Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Full Moon - 4. kapitola

08.07.2012 (14:30) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2507×

PODIVNOST

4. kapitola

Každá noc byla tou nejhorší mého života. Noční můry mě nechtěly opustit. Můj nedostatek spánku se projevoval během dne, ve škole i venku s Michelle. Pokaždé v noci jsem se probouzela zpocená a vyděšená. Copak jsem se už zbláznila? Musela jsem přijít na to, co nebo kdo to je, co ode mě žádá, proč se mi pořád objevuje ve snech ale i v realitě! Jenomže když na tu situaci myslím, je to ještě horší. Vůbec to nejsem já, drtí mě to. Někdy sedím, jako kdybych byla z jiného světa. Pár týdnů jsem se nedokázala vzchopit a jít dál. Jako kdybych byla přikovaná k zemi. Bezmocná.

Po pár týdnech neschopnosti se necítím tolik ospalá. První den, co nejsem jako mrtvola a ve škole jsem se začala trochu i bavit.

„Holky, dneska jsem slyšela o tom, že má nastoupit ta nová rodina, sem do školy,“ začala drbat jedna z místních pomlouvaček, Illis.

Všichni víme, že o tomhle tématu se tu bavilo hodně lidí, ale pořád se tu neukázali. Tak proč by to měla prohlásit zrovna Illis a Cullenovi by opravdu přišli? Ne, jsou to jenom další drby, kterým věří jenom Illisčin drbací kroužek plný pitomých a nafoukaných nán.  Jediné, co je mi podivné, je to, že termín nastoupení do školy už propásli. Zdrželi se někde? Mají moc rodinných důvodů? Nechce se jim sem? Hledala jsem mnoho možností, ale ani jedna mi nepřipadla vhodná.

Zvonilo na hodinu, tak jsme všichni zmlkli a usadili se do svých lavic. Do dveří vešel Houdek, kterého jsme měli na angličtinu. Pokaždé, když vejde, si každého prohlíží a sleduje, koho by mohl napomenout, případně vyhodit ze třídy. Má rád pořádek ve třídě, a proto si ho pokaždé udržuje. Myslím, že tohle je od učitele správný způsob vyučování. Jediný mínus je, že mě s ním anglický jazyk nebaví. A tuhle hodinu jsem se tedy extra nudila.

Z okna zářilo slunce, které sotva vycházelo. Vlastně bylo krásně nad horizontem kopců a luk… Louka. To pole…

Bylo na mě hodně vidět, že jsem zezelenala? Copak na to nemůžu aspoň jednou zapomenout? Žaludek se mi otočil vzhůru nohama. Musím na vzduch!

Neměla jsem sílu mluvit, vydat ze sebe hlásku, a i přes to, že bych měla říct učiteli, že odcházím, jsem se bez jednoho pípnutí zvedla a odešla ze třídy. Schody pode mnou jsem brala po dvou, skoro jsem letěla, až jsem si málem nohy zpřerážela. Zahlédla jsem učitele, kteří se chystali právě do tříd na vyučování. Vchod do školy mi svítil před očima, a tak jsem zrychlila tempo. Nemohla jsem popadnout dech.

Protože venku není ještě takové teplo, drkotaly mi zuby. Přece jenom jsem měla na sobě triko s krátkým rukávem. Jediné, co mi teď vyhovovalo, byl čerstvý vzduch, který jsem cítila, jak mi prochází nosem do mozku, kde se všechno tak nějak čistí. Zapomněla jsem úplně na všechno, což bylo uspokojující. Ale jednu vzpomínku jsem odehnat nemohla. A to moje krásné místečko, které tolik miluji, jež se stalo noční můrou.

Kolem mě chodily učitelky, které se chystaly do tříd nebo opožděně přijížděly do práce. Docela mě znervózňovaly, jelikož jsem měla být ve třídě. A navíc, neměla jsem náladu vyslýchat si stížnosti, jak to že nejsem na vyučování. Popošla jsem tedy kousek dál, kde se nacházela lavička. Posadila jsem se a chytla se za břicho, které se rozbolelo. Žaludek. Měla jsem ho nejspíš na vodě.

Seděla jsem ve školním parku a dýchala ten krásný svěží vzduch. I když mi ještě pořád přišlo, že v hrudi a žaludku mám zapíchnutý hřebík, cítila jsem, jak se mi do mozku vrací krev a mé tváře nabírají opět narůžovělou barvu. Vzduch pomohl.

Jenže nemohla jsem tu sedět věčně - i když ráda bych.  Musela jsem se rozloučit s parkem a krásným vzduchem, vydávající mi kyslík a přesunout se zpátky do třídy. Když jsem si už trochu spokojeně kráčela po chodbě, z dálky jsem viděla osobu.

„Bello!“

Hned jsem to poznala z hlasu. Michelle. Hnala se ke mně celá uřícená.

„Bello, kde jsi? Hledám tě po celé škole.“ Sotva popadala dech. Nosní dírky se jí rozšířily a rukou si přidržovala břicho.

„Udělalo se mi mdlo, nic vážného,“ obdarovala jsem ji úsměvem.

„Pojď do třídy, ředitel nás seznamuje.“

Při té větě jsem se zarazila. Seznamuje? A s kým? 

„S kým?“ odvětila jsem.

„No přeci s Cullenovými,“ odpověděla mi a táhla mě zpátky do třídy.

Ach, Cullenovi. Úplně jsem na ně zapomněla. Netušila jsem, že přeci jenom bude mít Illis pravdu s tím, že přijedou dnes. Možná jsem ji moc podceňovala.

Dorazily jsme před dveře třídy a Michelle před nimi zastavila.

„Bello, hlavně na ně tak přitrouble nezírej. Sama jsem to nedodržela, ale aspoň ty trochu se pokus.“

„Cože? Proč bych na ně měla zírat?“ zeptala jsem se.

Odpovědi jsem se ale už nedočkala. Michelle otevřela a já je spatřila.

Byli čtyři. Jejich kůže… a oči… a postava, tváře. Byli tak nádherní. Nikdy jsem neviděla něco tak krásného. Pleť měli totálně bílou jako sníh, oči, mířící na mě, měly zlatou barvu. Jak nezvyklé.

Přistihla jsem se, že stojím mezi dveřmi a s otevřenou pusou na ně přitrouble, jak řekla Michelle, koukám. A sakra! Cítila jsem, jak na mě pohledy všech žáků míří na mě.  Zamrkala jsem a vzchopila se.

„Pardon,“ vydala jsem ze sebe a odcupitala do lavice, kde se na mě chichotala Michelle.

„Vypadalas komicky,“ řekla. „Ale neboj, já vypadala úplně stejně.“

„Jasně,“ zamumlala jsem a nespouštěla z nich oči.

Prohlížela jsem si je. Byli tak dokonale napárovaní, že jsem netušila, zda to jsou sourozenci. Nebo moment, jsou to sourozenci, doufám, že jo?  Jedna blondýnka s černovlasým a černovláska s blondýnem. Všichni jsme na ně tak závistivě zírali, zatímco ředitel vykládal nějaké nesmysly, že doufá, že je přijmeme s radostí. Noví žáci upírali pohled na ředitele, ale já jeden zachytila.

Ta černovláska, malá, drobná s krátkými vlasy na mě upřeně zírala. Nevěděla jsem, co to znamená, protože na mě nekoukala přesně. Koukala spíše přes mě, neboli za mě, jako by mě chtěla prokouknout skrz. Chvilkama se jí zkrabatilo obočí nebo se jí pohnula ústa či dokonce je otevřela. Pohledem jsem jí pokaždé uhnula, ale musela jsem se ujistit, jestli na mě pořád zírá. Pohled odtrhla až poté, co ředitel prohlásil jejich jména. Byla vážně divná.

„Takže, abych vás seznámil s těmito novými žáky, poprosím o vaše jména.“ Vzhlédl na Cullenovy a oni se postupně představovali.

„Ahoj, já jsem Emmett,“ představil se ten nejmohutnější a nejsvalnatější z nich, černovlasý.  Pousmál se, když říkal své jméno. V obličeji byl tak něžný, ale na pohled a postavou by mohl rozbít Mount Everest. Na sobě měl černé jeany a vyžehlené tmavě modré tričko s krátkým rukávem, které mu zvýrazňovalo kontury svalů. Člověk by řekl, že je to naprosto obyčejné oblečení, ale jemu to zásadně padlo a vypadal dobře.

Vedle něj stála bloncka. Vyžehlené vlasy měla jak z reklamy na Shaumu a skvěle jí ladily k očím. Červená blůzka byla úžasně sladěná s černou minisukní, pod kterou měla černé průhledné punčochy, které končily u červených podpatků. Byla opravdu jako umělá panenka.

„Já jsem Rosalie.“ 

„Já jsem Jasper,“ prohlásil kluk, vedle Rosalie. Byli si neskutečně podobní.

Jasper byl z nich ten nejpodivnější. Jeho blonďaté, vlnité, po uši zastřihlé vlasy se rýsovaly kolem obličeje. Zlaté oči, nemající žádný význam pocitu, zíraly před sebe a pořád nad něčím bloumaly a neustále tikaly směrem k černovlásce. V černých kalhotách, ladícími s Oxford botami, měl zastrčenou khaki košili.

„Zdravím, já jsem Alice a moc ráda vás poznávám,“ promluvil dívčí hlásek, který zněl jako od desetileté holčičky. Usmívala se a zdála se mi šťastná, i když před pár minutami mi to tak nepřišlo. Umí vážně tak maskovat své pocity? Byla to černovláska. Na její drobné postavě ležely minišaty na ramínka khaki barvy - takže k sobě ladili s Jasperem -na kterých měla černé bolerko s dlouhým rukávem.

Všichni z nich byli uchváceni.

„Neříkali, že jich bude pět?“ Najednou mě z myšlenek vytrhla Michelle.

„Nevím,“ odpověděla jsem bez jakékoliv námahy na přemýšlení. Bylo mi totiž jasné, že tohle se ke mně rozhodně nedostalo.

Rozezvonil se zvonek a my nadskočili s úlekem.

„Tak bando, máte přestávku. A vy pojďte se mnou, ukážu vám zbytek školy,“ nabídl Cullenovým a pomalu vycházeli ze třídy.

Mně ale celou dobu nedávalo smysl, co jsem té holce, Alice, udělala, že na mě celou dobu musela upřeně zírat s trochu rozzlobeným, přitom nechápajícím a plně strachujícím výrazem. 

Omlouvám se, ale na tuhle povídku jsem poslední dobou úplně zapomněla. Až teď jsem projížděla a pročistila si počítač, až jsem narazila na Full Moon. Tak doufám, že se vám líbila, tak zanechte svůj komentář, jak ná vás reagovala. Čekám i negativní komentáře. :) Pokráčko bude na konci července - možná i dřív -, protože mě čeká ještě dovolená.:)

Děkuji za přečtění, Vaše BellaBarčaCullen.

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Full Moon - 4. kapitola: