Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 1. kapitola

24.08.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1942×

Je to už pár měsíců, co cestujeme spolu a řekl bych, že ani jeden toho zatím nelitujeme. Leslie je dokonalá. Nikoho lepšího na cesty bych si neuměl představit. Vyzná se. Mám se od ní co učit. Nevadí jí, když třeba celý den mlčíme, ale je zároveň dost ženská na to, aby se potom potřebovala vykecat. Dozvídám se od ní dost o minulosti. Nejen její, ale prakticky celé naší „rasy“. Pro mou hloubavou a naslouchací povahu je to jako sen.

A náš vztah? Je zvláštní. Nejsme partneři a nedá se popsat ani čistě jako přátelství. Nejvíc to vystihuje slovo spojenci. Spojenci proti všem nebezpečím. Žízeň už mě neovládá tolik jako dřív. Přestal jsem být novorozeným a uvědomil jsem si, že jsou i jiné touhy, které mě spalují skoro tak jako žízeň. Leslie je hezká a občas mám pocit, že by si taky dala říct, ale zatím k ničemu nedošlo. Nechávám první krok na ní. Zakládám si totiž na tom, že nejsem otrokem svých instinktů.

Občas se od Leslie trhnu a pár hodin se jen tak toulám. Leslie to přivádí k šílenství. Mám pocit, že mě bere trochu jako štěně na vodítku. Nechává mi volnost, ale chce mít jistotu, že jsem v pořádku. I pro vlastní bezpečnost. Kdyby mi ruplo v hlavě a vyhladil jsem půl nějakého městečka, přišli by ti, o kterých se zmínila Bree. Zrůdní upíři, udržující pořádek a zajišťující utajení naší existence. Od Leslie vím, že se jmenují Volturiovi a bydlí v italské Volteře. Jednou se tam vydám.

Leslie nevadilo trochu mě provést, a tak jsme za těch pár měsíců viděli snad všechny „klenoty“ Ameriky – od Niagary přes Grand Canyon až k Yellow Stownu a spoustu dalších. Stát v noci na vrcholu Sochy svobody je prima pocit. Díval jsem se směrem, odkud sem kdysi připlouvaly lodě s kolonizátory a měl jsem pocit, jako by mě Evropa volala. Ještě ne, ale nebude už trvat dlouho (maximálně pár dalších měsíců) a uvidím vše, co jsem tady v Americe chtěl. Pak přijde čas změnit kontinent.

Někde na Aljašce prý žije Lesliina skorosestra Carmen. Živí se krví zvířat, což mi přijde vážně divné, ale na druhou stranu – lidí tam asi nebude zrovna dostatek. Díky tomu se nemusí pořád přesunovat. Má tam s pár dalšími upíry dokonce rezidenci. Leslie mi nabídla, že můžu jít s ní. Bylo by fajn moct chvíli zůstat na místě a poznat zase něco nového. I když pro mě je nové všechno, co vidím. Výhoda mého „mládí“.

Leslie jen tak mimochodem prohodila, že díky své „dietě“ má Carmen žluté oči. Cítil jsem se, jako by do mě právě uhodil blesk. Takže tohle byl ten důvod, proč u sebe tamti druzí v Seattlu snesli člověka. Byli to vegetariáni. A Rileyho lež o tom, že jsou staří, a proto mají jiné oči, sloužila nejspíš k tomu, abychom se nevyděsili. Byli to upíři v plné síle, s dary a zkušenostmi. Panebože, Riley je poslal na jatka. Bree, doufám, že jsi Diega našla ještě před bitvou.

Jsme teď s Leslie na cestě přes Státy. Samozřejmě, že cestujeme především v noci, ale často se pohybujeme na tak odlehlých místech, že není nebezpečné být venku i přes den. Naše na slunci zářící kůže mě pořád ještě fascinuje.

Tak jako právě teď. Byli jsme kdesi uprostřed pouště, když jsem zvolnil do chůze a po chvíli jsem se úplně zastavil. Leslie už byla na moje mlčení zvyklá, a tak se mi prostě jen přizpůsobila. Ze začátku nechápala, co mě na krajině kolem tak fascinuje, ale když jsem ji přiměl vzpomenout si na vlastní začátky, přestala se dohadovat.

Natáhl jsem před sebe ruku, vyhrnul si košili až nad loket a díval se, jak okolí zrcadlí světlo, které moje pokožka odrážela. Leslie stála opodál a s úsměvem se na mě dívala. Trochu jsem zvedl obočí – nestávalo se často, aby mě tak pozorovala. Ve slunečním svitu byla překrásná. Vypadala spíš jako přelud. Neodolal jsem a pár kroky smazal vzdálenost mezi námi. Vztáhl jsem ruku a dotkl se její tváře, jako bych se chtěl přesvědčit, že se mi to jen nezdá.

Dívala se mi do očí s neproniknutelným výrazem a vyčkávala. Zvláštní. Od chvíle, kdy jsem ji zachránil, jsme se nedotýkali. Tohle bylo poprvé. Jako by námi náhle projela elektrická jiskra. Trochu překvapeně jsem spustil ruku a chtěl poodstoupit. Leslie mi to ale nedovolila. Naopak. Přistoupila ještě blíž, takže se naše těla dotýkala, propletla prsty obou rukou s mýma, trochu se vytáhla na špičky a políbila mě. Nebyl to žádný letmý polibek. Byl svým způsobem škádlivý, ale hlavně vyzývavý - tak jako Leslie sama.

Sváděla mě a já neviděl důvod, proč se držet zpátky. Na podobné pozvání jsem přece čekal. Polibek se stupňoval a oba nás zachvátila prudká vášeň. Propletené prsty už ji nedokázaly udržet. Rychle jsem se osvobodil, ale jen proto, abych ji k sobě mohl víc přitáhnout (což už bylo v podstatě neproveditelné, když naše těla téměř splývala). Druhou ruku jsem přesunul na její zátylek a mé prsty se zabořily do jejich vlasů.

Aniž bychom přestali vzájemně útočit na svá ústa, začali jsme se svlékat. Nezaujatému pozorovateli by to muselo připadat spíš jako divoký souboj. Ani jeden totiž nechtěl čekat, ani vzdát se doteků toho druhého. Podle toho taky naše oblečení dopadlo. Leslie se snažila rozepnout mi košili, a když to šlo na její vkus příliš pomalu, zuřivě za ni škubla, až nerozepnuté knoflíky odlétly. Stáhla mi ji tak, že jsem jí byl jako svázaný. Držela už jen na manžetách. Pustil jsem Leslie jen na tak dlouho, abych se košile zbavil úplně. Leslie na sobě měla letní šaty na ramínka a přes ně lehké bolerko, které se zavazovalo pod prsy. To odletělo jako první. Koutkem mysli jsem zaregistroval, že přistálo na kaktusu několik metrů od nás.

Nechtěl jsem dál čekat a Leslie zřejmě taky ne. Podařilo se jí zbavit mě kalhot, a tak jsem popadl spodní lem šatů a přetáhl jí je přes hlavu. Šaty letěly za bolerkem. Chytil jsem ji do náruče a položil na zem. Šílenství, které následovalo, mi rozechvívalo každý nerv v těle. Měla nádherné tělo. Pochyboval jsem, že se jí někdy dokážu nabažit. Jak se přesvědčím, že je čas dělat taky něco jiného? Možná, až nás dožene hlad…

Nevím, jak dlouho jsme v milostném objetí strávili, ale západ a východ slunce jsem určitě viděl víc než jednou. Nakonec to ukončila zase Leslie. Pochopila zřejmě, že ode mě konec čekat nemůže. Ona se dokázala ovládat trochu víc. Oddělila se ode mě, naposledy mi majetnicky přejela přes hrudník až k mé chloubě a pak se se škádlivým svitem v očích zvedla: „Je čas pohnout se dál.“

Jako by nic se natáhla pro své oblečení a v zápětí tu stála oblečená. Moje košile byla zničená, a tak jsem si oblékl jen kalhoty. Co nejdřív si musím pořídit jinou. Bude to menší komplikace, protože s nahou hrudí jsem i na dálku zářil jako maják. Takhle mě mohl přehlédnout jen slepý. Když si mě Leslie prohlédla, s úsměvem  prohodila: „Příště se musíme víc ovládat… a nebo ti sehnat spoustu  náhradního oblečení.“

Vyměnili jsme si úšklebek a se smíchem jsme se znovu rozběhli.

Prolog - 2. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 1. kapitola: