Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 3. kapitola

29.04.2010 (20:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2451×

3. kapitola

Jakmile jsme se ocitly zpět ve Forks, praštily jsme s sebou do postele a smály se jako praštěné. Alice se na mě podívala a její oči naznačovaly, že teď nastane fáze vysvětlování. A já doufala, že jí ta euforie vydrží přece jen kapku déle.

„Tak kdo jsi?“ zeptala se na rovinu.

„Ale Alice, musíš kazit legraci?“ opáčila jsem jí zpět otázkou.

„Hele ty bys byla taky zvědavá, kdybych vzkřísila skoro mrtvou a pak ještě zabránila tvému bratrovi, aby ti četl myšlenky. A to nemluvím o tom, jak si zatočila s tím upírem,“ přesvědčovala mě stále dokola. Vzala jsem si polštář a zakryla si jím obličej.

„Jestli si myslíš, že se jen tak schováš pod polštářem, tak to se šeredně mýlíš!“ zasmála se Alice a začala mi ho rvát z rukou.

„Ty jsi hrozně zvědavá. Až příliš sis zvykla na svou moc. Všechno víš, všechno znáš! Ale kdo chce moc vědět, se moc dozví a to není vždy dobré!“ odporovala jsem jako kolovrátek. Alice se na mě podívala, vypadala, že mi snad chce něco říct, ale naštěstí jí zazvonil telefon.

„Ajaj, doma je bouřka. Kde máme ty tašky z Milána?“ zeptala se.

„V Miláně,“ pípla jsem.

„A sakra,“ ulevila si.

„Žádný problém.“ Prstem jsem ukázala před sebe a tašky i s dárky se jen tak ze vzduchu objevily přímo před Alice.

„Nemít Jaspera, beru tě všemi deseti!“ zavýskla. „Musíš jet se mnou, jinak mi nikdo neuvěří!“ prosila.

„Ale uvěří,“ zamávala jsem fotkami nad hlavou.

„Ty jsi neuvěřitelná, ale půjdeš se mnou?“ prosila dál.

„Alice, to není nejlepší nápad,“ snažila jsem se přesvědčit ji o opaku. Ale jak máte odolat těm štěněčím očím, které na vás začne jedna proradná zlatooká upírka házet? Vždyť vypadala jako odkopnuté malé štěňátko.

„Tak dobře,“ rezignovala jsem nakonec.

„Tak pojď, musíme tam být do deseti minut, jinak mám na stole rozvodové papíry. A ty na krku rozzuřeného upíra. No jo, můj malý Jasper,“ zavrkala jméno své lásky.

„Deset minut? To nestihneme,“ vrtěla jsem hlavou.

„Leda že by…“ začala Alice.

„Jojo,“ přitakala jsem automaticky a najednou jsme obě stály před domem Cullenových.

„Jsi super,“ vydechla omráčeně Alice.

„Kde jsi byla, to ses nemohla ozvat! Víš, jaký jsem měl strach?“ běsnil naprosto do běla rozzuřený a jako klíště vytočený Jasper. „A ty! Ty mi ji klidně jen tak pro nic za nic odvedeš?“

„Já no…“

„Puf a je pryč? Co si myslíš!“ běsnil a řval na mě, až mi jeho jed kapal z nosu.

„Hele odpusť si ten jed!“ štěkla jsem na něj. „Taky jsem s ní v tom Miláně mohla zůstat!“

„Kde?!?“ vytřeštil Jasper své zlatavé oči.

„V Miláně, byla tam super přehlídka a nakoupily jsme spoustu věcí a Bella byla super a nic podobného jsem ještě nezažila. Tolik módy, šatů a luxusu!“ básnila Alice a i upíři měli co dělat, aby příval informací zpracovali ve správném tvaru a pořadí.

„Jako na přehlídce? Zpomal Alice!“ snažil se Jasper svou lásku zabrzdit. „A co si tam dělala s touhle tou, o které ani nic nevíme?“ zavrčel znovu ke mně.

„Zatkněte mě!“ zvedla jsem teatrálně ruce před sebe, jak to dělají vězni, kterým nasazují pouta. „Unesla jsem upírku.“

„Jazzi, nech toho. Bella je moje kamarádka!“ zastala se mě Alice a měřila si svého vyvoleného ne zrovna milým pohledem.

„Jak kamarádka?! Zeptal se.

„Prostě kamarádka,“ procedila skrz zuby. Oba se navzájem měřili a nespouštěli ze sebe pohled. Alice se z ničeho nic usmála a Jasper promluvil.

„Takže Miláno? A jak jste se tam měli?“

Všichni se na něj dívali, jako by se právě polil benzínem a škrtal sirkami. Jen Alice a Bella se usmívaly.

„Výborně, přivezly jsme dárky,“ ukázala Bella na tašky. Alice chytla Bellu za ruku a táhla ji do domu. Za oběma vlály jen tašky. Když se konečně celá Cullenovic rodinka usadila do obýváku, začala Alice Bellu představovat.

„Tohle je moje kamarádka, jmenuje se Destynibella, ale já ji říkám Bella, tohle je Carlisle, Esme, Jasper, Emmette, Rosalie a Edwarda už znáš,“ ukazovala mi jednoho člena rodiny po druhém, kteří přikývli, až na Edwarda. Ten mě propaloval pohledem takovým způsobem, že jsem si šáhla na čelo, jestli tam nemám díru. Věděla jsem, co zkouší.

„Nesnaž se, Edwarde, nepůjde ti to,“ řekla jsem mu s ledovým klidem.

„Jak?“ zeptal se Edward nevěřícně.

„Jak jsem řekla, vím kdo jste, co děláte. Ne neřeknu vám, kdo jsem já. Nemůžu,“ pokrčila jsem rameny. V jejich očích se vystřídalo několik pocitů, ale nikdo z nich nepromluvil.

„Jak to, že neslyším myšlenky Alice?“ zeptal se opět Edward, vlna lapání po dechu byl skoro nekonečná.

„Uslyšíš ji, až ona bude sama chtít,“ otočila jsem se na Alice. Ta stála a dívala se na Edwarda. Pak Edward zalapal po dechu – konečně ji uslyšel.

„Hele a nemůžeš vypnout taky mě?“ zeptal se hromotluk, kterému říkali Emmette.

„To by sis musel zasloužit,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Udělám, cokoliv budeš chtít,“ sliboval Emmette a v jeho očích se blýskalo nadšení.

„Jestli by to šlo, taky bych o to stála,“ přidala se Rosalie. Rozhlédla jsem se po všech, kteří byli touto možností nadšeni.

„Bylo by fajn, neslyšet jejich myšlenky. Sice jsem si na to už zvykl, ale některé věci, by přece jen měly zůstat pod pokličkou,“ promluvil Edward a vševědoucně se díval na Emmette a Rosalie.

„To bych mohla,“ usoudila jsem.

„Veto lexis cogitatum,“ zašeptala jsem. Rozhlédla jsem se po všech v místnosti. Emmette stál přikrčený a oči pevně stisknuté.

„Emmette?“ zeptala se ho Rosalie.

„Už?“ kvíknul.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Nevěřím,“ vrtěl hlavou.

„Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny. Emmette se rozešel směrem ke dveřím, ovšem během sekundy se ocitl u Edwarda a jednu mu natáhl. Edward nečekal útok svého bratra, letěl přes celou místnost a skončil zaparkovaný ve skleněné vitríně.

„Dobrá, věřím,“ kýval hlavou Emmette.

„Emmette Cullene!“ zaječela Esme. Ani jsem netušila, že tato drobná upírka dokáže vydávat takový vysokofrekvenční zvuk.

„Já to napravím,“ zastavila jsem její počínající řádění, „Edwarde mohl bys vylézt z té vitríny?“ požádala jsem ho a musela jsem se začít smát. Jeho nohy trčely z vitríny a celé jeho tělo bylo v podivné poloze. Když se vysoukal ze sutin dřeva, prachu a porcelánu, stoupla jsem si před to, co byla dříve chlouba paní domu, a začala jsem zaříkávat.

„Repario cuncta res, Repario cuncta res…“ tohle zaříkávadlo jsem opakovala a věci se daly do pohybu. Střípek po střípku se skládal dohromady. V dřevě už nebyly pukliny, porcelán se sceloval. Za chvíli zde opět stála vitrína bez jediného škrábance.

„Tohle je,“ začal Carlisle.

„Neskutečné,“ vydechla Esme.

„Že jste rádi, že jsem ji přivedla!“ vykřikla Alice.

„Potřebuju spravit televizi!“ zaječel Emmette a hnal se ke mně.

„A co s ní je?“ zeptala jsem se.

„Nefunguje,“ fňukl.

„A je v elektrice?“ zeptala jsem ho.

„Vypadám, jako blbec?“ jeho hlas zněl ukřivděně.

„To byla řečnická otázka?“ zvedla jsem obočí a celá rodina se smála.

„Tschhh,“ odfrkl si.

„Tak já se na ni podívám,“ ač jsem neviděla do budoucnosti, věděla jsem, že mi nedá pokoj, dokud to nespravím. Dívala jsem se na ni, kontrolka svítila, takže by měla fungovat.

„Nejde, jsem to říkal,“ přecházel před ní nervózně Emmette, jako otec před porodním sálem. Na důkaz toho zval ovladač a několikrát cvaknul. „Nic!“

„Můžu?“ ukázala jsem na ovladač. Neochotně mi jej podal. Otevřela jsem ho z druhé strany a zjistila, že uvnitř nejsou baterky. „Nemáš tam baterky ty pako,“ ukázala jsem mu. Jen radostně zavýskl a už byl pryč.

*****************************************************

„Výsosti, nemyslím, že byste se měla kamarádit s upíry, ta malá je vskutku milá dívka, ale…“ začala Maggie ihned po mém návratu.

„Maggie! Za prvé mě oslovuj Bello a za druhé jsou milí a…“ začala jsem na ni poprvé ve svém životě křičet, ale Maggie se nedala.

„Uvažte! Co když jednoho z nich budete muset v budoucnu zabít, abyste zachovala rovnováhu!“ umlčela mě. Tohle jsem nečekala, ani jsem o tom nepřemýšlela. Za pár dní se budu muset vrátit do vězení, kterému mám říkat domov a zabíjet lidi, zvířata, upíry, čarodějky, vlkodlaky, všechny. Beze slova jsem se svezla na křeslo a v hlavě se mi začaly rodit scénáře.

„Výsosti?“ snažila se mě od sebe samé odpoutat Maggie. „Já jsem… Omlouvám se… Já… Já nechtěla jsem vás…“ mávnutím ruky jsem ji umlčela.

„Máš pravdu, možná bych neměla, ale posledních pár hodin, co jsem byla s Alice, jsem žila. Smála jsem se. Cítila jsem se šťastná. Chci si dopřát, alespoň těch šest dnů co mi zbývá. Vždyť dnes jsem toho zažila daleko více, než za celý rok tady,“ mluvila jsem a dívala se Maggie. V jejích očích zračilo pochopení.

„Já to chápu, ale nechci, aby vám to ublížilo,“ řekla Maggie a nechala mě samotnou s mými myšlenkami.  Seděla jsem v křesle do svítání. Nemohla jsem spát. Dívala jsem se na tmavou oblohu, která se každým okamžikem zesvětlovala, a pak na mě dopadl první paprsek slunce. Pohladil mě po tváři. Byl příjemně teplý. Přivřela jsem oči a vychutnávala si dnešní ráno. Ráno, které bude patřit mezi pár posledních.  Celou noc jsem přemýšlela a do školy šla pevně rozhodnutá. Pevně.

--------------------------------------------------------------------------------

... a šlus... pokráčko přístě... písněte, jestli máme pokračovat...

Al a Kecka

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 3. kapitola: