a ještě chvilku jsme jen tak seděly a povídaly si ovšem možném. Potom jsme se rozdělily.

Jana se Simčou šly vybrat nějaké obrazy, plakáty a já nevím co ještě, aby stěny našeho pokoje nebyly tak holé. V umění se vyznaly. Já s Viky jsme zamířily do obchodu s elektronikou. V tom jsme se zase víc vyznaly my dvě. Spolu s Viky jsem vybrala jednu plazmovou a ohromě velkou televizi, hifi věž, DVD přehrávač a všechno ostatní, co jsme potřebovaly, nebo spíž vyžadovaly. Viky si navíc koupila nový notebook, protože ten její poslední dobou nějak stávkoval. Já si zase pořídila nový mobil a Janina si mi nedávno stěžovala, že jí odešla sluchátka, tak jsem jí jedny také vzala. Nevím, jak to dělá, ale dokáže každé zničit. Simča chtěla novou mp4-ku, ale prý si ji raději vybere sama. Tam jsem se nehádala, té bych se do vkusu designu věcí nikdy netrefila. No, prodavačka byla z našeho nákupu nadšená. Ještě, že na našich kreditních kartách bylo takřka nevyčerpatelné jmění. Nikdy jsme nepatřily mezi ty chudé a ani bych si to vlastně nedovedla představit. Asi jsem rozmazlená, ale je to tak. Vyhovovalo mi žít v luxusu.

Nakonec jsme se s holkama sešly v kavárně, každá si objednala něco k pití a zase jsme si chvilku daly pauzu. Viky se Simčou nás pak mermomocí dotáhly ještě do normálních obchodů s oblečení i přes mé a Janiny protesty. Tam nás zahnaly do kabinek a naházely po nás několik kousků oblečení, než si sami zalezly do kabinek vedle nás. Že je to baví! Je ale fakt, že Simča z Viky vždy věděly, co nám bude slušet. Hodnotivým okem jsem se koukala na svůj odraz v zrcadle. Tyhle nové jeany byli tmavé, to triko k nim také. Slušelo mi to a já se rozhodla, že tohle si zítra vezmu na vyjížďku s Jakem. Přece jenom, Forks není tak docela suché město a motorka není zrovna ideální místo na nošení bílých kalhot. Simča to šla všechno zaplatit a my mezitím všechny věci, co jsme si koupily, rovnou odnesly a naskládaly do auta.

Večer jsem byla naprosto grogy. Jen Simča ještě stále sršela energií. Dokonce i Viky byla utahaná, ale pořád na tom nebyla tak hrozně jako já s Janou.

„Tak tímhle se moje plány na navštívení rezervace zhroutily. Týden se ani nepohnu! Natož abych se někde potulovala po rezervaci a hledala jednoho mizerného indiánského puberťáka!“ zamrmlala Jana a vyrazila nahoru. Simča za ní nechápavě hleděla.

„Co je jí? A o kom to vlastně mluvila?“ ptala se.

„Nemám zdání. Už od rána se chová divně.“ Lhala jsem jenom částečně. Vážně nevím, co má s tím klukem za problém. Viky nadzvedla obočí a zhroutila se do křesla.

„Jak mám takhle jít zítra do kina?“ zasténala a masíroval si chodidla.

„Pche, ty jdeš do kina, co teprve já. Bojím se, že zítra už se ani nehnu a to jedu na motokáry! Ani nevím, kdy mě vlastně vyzvedne. A nemám na něj ani číslo.“ V tu ránu Viky vylítla jak čert z krabičky.

„Ježiš, já měla zavolat Emmettovi, jestli to platí, nebo ne! Tak se ho při té příležitosti zeptám.

„Pozdravuj kluky!“ křikla za ní Simča sedla si do křesla místo ní.

„Týno?“

„Hm?“

„Hele, já nejsem slepá, vím, že se něco děje. Něco tebe a Janu trápí. O co jde?“

„No, víš… Částečně máš pravdu, ale nestojí to za řeč. Nerada bych tě zatěžovala svými starostmi, když si teď užíváš života. Navíc, stejně mi v tomhle nemůžeš pomoct, ale děkuju.“

„Dobře… Ale slib mi, že kdyby něco, že mi to povíš.“ Sledovala mě pátravým pohledem.

„Jo, slibuju.“

„Díky,“ usmála se a vyrazila do pokoje. Koukla jsem na hodiny. Bylo teprve devět hodin večer, ale já byla unavená jako kůň, a tak jsem se, jakmile se uvolnila koupelna, rychle osprchovala a zalezla do postele. Byl to náročný den. Dokonce i s tou zastávkou v restauraci a pak kavárně na oddech.

Ráno jsem výjimečně vstala jako první, zamířila do koupelny a pak dolů. Holky ještě spaly. Hrozně jsem se lekla Renée, která vykoukla zpoza lednice, když jsem ji zavřela.

„Slyšela jsem, jak Janina mluví o tom, že se staví v rezervaci… Děje se něco, Týno?“ Proč musí být Renée tak všímavá?

„Ale nic, asi chce navštívit starého kamaráda.“

„Tak to těžko, v rezervaci už nebyla skoro sedm let. A za ním by ani nepáchla.“ Páni, tak dlouho? Ale vždyť nedávno jsem tam s ní byla?!

„Co se stalo, Renée?“ Renée se zamračila.

„Proč se nezeptáš jí?“ Pak urychleně zmizela z dohledu. Fajn, tak si to nech pro sebe! Byla jsem naštvaná. Vydupala jsem schody nahoru, až jsem vzbudila holky. Zasedla jsem k notebooku a snažila se jakkoliv zabavit, než přijdou stěhováci.

Viky už teď byla strašně nervózní z nadcházející schůzky s Emmettem, Simča byla už patrně zvyklá a Jana se snažila zabavit jako já, aby na to nemusela myslet. Přišlo tedy vhod, když postupně přijeli stěhováci ze všech krámů a rozmisťovali nám nábytek do pokoje tak, jak jsme si přikázaly. Jo, komandovat cizí lidi, ta role se mi moc nelíbila. Obzvlášť to, že jsou to vlastně dospělí lidé a já jim poroučím. Když bylo vše rozestavěné a stěhováci odešli, chvilku jsme se kochaly naším novým pokojem. Zítra si tu trochu poklidíme a nastěhujeme si sem věci. Pozítří už budeme spát v tomhle pokoji a náš bývalý se stane pokojem pro hosty, jak si to plánovala Renée.

„Panebože, už jsou tři hodiny! Kluci tu budou za půl hodiny!“ křikla Viky, když se podívala na nové digitální hodiny na stěně. Půl hodiny? To, ne! Pak se strhla opravdová dívčí válka. Dívčí válka o koupelnu, doplňky, věci na sebe. Každá jsme se v tomto omezeném čase snažila ze sebe vykouzlit co nejvíce. A že půl hodiny vážně nebylo moc času. Já tu Viky přetrhnu, dávala jsem si za úkol, když se mi tričko zaseklo o náušnici a nešlo přetáhnout ani dolů, ani nahoru.

V tom zazvonil zvonek. ÁÁÁÁÁÁ.

„Viky, pomoz mi, prosím!“ křikla jsem na Viky, která byla nejblíže. Simča si upravovala make-up a Jana si česala své hooodně dlouhé vlasy, což v takovém časovém presu a při takovém vrabčím hnízdě, co měla na hlavě, moc dobré nebylo. Viky si snažila dopnout kozačky, ale pomohla mi.

„Díky!“ křikla jsem na ní, nazula tenisky, popadla kabelku s peněženkou a doklady, ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a už se řítila ze schodů. Jana v předsíni vzdala snahu o zapletení copu, popadla čelenku a nezula si boty. Simča si poupravovala bundu a usmívala se na svůj odraz v zrcadle. Asi je moc nezajímalo, že kluci stále čekali venku a asi si pomalu začínali myslet, že nejsme doma.

Vzala jsem za kliku a prudce otevřela dveře.

„Ještě moment!“ křikla jsem na Jakea a běžela si zpátky pro bundu. Byl konec léta a byla neskutečná zima. Alespoň počasí kdyby tu bylo jako v Evropě.  Jako u nás v doma. Ach jo, nesnáším bundy.

Konečně jsem se vysoukala ze dveří, mávla na holky a zamířila za Jakem, který už seděl na motorce.

„Ahoj, moc ti to sluší! Na,“ řekl a podával mi helmu. Sám si jednu vzal.

„Díky, jedem?“ ptala jsem se při nandávání helmy a sledovala, jak se holky skládají do aut ke klukům

„Jasně, drž se.“ Křik na mě už přes řvoucí motor. Vytůroval ho a pak se rozjel. A já si myslela, že jezdím rychle! Tohle byla jízda! Chvílemi jel až 180km/h a já vím, že bych měla mít žaludek až v krku, ale ve skutečnosti jsem se nebála. Nějakým zvráceným způsobem jsem se s ním cítila až moc bezpečně. Radši jsem se snažila nemyslet, co by mi na tohle řekla mamka, kdyby mě viděla a co mi řekne René, až přijedeme domů.

Mohlo to být dvacet minut a Jake stavěl u tribun motokrosového závodu. Slezla jsem z jeho motorky a podala mu helmu. Usmívala jsem se, tohle byla naprosto parádní jízda!

„Líbila se ti projížďka?“ ptal se opatrně.

„Jasně,“ zubila jsem se.

„Čekal jsem, že budeš ječet, abych zpomalil.“ Vypadal překvapeně.

„Blázníš? Klidně si mohl jet rychleji, mně rychlá jízda nevadí.“ Spadla mu brada, ale za chvilku svůj výraz zase srovnal. Usmál se na mě, vzal mě za ruku a zamířil k diváckému hledišti pro diváky. Trať nebyla moc dlouhá, ale dost obtížná. Právě když jsme si sedali, závody začaly. Sledovala jsem spolu s Jakem, jak se závodníci předvádějí při smrtelně nebezpečných kouscích a nadšeně tleskala spolu s ostatními, když se někomu něco obzvlášť povedlo. Snažila jsem se nevnímat, že Jake víc než závod pozoruje mě. Jeho výraz byl… fascinovaný? Jo, to chápu, na druhou takovou holku jako já asi nenarazí. Vždy jsem měla ráda spíš klučičí záliby a tak. Jsem exot.

Během závodu jsem si vybrala svého favorita a byla jsem vážně potěšená, když nakonec vyhrál. Nepotřebovala jsem dlouhé rozhovory, abych se bavila, ani nějaký film, to mě nebaví. Tohle bylo něco jiného. Stačilo už mi jen to, že jsem tu byla s ním a sledovala něco opravdu zajímavého a jedinečného, co už se nebude opakovat. Film si pustím na DVD, tohle už se víckrát nezopakuje.

Pomalu jsme mířili k motorce, zase mě držel za ruku a bylo to příjemné. Ale nedělala jsem si falešné naděje, že mě bere jinak než jenom jako kamarádku.

„Tak, kam teď?“

„Nevím, nežiju tu dlouho, nevyznám se tu. Něco navrhni.“

„Chceš někam na večeři?“ Zašklebila jsem se. Tak ani na tohle moc nejsem.

„No… nemám hlad.“ Očividně se mu ulevilo. Pak mě něco napadlo.

„Janina mě jednou vzala na pláž v La Push, nemohli bychom tam zajet? Musí tam být krásný západ slunce.“ Trošku vyjeveně se na mě díval.

„Tak dobře, sedej.“ Zubil se na mě a zase mi podával helmu.

Pláž v rezervaci a západ slunce k tomu, to byla ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla. Nemluvili jsme, jen se procházeli. Stačilo mi to. Ale napadla mě jedna věc.

„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale… jak to, že vlastně nežiješ s lidmi z kmene?“ Zamračil se.

„Nevím. Moje adoptivní matka Esme, mě jednou ve městě našla, byly mi asi dva měsíce, opuštěného. Ujala se mě. Pátrali pak po mé rodině, ale nikoho nenašli a lidi z rezervace mě odmítli, protože moje matka mě pravděpodobně počala s mužem z nepřátelského kmene. To se neodpouští. Tak si mě Cullenovi nechali a já získal tři úžasné bratry a milující rodiče.“

„Aha, promiň, to je mi moc líto.“

„Ne, to je v pořádku, já toho nelituju, jak jsem řekl, mám skvělou rodinu.“ Usmál se na mě a začal se mě vyptávat na moji rodinu, a jak jsme se seznámily s holkama, jak jsme vyrůstaly a odkud vlastně jsme.

„Jsme z České republiky, to je jeden menší stát v Evropě, jestli ti to něco říká.“ Vykulil zase oči.

„Fakt? Vůbec to není poznat na přízvuku. Mluvíš perfektně!“

„No, my jsme půl roku studovaly v Londýně a tady už jsme od začátku prázdnin. Už jsme pochytily místní nářečí.“

„Učenlivé.“ Zase se culil a dál se vyptával. Bohužel čas mi s ním plynul rychleji, než mi bylo milé, a tak, když se setmělo, nasedli jsme znovu na motorku a vyrazili domů.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 9. kapitola: