Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 6. kapitola

01.09.2010 (11:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1258×

Dostat se do letadla nebyl problém. Díky své schopnosti jsem byl pro ostatní neviditelný. Nikdo mě tedy neobtěžoval nabídkami jídla, pití nebo konverzací. Měl jsem spoustu místa. Stáhl jsem svůj dar tak, aby ke mně doléhal co nejtěsněji, takže zabíral pouze dvě sedadla kolem mě.  Seděl jsem v poslední řadě a ti, co seděli přede mnou, si netroufli se otočit. Mysleli si, že jim nedělá dobře, když se obrátí proti směru letu.

Neměl jsem smluvenou schůzku, takže jsem nijak nepospíchal. Když jsem tedy vystoupil v Římě z letadla, rozhodl jsem se trochu si užít Evropy. Je tu spousta památek. Byla by hloupost omezit se jen na cestu do Volterry, když je tu toho tolik k vidění.

Projít Řím a Vatikán a vidět vše, co se dalo, mi zabralo týden. Přemýšlel jsem, jak postupovat dál. Docela by se mi líbilo ukrást si auto, ale na druhou stranu proběhnout se ve volné krajině bylo také lákavé. Tím víc, že jsem byl teď nějakou dobu ve městě. Chyběla mi samota. To rozhodlo.

Itálie byla vážně nádherná, i když jsem mohl běžet až v noci. Tady (na rozdíl od Aljašky) hrozil zamračený den tak možná v zimě. Slunce zapadalo jen na pár hodin, jako by se chtělo na chvíli zchladit proto, aby mohlo druhý den sálat o to víc, a přesto, že jsem byl ostatním neviditelný, prasátka, která moje kůže dělala, přitahovala pozornost k místu, kde jsem byl.

Stačily mi tři hodinky, abych dorazil na místo a to jsem se ještě stavil na svačinku, abych nebyl před následující schůzkou oslabený. Člověk by řekl, že hodinu po půlnoci v běžný pracovní den bude všude zavřeno, ale Volterra se ke spánku stále ještě neukládala.

I kdybych nevěděl, že se jedná o hlavní sídlo upírů, cítil bych je. Tolik různých pachů… Šel jsem po jejich stopě, a tak nebylo těžké objevit jeden ze vstupů do hradu. Procházel jsem chodbami nepozorován. Dostal jsem se až k výtahu, který představoval trochu problém. Do jakého patra bych měl jet? Nakonec jsem zkusil všechny knoflíky (což znamenalo, že jsem trapně stavěl v každém patře) a zjistil jsem tak, který je nejopotřebovanější. Zatím co jsem stoupal, ušklíbl jsem se. Zabezpečení tedy nic moc. Divím se, že jim sem každou chvíli někdo nevleze. I když možná ho berou jako svačinku. Jenže Leslie říkala, že Volterra je to nejbezpečnější město. Nikdo nemá povolení lovit v jeho zdech. Hm… Možná jsem si něčeho nevšiml. A nebo za to může moje zneviditelňující schopnost.

Výtah konečně zastavil v patře, jehož tlačítko bylo nejpoužívanější. Vystoupil jsem v místnosti, která vypadala jako recepce. Dokonce tam měli i pult s opravdovou, lidskou recepční. Zvedla oči, když se otevřely dveře zdánlivě prázdného výtahu. Vzápětí ji skoro porazil záchvat nevolnosti. Vykulila oči, chytla se za pusu a pádila někam dozadu – nejspíš na toalety. Musel jsem se usmát. Je fajn si ověřit, že moje schopnost stále funguje. Jen doufám, že mě tu nečeká podobné překvapení jako ten Bellin dar. To by mi udělalo čáru přes rozpočet.

Prošel jsem místností a ověřil si, že z ní vedou jen jedny další dveře (kromě těch na toalety, odkud se ozývalo zoufalé dávení mladé recepční). Pachy upírů tu byly silnější. Zřejmě se tu pohybují častěji, anebo tudy prošli těsně přede mnou. Kampak mě zavedou?

Šel jsem nekonečnou chodbou až do bohatě zdobeného sálu. Rozhodně tu bylo na co se dívat. Cítil jsem i člověčinu. Jídelna tedy bude nejspíš někde poblíž. Ušklíbnul jsem se tomu lidskému pojmenování místnosti, které mě napadlo. Ti, kdo se tam dostanou, ho určitě nepoužijí.

Sál byl krásný, ale zlaté dveře, které z něj vedly na druhém konci, vypadaly spíš jako dekorace. Někudy se odtud ti lidé ale musí dostávat. Začal jsem přecházet kolem a pozorně si prohlížel zdi. Někde tu musí být další východ.

Konečně jsem si všiml téměř dokonale skrytých dveří. Ty musí vést do části, kterou obývají upíři. Otevřel jsem je a ucítil, jak vzduch zaproudil. Někde tam tedy bude i okno. Vešel jsem do malého kamenného předpokoje. Připadal jsem si jako v kobce. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Bylo by příliš jednoduché mě tu uvěznit. Rychle jsem tedy pokračoval dál. Prošel jsem krátkou chodbičkou a tiše pootevřel dveře na jejím konci. Tahle kruhová místnost nebyla prázdná. Slyšel jsem odtamtud tlumené hlasy a konečně jsem objevil i majitele těch upířích pachů, které mě sem zavedly.

Vypadalo to, že upíři uvnitř o něčem rokují. Rozhodl jsem se využít situace a protáhl jsem se skulinou ve dveřích tak, abych k sobě připoutal co nejméně pozornosti. Krok za krokem jsem postupoval dál do středu místnosti, kde stály tři trůny. Vládci upírů. Chtěl jsem si je prohlédnout, než je na sebe upozorním. Byli však obklopeni skupinou upírů. Jakmile jsem se přiblížil, můj dar skolil ty, co stáli nejblíž.

Všichni se začali překvapeně rozhlížet, aby našli důvod nevolnosti svých společníků, ale nic neviděli. Usmál jsem se. Ani nemohli. Můj „odporný štít“ pracoval tentokrát bezchybně. Cítil jsem se sebevědomě, když jsem zachytil jejich pohledy, které prozrazovaly vzrůstající paniku.

V tom se vztyčil muž, sedící na prostředním trůně a pronesl: „Zdá se, že máme návštěvu, mí drazí. Vítám tě, neznámý hoste. Stáhni svůj dar. Máš mé slovo, že na tebe nikdo nezaútočí. Rád bych se podíval na toho, kdo vládne tak silnou silou.“

Překvapil mě, jak rychle si dal všechno dohromady. Snažil jsem se ale nedat to najevo, když jsem promluvil: „Nejsem blázen. Tenhle život možná není nic moc, ale přesto bych si ho rád ještě chvíli užíval.“

Muž si dramaticky povzdychl: „A co tedy chceš?“

Zamyslel jsem se. „Chtěl jsem poznat tu, která zabila mou známou za dost podivných okolností… A chtěl jsem poznat vládce upírského světa.“

Muž přikývl. „Dobře, to jsi udělal. My jsme Volturiovi. Aro, Caius a Marcus.“ Souběžně s tím, jak vyslovoval jednotlivá jména, lehkým pohybem ruky je přiřadil k postavám na trůnech. On sám byl Aro. „A co teď?“

Náhle jsem věděl, co chci. „Jak už jsem říkal, je ještě jeden upír, kterého chci poznat. Kde je Jane?“

Aro se usmál vědoucím úsměvem. Co to o něm říkali? Že dokáže přečíst všechny myšlenky, na které jste kdy pomysleli, jediným dotekem? Domyslel si, že jsem mluvil o Bree, nebo to pro ně byla prostě jen jedna z mnoha?

„Jane, zlatíčko?“

Ze stínu zdi nepatrně vystoupila malá postava v černém plášti. Andělský obličej se jí křivil hnusem. Bez pochyby důsledek mého daru. Byl jsem si jist, že těchhle pár kroků ji muselo stát hodně přemáhání, ale nijak jsem jí neulevil. Proč taky? Ani Aro nebyl schopný podívat se na mě přímo, ale zdálo se, že se i přesto baví. Těšilo ho, mít před sebou novou figurku ve svém dramatu.

Mám na ni vykřičet svá obvinění? Že vím, že zbytečně zabila v tu chvílí bezbrannou holku, která ji nijak neohrožovala… a co víc, ani se nijak neprovinila?

Nevím, jak se to Jane povedlo, ale asi odhadla, o čem přemýšlím, protože zasykla: „Byla ve špatnou dobu na špatném místě. A za to se platí!“

Aro se sladce usmál a přikývl. Jane přemohla své zhnusení a podívala se přímo na mě. V téže chvíli mě k zemi srazila šílená bolest. Bylo to, jako by mi naráz oddělovali kůži od masa, maso od kostí, zbylé kosti drtili na prach a to vše zároveň spaloval oheň. Nikdy jsem nic takového nezažil. Snad ani přeměna nebyla tak bolestivá. Bolest trvala sotva tři vteřiny, než Jane srazila na zem obrovská vlna nevolnosti, kterou jsem k ní instinktivně vyslal. Oba jsme leželi na zemi. Já bolestně oddychoval, Jane si držela žaludek a snažila se zastavit zvracení. Na mě si jen tak nepřijdeš, holčičko.

Znovu promluvil Aro: „Ale to je velmi zajímavé. Vypadá to, že Isabella Cullenová není jediná, kdo se ti dokáže postavit, má drahá. Mohl bys nám alespoň prozradit své jméno, tajemný hoste, když naše už znáš?“

Přemohl jsem následky bolesti dost na to, abych už se dokázal postavit. Přesto jsem své jméno spíš vyplivl, než skutečně vyslovil: „Fred.“

Můj obličej se zkřivil v úšklebku, který ostatní nemohli vidět. „Někteří mi říkají zrůda Fred.“

Aro se pohlédl mým směrem a jeho oči zářily, když si přeslazeným tónem mumlal: „Takový talent, to je úžasné. Stát se neviditelným… Tolik možností…“

Na okamžik se zamyslel a ti dva na krajních trůnech se k němu otočili. Marcus netečně, Caius ohromeně: „To nemyslíš vážně, Aro.“

Aro po něm jen šlehl pohledem a znovu se otočil ke mně. „Frede, chtěl bych si s tebou promluvit o samotě.“

Zvedl se z trůnu a ostatní mu překvapeně udělali místo. Následovala ho žena. Obdivoval jsem ho, že se dokázal ovládnout a projít v poměrně těsné blízkosti ode mě, aniž by ho má schopnost srazila na kolena. Pokynul mi, abych ho následoval. Nechal jsem ho projít do sálu, kudy jsem přišel a ještě okamžik počkal, abych se ujistil, že nikdo z přítomných nechystá nějakou past. Pak jsem ho rychle následoval.

Když jsem vstoupil do sálu, prohodil jako by nic: „Mohl bys svou schopnost trochu zmírnit, Frede? Rozumím tomu, že se jí nechceš vzdát, ale takhle se příliš mluvit nedá.“

Přikývl jsem a jelikož to nemohl vidět, ovládl jsem svou schopnost tak, aby působila jen metr ode mě. Na oplátku jsem se zeptal: „A co ona?“

Aro se na ženu, která u něj stála tak blízko, že působila jako jeho siamské dvojče, ani nepodíval. Jen se trochu usmál. „Renata je můj osobní strážce. Promiň, ale ani já si nemůžu dovolit ten luxus, být s tebou bez obrany. Ujišťuji tě ale, že je naprosto diskrétní.“

Díky tomu, jak jsem svou schopnost ovládl, mohl teď Aro vidět alespoň můj obrys. Pokynul mi: „Pojďme se trochu projít.“

Prošli jsme těmi zlatými dveřmi, které mi předtím připadaly příliš neskutečné, aby se opravdu používaly, a ocitli jsme se v dlouhé chodbě bez oken. Sem tam zeď přerušovaly dveře, nejspíš to tedy byla obytná část hradu.

Renata šla teď první, potom Aro a já několik kroků za nimi.

Aro se na mě nedíval – bylo tak pro něj snazší být v mojí blízkosti: „Frede… měl bys vědět, že jsem něco jako sběratel talentů. Tvá schopnost mě uchvacuje. Rád bych ti nabídl, aby ses k nám připojil, ale moji společníci a ostatní z Gardy by pravděpodobně nesouhlasili. I přesto bych ti chtěl navrhnout, abys tu nějaký čas zůstal. Mohl bys lépe poznat náš kultivovaný život a já bych měl na oplátku možnost studovat tvoji schopnost. Možná bychom ji mohli spolu i rozvinout.“

Překvapeně jsem na něj zíral. Opravdu to řekl? Proč by to dělal? Co tím sledoval? Byl jsem pro ně spíš nepohodlný. Nemohli mě jen tak ovládat. Nikdo se ke mně bez mého dovolení nepřiblížil. Mohl jsem být hrozbou pro všechny…

Aro nejspíš odhadl, na co myslím, protože se otcovsky usmál. „Nevěř si zase tolik, Frede. Máme tu přinejmenším jeden talent, který by tě paralyzoval na dost dlouho, abychom tě dokázali zničit, kdybychom opravdu chtěli.“

Napnul jsem se, jako by se chystal svou výhružku splnit okamžitě. I přesto, že mluvil uklidňujícím tónem, nevěřil jsem mu. Vzpomněl jsem si na Edwardova slova. Volturiovi jsou zkorumpovaní mocí. Sledují jenom své zájmy. Nerozuměl jsem však, proč by se měl Aro zajímat zrovna o mě.

Dramaticky si povzdechl: „Víš, Frede, když jsi na světě tak dlouho jako já, začneš si vážit lidí…“ Omluvně se na mě podíval a opravil se, „promiň. Chtěl jsem říct osob, které jsou odvážné a střeží svá tajemství. Talenty, to je něco, co je doopravdy jedinečné. Má je jen mizivé procento upírů a žádný se neopakuje. Musím přiznat, že jsi na mě udělal dojem. Věděl jsi přece, že nemáš šanci se nám ubránit, kdybychom tě chtěli zničit. Proč jsi sem doopravdy přijel?“

Ze zvyku se na mě otočil a chtěl se mi podívat přímo do očí, aby poznal pravdu. Vzápětí se mu podlomila kolena nevolností a jen díky Renatině zásahu se tu přede mnou neválel na zemi. Místo záchvatu vzteku nebo zvracení se však Aro trochu udýchaně rozesmál. Zněl tak šťastně, jako když malé dítě dostane dárek. „Bože, to je vážně úžasné. Zapomněl jsem na okamžik na tvou schopnost. Je nádherné, jak dokonale… a zřejmě nezávisle na tvé vůli, tvůj dar funguje.“

Svraštil jsem obočí. Tenhle muž je rozhodně tou největší záhadou, se kterou jsem se kdy setkal. Chvílemi se chová jako dítě, chvíli z něj září inteligence a jsem si jist, že je velmi nebezpečný. Tenhle upír je rozhodně předurčen k tomu, aby ho ostatní buď milovali nebo nenáviděli. Nic mezi tím by nejspíš ani nepřijal.

V tom mě zaujalo zasyčení, kterým dala Renata najevo, že tu nejsme sami. Nejspíš tak protestovala proti tomu, že nechávám otázku jejího pána příliš dlouho bez odpovědi. Aro po ní šlehl pohledem, který ji okamžitě přiměl uklidnit se. Mně však znovu věnoval úsměv. Opravdu zvláštní.

„Rád cestuji a chtěl jsem navštívit Volterru. A když už jsem tady, jak bych mohl pominout Volturiovi?“ Naznačil jsem úklonu jeho směrem.

Arovi se pobaveně zablýsklo v očích. „Zdá se, že vychování ti neschází. Prve ses ale zmínil o nějaké své přítelkyni.“

Zamračil jsem se a opravil ho: „Nebyla to má přítelkyně – spíš známá a navíc už nežije.“

Aro naklonil hlavu na stranu. „Vím. Díky Jane, že? Je mi líto, ale měla nejspíš pravdu. Neznám sice podrobnosti, ale takové nehody se stávají.“ Lehce pokrčil rameny a jeho tón byl téměř soucitný. Jako by mě chápal a snažil se mi jen vysvětlit skutečnost.

Bylo překvapivě snadné udržet svou zlost na uzdě. Vlastně jsem ji v tu chvíli ani necítil.

Rozhodl jsem se říct mu vše, co jsem se dozvěděl. Jestli se k Jane nedostanu blíž, než jsem jí byl, třeba se pomstí za mě.

„Bylo by zřejmě jednodušší, kdybych ti podal ruku a tys všechno věděl. Budeš se ale muset spokojit s mojí verzí, protože všechny mé myšlenky ti dát nehodlám.“

Pohlédl jsem na něj omluvně, když jsem si uvědomil, že to nejspíš znělo dost arogantně. Nechtěl jsem být drzý. Aro to pochopil, a tak jen s úsměvem mávl rukou, abych pokračoval.

„Před několika měsíci řádila v okolí Seattlu skupina novorozených. Poslali jste tam skupinu, která měla tenhle problém vyřešit, ale oni přišli pozdě.“

Znovu jsem se na něj podíval, abych se ujistil, že ví, o čem mluvím. Aro přikývl: „Ano, pamatuji si na to. Jane mi říkala, že Cullenovi udělali práci za ně. Zbyla prý jen jediná dívka, se kterou se lehce vypořádali. Byl jsem opravdu šťastný, že se mému příteli Carlisleovi ani jeho rodině nic nestalo.“

Cože? Edwardův otec je jeho přítel? Zajímalo by mě, jestli to myslí vážně. Tvářil se tak. Pak ho možná moje informace překvapí. Ale na druhou stranu – jak by se Jane mohlo podařit zakrýt, že se s Victorií domlouvala? V každém případě aspoň uvidím, jak bude reagovat na to, že to vím také.

Vychrlil jsem ze sebe: „Byl jsem součástí té skupiny, i když na rozdíl od většiny jsem ta vaše pravidla dodržoval. Riley nám je vtloukal do hlavy den co den. Jane však dala Victorii 5 dní, aby zaútočili. Mohli nás zastavit daleko dřív, ale ona chtěla, aby Cullenovi zemřeli.“

Aro teď vypadal vážně. „Frede… měl bys vědět, že Jane je občas příliš iniciativní. Skupina sedmi upírů je opravdu  potenciální hrozba, i když jsem si jist, že u Cullenových o nic takového nejde. Není přirozené, aby žilo tolik upírů spolu – to už jsi ale jistě poznal. Navíc na Jane silně působí vlastní preference a několik Cullenových je jí velmi nepříjemných. Nezlobila by se, kdyby už je nikdy nepotkala. Můžu tě ale ujistit, že jsme si to společně vysvětlili.“

Přikývl jsem a přemýšlel, jak se vrátit zpátky k Bree. Aro mé myšlenky přerušil: „Jestli jsem to pochopil správně, tvá přítelkyně – pardon, známá, byla ta poslední dívka, za kterou se postavili Cullenovi, že? Neblahá událost. Samozřejmě, že ji Jane mohla nechat naživu, jenže jak už jsem řekl. Nemá Cullenovy ráda a tohle zřejmě vnímala jako laskavost, kterou by jim tím prokázala. Byla v tu chvíli dost rozzlobená, že vaše skupina neuspěla a ta dívka byla bohužel ideální na schlazení žáhy. Špatné místo, špatný čas. Je mi líto. Pokud ti můžu poradit, nech to být. Té dívce už život nevrátíš a já bych nerad, abychom tě museli zabít, Frede.“

Vypadal opravdu zarmouceně, když mi to říkal. Pak se jeho tvář změnila jako mávnutím kouzelného proutku a vesele se usmál. „Myslím, že to hlavní jsme si vysvětlili. Pokud nemáš nic proti, rád bych tě považoval za svého milého hosta. Za pár hodin dorazí naše dodavatelka, takže se sejdeme na hostině, ano?“

Na okamžik se zarazil a s lehkým despektem prohodil: „Pokud tedy nedáváš přednost zvířecí krvi tak jako Cullenovi.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Díky za tvou velkomyslnost, Aro. Využiji tvé nabídky a trochu se tu porozhlédnu.“

Aro přikývl a otočil se k odchodu. Přes rameno ještě hodil: „Nezapomeň ale na mé varování. Nestrpíme tu žádné sváry. A ještě něco. Dokud budeš ve Volteře, platí pro tebe zákaz lovení stejně jako pro ostatní. Trestem za jeho porušení je smrt! Nikdo z něj není vyjmut,“ dodal se zvláštním důrazem. Zamrzl v pohybu, dokud koutkem oka nezaregistroval moje kývnutí. Pak teprve mě nechal samotného s mými myšlenkami.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 6. kapitola: