Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forever and Always - 4. kapitola

Stephenie Meyer


Forever and Always - 4. kapitola4. Kapitola Forever and Always.René s Charliem se rozvádějí a Bella se bude stěhovat pryč.Kam? Nepovím ;D

 

 

„Crrrr!“ rozeřval se budík a já vylétla z postele, jakoby mě do zad píchly ostré špendlíky. Okamžitě mi křuplo v zádech a já dopadla zparalyzovaná zpět na polštář. Byla to příšerně ostrá bolest, jakoby mi někdo do páteře tloukl tisíce malinkých jehel.

„No skvěle!“pomyslela jsem si a ani se nehnula, protože jsem věděla, že by to bolelo ještě víc. Rodiče ještě spali a já měla zablokovaná záda. Co teď?! No, si to budu muset vydržet. Podepřela jsem se rukama a opatrně jsem se zvedala z polštáře.

„Fajn, sedím. Uf!“oddychla jsem si a zkoušela vstát. Když jsem konečně stála, šla jsem - i když nerada -  vzbudit mamku, aby mi natřela záda mastí, protože si tam sama nedosáhnu.

„Mami?“ Otevřela jsem dveře a pomalu vstoupila do ložnice. Jenže René tam nebyla. Opatrně jsem vycouvala ze dveří a vydala se po schodech. Matka spala na gauči. Páni, tady se vážně muselo něco stát.

„Mami?“ řekla jsem znovu a přišla ke gauči, když se René probudila.

„Ano, co se stalo?“ dostala ze sebe ospale.

„Mohla bys mi prosím namazat záda? Rychle jsem vstala a teď s nimi nepohnu.“

„Dobře.“ Sehnula se a vytáhla zpod stolku kelímek s příšerně smrdutou hmotou.

„To - to je mastička?“ vykoktala jsem a nedůvěřivě se dívala a ten hnus.

„Ano zlato,“ řekla sarkasticky a zarecitovala: „Přírodní bylinná mast, jejíž účinek spočívá ve výtažcích z řebříčku, mateřídoušky a máty. Nějaké námitky?“

„Jasně že ne. Jenom to příšerně smrdí.“ Renée protočila panenky a začala mi masírovat bolavé místo. S tímhle jít do školy nemůžu, protože bych se nejspíš na první hodině tělocviku ani neoblékla a musela bych běhat po tělocvičně ve spodním prádle, což nebyl moc dobrý nápad, atak jsem raději zůstala doma. I když ne dobrovolně. Sice jsem nechtěla na tělocvik, ale nechtěla jsem ani zůstat celý den sedět doma, protože to by pro moje myšlenky nebylo moc dobré. Jenže co mi zbylo. Takové psí oči, jako umí Renée, nesvede jen tak někdo a když se opravdu snaží, nedá se říct „Ne.“

Po důkladném promazání mých zad jsem se nahrbená jak stará babka odebrala zpět do pokoje a doufala, že ty „zázračné účinky“ nechutné masti brzy začnou fungovat. A jestli ne, tak zbytek týdne prosedím doma. Schody jsem brala po dvou, protože se akorát vzbudil Charlie a já se jim nechtěla plést do rozhovoru, na který navázali ze včerejšího večera. Hluk? Maximální! Křik? Maximální! Délka rozhovoru? Nekonečná!

„No jo, tohle bude vážně dlouhý den,“ řekla jsem si pro sebe otráveně a zároveň se v duchu pomodlila, ať ta zatracená záda povolí. Pořád jsem měla trochu času dojet do školy. Ale akorát jsem si vzpomněla na René a uvědomila jsem si, že proti jejím námitkám nemám nic.

Celé dopoledne bylo vážně hrozné a od rána se vlastně nic nezměnilo. Akorát to, že křik vystřídalo zarputilé ticho.

„Aha, takže tichá hodinka. Nebo dvě, či celý den?“ Jak já tu ironii miluju. Nikdo by do René neřekl, že umí zakřičet, ale po tom, co jsem dnes slyšela, by tomu uvěřil každý. Bohužel. Charlie měl své pro a proti, Renée zase své. Sice nevím, o čem se dohadovali, ale určitě to byla jen nějaká hloupost.

 

***

 

Po týdnu:

 

Záda už byla vážně dobrá, atak mě Renée nechala jít dnes do školy. Kdybych tušila, co se stane, určitě bych ve škole zůstala. Jenže nejsem vědma, atak jsem jela domů. Po vstupu do domovních dveří mě uvítali rodiče.

„Ahoj Bello. Jak ses měla ve škole?“ řekla přátelsky René a Charlie se k ní přidal. Ale pak řekli něco, z čeho jsem neměl vůbec dobré tušení.

„Pojď si k nám prosím sednout,“ řekl vážně Charlie a já se jako zombie odloudala s nepřítomným pohledem k nim do kuchyně a dosedla jsem na židly. Chvilku bylo ticho. Pak Renée začala: „Bello, jsi už starší a tak to nemusím obcházet. Řeknu to na rovinu. Budeme se s tatínkem rozvádět.“ COŽE? zařvala jsem v duchu. Ale proč? Kdy? A kam půjdeme? Měla jsem spousty otázek, ale jazyk jakoby mi někdo uřízl a já jen zůstala sedět s pohledem upřeným do zdi. Když Renée viděla, že jsem vedle, objasnila to.

„Poslední dobou si nerozumíme. Vím, před tebou to bylo jen poslední týden, ale ve skutečnosti to bylo déle. Hrozně mě to mrzí. Neboj se, bydlet budeme v krásném domku 300 metrů od pláže a výhled budeme mít na překrásnou krajinu. Uvidíš, bude se ti tam líbit. Za tatínkem můžeš jezdit kdykoliv budeš chtít. Nastoupíš tam i do školy. Bude to prima.“ Nechápala jsem její optimismus. Vždyť mě se právě zbořil svět a ona dělá, jako kdybychom odjížděly na Hawai.

Počkat: „Kde to je?“

„Je to ve Phoenixu.“

„Prosím?! Vždyť to je přes 3000 kilometrů!“ vyjela jsem.

„Můžeš sem jezdit každé prázdniny,“ dodal Charlie bezstarostně, ale já v jeho hlasu poznala obavy.

„A kdy odjíždíme?“

„Pozítří.“

„Cože? Už?! Já myslela, že to bude až tak za měsíc, za dva!“

„Ano, hned ve středu. Bude to tak lepší.“

„Jo, jasně! Pro tebe, ale pro mě NE!“ zakřičela jsem a utekla do pokoje.

 

Po půl hodině se ozvalo zaklepání a starostlivý hlas.

„Zlatíčko? Pojď prosím tě ven,“ ozvalo se ale já jsem neodpověděla. V krku jsem měla obrovský knedlík a oči plné slz. Možná mi bylo patnáct. Možná jsem už plno věcí chápala, ale ne zrovna tuhle. Nechci přijít o Charlieho, nechci odejít z Forks, nechci ztratit minulost. Nechci ztratit vzpomínky. Vzpomínky na Angelu, Jessicu, Mika, Tylera, ostatní přátele, školu a především vzpomínku na kluka, kterého nemůžu dostat z hlavy. Měla jsem - a pořád mám - o něj strach, nic o něm nevím, jeho rodiče se mi neozvali ani on n e, tak co se stalo? O spousty věcí přijdu, pokud odjedu. Jo, možná můžu jezdit na prázdniny, ale určitě ne na víkendy, protože jenom samotná cesta letadlem trvá půl dne a to mi za tu cestu nestojí. Z letadel mám příšerný strach, ale jsem to schopna překonat. Musím odjet. Nic jiného dělat nemohu.

 


Omlouvám se za opoždění ale nějak jsem neměla čas. Doufám, že jsem Vás moc nezklamala když Bella odjela :D No a další dílek by mohl být během dalších 6ti až 10ti dnů :) A také Vám chci poděkovat že mou povídku čtete :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Forever and Always - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!