Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 15. kapitola

02.07.2011 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1780×

15. kapitola

Janina:

Už pár dnů mám lehký spánek, takže mě vzbudily i ty nejtišší věci a pohyby. Jako třeba skoro nepatrné zhoupnutí mé postele. Otevřela jsme oči a viděla Jaspera, jak se opatrně zvedá. Když uviděl, že ho pozoruji, usmál se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Ještě spi, je brzo, ale já už musím jít, kdyby sem přišla tvoje teta…“

„Já vím… tak ve škole, ahoj,“ zašeptala jsem a stejně si ho přitáhla blíž, abych ho mohla políbit. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. Polibek mi opětoval, pak se napřímil a potichu vyrazil z pokoje i se svými bratry. Mávla jsem jim a zašeptala děkuju. Snad to slyšeli…

Otočila jsem se na druhý bok a pokusila se ještě usnout. Povedlo se a já se ponořila do snů, které nedávaly moc smysl. Většinou to byly takové bláznivé spletence všeho možného… Pak to ale přešlo v sen, který už smysl dával.

Seděla jsem na pískovišti a hrála si. Stavěla jsem hrad a malé městečko kolem něho. Byla jsem zase malá. Vzhlédla jsem a zjistila, že to vlastně vůbec není pískoviště. Byla to pláž. Celkově mi to tu něco připomínalo… nemohla jsem si ale vzpomenout co…

V tom zpoza stromu vyšel nějaký kluk. Poznala jsem ho.

„Davide!“ vyjekla jsem, pustila bábovičky a vydala se k němu. Chtěla jsem obejmout svého nejlepšího přítele z dětství, ale on se mi vyhnul. Přímo ode mě uskočil a vydal se k mému hradu. Rozdupal ho. Já se rozbrečela.

„Jsi zlý!“ křikla jsem na něj a on se jen rozesmál. Po tváři mu přejel stín. Najednou vše zčernalo...

Ležela jsem na zemi a nade mnou se skláněl nějaký kluk. Mohlo mu být tak osmnáct. Starostlivě si mě měřil.

„Jani, není ti nic?“

„Co? Ne, nic mi není, kdo jsi? Jak to, že mě znáš?“ zeptala jsem se a pomalu se zvedla. Někoho mi připomínal. Ty rysy v obličeji… David!

Teď jsem to byla já, kdo uskočil.

„Jdi ode mě.“

„No tak, přece už nejsme malí, ne?“

„Hm…“ Podívala jsem se kolem. Tohle už nebyla pláž. Bylo to jiné místo. Naše místo v lese, kde jsme si jako malí hrávali.

„Co tu dělám?“

„Potřebuji s tebou mluvit. Musím tě varovat!“ Už jsem chtěla vyslovit otázku, jak to myslel, když se někde v lese ozvalo příšerné zavití. Bylo hrozně blízko, strašně jsem se lekla. David byl očividně v pohodě. Trochu roztržitý, ale nebál se.

„Musím jít… přijď za mnou.“

„Zbláznil ses? Vždyť jsem tu!“ Ale on už se ztrácel mezi stromy. Lesem zaznělo jedno jediné slovo: prosím…

On nikdy neprosil. Najednou se mi výhled na něj zamlžil. Jakoby se rozvlnil a přes oči mi padla další černá clona.

Trhla jsem sebou a probudila se. Tohle se mi nelíbilo, a nevím proč. Na Davida jsem už málem zapomněla… tenhle sen… vše mi připomněl… naše přátelství… pak jsme se začali nenávidět. Když jsem sem přijela po pár letech znovu, začali jsme spolu dokonce chodit a zasmáli se spolu věcem, pro které jsme se rozhádali. Ale moc nám to neklapalo. Naposledy jsem ho viděla asi ve dvanácti. Od té doby se na něj snažím - pokud možno - zapomenout. Celkem slušně se mi to dařilo, ale poslední dobou…

Ten sen se mi zkrátka nelíbil. Už delší dobu jsem přemýšlela, že za ním zase zajdu, ale nikdy jsem to vlastně nechtěla uskutečnit. Jo, on jako indián a místní zná všechny pověsti, legendy a mýty týkající se tohohle místa, což by mi mohlo pomoct v hledání toho, co se stalo před týdnem na tom hřbitově, nebo dokonce dnes v noci u nás doma.

To nebyly halucinace, to mi nikdo nenamluví. Halucinace většinou nemluví a také je většinou neslyší větší skupina lidí… ale proč se proboha neprobudila teta se strejdou?!

Otřásla jsem se, celé mi to tu nahánělo strach, ale přesto jsem byla odhodlaná té záhadě přijít na kloub. A já to zvládnu. I za cenu toho, že si budu muset promluvit s Davidem. Ten sen mi přišel podivně živý, i když je to blbost… ale on nikdy nikoho neprosil… věděla jsem, že musím v co nejbližší době vyrazit do rezervace. Sama, nebo s holkami.

Podívala jsem se na budík, bylo ještě brzy, ale spát už jsem nemohla, tak jsem vylezla z postele a šla se vysprchovat. Nikde ani náznaky nočního běsu…

Když jsem vylézala ze sprchy, podívala jsem se do zrcadla, abych zjistila, jak po té hororové noci vypadám. Určitě příšerně.

Jen co jsem se podívala do zrcadla, vykřikla jsem a rychle se rozhlédla kolem. Nikdo tu nebyl, ale vždyť ještě před tím to tam nebylo…

Můj křik přilákal holky, které sem přiběhly, Simča a Týna opět s pálkou v ruce. Když mě tu uviděly stát jen v osušce, odechly si.

„Jani… my se tak lekly, že se ti něco stalo, proč jsi křičela?“ Nebyla jsem schopná odpovědět, místo toho jsem jen roztřesenou rukou ukázala na zrcadlo. Holky zalapaly po dechu a Viky nahlas přečetla nápis, co tam někdo napsal úhledným písmem: „Nechte Culleny na pokoji!“

„To ty?“ zeptala se Týna s nadějí v hlase.

„Ne, blázníš? Navíc, já nemám tak úhledné písmo… žádná z nás… A když jsem lezla do sprchy, ještě to tu nebylo.“

„To se mi nelíbí. Měly bychom to říct klukům, třeba by nám pomohli zjistit, co se to tu děje,“ přemýšlela Viky nahlas a uhnula Simče, která mezitím odběhla pro digitální foťák a nafotila si to.

„Já nevím, už takhle je dost otravujeme.“

„Holky, já asi vím, kdo za tím je. Sice nevím, jak se dostaly dovnitř, nebo jak to sem tak rychle napsaly a zase zmizely, ale podle mě to má na svědomí Jessica a ty tři. Včera nám řekly něco podobného. Řekly, že nás od sebe nějak dostanou, možná si myslí, že nás vystraší… Ale my se nedáme. Půjdeme do školy, jakoby se nic nestalo. Hlavně na sobě nedejte vůbec nic znát,“ řekla Simča a já přikývla. Dávalo to totiž  smysl.

„Fajn,“ souhlasily Viky s Týnou. Než holky vyšly z místnosti, chopila jsem se šance.

„Jenže, mně se tu stejně něco nezdá… mám tu jednoho kamaráda. Je místní – indián, zná zdejší pověry. Ráda bych se ho na pár věcí zeptala. Třeba by nám mohl něco objasnit, nemyslíte?“

„Jo, to je fakt,“ uvažovala znovu Viky.

„Sjely byste se mnou tedy v sobotu do La Push?“

„Jo, jasně.“ Holky se usmály a vypochodovaly z koupelny. Já si oddechla, že se s ním nebudu muset vidět o samotě, oblékla se a uvolnila koupelnu Týně. V pokoji jsem se ještě namalovala, vzala batoh a pomalu vyrazila do kuchyně na snídani. Za chvilku se připojily i holky a Charlie s Renée.

„Tak co budete dělat o víkendu, holky?“ zeptala se teta a přeměřila si nás pohledem.

„Pojedeme do La Push.“ Tak v té chvíli bych Viky nejraději uškrtila, to si nemohla vymyslet něco jiného?!

„I ty, Jani?“ Přikývla jsem.

„Co ta změna? Ty tam najednou chceš jet? Já myslela, že La Push je pro tebe uzavřená záležitost.“

Všechny oči u stolu se stočily na mě. Svezla jsem se na židli trošku níž.

„No… řekněme, že odpouštět je božské… srovnala jsem si to v hlavě. Chci ho zase vidět. Vždyť už je to pár let… určitě si na mě už ani nevzpomene.“

„Jak myslíš,“ řekla, vzala talíř a vzdálila se.

Holky se na mě podívaly. Sklopila jsem pohled a začala jsem se nimrat ve vločkách a modlila se, ať už konečně vyjedeme do školy. Řídila Simča a protože jezdila skoro vždy hodně rychle, byly jsme u školy za chvilku.

Jakmile jsme zastavily, už u našeho auta byli kluci. Většina starostí ze mě spadla ve chvíli, kdy jsem se ocitla v Jazzově náručí. Jakoby je zahnal někam pryč a já si je během jeho přítomnosti nepřipouštěla. Bylo mi s ním víc, než dobře.

Ruku v ruce jsme se vydali na první hodinu. Slíbil mi, že pro mě po hodině přijde.

„To nestihneš, máš historii, to je na druhém konci areálu, jen dojít sem trvá skoro celou přestávku. Nechci, abys kvůli mně přišel pozdě na hodinu.“

„Prostě tady, budu, ano?“ zasmál se a políbil mě. Tím zahnal i mé protesty a já se trošku omámená vydala do učebny, abych snášela obdivné, závistivé, nebo vražedné pohledy od holek. Dokonce i pár toužebných od kluků. Myslím, že si k nám nic netroufli jen z toho důvodu, že chodíme s kluky. Báli se jich.

Popravdě řečeno se jim ani moc nedivím. Na první pohled totiž nepůsobí kdovíjak přátelsky, ale ve skutečnosti jsou úplně jiní. Jenže to zjistí jen ten, kdo je blíž pozná, jako třeba my čtyři. Jediné, co mě trošku deptalo, bylo, že Jasper a vůbec všichni čtyři vypadají jako modelové, co by mohli jít na přední stránky časopisů. Oproti Jasperovi jsem byla šedá myš, i když normální člověk, co je neznal, by si to o mně nikdy ani nepomyslel. U nás doma jsme s holkami všechny čtyři platily za královny školy. Ale stejně…

Bála jsem se toho, že ho jednou omrzím. Vždyť je mi teprve patnáct, jemu je osmnáct. Mohl by si najít mnohem starší holku než já, co by byla svolnější než já. Nebo mnohem hezčí holku. Ale zatím měl oči jen pro mě a tvrdil mi, že mě miluje. Nechala jsem se tou představou ukolébat a v klidu prožila zbytek hodiny.

Když zazvonilo, byla jsem trochu otrávená z toho, že tu na něj budu muset pár minut čekat. Vyšla jsem na chodbu a nekoukala na cestu. Do někoho jsem narazila. Do někoho hodně tvrdého a studené.

„Opatrně, lásko, mohla by sis ublížit,“ zašeptal Jazz a já otevřela a zase zavřela pusu. Jak se sem tak rychle dostal? To musel vyrazit už před začátkem hodiny, který učitel by ho pustil?!

„Jsem v pohodě…“ Zvědavě se na mě podíval, vzal mě za ruku a vyrazil mě doprovodit na další hodinu. Celý zbytek dne ubíhal v podobném duchu. Občas jsme o přestávce nebo na hodině potkali holky. Týnu a Simču zavěšené do Edwarda a Jaka a Viky, jak se loudá po chodbách s Emmettem v patách, jako s věrným pejskem.

Taky nechápu, na co ti dva ještě čekají, hrozně moc se k sobě hodí. Problém je, že Viky dělá, jak ji přítomnost Emmetta otravuje, ale myslím, že je tomu právě naopak a těší ji, jak si ji dobírá. Hlavně, když mu to může nějak oplatit. Snad jim to vyjde.

Potkali jsme je zrovna, když jsme šli na oběd. Emmett to nevydržel a zeptal se: „Tak co, jste v pohodě? Nestalo se už nic potom, co jsme odešli?“ Vrhla jsem rychlý pohled po Viky, ta skoro neznatelně zavrtěla hlavou.

„Ne, nic, všechno v pohodě,“ řekla místo mě, protože uměla lhát lépe než já. Nevypadal dvakrát přesvědčeně.

„Kdyby se to opakovalo, okamžitě nám dejte vědět, přijedeme,“ slíbil Jazz.

„Snad to nebude nutné,“ zadoufala jsem a pomyslela na sobotní výlet do La Push.

Právě jsme vcházeli do jídelny, když se po nás zase stočily všechny pohledy. Už jsem si na to začala docela zvykat a naučila se to nevnímat.

Došli jsme si pro jídlo a přisedli si ke stolu, kde už byla Simča, Týna, Edward a Jake. Jake do sebe házel jídlo neuvěřitelnou rychlostí, Edward se v jídle jen tak nimral. Jasper s Emmettem se k němu přidali.

„Tak, co podnikneme o víkendu?“ zeptal se Emm.

„Vždyť je teprve úterý, víkend je ještě daleko,“ namítla Týna.

„Ale plány mít můžeme, ne?“ trval si na svém Emm a Viky se málem utopila studenou kávou z jeho obličeje, který přitom  předvedl.

„V kině nic není… možná byste se mohly přijet taky podívat vy k nám. My už u vás byli několikrát,“ navrhl Jake.

Podívala jsem se po holkách. Očividně byly zrovna tak zvědavé jako já, jak to u kluků doma vypadá.

„Tak jo!“ vyhrkly jsme naráz a zasmály se tomu.

„Dobře, v sobotu po obědě pro vás zajedeme.“

„V sobotu to nepůjde,“ řekl Simča a ukousla si bagety.

„Proč?“ Edward byl taky zvědavý.

„Jedeme na pláž, do La Push. Za Janiným známým,“ vysvětlila Viky.

„Do La Push?!“ vyhrkli všichni čtyři a Jake se málem udusil. Emmett ho musel bouchnout do zad, aby popadl dech.

„Jo… nevěděli jsme o tom, šlo by to v neděli?“ optala jsem se.

„No… a vážně tam musíte jet?“ zeptal se Jazz, v očích výraz, jakoby mě snad ani nikam pustit nechtěl.

„Musíme. Je to domluvené.“ Malá lež nevadí, ne?

„Dobře,“ řekl potichu, „tak tedy v neděli.“ Usmála jsem se na něj a dojedla zbytek oběda. Když zazvonilo, kluci zase odnášeli skoro plné tácy. Copak drží dietu?! Vždyť to ani jeden nepotřebují… a jídlo je tu víc, než slušné. Musí umírat hlady, tak proč nejedí?

Podobné úvahy mi vířily hlavou ještě chvíli poté, co jsme dorazily s Viky na hodinu trigonometrie, kde jsem se musela soustředit, protože jsme psali test. Pár příkladů bylo snadných, ty další pak už moc ne. No, snad to bude alespoň dvojka. Myslím, že kdybych se hodně zhoršila, mamka by pro mě poslala, ať se okamžitě vrátím domů a studuju tam. A to nemůžu dopustit, takže jsem se vážně snažila.

Po trigonometrii už jsme měly jen občanku a hurá domů. Tam jsem se asi půl hodiny odhodlávala k tomu Davidovi zavolat a oznámit mu tak sobotní přepadovku. Měla jsem ještě jeho staré číslo a docela doufala, že má nové.

Holky seděly naproti mně a poslouchaly, jelikož jsem to dala do repráků. Bohužel, na třetí zazvoněné to vzal.

„Halo?“ ozvalo se.

„Ahoj, Davide… to jsem já, Janina. Vzpomínáš?“

„Jani?! To seš fakt ty? Já tě po hlase nepoznal! Copak, zastesklo se ti po mně?“ Hm, tak je to pořád stejný vůl, ale kvůli tomu, aby mi cokoliv řekl, jsem potřebovala, aby byl v dobré náladě.

„Popravdě, trochu ano… Už pár týdnů jsem zase v Americe, tak jsem si řekla, že bych tě mohla skočit navštívit, ale chtěla jsem se napřed ohlásit, abych tam nejela zbytečně, nebo tak.“

„Jo, jasně. Rád tě uvidím, kolik je to?“

„Už pár let… asi tři roky.“

„Jo, utíká to rychle. Tak kdy přijedeš, zlato?“ Potlačila jsem pár nadávek kvůli tomu oslovení.

„Šlo by to v sobotu?“

„Jo, to bude skvělé. S kluky chystáme táborák, bude sranda.“

„Kdo všechno tam bude?“

„Normálka, naše parta – Embry, Quil, Paul, Jared, Seth a Leah. Takže můžete pokecat i o holčičích věcech.“

„Jasně… a vadilo by, když nepřijedu sama? Jsem tu s kamarádkami a chtěla jsem jim ukázat La Push.“

„Ne, vůbec. Čím víc koček, tím líp,“ zasmál se do telefonu a já zaskřípala zuby.

„Fajn, tak v kolik tam máme být?“

„Okolo třetí začínáme, takže tak na tu třetí.“

„Fajn, budeme se těšit.“

„Já taky, bylo super tě zase slyšet, zlato.“

„Hm… tak ahoj.“

„Čau.“

Zavěsila jsem a hodila mobil do kouta. Ten David ze snu se mi líbil víc. Tohle bylo bohužel pořád takový pako, jaký jsem si pamatovala.

Podívala jsem se na holky a viděla ty otazníky v očích. Povzdechla jsem si a radši začala sama všechno vysvětlovat, než poslouchat ten příval otázek.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 15. kapitola: