Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 11. kapitola

09.09.2010 (18:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1272×

Přišli nedlouho po svítání a my se podvolili. Čekala nás dlouhá cesta, takže bylo správné vyrazit co nejdřív. Přesto, kdybych měl možnost volby, rád bych se své pomsty aspoň prozatím vzdal, jen abych nemusel sestoupit zpátky na zem po noci strávené v nebi. Byl tu ale další rozdíl oproti Leslie. Dokázali jsme přestat. I přes neskutečné vzrušení, které jsme oba cítili, jsme se nepropadli na úroveň zvířat, jednajících pudově. Chtěli jsme si pamatovat každý okamžik strávený spolu - každý pohyb, který naše spojená těla udělala.

Moje oblečení bylo suché a připravené díky sušičce. Ani jsem si nevzpomínal, že bych ho tam dával… Jakmile jsme se oba oblékli, propletli jsme vzájemně svoje prsty. Čím víc jsme spolu prožili, tím míň jsem se od ní hodlal vzdálit. Náš dotek byl jako potvrzení, že se to opravdu děje. Že nesním nějaký nádherný sen.

Dával jsem si pozor, abych svou schopnost stáhl, když jsme sestupovali dolů ze schodů. Další záchvat nevolnosti by mi asi Kate ani Garrett jen tak neprominuli. Čekali na nás před domem – přesněji řečeno před obří garáží. Potřebovali jsme být rychlí, a tak jsme vyrazili auty. Jel jsem s Tanyou, zatím co Garrett a Kate jeli každý jiným vozem. Došlo mi, že to není proto, aby si každý z nich užil jízdu (i když jsem si byl jist, že to pro ně byl super bonus), ale aby i Carmen s Eleazarem mohli jet vlastním autem.

Míle utíkaly takovou rychlostí, že se krajina kolem  nás stala rozmazanou čárou i pro moje oči. Aspoň do Juneau byla slušná silnice. Pak by bylo sice zřejmě rychlejší běžet, ale nemohli jsme riskovat, že Jane někde narazí na pach ostatních a odvodí si, že je to past.

Tanya na mě po straně mrkla: „Myslíš, že to vyjde?“

Usmál jsem se na ni a chytil ji za ruku, která spočívala na řadící páce: „Kdybych si to nemyslel, neseděl bych tu. Nejsem sebevrah ani pitomec. Jane si nechce promluvit, ale zabít mě. Dluží mi to stejně jako já jí.“

Vyhlídka na smrt mě nijak neznepokojovala. I kdyby se náš plán vymkl kontrole a já doopravdy zemřel, bylo by to s vědomím, že jsem žil naplno. Najít v životě lásku to přece není málo.

Zatím co jsem přemýšlel, zazvonil Tanye mobil. Natáhl jsem uši, abych slyšel, kdo volá. Edward. Hlásil splnění úkolu. Alec se chytil na vějičku. Slyšeli ho, jak telefonoval Jane, když předstírali svůj odjezd. Předtím zajistili, aby slyšel, jak se baví o tom, že jedou na schůzku se mnou. Dohodli jsme se na jednom místě v Britské Columbii. Glacier-Bay Park se nám pro náš plán dokonale hodil, i když cesta k němu byla trochu složitější. Byla tam bažina, a tak nehrozilo, že by nás tam kdokoli objevil jen tak - omylem.

Janin plán byl podle Edwarda jednoduchý. Alec měl zdržet Cullenovi a ona by si zatím se mnou vyřídila účty. Až by se ke mně dostali, našli by už jen hromádku popela. A náš plán? Byl podobný. Hodlali jsme vyšachovat Aleca a nechat ho hlídat vlky, kteří byli ochotni pomoct, protože Jane byla i jejich nepřítelem a navíc jsme po nich chtěli jen maličkost. Aby ho nenechali utéct a připojit se k Jane, dokud s ní nebudeme hotovi.

Měla mě zastihnout nepřipraveného. S tím jsem si hlavu nedělal – předstírat jsem uměl vždycky dost dobře. Horší to bylo s ukrytím pachu ostatních. Jak dosáhnout toho, aby byli dost blízko, aby mohli zasáhnout a při tom o nich nevěděla? Odpověď ležela ve vodě – proto jsme vybrali jako místo schůzky bažinu.

Carmen a Eleazara jsme nabrali poblíž Juneau, i když to znamenalo zajížďku. Trvalo nám půl dne, než jsme se tam dostali a dál to bylo ještě složitější. O pořádnou cestu jsme tu nezavadili. Ještě, že Eleazar byl kromě rychlosti i praktický, a tak vlastnil místo porsche nebo ferarri pořádný džíp s náhonem na všechny čtyři kola. Nás šest se tam celkem pohodlně srovnalo.

Zůstávali jsme ve spojení s Cullenovými. Edward se držel poblíž Aleca, dokud si nepotvrdil, že Jane přiletí do Juneau. Na stejném místě si na ně měli počíhat vlci a nenápadně se jich držet, dokud se od ní neoddělí Alec. Pak ho měli zajmout a udržet stranou. Slyšel jsem pár jmen a odvodil si, že Sam byl nejspíš jejich vůdce. Nehodlal riskovat sebemenší neopatrnost, a tak letěl spolu s třemi dalšími. Slyšel jsem něco o tom, že jakýsi Paul nadával, že při té legraci nebude, ale Sam ho uchlácholil tím, že potřebuje někoho spolehlivého a zkušeného k ochraně vesnice.

Jacob by to sám nevytrhl, zvlášť když jeho prioritou bude samozřejmě Renesmé. Carlisleova a Esméina přítomnost ho nepřesvědčila, že se jí nic nestane.

Trochu jsem se ušklíbl. Nedivil jsem se, že se od ní nechce vzdálit. Jejich vztah jsem sice pořád tak úplně nechápal, ale bylo na něm vidět, že pro něj znamená celý svět. Ani já bych Tanyu nenechal bez dohledu, kdyby bylo jen malé riziko, že by se jí něco mohlo stát.

Udělali jsme si další pořádnou zajížďku, aby naše cesta náhodou neprotla tu Janinu. Na dost odlehlém místě jsme nechali auta a dál chtěli pokračovat po svých. Jedno auto už tu stálo – obrovský džíp, o který se opíral svalnatý kluk s úsměvem od ucha k uchu. Opodál bylo dalších 5 lidí, ze kterých jsem poznal jen Edwarda a Bellu. Cullenovi to tedy stihli. V rychlosti jsme se vzájemně představili – Bella i tentokrát zaštítila všechny kromě mě, abychom se navzájem viděli a mohli si potřást rukou.

Na delší povídání nebyl čas, a tak jsme vyrazili. Od pořádného vykoupání nás teď dělila jen naše rychlost. Pevné půdy tu díky tajícímu ledovci, který všude vytvářel potůčky a bažiny, moc nebylo. Běželi jsme po dvojicích a udržovali jsme mezi sebou rozestupy – nebo aspoň ostatní si udržovali odstup od nás s Tanyou. Já se naopak snažil zkrátit působení své schopnosti jen do mé těsné blízkosti, aby je omylem nezasáhla. Podobné zdržení jsme momentálně nemohli potřebovat.

Edwardův mobil zapípal. Přišla zpráva od vlků – byli na místě a sledovali naši sourozeneckou dvojici. Moc času nám už nezbývalo. Pochyboval jsem, že by si Jane dělala starosti s autem. Chybějící silnice v kraji národních a místních parků automobilismu příliš nefandily. Další zpráva, která přišla, byla stručná: „Máme ho!“

Stál jsem na malém ostrůvku pevné půdy, obklopeném vodou. Nebyla právě nejčistší (co taky čekat od bažiny), ale tím lépe se v ní dalo schovat. O to víc jsem si cenil obětavosti zejména holek, že se do ní bez protestů, jen s nakrčenými nosy a povzdechy nad zničeným oblečením, ponořily. 

Díval jsem se směrem, odkud jsem předpokládal, že se Jane vynoří. Vítr vál ode mě, a tak jsem se musel spolehnout jen na svůj sluch. Bolesti jsem se bát nemusel, protože pro tentokrát zabalila Bella do štítu i mě.

Nečekal jsem dlouho a ozval se sladký hlásek: „Ale ale, to je náhoda, Frede. Na kohopak tu čekáš? Že by sis chtěl dát rande a zapomněl mi to dát vědět?“

Vzápětí se objevila malá postava v černém plášti. Plavným pohybem si sundala kápi z hlavy a světlo se jí odrazilo od blond vlasů, které házely stříbrné odlesky. Byla by jako andílek, kdyby se jí rty nezkroutily do krutého úsměvu. Byla to spíš parodie na úsměv. Pochybuji, že někdy cítila opravdové štěstí.

Téměř jsem cítil, jak se vlna jejího daru, který na mě vyslala, zastavila o Bellin štít. Jane překvapením rozšířila oči. Vypadaly teď nepřirozeně veliké. Nejspíš přemýšlela, jak je možné, že se tu teď nesvíjím na zemi v křečích, a proč na oplátku necítí nevolnost. Díky Bellinu štítu jsem nemohl použít svou schopnost. Mince má vždycky dvě strany…

Kývl jsem na pozdrav a trochu škodolibě se zeptal: „Jane… Kdepak se tu bereš? Že bys beze mě nedokázala být? A kdepak se toulá ten tvůj ochránce?“

Jane hodlala udržet alespoň zdání toho, že je nadvěcí, a tak mrazivě pronesla: „Alec právě zpracovává ty, na které čekáš. Cullenovi jen tak nedorazí.“

Usmál jsem se a tajemně prohodil: „Na tvém místě bych si nebyl tak jistý, že se věci vyvíjí podle plánu. Možná má teď Alec jinou společnost, než jste čekali.“

Nebyl jsem si jist emocí, která jí přelétla po tváři. Byl to strach o bratra? O vlastní osud? Pochybnost, jestli mluvím pravdu? Její hlas ale prozrazoval vztek: „Lžeš!“

V tom se z vody začali vynořovat moji společníci, jako kdyby pronesla nějaký povel. Vyděšeně sledovala, jak ji obkličují. Pokrčil jsem rameny: „Když myslíš…“

Všichni byli na svých místech a dívali se na ni jako nesmiřitelní soudci, kteří se chystají vynést svůj rozsudek. Vlastně to ani nebylo třeba. Jane si ho přečetla z jejich tváří.

Edward trochu postoupil do kruhu, v jehož středu byla uvězeněna Jane. Už jsem si všiml, že má sklony k teatrálnosti: „Jane, je na čase, abychom pomstili všechny, kterým jsi kdy ublížila. Dnes už odtud neodejdeš. Nikdy už se tě nebudeme muset bát.“

Začínala panikařit. Znovu a znovu zkoušela vyslat svou schopnost na různé strany, ve snaze najít skulinu v naší obraně. Bezvýsledně. Bellin štít fungoval bezchybně. Zavřela ji v obrovské bublině, odkud nebylo úniku.

Její oči žhnuly bezmocí a vztekem. Vsadil bych se, že teď litovala, že Alecovi nedovolila, aby šel s ní. Z jejích úst se řinuly kletby a výhružky. Nehodlal jsem tuhle chvíli prodlužovat. Co bylo třeba říct, bylo řečeno. Teď přišel čas splatit dluh. Na okamžik jsem se zadíval na Bellu, abych ji připravil na to, k čemu jsem se chystal. Doufal jsem, že můj pohled pochopila a natáhne štít spolu s tím, jak se budu pohybovat. V opačném případě mě čeká nepříjemná bolest.

Odrazil jsem se a rychleji než kdy dřív, jsem přeběhl k Jane. Stála v tu chvíli zády ke mně. Nestihla se ani otočit a já už držel její ruku. Stačilo jedno trhnutí a ječela bolestí, zatím co já byl zpátky na svém původní místě, v bezpečí štítu i s její paží. Jane padla na kolena a druhou ruku si držela na ráně. Její nářek rval uši.

Neměl jsem příležitost si svůj triumf užít, protože vzápětí Janin řev ještě zintenzivněl. Edward kolem ní proletěl jako bílá šmouha. Zaslechl jsem jen jeho tichá slova: „To je za Renesmé a Bellu!“

Stejně rychle jako on se kolem Jane mihla malá Alice s krvelačným výrazem a po ní i Bella. Teprve když byli zpátky v kruhu, prohlédl jsem si jejich úlovky. Jane zbývala na trupu už jen hlava, která nás střídavě proklínala, zuřivě křičela o pomoc s bolestí.

My – mstitelé jsme se po sobě podívali, jako bychom se nemohli rozhodnout, kdo její osud zpečetí, když v tom náš kruh někdo prorazil a vletěl do středu k Jane.

Všude kolem nich se okamžitě začala choulit podivná mlha, která dorážela na Bellin štít. Alec. Nějakým způsobem dokázal utéct vlkům tak, že nás ani nedokázali varovat. Na tvářích ostatních jsem četl stejné myšlenky. Cullenovi se zároveň (až na Rosalii, která je zřejmě nijak nemilovala) obávali o osud vlků.

Alec nás donutil věnovat opět plnou pozornost dvojici v kruhu, když na nás nenávistně zasyčel: „Už jednou jsem lásku ztratil, nedovolím vám, abyste mě připravili i o sestru.“

Jane dramaticky zaúpěla a Edward se na ni překvapeně zadíval. V její mysli se zřejmě odehrávalo něco, co stálo za to. Trvalo jen půl vteřiny, než se podíval na Aleca: „Laura? Možná by ti o ní tvá sestra mohla říct něco víc.“

Jeho slova nedávala smysl. Neznali jsme nikoho toho jména. Naštěstí si to zřejmě uvědomil i Edward. Alecova tvář byla stažená vztekem, který se střídal s bolestí, když nám Edward vysvětloval: „Alec ji miloval, ale ona náhle a beze slova vysvětlení zmizela. Už je to pár desetiletí.  No tak, Jane, nestyď se. Chtěla jsi přece Alecovi pomoct. Nebyla pro něj dost dobrá, že?“

Alec se překvapeně otočil na sestru a jeho výraz se stal kamenným, když se jí mrazivě zeptal: „Co jsi jí provedla?“

Jane měla ve tváři vzdorovitý výraz: „Jen si s tebou hrála. Chtěla se dostat mezi vyvolené. Nebyla pro tebe dost dobrá.“

Než stihl šokovaný Alec zareagovat, Edward prohodil: „Ostatně nebyla sama, že Jane? Nicole, Gerta, Yola… Každá upírka, která měla tu drzost, že se na tvého bratra jen podívala, pocítila tvou schopnost.“

Jane soptila vzteky. Alec už se mezitím vzpamatoval a zopakoval dost zbytečně svou otázku: „Jane, co jsi provedla Lauře?“

Všichni si dokázali představit, jak skončila. Její popel už dávno někde rozfoukal vítr. Jane vzdorně zakřičela: „Chtěla mi tě odvést. Nedovolím, aby…“

Při pohledu na Alecův výraz změnila taktiku a zakňučela: „Alecu, tak už mi pomoz. Nevidíš, jak mě to bolí?“

Vypadalo to, že Alec poprvé v životě pocítil tak prudkou nenávist, v jaké se obvykle vyžívala jeho sestra. Ledově pronesl: „Opravdu? Já jsem ji miloval, Jane. Víš, jak bolelo její zmizení mě? Ty máš přece Demetriho. Proč nedokážeš dopřát trochu štěstí i mně? Já bych tě přece neopustil.“

Jeho tón byl teď téměř prosebný. Jako by se dala minulost změnit.

Edward nehodlal nechat Jane využít jeho slabosti, a tak znovu prozradil to, co si přečetl v její mysli: „Musela by se o tebe dělit a to nehodlala připustit. Jsi její, Alecu.“

Jane zavřískla: „Neposlouchej ho, bratříčku. Chce nás rozeštvat. Bojí se, protože společně jsme neporazitelní.“

Alec se tvářil, jako by ji vůbec neslyšel. Přistoupil k ní se zamyšleným výrazem, tvář opět klidnou jako vždy, ale v jeho očích plál nesmiřitelný oheň pomsty. To bylo to jediné, co mu zbylo. Bylo vidět, jak trpí. Musel tu Lauru opravdu milovat.

Než jsme stihli zareagovat, vzal Janinu hlavu do dlaní, políbil ji na ústa a prohodil: „Pomůžu ti, sestřičko. Stejně jako jsi ty pomohla mě.“

Jediným trhnutím zbavil Jane i poslední části, která byla připojena k tělu. Pak vytáhl zapalovač a přiložil ho k Janiným vlasům. Okamžitě vzplály jako fagule. Přidal jsem i „svou ruku“ a stejně udělali i ostatní.

Alec netečně zíral do plamenů, které stravovaly části jeho milované sestřičky. Netrvalo dlouho a bylo po všem. Stáli jsme nad hromádkou popela jako truchlící pozůstalí – až na to, že smutek udělal místo úlevě. Nejhorší z Arových tajných zbraní byla zničena. Jane dodýchala rukou vlastního bratra.

Alec stáhl svůj dar a Edward se k němu otočil: „Neměl by ses teď vracet do Volterry.“

Alec k němu zvedl bezvýrazný pohled a několik vteřin se na něj díval. Pak zavrtěl hlavou: „Co se má stát, stane se. Před Arem bychom stejně nedokázali Janinu smrt utajit na dlouho. Bude lepší, když se dozví pravdu ode mě. Alespoň nebude obviňovat nikoho jiného.“

Sjel nás všechny pohledem a rozloučil se lehkou úklonou. Nakonec se očima zastavil na mně: „Frede?“

Pochopil jsem, o co žádá a na okamžik jsem stáhl své „brnění“. Zasloužil si znát tvář toho, kdo stál na počátku konce jeho sestry. Jeho oči mě sledovaly překvapeným pohledem. Muselo být zvláštní, vidět mi pro jednou do tváře. Pak se pousmál, otočil se a beze slova se rozběhl pryč.

Teprve teď jsme si mohli ulehčeně vydechnout. Má schopnost zapadla na své místo a zaručila nám s Tanyou soukromí. Ne, že by to bylo nutné. Všechny ostatní páry dělaly totéž co my – totiž, soustředily se jen na sebe. Líbali jsme se, jako bychom se právě vrátili z předpeklí. Ale vlastně to tak bylo.

Teď už nám nic nehrozilo. Bree byla pomstěna a Jane už nikomu neublíží. Budoucnost byla téměř bez mráčku a ten jediný, který na našem nebi zůstal, byl daleko. Až v Itálii. Jednou zčerná a bude nám hrozit bouří, ale ten den byl ještě daleko. A potom budeme připraveni. Nebudeme se před ním schovávat.

10. kapitola - Epilog

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 11. kapitola: