Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gigolo od vedle 13. kapitola

16.06.2010 (21:30) • albatrosR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4108×

13. kapitola

„Ahoj Edwarde," sladce se usmála a přistoupila ke mně blíž. Pořád jsem na ni nepříčetně a udiveně koukal. Vypadala krásně, to je jasné, když je to upírka, ale něco na ni bylo jiné. Její oči - zbarvené do rudě červené. Dřív Lara preferovala stejnou stravu jako já. Co dokážou ty roky odloučení, od tohoto způsobu života udělat.

„Laro," vydechl jsem, ale už to nebylo překvapením. Spíš poraženecká úšklebek. Pro Laru jsem měl vždycky přezdívku žárlivka. Nesnášela přítomnost jiných žen, které se kolem mě, díky mé práci, vyskytovaly často. Vzpomněl jsem si na Bellu a přestal dýchat. Ona jen znuděně přesunula váhu z levé nohy na pravou a pokračovala ve skenování mého obličeje.

„To mě ani nepozveš dál? Myslela jsem, nejspíš jsem se mýlila, že Gigolo má mít jisté vychování a pokoru vůči dámě. Na druhou stranu, já k tobě žádno úctu mít nemusím." Otočila se, stlačila kliku a vešla ke mně do bytu. Přelítla celý můj byt očima a nakonec se rozvalila u mě na pohovce, tak jsem si sednul k ní. Přemýšlel jsem, co asi může chtít, že se najednou tak objevila. Potkali jsme se asi před pěti lety, přišla ke mně jako zákaznice. Když jsem zjistil, že je upírka, byl jsem dost překvapený, ale chtěl jsem vědět, jaký je sex s upírkou. A tenkrát se do mě zamilovala, ale já jsem její city nikdy neopětoval a ona ještě chtěla, abych nechal práce Gigola, takže jsem radši nechal jí. Vzpomínal jsem na staré, nevím, jestli dobré, časy.

„Haló, jsi tady?“ mávala mi rukou před obličejem, protože jsem ji nevnímal.

„Jo, jsem. Takže, proč si přišla?“ zeptal jsem se ji se zájmem.

„Hmm," pokyvovala hlavou a procházela se po mém bytě. Sahala po všem, co leželo na poličkách, a štrachala se mi v šuplíku.

„Tak to by stačilo!" chytl jsem ji hrubě za ruku a otočil ji očima k sobě.

„Pusť," zaskřípala mezi zuby a odmrštila mě dobré dva metry po pokoji. Ozvala se hromová rána, jak jsem spadl na podlahu. Ušklíbla se a znova se uvelebila na pohovce.

„Tak jsem si říkala," zkoumala svoje nehty a různě je natáčela proti světlu v místnosti. Já jsem se mezitím vzchopil, ale radši jsem zůstal stát tam, kam jsem dopadl. „Co oživit naše staré city? A nezkoušej na mě nic, protože ty sám víš, že jsem mnohem silnější než ty. Lidská krev jen jednou do týdne. Ne, vážně, Edwarde, věř mi, že nevegetariánská strava je mnohem lepší," lákala mě.

„Ani náhodou!" vykřikl jsem a až moc tvrdě do ní strčil.

„No tak, no tak. Klid Edwarde. Já jen chci být s tebou. Je to takový problém? Nebo máš snad už někoho jiného?" zamyslela se. „Hmm. Co třeba takhle ta malá nicka Bella? Docela často se s ní stýkáš, jak jsem zpozorovala, ale to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, Edwarde."

„Co po mě ksakru chceš?" Udýchaně jsem se probral z myšlení. To zjištění bylo strašné. Ona ví o Belle. Kde bydlí, a co dělá. Moje hlava byl zaměstnaná až moc na to, abych myslel na něco jiného, než na Bellu. A něco chladného a mrtvého se dotklo mých rtů.

„Nech toho!" zaburácel celý barák pod náporem mé zlosti a Lara celá překvapená tím, že v mžiku leží na druhé straně pokoje, ukázala svoje bílé a ostré zuby.

„Nezlob mě, Edwarde! Nebo bys radši abych si dala tvoji sladkou a nicotnou Bellu k večeři? Hmm? Asi ne viď? Tak buď hodný a polib mě," natáhla ke mně rty a ty se dotkly mých. Po nekonečné době jsem se s odporem odsunul a následoval dveře koupelny. Ona se jen rozvalila na mé sedačce a zapnula televizi.

Byl jsem v koupelně asi pět minut a ani jsem si nestačil užít příjemné kapky, které stékaly po mém těle, když se najednou otevřely dveře do koupelny. Stála v nich Lara, která se už dobývala ke mně do sprchy.

„Můžu k tobě, Edwarde, viď?“ zašeptala mi do ucha, ale já jsem okamžitě ze sprchy vylezl a tím jsem pokapal vodou celou koupelnu.

„Ne, nemůžeš. Já tě už nechci, ty to snad nechápeš, nebo co?“ řval jsem na ní úplně nepříčetně a upíří rychlostí vyletěl ven z koupelny. Okamžitě jsem si zaběhl do šatny pro něco na sebe. Ani jsem nevnímal, co si beru, jak jsem se oblékal rychle. Když jsem byl oblečený, vyběhl jsem před dům a nasedl do auta. Zběsile jsem kličkoval na ulici mezi auty. Už skoro vylezlo slunce na oblohu, takže jsem si musel pospíšit.

Ještě že mám ty černý skla, liboval jsem si, ale ne moc dlouho. Při myšlence na Bellu samotnou v baráku mi, i přes moje mrtvé tělo, naskakovala husí kůže. Zvažoval jsem tu noc s Alicí v autě. Byla nějaká, jaksi zadumaná a překládala si v duchu bůhvíco, jen abych nevěděl, na co myslí. To si ještě vyřídíme. Určitě viděla Laru a možná i Bellinu smrt - to se nestane. Nikdy to nedovolím. Sice jsem plánoval být dneska sám, na mojí louce, abych si trochu pročistil hlavu, ale situace se změnila a Bella je v ohrožení. Jednoho člověka navíc moje oblíbené místo jistě snese.

Natěšeně a v obavách jsem z plynového pedálu vymáčkl všechno, co umí. Ani ne za pět minut jsem přijížděl na cestu u Belina domu. Zaposlouchal jsem se a uvnitř v domě uslyšel dva hlasy.

„Jasně, Jess. Jo, všechno ti řeknu ve škole. Mám. Pozdravuj Mika. Ahoj." Ještě neskutečně dlouho se ze sluchátka řítilo tisíce slov a Bella se pokaždé jenom usmála, anebo udělala jakýsi radostný tón. Oddychla si. Tím jsem se přesvědčil, že jí ta otravná Jessica dala pokoj. Vystrčil jsem nohu z auta. Moje pleť se tajemně blyštila, ale slunce není ještě tak silné. Rozhlédl jsem se po okolí - nikdo tady nebyl. Opatrně jsem vyletěl z auta a klepal u Belly na dveře.

„Už běžím!" ozvalo se z druhé strany dveří. Nedočkavě jsem očekával příchod Belly. 5, 4, 3, 2, 1... Dveře se otevřely a já se na ni usmál, mým obvyklým, svůdným pohledem.

„Ehm," sklopila oči a upravila si pramen, který jí vylézal z vlasů. „Ahoj Edwarde," pronesla sladce hned, jak skončila s úpravou.

„Ahoj," oplatil jsem ji úsměvem. „Můžu dovnitř?" Překvapeně na mě koukala. „No víš. Je slunce - moje kůže. Už víš?" objasnil jsem jí situaci.

„Ježíši, promiň," uvědomila si a už mě táhla do domu. „Jen mi hned nedošlo..." šílela. „Bože! Vždyť jsem tě mohla zabít. Slunce by tě spálilo! A...," bez dechu pokračovala dál a dál.

„Pšš," vzal jsem její ruku do své a jemně jí po ní pohladil. Naše oči se střetly.

„Ehm. Jasně. Jo," rozrušeně těkala očima po pokoji. Bylo docela zábavné ji sledovat.

„Klid, Bello, dýchej," uklidňoval jsem ji a přitom se poťouchle usmíval. Ona si toho samozřejmě všimla.

„Hele, já nejsem žádnej blázen. Omlouvám se ti, že nevlastním knížku Jak pohostit upíry."

„Koupíme," pronesl jsem šibalsky a ona se usmála. Pozvala mě dovnitř a bylo vidět, že neví, co má dělat, a ještě k tomu mi připadalo, že se snad stydí.

„Mohli bychom si promluvit?" zeptal jsem se ji po chvíli.

„No jasně, jak chceš, ale máma se za chvíli vrátí a myslím, že nechceš, aby tě tu viděla. Mám pravdu?" ptala se mě s úsměvem.

„Ne, to vážně nechci. Tak se půjdeme třeba projít, co říkáš?"

„Dobře a kam chceš jít?"

„Rád bych ti ukázal jedno místo, chceš?" zeptal jsem se jí a střelil očima ke dveřím.

„Dobře, tak jo, jdeme," řekla rozhodně a kráčela si to ke dveřím. Venku svítilo přes celou silnici slunce a to byl problém. Potřeboval jsem se přes ni nepozorovaně dostat, tak jsem Bellu popadl do náruče a upíří rychlostí jsem s ní přeběhl přes silnici. Ve stínu stromů jsem se zastavil a položil ji na zem. Ona se poplašeně rozhlédla kolem sebe a já se na ní usmál.

„A tohle bylo co?!" rozhlížela se všude kolem sebe. Její oči bloudily všemi různými směry.

„To patří k jedné z mnoha vlastností upírů," usmál jsem se na ni a ochranitelsky ji objal, „ale o tom ti řeknu později. Nasedni si," poručil jsem a otevřel jí dveře. Ona bez přemýšlení nasedla a na tváři měla nadšený výraz.

Auto se ubíralo po krajině jako blesk. Dnes ale neprotestovala. Naopak. Dívala se z otevřeného okýnka a vlasy jí vlály po směru větru. Bylo vidět, že se jí líbí mít vítr ve vlasech a cítit se svobodná. Po chvíli zalezla zpátky do auta a nasadila vážný výraz.

„Edwarde?" ptala se opatrně a točila si pramínek vlasů na prst.

„Ano?" otočil jsem se na ni celou přední částí těla.

„Silnice!" vykřikla a vylekaně se pokoušela sáhnout na volant. Bez problému jsem jí ruku vrátil zpátky tam, kde byla a raději se otočil. Prudce vydechla a chvíli byl slyšet jen její udýchaný tlukot srdce - zpomaloval.

„Nejede se doufám někam do lesa, že ne?" vypadlo z ní po chvíli.

„Proč?" naoko nechápavě jsem se to z ní pokoušel dostat. Podle mého pozorování, se neuměla zrovna dvakrát dobře vyhýbat nástrahám normálního světa.

„Já jen... Ale nic," zabořila hlavu do opěradla ještě silněji a zčervenala.

„Jen mi to řekni, neboj se," snažil jsem to z ní nějak dostat.

„No, já jen, že pořád padám a tak," řekla stydlivě a zčervenala ještě víc. To její červenání mě jednou zabije, ještě že jsem byl předtím na lovu a neměl žízeň, ale stejně to ve mně vyvolalo pálení v krku.

„To se neboj, nic se ti nestane, slibuju," usmál jsem se na ni, jak nejlíp jsem dokázal a její srdce vynechalo jeden úder. Tomu jsem se musel zasmát, ale jen vnitřně, protože by si o mně určitě myslela, že jsem blázen.

„Jak myslíš, ale máš mě na svědomí. Takže jedeme do lesa, jo? Hmm," řekla zamyšleně a pohodlněji se uvelebila v sedačce. Byl docela klid, že jsem jí nemohl číst myšlenky, ale někdy jsem opravdu chtěl vědět, co si myslí, jako třeba teď. Po zbytek cesty už ani jeden z nás nic neříkal, jen jsme mlčky seděli, ale cesta k lesu uběhla rychle.

„Jsme tady," nadšeně jsem vyskočil z auta a šel na stranu spolujezdce.

„To je dobrý. Já sama," prohlásila, když jsem se jí snažil pomoct. „Tak neschopná zase nejsem," hudrovala - vypadala tak roztomile.

„Dobře, jak chceš," vzdálil jsem se o půl metrů dál. Pochybovačně jsem na ni koukal, protože pod jejíma nohama vyčníval ze země docela velký kámen. Byl jsem proto připravený na to, ji chytit, jak jsem slíbil. Bella se snažila vylézt z auta a přitom ještě kontrolovat moji pozici. Nejspíš se chtěla ujistit, že se nechystám pomáhat. Noha se jí zachytila o vstupní dveře a ona pomalu, ale jistě, padala k zemi. Bezmyšlenkovitě jsem se po ní vhrnul. A ani ne za vteřinu mi ležela v náruči.

Zavládlo mezi námi strašné napětí, hrozně moc jsem ji chtěl políbit, ale nevěděl jsem, jestli můj pocit opětuje. Musel jsem to zkusit.

Pomalu jsem se začal přibližovat k jejím rtům, až se naše ústa setkala a já jí začal líbat. Ona se po chvíli přidala. Uměla líbat docela dobře.

Ten polibek se mi líbil, a tak jsem si ho užíval, ale za chvíli Belle začal docházet vzduch, tak jsem se od ní nedobrovolně musel odtáhnout, ale jen na velmi malou vzdálenost. Ona se nadechla a podívala se mi do očí, byla tak krásná. Natáhla se znovu po mých rtech, políbil jsem jí. Naše jazyky se proplétaly ve vzájemné souhře. Pořád jsem ji držel v náručí a ona měla ruce okolo mého krku. Nakonec jsem se od ní musel odtáhnout opět já. Zvedl jsem Bellu na nohy, a když jsem si byl jistý, že stojí, pustil jsem ji. Jenom jsem ji i nadále držel za ruku. Ruku v ruce jsme se vydali lesem.

Shrnutí albatrosR / anicka14vampire

Předchozí kapitolka

Autor: albatrosR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gigolo od vedle 13. kapitola: