Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 11. kapitola

07.04.2011 (19:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2276×

11. kapitola

Jana:

Čas vedle kluků plyne jako voda. Než jsem se nadála, týden končí a začíná víkend. Poslední víkend před nástupem na střední. Možná to bylo i tím nespočtem akcí tenhle týden, ale už je sobota. Kluci, podle toho, co Simča říkala, chystají nějakou akci. Edward jí toho samozřejmě poví mnohem víc, než ostatní nám, protože už spolu oficiálně chodí. A myslím, že termín chodí není tak úplně přesný. Jsou jako jeden, ani se od sebe nehnou a ty zamilované pohledy!

Viky s Emmettem jsou takový smíškové, je vidět, že se vzájemně sami sobě líbí, ale oba se zdráhají udělat ten první krok. Viky, protože nechce být zklamaná jako naposledy. U Emmetta, to si netroufnu odhadovat, ale stejně mám pocit, že za tou maskou šaška se schovává pořádně citlivý a milý kluk. Škoda, že ho někdy nevytáhne na povrch.

Týna a Jacob, tam si už tuplem nejsem jistá. Když jsme byli v zábavním parku, oni tam s námi nebyli, tak tam si vůbec netroufnu odhadovat, ale zatím se chovají spíš jako přátelé. I slepý by poznal, že Týna by chtěla víc, ale sama nic nezkusí. Jak to cítí Jacob, to nevím.

No a já a Jazz? Nějak netuším, je to mezi námi takové… divoké, nebo jak to říct. Nedokážu to pojmenovat. Někdy mě obejme, v tom domě hrůzy mě dokonce vzal kole pasu a za ruku, abych se tak moc nebála, ale zatím nic víc. Mučí mě to, nevím, co si o tom mám myslet. Jestli se mu líbím, tak proč se tak zdráhá? A pokud se mu nelíbím a chce jen přátelství, proč mi dává naději, že by se z toho mohlo proklubat i něco víc? Touhle otázkou už se zabývám hodně dlouho… ale asi bych měla být vůbec vděčná, že se se mnou baví. Tady ve Forks je spousta krásných, straších holek, co mu můžou dát mnohem víc než já, a přesto svůj volný čas tráví se mnou. Jak říkám, nechápu ho…

Simča mi luskla prsty před nevnímajícíma očima. Rychle jsem zamkla deník, schovala ho pod polštář a podívala se na ni, nandávajíc si zase náhrdelník.

„Děje se něco?“

„Jo, už deset minut tu na tebe mluvím. A ty nereaguješ!“ Omluvně jsem se na ni usmála a vstala se obléct - konečně, dnes jsem měla náladu strávit celý den jenom v posteli, ale to by mě holky nenechaly.

„Tak, co jsi potřebovala?“

„Já nic, Renée chce, aby jsi s ní jela nakupovat.“ Nedůvěřivě jsem se na ni koukla.

„Jenom já?“

„Jo, jen ty,“ řekla a ušklíbla se. Povzdychla jsem si, to není jen tak. To bude výslech. Otočila jsem se po našem novém pokoji a zamířila ke skříni, kde jsem si vybrala něco vhodného na sebe. Pak jsem sešla dolů, kde už čekala Renée. Viky se na mě soucitně podívala a zmizela v kuchyni, kde už toho v ledničce zjevně moc nezbývalo.

Moje tušení se potvrdilo. Ne hned, ale jakmile jsme byly v supermarketu, teta se začala vyptávat.

„Tak co vy a kluci?“ Nasadila jsem nevinný úsměv.

„Co by?“

„Poslední dobou jsou u nás častěji, než je na kamarády zdrávo.“ Úsměv mi zamrzl na rtech.

„No, Simča s Edwardem chodí a on bere bráchy s sebou.“

„A oni berou zase s sebou vás?“ Nadzvedla obočí.

„No, asi jo. Mají sedět doma, nebo se vyrazit někam bavit? Při té příležitosti nás vzali s sebou.“

Nějak mi to její vyptávání začalo vadit. Nevím proč, ale nechtěla jsem se na tohle téma moc bavit. S nikým kromě holek.

„Hm… a co ty a ten blondýn?“

„Jasper?“

„Ano, Jasper. Promiň, že se tak vyptávám, ale jsem jen chorobně zvědavá.“ Ty ne, ale máma, pomyslela jsem si.

„No, jsme přátelé.“

„Opravdu? Někdy to tak nevypadá.“

„Opravdu, teto!“

„Dobře, dobře, tak promiň.“ Snad už je to konec výslechu.

„Stejně, mně se na nich něco nezdá. Promiň mi to, ale moc se mi nelíbí, když s nimi někam chodíte. Oni se tu v životě s nikým nebavili, pak přijdete vy čtyřy a… “ Nedořekla, jen se mi zadívala do očí. Cože? Oni se tu s nikým nikdy nebavili? Blbost! Kluci jsou fajn a rádi se baví, nebo tak na mě alespoň působí. Neodpověděla jsem jí, nevěděla jsem co.

„Slyšela jsem, že se chystáš do La Push.“ Pokračovala ve výslechu. Cože? Ne, to ne, tohle neměla slyšet! Rychle - úprk.

„Ehm, teto, já ještě zajdu pro nějaké pečivo, ano?“ Nečekala jsem a jako raketa vystřelila z uličky se sýry a vydala se pro nějaké pečivo - jen jako záminku. Uf, to bylo o fous. Proto se tak vyptává, no ne. Ale to mě taky mohlo napadnout. Ale ještě, že mi to připomněla. Zapomněla jsem na to jako na smrt…

Když jsem tak procházela se sklopenou hlavou plnou starostí, narazila jsem do něčeho tvrdého a horkého. Oprava, do někoho tvrdého a horkého, to něco by nemělo nohy. Nad hlavou se mi ozval známý smích.

Byl to Jacob. Když jsem sbírala ze země krabice vloček, hezky česky jsem si u toho zanadávala. Jacob na mě trošku vyjeveně koukal.

„Co to bylo?“

Nebylo těžké se zase přeorientovat na češtinu, když jsem měla náladu pod psa. Měla spoustu nadávek, které mi v angličtině dost chyběly. Ale zpět na angličtinu to bylo horší. Fajn, jak to říkala učitelka? Jo, počítat do deseti. Jedna, dva…

„Pár vybraných českých nadávek.“

„Zabloudila jsi?“

„Ehm, ani ne. Nedávala jsem pozor, promiň, jdu pro pečivo.“

„Aha, já vlastně taky. Kde máš holky?“ Nadějně se kouknul za mě, jestli neuvidí Týnu.

„Doma. A ty bráchy?“

„Nakupovat se jim nechtělo. Tak jsem tu sám.“ Zazubil se na mě, když jsme vybírali ty nejlépe vypadající rohlíky a chléb.

„Aha, nenapadlo by mě, že u vás budeš nákupy obstarávat zrovna ty.“ Ta představa mi neseděla, ale upřímně, nedovedla jsem si představit ani jednoho z nich v normálním obchodě.

„Mě to ohledně tebe taky nenapadlo.“

„Já jsem tu z donucení.“ Zpoza rohu právě vyšla Renée.

„Aha, asi chápu. Co jsi provedla?“

„Vlastně nic.“ Teta nás došla a nasadila falešný úsměv. Proč jí, proboha, kluci tak vadí?

„Ahoj, ráda tě zase vidím.“

„Jake,“ špitla jsem tak tiše, aby mě mohla slyšet jen ona. Na jména nebyla expert, nikdy si je nepamatovala. Jake - jako kdyby nás slyšel - se ušklíbl. Ale on nás nemohl slyšet, možná si jen na něco legračního vzpomněl.

„Nakupování zbylo na tebe, Jaku?“

„Jo, bráchové se ulejvaj. Rád jsem vás zase viděl, Renée,“ řekl, mrkl na mě a zmizel za regálem. No bezva, fakt díky Jaku, nechat mě tady samotnou s touhle komisařkou. Ale na druhou stranu, nemohl tušit, že jsme se ještě před chvilkou bavily o nich a že je mi to nepříjemné. Zvolila jsem tak druhou únikovou strategii.

„Ehm, teto, potřebuju ještě do drogérie - pro nějaký šampón, uvidíme se u pokladny!“ Srabe – nadávala jsem si cestou, ale pořád lepší, než čelit věčným otázkám a dotazům tety. Tentokrát jsem dávala pozor a málem jsem dostala infarkt, když jsem se stejně srazila s někým, kdo vyšel zpoza rohu. Opět Jake, ale tentokrát jsme se nemohli vidět ani jeden.

„Dneska mám na tebe nějak štěstí,“ pronesla jsem ironicky a třela si už po druhé natlučenou ruku a hlavu. To bude boule!

„Jaj, promiň. Bolí tě to?“

„Nejsem z porcelánu!“ odsekla jsem. Chvilku sledoval můj napučený výraz a pak se začal smát a já se k němu přidala.

„Hele, mám nápad, co kdybychom vás s bráškama dneska vyzvedli a jeli konečně do toho kina?“ ptal se Jake a radši se mi klidil z cesty, když jsem chtěla kolem něj projít.

„Jo, klidně. Ale co ta změna? Já myslela, že kino není nic pro tebe.“

„Našel jsem film, co mě bavit bude.“ Křenil se a mně unikala pointa, ale radši jsem to nechala být a sáhla po jahodovém šampónu.

„Tak fajn, řeknu holkám. V kolik nás vyzvednete?“

„V sedm, od osmi to je.“

„Stihneme to?“ Byla jsem zaskočená. Za hoďku do Port Angeles, ještě koupit lístky a stihnout začátek filmu? Nemožné.

„Při Emmettovo způsobu jízdy? Jo, stihneme.“

„Dobře, řeknu o tom holkám, ale už musím, jinak mě teta zabije. Tak zatím ahoj, Jaku.“

„Čau, Jani.“

Bože, snad už na něj do večera nenatrefím, modlila jsem se a ulevilo se mi, až když jsem úspěšně došla k pokladně. Renée už tam čekala, a pak jsme se konečně vydaly domů. Aby nemohla mluvit, pustila jsem hodně nahlas rádio, takže i kdyby chtěla, musela by hodně nahlas křičet, abych vůbec něco slyšela. Naštěstí už nic vědět nechtěla.

Až doma jsem si úplně oddechla, vběhla do pokoje, kde jsem se svalila na postel a dala si polštář přes hlavu. Příště už s ní nikam nejdu.

Po chvilce mi polštář zmizel z obličeje a na mě se koukaly tři další zvědavé tváře.

„Co to mělo znamenat?“ ptala se Týna.

„To byl výslech. Co máme s kluky a že se jí moc nelíbí, a tak. Mám toho plný kecky. Už nikdy nepůjdu nakupovat. Ne s ní!“ vrčela jsem a postavila se před zrcadlo, abych se odšperkovala a odlíčila. Byl akorát čas oběda, tak jsem vyrazila dolů, popadla plátek pizzy, kterou si některá z holek musela vydupat, a posadila s k televizi. Znuděně jsem přepínala kanály – nikde nic nedávali. Nakonec jsem našla program, kde běžel nový díl upířích deníků. Nadšeně jsem ho tam nechala a sledovala.

Miluju tenhle seriál a upíry obecně. Doma jsme se na něj vždy s holkami dívaly - všechny ten seriál zbožňujeme…

Škoda, že upíři neexistují. Zaměřila jsem se na Damona, který se právě odmítl vyspat s Katherin, a zamyslela se nad ním. Vždy se mi strašně líbil, připadalo mi, že hezčí chlap na světě snad neexistuje. Co znám Cullenovi, musela jsem svůj posudek poněkud přehodnotit. Damon se nemohl nikomu z Cullenů rovnat, ale stejně to byl fešák a já jeho postavu přímo zbožňovala. Co na tom, že je ten zlý? Že zabíjel lidi? Kvůli Eleně, do které se zamiloval, se začal chovat více méně správně a na tom záleží. Minulost je minulost, tu nikdo nezmění. Budoucnost je to, pro co žijeme.

Vždy jsem toužila být Elenou a mít někoho, kdo by mě tak moc miloval, jako Stefan a Damon ji. Tedy, stačil by mi jeden, ale prostě mít někoho takového, kdo by mě bral takovou, jaká jsem a nesnažil by se mě změnit. Kdo by mě chápal.

Ani holky nikdy tak docela úplně nechápaly moje myšlenkové pochody, a to jsme stejně staré a nejlepší kamarádky k tomu. Někoho takového bych potřebovala, pak bych mu byla ochotná skousnout i to, že byl špatný. Třeba by se kvůli mně také změnil. Ale to je jen mé nesmyslné fantazírování nad upíry, kteří neexistují. Nemá cenu se tím zabývat, stejně mě nikdy nic podobného nepotká.

Za snění mě vytrhla Viky.

„Jani, sedíš tu už tři a půl hodiny, co se děje?“ Zděšeně jsem se podívala na hodiny. Bylo půl páté. Bože!

Už jsem běžela do pokoje, dneska musím vypadat co nejlépe! Zapadla jsem do koupelny a poslouchala na jedno ucho debatu holek o mém duševním zdraví.

„Co jí je?“ ptala se vyděšeně Simča.

„Nevím. Seděla v obýváku a když jsem se zmínila, kolik je hodin, vystřelila nahoru,“ vyprávěla Viky.

„Dnes se chová nějak divně…“ přisadila si Týna.

„Takhle by ji kluci vidět neměli,“ konstatovala Simča. No jo! Já pitomá jsem to holkám neřekla. Zase hezky rychle jsem vylítla z koupeny.

„Kluci tu budou v sedm, dělejte! Jede se do kina!“ křikla jsme po nich, popadla šminky a šla k zrcadlu.

„Cože? Vždyť nám nevolali! Nebo tobě Jasper ano?“ Úsměv mi zase zmrzl na rtech.

„Ne, ale v obchodě jsem potkala… no spíš jsem dvakrát narazila do Jacoba a on nás jménem svým i kluků pozval dneska večer do kina.“

„I mě? Jacob? Jsi si jistá, Jani?“ Týna nevypadla přesvědčeně. Asi se dneska chovám šíleně, já vím.

„Jo jsem, ještě mám po té srážce s ním pěknou modřinu na ruce. Dělejte, máme jen hoďku a půl a jak je znám, zase tu budou nejmíň čtvrt hoďky předem.“

To už se všechny pohnuly a konečně mi snad uvěřily. Bezva, teď je ze mě nedůvěryhodná osoba, ale co.

Měly jsme to akorát, protože Renée nám ještě vnutila večeři. Tentokrát, když kluci zazvonili, mohly jsme rovnou jít. A tentokrát jsme nejeli Emmovým Jeepem, ale Edwardovým Volvem, Jasperovým Lamborginim a Jake si prý vydupal motorku, z čehož byla Týna velice nadšená. Méně nadšený Emmett se nasoukal do Volva k Edwardovi a jenom já s Jasperem do jeho auta. Musela jsem nechat, že auto to bylo nádherné. Jazz měl velmi dobrý vkus.

„Páni… úžasné auto.“ Zazubil se na mě.

„Díky. Rád s ním jezdím, ale nerad se vytahuju před ostatními.“

„Jo, to znám… to je hrozné.“ Otřásla jsem se nad vzpomínkou na naši osobní limuzínu s řidičem a radši ji vyhnala z hlavy. Jazz mě zvědavě pozoroval. No co? To jsem dnes vážně tak mimo?

Radši jsem se pohodlně usadila do kožených sedadel a sledovala, jak nasedá. Měl tak ladné pohyby… strašně hezky se na něj koukalo. Než si však stačil mého zírání všimnout, uhnula jsem pohledem, zaměřila se na kabelku a ještě jednou se ujistila, že mám všechny doklady a tak. Mezitím už Jazz nastartoval a jel. Nedívat se na tachometr jsem byla poučená už od jeho bratra Emmetta, stačilo mi vidět přírodu ubíhat kolem nás jako rozmazanou šmouhu. Mělo logiku, že i tak jsem se s ním cítila bezpečně? I když dnes má máloco logiku.

Jasper pustil topení, že za chvilku bylo v autě takové teplo, abych si mohla sundat kabátek. Zvědavě se po mně podíval, přímo na mně visel očima. Právě teď bych byla radši, kdyby jimi visel na silnici.

„Řekl jsem ti vůbec, jak moc ti to dnes sluší?“ Cítila jsem, jak se mi červeň hrne do tváří. Paráda.

„Díky.“ Víc jsem ze sebe nedostala, ale na tváři jsem pocítila úsměv. Nějak samovolně mi koutky vyjely nahoru.

Cesta autem s Jazzem utíkala až moc rychle. Za chvilku jsme stavěli před kinem. Dneska jsem asi buď moc všímavá, nebo mám halucinace, ale zaznamenala jsem zvědavé, nebo povzbuzující pohledy od jeho bratrů, směřující k Jazzovi. Fajn, to chce klid. Už mi hrabe.

Edwardovi začaly cukat koutky a já nechápala proč, Simča nic zábavného neřekla. No, nemá cenu to řešit, jsem cvok. To je nad slunce jasné.

Potěšilo mě, když mě Jasper vzal za ruku a když jsme kupovali lístky, mohli jsme dost dobře vypadat jako pár, i když to tak není, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak, byla jsem v sedmém nebi.

Co jsem zjistila trošku se zděšením, že to byly dvojsedačky, a ještě ke všemu, že jdeme na nějaký horor. Bezva, nic lepšího jsem si nemohla přát. Ale co jsem taky mohla čekat, když film vybíral Jacob? Nejsem sice tak ustrašená, ale nesnáším lekavé scény, z těch jsem někdy na prášky, a to by bylo něco, takhle se tady totálně ztrapnit před kluky, před Jazzem. Simča po mně střelila pohledem. Nesnášela horory stejně jako já, ještě se vzpamatovávala z toho posledního, na který ji Edward vzal. Ale podle ní to mělo i své světlé stránky, takže kdo ví?

Pohodlně jsem se usadila, trošku se napila coly a sledovala Týnu, která byla z nadcházejícího filmu nadšená. Milovala horory, to byly jediné filmy, které byla ochotna skousnout. Aspoň někdo se bude bavit, protože Viky to bylo celkem jedno.

U reklam předcházejícím filmu jsme se museli všichni smát, někdy to bylo opravdu směšné. Pak pár ukázek filmů, co půjdou do kina. Z nich jsem si vytipovala asi dva, které bych ještě ráda viděla, když horor konečně začal. Marně jsem se snažila pochytit děj, ale bylo tam víc zabíjení a krve než jakéhokoliv děje. A hodně lekavých scén. Jediné, co jsem z toho pochopila, bylo, že ten film je o válce. Válce upírů s vlkodlaky.

Při lekavých scénách jsem s sebou vždy trhla, ale držela jsem se, nevykřikla jsem. Simča kňourala Edwardovi do košile a ten se smál. Týna si to s Jacobem hodně užívali a Viky film asi tolik nezaujal, takže si spíš v příšeří nepozorována prohlížela Emmetta. Věděla jsem to jen proto, že seděla hned vedle mě.

Když jsem s sebou po několikáté trhla, vzal mě Jazz povzbudivě za ruku a přitáhl si mě blíž, takže jsem se mu hlavou opírala o rameno. Hm, nakonec ten film nebude tak strašný. Jazz byl - zdá se - naprosto v pohodě a někdy, nemohla bych na to přísahat, ale zdálo se mi, jakoby se u některých scén hihňal. Dost potichu, ale smál se.

Když jsem o něj byla opřená, nějak jsem se během chvilky dokázala uklidnit a v klidu sledovat film. Už mě nebavil. Bála jsem se, že bych mohla usnout, ale nakonec jsem usoudila, že asi těžko, protože i když mi v jeho objetí bylo velmi příjemně, nebylo to tak docela pohodlné. Zdál se mi strašně ztuhlý, tvrdý. A panebože, studil i přes tu košili!

Film najednou skončil a já ani nepostřehla, jak dopadl, vážně jsem byla dnes dost mimo. Vyhodila jsem colu, omluvila se s holkami klukům a vyrazila na toaletu.

„Líbil se vám film?“ vyzvídala nadšená Týna v umývárně, upravujíc si vlasy.

„Ehm… já jsem ho nějak moc nevnímala. Ani nevím, jak vlastně dopadl,“ řekla poněkud znuděně Viky.

„Nápodobně,“ přidala se Simča a já přikývla. Týna jen nechápavě zakroutila hlavou. No jo, já asi nikdy maniak do hororů nebudu!

Vyšly jsem z toalet a zamířily za kluky.

„Takže jedeme domů? Nechcete na hodně pozdní večeři?“ ptal se Edward. Zakroutila jsem hlavou, pořád jsem  byla plná od tetiny večeře, bohatě mi stačila. Holky zakroutily hlavou ve stejnou dobu jako já a všechny jsme se tomu pak společně zasmály.

„Tak fajn, jede se domů, stejně už je skoro jedenáct hodin,“ zhodnotila to Viky a my se pomalu vydaly na parkoviště. Nějak se mi odtud nechtělo, ale další skoro hodina strávená jen v Jazzově přítomnosti mě „ukecala“ k tomu, abych do toho auta nasedla.

„Příště musíme pozvat někam my vás, není fér, když za nás vše platíte,“ obvinila jsem ho, když už jsme pár minut mlčky jeli.

„To sotva, vy za nás nebude teplatit,“ blýsknul po mně oslnivým úsměvem a já měla co dělat, abych sebrala myšlenky a slova na protest.

„Aspoň jednou, nemůžete za nás tolik utrácet!“

„To je minimum. Navíc za vás utrácíme rádi,“ usmíval se a já sklopila pohled.

„Stejně se nám to jednou povede,“ zamumlala jsem si pro sebe a podívala se stranou, abych se nemusela dívat na jeho tichý záchvat smíchu. Měla jsem totiž dojem, že to stejně nepřeslechl.

„Líbil se ti film?“ zeptal se po chvilce.

„No… horory moc v lásce nemám, ale když ho vidím s lidmi, které mám ráda -“

„Mě máš taky ráda?“ přerušil mě a já zčervenala. Zase. Co říct?!

„No… jo.“ Víc jsem ze sebe nevypáčila a stále se dívala stranou. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že už jsme doma. Teď se pohledu na něj nevyhnu, probůh!

Najednou jsem ucítila ledové prsty na své bradě, nutil mě otočit se směrem k němu. Podřídila jsem se, měl moc velkou sílu, nečekala jsem však, že bude až tak blízko. Seděl až na samém okraji svého sedadla a nakláněl se ke mně. Dýchej!

„Taky tě mám rád, Jani,“ zašeptal a naklonil se víc ke mně. Naše rty už dělilo jen pár centimetrů. Byla jsem jako smyslů zbavená, vůbec jsem nepřemýšlela. Nehnutě jsem čekala co udělá. Bylo na něm vidět, že váhá, jakoby se bál mojí reakce. Nakonec jsem se mu podívala do očí a to byla chyba, naprosto jsem se v nich ztratila. Po chvilce omámení jsem pocítila, jak mi rukou zajel na zátylek a přitáhl si mé rty na ty své.

Svět jakoby se v tu chvíli zastavil. Mohla hned vedle nás vybuchnout atomovka a já bych si toho ani nevšimla. Odpoutala jsem se konečně a zapletla mu ruce do vlasů. Nechtěla a ani nemohla jsem se od něj odtrhnout. Jakoby mnou proudila elektřina vždy, když se jeho kůže dotkla mé. Líbání s ním bylo to nejdokonalejší, co jsem kdy zažila. Ale začal mi docházet vzduch. Po chvilce se odtáhl, v očích tekuté zlato. Pohladil mě po tváři.

„Předtím jsem se nevyjádřil dost jasně, miluji tě.“

Už jsem chtěla odpovědět, že ho taky miluju, jenže v tu chvíli se zvenku ozvalo hlasité odkašlání. Vylekala jsem se. Aj, to bude zlé, teta se přišla přesvědčit, co nám to tu tak dlouho trvá. Sakra!

„Ehm, promiň!“ vykoktala jsem a vystřelila z auta, proběhla kolem Renée a zalezla do domu. Klukům jsem ani nemávla, ale schovala jsem se v hale.

No, schovala, potřebovala jsem si sundat boty a kabát a jako na potvoru se mi zasekl zip. Holky se s kluky ještě loučily a teta Renée, když mě viděla, přišla mi pomoct.

„Tak vy jste s Jasperem přátelé, ano?“

„No, ode dneška asi ne.“

„Je pro tebe moc starý.“

„Hej, ty pokrytče! Strejda Charlie je o tři roky od tebe stejně jako Jazz ode mě! A táta je od mámy dokonce o deset let! Tři roky nejsou tak moc. A ostatní kluci pro holky nejsou?“ Mračila se na mě.

„Ale těm nic nakazovat nemůžu. Ne v tomhle ohledu.“

„Teto, mně taky ne. Tohle je moje věc.“

„A tvých rodičů. Nebudou nadšení.“

„Tak jim to neříkej!“ navrhla jsem a modlila se ke všem svatým. Proboha, prosím, nedělej to!

Nedůvěřivě si mě prohlédla.

„Fajn, neřeknu, ale jestli od tebe uslyším jen jednu jedinou stížnost na Jaspera, jak se k tobě chová nebo tak, rodiče se o něm dozví.“ Jo, ode mě se teda stížnosti nedozví. Jakoby uhodla mé plány.

„Nebo mi to řeknou holky, když ne ty.“ Konečně se ten zip rozepnul. Ok, teď rychle pryč.

„Dobře, Renée, ale už jsem unavená a jdu spát, ano?“ Nečekala jsem na odpověď a rovnou zamířila do pokoje, kde jsem se svalila do postele a jako ráno si přikryla obličej polštářem. Ani teď mi nebyl dopřán klid.

„Jani, vy jste se políbili!“

„Nepovídej!“ utrousila jsem sarkasticky k Viky, která z toho byla tak nadšená a vydala se do koupelny, nikdo dnes neprotestoval.

„Neměla bys být nadšenější?“ To byla Týna.

„No… kdyby nás nevyrušila Renée, možná bych byla. Jako slepice jsem z toho auta zdrhla potom, co mi vyznal lásku a políbil mě, co si o mně asi bude myslet?“ Měla jsem strach, třeba to bude brát jako nezájem z mé strany, ne, to já nechci!

„Neboj, vy dva si to vyřešíte… neznám dva rozumnější lidi na světě než vás,“ usmívala se Simča.

„Hm, normálně možná rozumná jsem, ale na lásku se to bohužel nevztahuje. Tady vzal rozum do zaječích.“

Než jsem šla spát, napsala jsem ještě o svém večerním zážitku do deníku a dala si do uší sluchátka, nepadalo v úvahu, abych dnes rychle usnula.

* * *

Včera se nám nikdo z kluků neozval. Bezva! Mám fakt úžasnou náladu a docela se dnes bojím jít do školy. Ne kvůli novým spolužákům, ale kvůli Jazzovi. Bude se mnou mluvit? Bojím se, že ne.

Zrovna jsem si chystala obléct černou sukni, když po mně Simča hodila varovný pohled zároveň s modrou minisukní. Její argument: nejdeme přece na pohřeb! Hm, já jo a na svůj vlastní. Pokud mě odmítne, nepřežiju to a zkazila jsem si to já sama. Já nechci žít!

Strejda a teta nás dnes vyprovodili až před dům a popřáli nám hodně štěstí ve škole. Řada s řízením byla na mně, ale dnes jsem na to neměla a radši jsem nechala řídit hodně nadšenou Simču. Ta se na rozdíl ode mě do školy těšila. Vlastně všechny. Jako bychom si dnes prohodily povahu, obvykle jsem to já, ten maniak do školy. Když jsme přijížděly na parkoviště a já uviděla stříbrné Volvo, zabodla jsem pohled do podlahy a odmítla ho zvednout.

„To tu budeš sedět věčně?“ ptala se se smíchem Viky. Vrhla jsem po ní nevrlý pohled a radši vystoupila, nesnesla bych dnes ty Emmettovy posměšky. Postřehla jsem, že kluci míří k nám a otočila se zpátky do auta pro batoh, abych se nemusela dívat na příchozí. Tohohle jsem se bála.

Právě jsem se chystala přehodit si batoh přes rameno, když mi jeho váha zmizela z rukou. Poprvé za celé dva dny jsem se zájmem odtrhla pohled od svých bot a zase se začala topit v těch zlatavých očích. Jasper mi vzal můj batoh a usmíval se. On na mě není naštvaný? To nechápu…

„Ahoj, krásko, ale úsměv ti sluší víc,“ konstatoval a stoupnul si blíž ke mně. Snažila jsem se odhadnout jeho plány. Svou volnou ruku položil kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Sklonil hlavu. Než mě stačil políbit, odtáhla jsem se. Jazz se na mě ublíženě a nechápavě podíval.

„Ty na mě nejsi naštvaný?“

„Na tebe? Blázníš?“

„Vlastně, Jaspere, ano. Poslední den a půl vůbec nemluví, ani nejí. Myslím, že s tím máš něco společného.“ Simča se smála a já ji probodla zlobným pohledem. Tohle mu nemusela říkat. Jasper se na mě podíval vyčítavým pohledem.

„No, že jsem tak utekla…“ pokračovala jsem.

„Já to chápu, byla tam tvoje teta.“ Začala jsem se červenat, když jsem si na to vzpomněla. On se zazubil. Znovu se začal sklánět, ale já uhnula. Pak jsem si stoupla na špičky, abych mu konečně odpověděla.

„Já tě taky miluju. To už jsem ti měla říct v ten večer,“ pošeptala jsem mu do ucha.

„Já vím.“

„Ty víš všechno!“ obvinila jsem ho a usmála se.

„Hm, všechno asi ne, ale tohle ano.“ Pak se zamračil. „Tak necháš se už políbit?“  Zahihňala jsem se a jako poslušná holčička čekala. Nemusela jsem čekat dlouho. Bylo to snad ještě lepší, než náš první polibek, tohle už nebylo jen takové oťukávání. Oba jsme do toho dali víc vášně. Emmett vedle nás uznale písknul.

„Konečně, brácha. Už s ním nebylo k vydržení!“ prozradil zase Emmett mně a Jazz ho probodl pohledem.

„S Janinou taky ne.“ Týna se usmívala a Jacob v sobě dusil smích.

„Fajn, dost srandy na náš účet, jdeme, Jani?“ zeptal se mě Jazz, vzal mě kolem pasu a vyrazil pryč od ostatních.

Když jsme byli dál od nich, mrkl na mě a usmál se. Pak mi ukázal cestu na první hodinu spletištěm chodeb.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 11. kapitola: