Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Full Moon - 1. kapitola

16.06.2011 (19:45) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1596×

ÚTĚK

1. kapitola

„Aspoň jeden den by mohl být bez deště,“ zakřičel přes celou třídu George, když byla přestávka. Díky bohu. Učitelku na matiku nesnáším. To asi polovina třídy.

V ten den ve škole jsem se cítila podivně. Hlava mně třeštila, v krku pálilo. Ne, špatně mi nebylo. Bylo to něco jiného. Asi změna počasí nebo tak něco. Rozhodla jsem se, že se půjdu na chodbu projít, kde bylo určitě lépe než ve třídě. Třída byla zaplněná lidmi, kteří ovlivňovali vzduch, bylo tam dusno. Nechtěla jsem jít na chodbu sama, tak jsem poprosila Michelle, aby šla se mnou. Samozřejmě, že na chodbě stál jeden z místních kluků. Ne, že by se mi nelíbil, ale známe se už od malička a také od té doby jsme tak trochu kamarádi.

Přiznávám se, že jsem ho jeden čas opravdu chtěla, ale to je už dávno. Dříve jsme toho opravdu moc zažili, třeba i nějaké romantické dotyky a tak. To je ale všechno. Nevím, jestli i on mě chtěl, to nemůžu zcela říct jistě. Teď ale jenom chci, aby o mě měl zájem, aby se o mě více zajímal, když já jsem se zajímala před pár lety o něho. Letmými pohledy se na sebe díváme, někdy si řekneme i ahoj. A už ani nechodíme spolu ven. On se teď trochu změnil. Má jiné kamarády.

Jen mě zaráží to, že jenom kolem něho projdu, projede mnou stres - nebo jak bych to měla nazvat -, něco, co se nedá popsat slovy. I když jsem si jistá, že ho nechci, pořád něco k němu cítím. Chci, aby se Mike do mě zamiloval, i když to asi po něm nemůžu chtít.

„Kouká se na tebe,“ zašeptala Michelle, přičemž mě vytrhla ze vzpomínek. Ona samozřejmě všechno věděla. Vždycky, když kolem něho projdeme, kontroluje, jestli se na mě dívá nebo ne. Říkala jsem jí, že to nemá cenu.

„V tom to není. Kouká se na každou, která kolem něho projde,“ odpověděla jsem na její větu.

Prošly jsme se po chodbě. Michelle našpulila rty a založila si ruce na prsa. Najednou jsme zrychlily tempo a už jsme byly na konci chodby. Musely jsme jít zpátky do třídy, jelikož už zvonilo na čtvrtou hodinu. Nechtělo se mi jít zpátky, ale musela jsem. Se smutným výrazem jsme kráčely do třídy.

Pořád mně třeštila hlava. Měla jsem takovou chuť odejít, ale měli jsme angličtinu, která mě vždycky bavila. Dnes samozřejmě ne. Ale i tak jsem musela dávat pozor, vždycky jsem chtěla dobře umět anglicky. Pan učitel Houdek vykládal gramatiku, kterou jsme se učili už dříve, takže jsem aspoň na chvilku mohla vypnout.

Podívala jsem se z okna a viděla jsem padat cosi bílého. Byla jsem tak otupělá, že jsem nevěděla, jestli je to sníh nebo jestli pořád ještě prší. Zaostřila jsem se více ven z okna a hnedka mi bylo jasné, že je to sníh. Ostatní ve třídě si toho zřejmě ještě nevšimli, jinak by začali jásat, že venku sněží. To bude zase sranda, až mě kluci před školou začnou bombardovat sněhovými koulemi, pomyslela jsem si ironicky.

Hodina konečně skončila. Rychle jsem si sbalila věci do tašky a počkala na Michelle. Ta se urychleně zvedla ze židle a hnala za mnou. Obě jsme upalovaly po schodech do jídelny na oběd. Chtěla jsem být co nejdříve doma, takže jsme skoro utíkaly. Ani jsem moc hlad neměla. Ale sníst jsem něco musela. Před jídelnou byla fronta, kde jsme musely čekat, až se to trochu pohne. Čekaly jsme tam poměrně dlouho, až se rozezvonil zvonek na další hodinu, který mě přinutil vyskočit, jak jsem se lekla.

Myslím, že jsme se o metr pohnuly. Jak jsme se posouvaly, opět ve mně hrklo. Mike prošel kolem s upřeným pohledem na mě. Jak tak procházel, zastavil se a sehnul se pro tašku. V tu chvíli mi došlo, že teď už neví, že tam jsem. Založila jsem si ruce na prsou a sklonila hlavu. Opět jsme se pohnuly o metr. Tím pohnutím jsme najednou stály mezi prvními a už si braly oběd.

Oběd byl hnusný. Houbový nákyp nebo steak s bramborami. Nedala jsem si ani jedno, ale naštěstí byl jako dezert zeleninový salát a pizza. Dala jsem si obojí.

Sedla jsem si k poslednímu stolu, kde na mě mávala Blanka, která chodila do staršího ročníku, ale byla moc milá a ochotná kamarádka. Vedle ní seděla Kristyn. Také chodila do stejného ročníku jako Blanka, ale pro mě byla milejší Blanka.

Kristyn byla dobrá kamarádka, ale vždycky jsme se moc nemusely. Ona byla náladová a všechny komentovala.

Za mnou s tácem v ruce klopýtala Michelle, která si sedla vedle Kristyn.

„Ahoj, holky. Jak se vede?“ pozdravila jsem je zdvořile, jak jsem si sedala.

„Čau. Dobře,“ pozdravila mě Kristyn jako první. Rty se jí rozšířily, ale zuby neukázala. Opětovala jsem jí to. Pak sklonila hlavu a pustila se do jídla a přitom si povídala s Michelle. Jediné, co jsem zachytila z jejich rozhovoru, bylo to, že si povídaly o nějakém televizním pořadu.

„Ahoj, Bello. Fajn. Dneska jsem odevzdala ten esej o Williamu Shakespearovi, jak si mi s ním pomáhala,“ řekla mi Blanka s jídlem v puse.

„Vážně? A jak jsi dopadla?“ darovala jsem jí úsměv a ona se zachichotala.

„No, zvládla jsem to za výbornou, když jsi mi s tím pomáhala ty,“ opětovala mi úsměv.

„Myslím, že mnou to nebude,“ odpověděla jsem a pustila se do mého skoro dietního jídla. Nikdy jsem nedržela dietu. Připadá mi to hloupé držet ji.

Po obědě jsem spokojeně vyšla z hlavních dveří školy, kde jsem se s holkami rozloučila a šla jsem společně s Michelle domů. Bydlíme poměrně blízko školy. Kráčely jsme po cestě k hlavním vratům školy. Přešly jsme s jistotou přes hlavní silnici, zabočily za dům, který byl vpravo od cestičky, kterou jsme chodily skoro každý den ze školy a do školy. Je poměrně dlouhá, má asi tak sto metrů. Cesta je kousek od lesa, ale ani jedna z nás nemá strach, jelikož tudy chodíme každý den.

Ten les není nějak obří, ale našemu městečku to stačí. Povídalo se o něm, že se tam dříve strašilo. Byly tam mrtvoly, které v noci vstávaly z hrobů, ze hřbitova. Prý v tom lese zabíjely zvířata a když se tam objevil člověk, tak mohl zemřít i on. Jedou totiž - to mi vyprávěl můj pradědeček - našly více než deset zvířat mrtvých v tomto lese. Říkal, že hajný a ostatní lovci to nebyli. Ptali se ještě dál, jestli někdo nemá důkazy. Na nic nepřišli. Pak jedna mladá dívka šla pozdě odpoledne, kdy už byla tma, na procházku se svým psem a oba se už domů nevrátili. Bylo toho více, ale já si pamatuju jen tohle. Byla jsem menší, když mi to vyprávěl. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, ale je to určitě dlouho, co se to stalo. Od té doby se tu nic podobného nedělo.

Mlčky jsme klopýtaly s Michelle domů. To ticho mě znervózňovalo. Musela jsem něco zamumlat.

„Věříš těm pověrám o tom lesu?“ zeptala jsem se jí najednou. Asi jsem jí vytrhla z myšlenek.

„Myslím, že to, co se tam stalo, je jen vymyšlené,“ zamumlala po vteřině.

Už jsme byly skoro u domu. Ona bydlí kousek od našeho domu. Takže jsme skoro sousedky.

Rozhodně jsem byla ráda, že jsem doma. Ve škole mě to už unavovalo a stejně mě bolela hlava, takže bych možná měla výmluvu, jak jít domu a ulít se z hodin. Ale naštěstí jsem už doma.

Jakmile jsem odemkla klíčkem dveře a otevřela je, opět mi do nosu vletěla vůně domova. Miluji tu vůni. Zabouchla jsem za sebou a zula si boty. Třískla jsem tašku na zem a spěchala ke své kočce, které se chystala se mnou mazlit. Pokaždé, když přijdu ze školy, mě vítá. Uklidňuje mě to. Třela se o mě. Mám ji ráda a tak ode mě dostala pusinku. Začala mi lízat obličej.

„Ach, Maggie. Ty jsi takový můj brouček, viď,“ usmála jsem se, jak mě lízala a odtáhla jsem se od ní. Naposledy jsem ji pohladila po jejím šedém hřbetě.

Jakmile jsem šla po schodech nahoru do svého pokoje, slyšela jsem za sebou dupot. Bylo mi hned jasný, kdo to je. Maggie. Musí být pořád se mnou. Jakmile jsem otočila hlavu na ni, zakopla jsem. Spadla jsem na kolena, kousek od ní. Maggie seděla asi pět schodů ode mě a s nechápaným pohledem na mě koukala. Kdyby seděla blízko mě, asi by to schytala.

Zůstala jsem na kolenou a Maggie hned za mnou přiběhla. Sedla jsem si tedy na schod s nohama u sebe. Maggie vykročila jednou nohou na můj klín. Nejprve se rozmýšlela a pak tam hupla celá. Uvelebila se na mém klíně do lehu. Opřela jsem si ruce o další schod, abych nemusela sedět shrbená. Myslím, že Maggie usnula. Začala jsem ji hladit, to ji totiž uklidňuje.

Nemohla jsem tu sedět přeci věčnost s kočkou v klíně, ale nechtělo se mi ji budit. Ona si ale určitě najde lepší místečko, kde by mohla spát. Opatrně jsem ji vzala do dlaní, zvedla jsem a nesla jsem ji do jejího pelechu. Dívala se na mě nepříčetným pohledem. Položila jsem ji do pelechu a pádila do pokoje.

Převlékla jsem se do domácího oblečení, udělala jsem si culík a šla jsem dolů poklidit. Uklízení mě vždycky bavilo a také jsem tím udělala našim radost, hlavně mamce. Měla jsem lepší náladu, když jsem ji viděla, že má ze mě radost.

Mamka je zlatý člověk. Mám ji nejradši. Když je mi smutno, nemusím mít ani kamarádku. Má kamarádka je totiž ona. Je pro mě sice matkou, ale i kamarádkou zároveň. Je moc hodná a milá, přátelská. Je velký rodinný typ. Miluju ji.

Moje sestra Caroline tu už nebydlí. Našla si dobré místečko, kde teď bydlí. Nemá partnera, ale momentálně se věnuje vysoké škole. Má čas se učit, je výborná studentka. Myslím si, že ale brzo přestane být sama, protože je velmi hezká a i hodná holka.

Když jsem douklízela, bylo asi kolem třetí hodiny. Do noci bylo ještě daleko, pomyslela jsem si. Sedla jsem si tedy chvíli k počítači a otevřela internet. Hnedky na té stránce byly novinky ze světa.

Otevřela jsem je, abych věděla, co se děje ve světě. Na titulní stránce letěl řádek s názvem: V New Yorku řádí gang. 15 000 lidí mrtvých. Ještě že to není u nás. Možná se tam navzájem postříleli s nenávistí. Rozklikla jsem další článek. 50 turistů zahynulo ve Phoenixu. Táta říkal, že v Arizoně žije medvěd, který zabíjí lidi. Musí to být on.

Projížděla jsem dále články, až jsem narazila na jeden. Na hranicích Kanady a USA na turistických cestách bylo nalezeno 10 mrtvých turistů. Pokud se počet zvýší, bude muset zakročit stát. Co se to sakra děje? Co to má znamenat? Je mi jasný, že ve světě umírá hodně lidí, ale tohle není náhoda. To musí být nějaký zločinec, který to všechno řídí. Jestli je to už na hranicích, může to být i tady. Nikdy jsem nebyla moc z ničeho vystrašená. Ani tohle se mnou zatím nic nedělalo, dokud jsem si nepřečetla ještě jeden článek z novinek. Počet mrtvých se zvětšuje. V Seattlu bylo nalezeno pět mrtvých.

Vydechla jsem s napětím v rukou a nohách, seděla jsem bez pohnutí. Už je to v Seattlu. Co když to nebude žádný zločinec, ale nějaký netvor. Ne, to musí být jenom náhoda, pomyslila jsem si.

Nadechla jsem se a přitom se uklidnila. Je to přece ještě daleko, do Forks to přece ani nemusí dojít, pomyslela jsem si. Zavřela jsem tedy stránku s novinkami s domněním, že je to zatím jinde, než bydlím já a moje rodina. Rychle jsem najela na můj online e-mail a viděla, že je Michelle online. Napsala jsem jí. Ale přesto jsem se nudila. Napadla mě jediná věc, která by mohla zaměstnat můj volný čas. Mohla bych jít s Michelle ven. Než jsem si to přemyslela v hlavě, už jsem dostala od Michelle zprávu.

Ahoj, Bello. Nechtěla bys jít ven? Projít se? Nudím se a nevím, co bych podnikla. Jsi první, kdo mě napadl. Šla bys?

Jistě že bych šla. Odpověděla jsem jí s úsměvem na tváři, že bych šla ráda.

My jsme měly s Michelle svoje oblíbené místo, kam chodíme pokaždé.

Odešla jsem od e-mailu a zavřela notebook. Spěchala jsem ke skříni, abych si vybrala vhodné oblečení na chození ven. Moje oblíbené oblečení byly džíny a triko. To jsem si vzala. Přes to jsem si vzala mikinu. Boty jsem měla dole v patře. Seběhla jsem shody a nazula si je. Pro jistotu jsem si vzala bundu.

Jakmile jsem otevřela dveře, ucítila jsem vůni jara, i když byla ještě zima. Michelle už čekala před domem. Byly snad čtyři hodiny. Když se mění zimní čas, ten den je tak krátký.

Kráčely jsme po ulici. Krátce jsme zabočily do uličky, která vedla na naše místečko.

Na naší slavné louce bylo krásně. I když byla zima, nám to nevadilo. Šly jsme pořád rovně. Před námi ležel les, docela velký les. Nikdy jsme nešly do toho lesa, jelikož jsme sem začaly chodit na začátku zimy a to se brzo stmívá.

„Nepůjdeme dneska do toho lesa?“ utnula ticho Michelle.

„No já nevím. Ty se nebojíš?“ zamumlala jsem.

Michelle měla ráda adrenalin stejně jako já, ale v tomhle ohledu to myslí zcela vážně.

„Ne, ještě je docela světlo,“ odpověděla. „No tak, Bello, pojď,“ nutila mě. Vzala mě za ruku a táhla směrem k lesu. Utíkaly jsme.

Les byl tajemný. Listnaté stromy obklopovaly ty jehličnaté uprostřed. Zpomalily jsme. Nadechla jsem se vůně lesa.

„Slyšela jsi něco o té nové přistěhované rodině tady?“ zeptala se mě Michelle.

„O jaké přistěhované rodině? Ne, nic nevím,“ divila jsem se. „Ty něco víš?“

„No, ve škole se dneska o tom kluci bavili, prý se jmenují Cullenovi – jestli jsem to řekla dobře. Jsou divný. Otec pěti dětí je prý doktor,“ mlela o nich informace.

Vlastně mi bylo fuk, kdo je u nás nový. Naše škola je veliká, půlku lidí z nich neznám.

Procházely jsme malým lesíkem, až jsme dorazily do středu lesa. Zastavily jsme se, abychom se rozhlédly, měly jsme trochu strach. Najednou Michelle vedle mě vyskočila.

„Bello, támhle stojí nějaký člověk,“ zapískla směrem k postavě.

Otočila jsem se ke směru, kterým mi ukázala. Hrklo ve mně. Vytřeštila jsem oči a vzala jsem Michelle za ruku.

„Bello, co teď?“ ptala se mě Michelle.

„Půjdeme dál. Může to být přeci normální člověk jako my, který se šel projít. Zbytečná panika. Tak pojď.“

Vykročila jsem první já. Pořád jsem ji držela za ruku. Michelle byla vždycky vystrašenější než já.

„Au, Michelle, to bolí,“ zašeptala jsem, když mi pevně tiskla ruce, až mě to bolelo.

„Promiň.“

Kráčely jsme lesem. Kolem nás se tyčily lesní plody, šišky ležely na lesní půdě. Ale pak jsme obě vyskočily.

Ten člověk zmizel. Viděla jsem, jak vyletěl od místa, kde stál, a pak už jsme z menší dálky viděly jen šmouhu. Obě jsme v tu dobu stály jako přikované. Oči vytřeštěné, začaly jsme se třást.

„Bello!“ začala křičet Michelle. Chvilka ticha. Přemýšlela jsem co udělat, ale napadla mě jen jedna věc.

„Michelle, utíkeeej,“ zakřičela jsem taky. Utíkaly jsme ven z lesa. Opravdu jsme měly strach.

Za sebou jsme slyšely zvuk běhu. Zrychlily jsme.

„Bello!“

Pak jako by se všechno ztišilo. Otočila jsem se za sebe. Nikdo nikde. Zastavila jsem se. Podívala jsem se před sebe, Michelle pořád utíkala.

Strach pominul. Měla jsem ruce v kapse a kráčela jsem téměř sama po lesní cestě. Viděla jsem, jak zapadá slunce. Fascinoval mě západ slunce.

„Bello, kde jsi?“ křičela na mě Michelle, když jsem vycházela z lesa. Ona tam na mě čekala. Oči měla vykulené z toho útěku před jakýmsi člověkem. Pořád jsme nevěděly, co to mohlo být. Koukaly jsme na sebe tázavým pohledem.

Vykročila jsem, abych byla co nejdříve doma. Musela jsem přemýšlet, přijít na to, co chtěl dělat, nebo co tam dělal. Jenže byla jsem vystresovaná. To prostředí ve mně vyvolalo podivný pocit.

„Michelle, jdeme domů?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem to věděla jistě. Jen jsem ji chtěla přijmout, aby šla také.

Cestou domů jsme obě mlčely. Možná to bylo tím, že jsme obě byly vyděšené. Nestávalo se nám to často, i přes to, že tam chodíme už nějakou tu dobu.

Otočila jsem se na Michelle a v jejím výrazu jsem viděla starost a vyděšení. Možná i touhu. Oči měla upřené na zem.  Celou cestu mlčela, tak jsem začala já, jenom s jiným tématem než na toho netvora, který nás honil. Tedy, aspoň my jsme si myslely, že utíkal za námi.

„Jaké téma sis připravila ta ten projekt na angličtinu?“ zeptala jsem se jí v tom tichu.

Michelle se na mě mlčky podívala s otevřenou pusou. Pak spustila

„No, ještě nevím. Ale myslím, že budu psát o Kanadě.“ Pokrčila rameny. „O čem ty?“

„Nevím, netuším,“ darovala jsem jí úsměv.

Byly jsme u mého domu. Rozloučila jsem se s ní a kráčela po cestě k domu. Zastavila jsem se, protože jsem musela odemknout. Ale v tu dobu jsem v dálce na ulici uslyšela hlasy. Myslela jsem, že to bude Mike, který pokaždé chodí v tento čas s Jessicou ven. Cupitala jsem se tedy schovat ke křoví u předního okna.

„Jasperovi se tu bude líbit,“ řekla nějaká žena. To není Mike. Byla jsem možná i ráda, protože jsem je nechtěla vidět spolu. Možná i bezdůvodně žárlím, ale oni dva jsou jako oheň a led. Totálně se k sobě nehodí.

I přesto jsem čekala, kdo vyjde. Vykulila jsem oči. Spadla mi brada a rty se mi rozdělily. Tak krásné stvoření jsem nikdy v životě neviděla.

Jejich kůže byla bílá jako sníh. Dva lidé, kteří se drželi za ruce. Pohybovali se tak ladně, že to oči nestačily vnímat. Byli krásní. Vlasy té ženy byly zlatohnědé, rámovaly její úzký obličej, který byl jako z kamene. A on. Jeho zlaté vlasy se třpytily jako diamanty, ačkoliv sluníčko nesvítilo. Ten kabát byl velmi elegantní. Asi nepocházeli z chudé rodiny. Na takových lidech je to znát. Nikdy jsem je tu neviděla. Pak mi zmizeli z očí.

Ještě v dálce za těmi bytostmi jsem uviděla Michelle. Sprintovala jsem za ní, abych ji ještě dohonila a řekla jí, kdo kolem našeho domu prošel. Ona ale také utíkala směrem ke mně.

„Michelle,“ zakřičela jsem, když jsem běžela po ulici.

Usmála se, když mě spatřila. Běžela proti mně. Zastavila jsem se, když jsme byly poměrně blízko sebe.

„Michelle, viděla jsi to? Viděla jsi ty dvě postavy?“ ptala jsem se jí, i když jsem nemohla popadnout dech.

„Jo, Bello! Také jsem ti to běžela říct. Mohla mi upadnout brada, když jsem je viděla.

„Byli tak… tak… tak krásní,“ skoro jsem zakřičela. Jiné slovo je popsat nedalo. Byla jsem tak omámená tou ženou a mužem, že jsem nevěděla, co dělám.

Přikývla na souhlas.

„Musím domů. Tak zítra. Měj se.“ Otočila se ke mně zády a kráčela ke svému domu. Sebrala jsem se a šla jsem tedy také domů.

Rodina se sešla v pravou chvíli. Jakmile jsem vešla domů, už seděli u stolu a popíjeli kávu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem slušně. Rodiče se na mě otočili a také pozdravili. Jenže já jsem nešla za nimi. Upalovala jsem po schodech do svého pokoje. Nechtěla jsem jim říkat o tom, co se stalo venku. Neměla jsem na to sílu.

V pokoji jsem si udělala pohodlí. Sundala jsem si venkovní věci a vzala domácí. Neměla jsem co na práci, ačkoliv jsem ještě neměla úkoly hotové na příští týden. Mohla jsem si je udělat, ale mně se nechtělo. Radši jsem si šla přečíst knížku. Knížku, kterou jsem měla rozečtenou. Romeo a Julie. Zatím krásný příběh.

Sedla jsem si na postel, nohy překřížené a už jsem hltala text v knížce.

Jenže mé vzpomínky se míhaly před očima. Vzpomněla jsem si, jak utíkáme před tím člověkem – pokud to tedy byl člověk. Položila jsem si knížku na noční stolek a zachumlala jsem se do peřiny. Ne, nechtěla jsem spát, jen jsem si chtěla odpočinout.

Přemýšlela jsem o tom dnešním odpoledne. Byla jsem jaksi vylekaná.

Opravdu. Přeci by normální člověk neběžel za námi. Připadala jsem si jako potrava. Jestli to tedy bylo zvíře, které si chtělo po nás pochutnat, tak proč neběželo dál a nezabilo nás? No jo, ale v tomto lese je tak maximálně divoké prase, liška či zajíc. Kdo z nich by nás chtěl zabít? Ne, byla jsem si jistá, že tam stál člověk. Um, je to velmi podivné, pomyslila jsem si.

Chvilku jsem takhle ležela. Zavíraly se mi oči. Ale nemohla jsem usnout, protože jsem nemohla přestat myslet na odpoledne.

Vtom se mi myšlenky obrátily k Mikeovi. Přeci ke mně musí něco cítit, zažili jsme spolu něco víc než nějaké hloupé kamarádění. Ano, občas si píšeme přes e-mail i různé metody flirtování. Vlastně poslední dobou si píšeme pořád. Jenže v dnešní době je tenhle způsob komunikace úplně normální.

Určitě si takhle nepíše jen se mnou. Má hodně kamarádek, hlavně Jessicu, se kterou chodí den co den ven. Možná by mi to mělo být jedno, ale jednou mi takhle moje nejlepší kamarádka způsobila bolest.

Ještě, když jsem byla menší, jsem chtěla jednoho kluka také z Forks. Jmenoval se Joe. Samozřejmě jak to chodí, kamarádka mi ho ukradla. Pořád do mě hučela, že mě nechce ranit. A také na tom bylo nejhorší, že on ji vlastně chtěl a ona se pak do něho zamilovala, až na to, že mi v jednom kuse říkala, že ho nechce.

Byla jsem hloupá, že jsem jí uvěřila. Začala s ním chodit a já se s ní přestala kamarádit. Jinak to nešlo. Lhala mi.

Zavřela jsem konečně oči a pustila se do hlubokého spánku.

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Full Moon - 1. kapitola: