Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 4. kapitola

Cullenovy po bitvě


Fear itself - 4. kapitolaJe tady čtvrtý dílek. Zde se ještě Nessie vrací z nákupů s Lili a Bella s Edwardem ji vyzvedávají. Lili dojde domů, a i přes špatný pocit vklidu usíná. Druhý den má jasno, co udělá. Co to bude?
Doufám, že se Vám předchozí dílky líbily a zanecháte mi aspoň jeden malý komentář. Tuto kapitolku věnuju nessience a SarceS. Děkuju holky za krásné komentáře. A taky všem, co komentáře napsali. Děkuju moc. blotik

4. kapitola

RENESMÉ:

Přemlouvala jsem Lili každou hodinu. A že těch hodin nebylo málo. Pořád jsem ji přemlouvala, hučela do ní. Ona nakonec svolila. Bavily jsme se dobře. Nakupovaly, blbly.

Přirostla mi k srdci ještě víc, než předtím. A to je co říct.

Myslím, že si mě taky oblíbila, konečně. Předtím mě měla určitě ráda, ale teď si mě i oblíbila.

„Tak jo, Nessie. Děkuju moc za dnešní večer,“ poděkovala mi, když jsme se loučily. Já ji objala. Když jsem se nadechla, cítila jsem něco divného. Jakoby z ní šel cítit upír, ale jakoby to bylo už několik dní staré. Ovšem to je divné, když jsem to ráno necítila. Ale vlastně je to fuk.

Rozloučila jsem se a zavolala šťastně mamce. No, sice to zvedl taťka, ale to nevadí. Popsala jsem mu, kde jsem, jak se sem asi dostat – i když to táta vůbec nepotřeboval, protože to tady zná už docela dost dlouho, déle než 250 let a i to mu hodně ubírám (ale nebudu říkat jeho věk, bylo by to neslušné) – a potom zavěsila. Čekala jsem, až přijedou. Slyšela jsem v pozadí i mámu, ale ne tak dobře, abych věděla, co dělá.

Jsem moc zvědavá, takže by mě zajímalo, jestli teda něco našli. Včera se o tom tak bavili a vypadali, že mají strach. Tak se dneska budu muset zeptat, jak to teda je. Kéž bych mohla s nimi na ten „lov“. Ale zase jsem ráda, že jsem byla s Lili.

Táta s mámou přijeli a dívali se na mě divně. Ale mě to stejně bylo jedno. Byla jsem ráda, že jsme si s Lili konečně našly cestu k sobě.

„Takže se dneska všechno povedlo?“ zeptala se máma. Já jenom přikývla. Co jiného ji říct? Slova řeknou to stejné, jako přikývnutí. Aspoň v tomhle případě.

„Tak jedeme domů,“ řekla máma nadšeně, i když nevím z čeho. Ale je to jedno. Je dobré, když je šťastná. Ale to je s tátou pořád.

Když jsme dojeli domů, máma vyzvídala, co se dělo. No co jsem jí měla povídat? Že jsme byli nakupovat? Vždyť je to samozřejmostí.

„Ehm, byli jsme nakupovat,“ pokrčila jsem rameny. Jak už jsem říkala, nevím, co jiného jí říct.

„A co pěkného sis koupila?“ zeptala se mě. Já vytáhla dvě tašky, a to jsem se ještě krotila, protože mě Lili, ani nevím jak, dokázala usměrnit. Vytáhla jsem oblečení, které v těch dvou taškách bylo, a ukázala mámě. Ta si vzala oblečení do ruky a pořádně si ho prohlédla. Jedno po druhém.

„Krásně sis vybrala,“ pochválila mě máma. Ani nevím, kam touto konverzací mířila.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí, zabalila to oblečení zpátky do tašek a ještě jsem dodala, „ale asi už půjdu spát. Dneska toho na mě bylo moc. A jsem unavená. Dobrou mami, dobrou tati,“ dala jsem jim oběma pusu na líce.

„Dobrou, Ness,“ popřála mi máma a vrátila mi pusu. To samé i táta.

Já jsem odběhla ještě rychle do kuchyně, tam ukradla jablko, a běžela rychle nahoru. Jablko jsem snědla, ohryzek odhodila do koše a šla se umýt. Voda byla příjemná. Umyla jsem si zuby, rozčesala si vlasy a šla spát. A těšila jsem se na zítřejší den.

Zdál se mi sen. Krásný sen. Byly jsme s Lili nakupovat. Zase. Jupí, už se na to zase těším. Někdy ji budu muset zase přemluvit.

Ale potom se mi obraz změnil. Viděla jsem nějakého vlka. Byl větší, než normálně. O hodně větší. Ale jako bych tam vůbec nebyla. Nikdo si mě nevšímal. Byla tam i máma a táta. Ale táta byl za máminými zády, i když se snažil dostat dopředu. Ale máma ho nepustila. Ten vlk na ně vrčel a chytal se skočit. Jako by mi to trhalo srdce. Dokonce ani nevím proč? A pak skočil proti mámě a tátovi. Co jsem měla dělat? Měla jsem nechat mámu a tátu umřít? To bych nikdy nedovolila. Ale zase jsem měla takové nutkání proti tomu vlkovi, že ho musím chránit, ale proč, když mi chce zabít rodiče. A dokázal by je vůbec zabít? Jenom jeden přerostlý vlk? Postavila jsem se do dráhy skoku a zakřičela: „Nech je být, prosím!“

A probudila jsem se. Táta u mě byl a všechno viděl. Přes den si chráním myšlenky, ale ve spánku asi těžko. Nevím, co ten sen měl znamenat, ale jsem ráda, že jsem se probudila a neviděla ani jednoho umřít.

„To byla jenom noční můra, neboj,“ chlácholil mě táta. Ani jsem si nevšimla, že jsem začala brečet. A proč vlastně brečím. Nočních můr jsem měla dost. A proč zrovna tahle? A teď?

To uklidňování šlo ztěžka, ale nakonec se to podařilo. Uklidnila jsem se. Táta mi broukal mou ukolébavku a houpal mě v náručí. Ovšem uspala mě až mámina ukolébavka. Tu jsem slyšela úplně jako první, co si vzpomínám. A i když ta moje byla nádherná, máminu jsem měla vžitou. Uspávala mě stejně jako kdysi mámu, když byla ještě člověkem. Těsně před tím, než jsem usnula, jsem si všimla mámy, která stála ve dveřích. Nevím, jak dlouho tam stála, ani co všechno slyšela, ale byla jsem ráda, že jsem ji viděla.

Proč jsem poslední dobou – asi tak posledních 5 hodin – nějaká divná. Možná se to spraví a bude všechno zase v pořádku. Možná. A možná taky ne.

LILI:

Když jsem přišla domů a otevřela dveře, už jsem slyšela Natea, jak naříká. Slyšet teda byl.

„Už běžím, miláčku,“ křikla jsem po něm šeptem. Stejně mě slyšel, když má upíří sluch. A navíc jsem Laynie nechtěla probudit.

Křik ustal. To je můj hoch.

Došla jsem do pokoje, kde jsem spala já s Natem a přišla k postýlce. Jeho nádherné zelené kukadla se na mě dívaly. Nebyly tak zelené jako mé, měli trochu příměs hnědé, ale o to víc jsem si je vážila. Byly nádherné. Nikdy jsem se jich nemohla nabažit. A jeho tmavě černé vlásky… Bylo to mé zlatíčko.

„Ahoj, broučku. Jak to, že ještě nespinkáš? Už je pozdě,“ zeptala jsem se ho. Vím, že mi asi těžko odpoví, ale povídám si s ním moc ráda. Myslím, že mi rozumí. Je to chytré miminko.

Vzala jsem Natea do náruče a začala ho krmit. Nate už věděl, že nemá kousat. I když si myslím, že teď už by mi to neublížilo.

Jakmile dopil, dala jsem ho odříhnout. Pak jsem ho položila do postýlky a ještě chvíli pozorovala jeho kukadla, která mě sledovala. A ty ne a ne usnout. Proto jsem mu začala broukat různé ukolébavky, které jsou pro malé děti. Ale asi se mu nelíbily. Začal se nějak divně vrtět. Začínal být neklidný.

„Co se děje, broučku?“ zeptala jsem se ho. On jenom otočil hlavu k oknu. Svou normální přirozenou poloupíří rychlostí jsem se přemístila k oknu a zahlédla jsem nějakou rudou skvrnu, která prolétla nádvořím a ztratila se někde v lese, který tady byl docela blízko. Bylo to divné, ale jakmile se ta koule ztratila, Nate se uklidnil.

„Tak už spinkej, broučku,“ pohladila jsem ho po hlavičce. On chytnul mou ruku a pořádně ji zmáčknul. Pohrával si s mými prsty a nechtěl spát. Musela jsem ho trošku pokárat, ale jakmile jsem to udělala, Nate poslechnul a zavřel očička. Ještě chvíli jsem počkala, až se jeho tep zklidní, a pak jsem šla do sprchy.

Sundala jsem si oblečení a hodila ho někde do kouta. Až se osprchuju, uklidím ho. Vlezla jsem do sprchy a pustila vodu. Byla příjemná po celém dnešním dni. Moc příjemná.

Když jsem se osprchovala, navlékla jsem si župan a vzala oblečení, které jsem předtím odhodila. Hodila jsem ho do koše na špinavé prádlo.

Potom jsem šla do pokoje, převlékla se do pyžama a ještě si nachystala na další den do školy. Byl tam nějaký úkol, tak jsem ho rychle udělala. Trval mi tak minutu. Mou rychlostí… A ani jsem si nepotřebovala rozsvítit, díky mému zraku.

Jakmile jsem měla všechno hotové, šla jsem se ještě podívat k oknu (byl to můj zvyk), nadechla jsem se lesního vzduchu, který překrásně voněl, a šla si lehnout. Nejdříve jsem se ještě ale koukla na Natea. Nemohla jsem jinak.

S jeho tváří před očima jsem nakonec usnula. Neměla jsem sny.

Ráno jsem se probudila svěží a plná odhodlání. Bylo rozhodnuto. Dneska to Nessie, Belle a Edwardovi řeknu. Řeknu jim, co jsem zač. Řeknu jim, že vím, co jsou zač oni. Neřeknu jim, že mám Natea, ani to, že jsem znala Johna, ale jinak vše.

Šla jsem se obléknout. Nic zvláštního, jenom normální všední oblečení.

Pak jsem zkontrolovala Natea, ještě spinkal. Laynie už byla vzhůru a připravovala snídani.

„Dobré ráno, Laynie,“ pozdravila jsem ji. Došla jsem k ní a čmajzla jí jeden namazaný chleba.

„Hej,“ okřikla mě. Já jsem na ni vyplázla jazyk a zakousla se. Když jsem to měla snězené, vzala jsem si jablko a hodila ho do batohu. Ještě jsem vyběhla – teď ovšem lidskou rychlostí – nahoru za Natem, abych se na něj ještě mohla podívat. Stále spinkal, tak jsem mu dala pusu na čelíčko a šla jsem.

Dneska to bude opravdu náročné, ale já – ani nevím proč -  mám plno síly a odhodlání. Že bych se dobře vyspala?

Přijela jsem před školu a čekala na Nessie. Vždy tady byla přede mnou (za poslední dva dny), ale teď jsem se překonala, protože parkoviště bylo ještě prázdné, jen tu a tam človíček, a Nessie ani její rodiče nikde. Ovšem po chvíli, tak dvě minuty, se přiřítilo auto, které jsem poznala. Cullenovi.

Auto skoro ještě nezastavilo a Nessie už byla z auta ven. Už ke mně běžela. Pak mi skočila do náruče a pořádně mě objala.

„Ahoj, Lili,“ křikla na mě.

„Ahoj, Nessie. A pro tvou informaci, nejsem hluchá,“ zasmála jsem se. Ona se se smíchem odtáhla a zazubila se na mě.

„Ahoj Edwarde, ahoj Bello,“ pozdravila jsem její rodiče.

„Ahoj, Lili,“ pozdravili mě oba najednou. Jako dvojčata.

„Tak jdeme,“ řekla nadšeně Nessie.

„Jdeme,“ přikývla jsem.

Celý den jsme si s Nessie povídaly a ona vypadala šťastněji, než jindy. Už zase plánovala nákupy, prý to byla strašná sranda. Jo, s ní to byla sranda. Ale někdy ji ukážu Layninu práci. To bude koukat.

Celý den jsem taky přidávala do svého pachu část svého poloupířího pachu. Možná začala něco tušit, ale taky možná ne. Nevypadala nijak jinak. Nechovala se jinak. Byla pořád stejná, ani jednou se nezarazila, nic jí nevadilo, ničeho si prostě nevšímala. Kromě našeho rozhovoru.

Když den končil, přerušila jsem ji na chvilku.

„Nessie, dneska… Nemohla bych si s tebou a tvými ro… sourozenci promluvit?“ zeptala jsem se ji. Jo, je těžké něco zamlouvat, když víte pravdu. Nevím, jak Nessie zvládá říkat Belle Bello. Asi to pro ni je moc těžké, ale zvládá to na jedničku. Teď se ve mně probouzí mateřský pud. Vždyť je ještě dítě. I když co můžu říkat já? No, můžu to říct jedině proto, že už dítě mám. To jediné mi dává právo říct, že je to ještě dítě.

„Jasně. Klidně. Myslím, že to, ehm, Belle a Edwardovi vadit nebude,“ souhlasila, i když nevěděla, o co se jedná.

„Tak pojedeme někde do kavárny?“ zeptala se Bella. Asi ji to Nessie řekla.

„No, chtělo by to spíše nějaké tiché, klidné místo. Bez lidí,“ řekla jsem.

„Ehm, tak pojedeme k nám?“ navrhnul Edward.

„Ale já vás zase nechci obtěžovat,“ chtěla jsem se vykroutit. Přece jim nepolezu do baráku jenom proto, abych jim řekla, že vím, co jsou zač. To by bylo… nezdvořilé.

„To vůbec nevadí, opravdu. To je v pořádku,“ uklidňovala mě Bella.

„Jo, aspoň ti pak ukážu můj pokoj,“ zaradovala se Nessie. Jo, tak teď už jsem nemohla odmítnout.

„Dobrá, přesvědčili jste mě,“ zvedla jsem ruce, jakože se vzdávám.

„Tak pojeď za námi,“ navrhl Edward a všichni nastoupili do auta. Já jsem udělala to samé. Nastoupila jsem, nastartovala a rozjela se za nimi. Cesta nebyla zase tak moc dlouhá. Jeli jsme lesem až k nějakému krásnému baráčku. Nebyl ani moc velký, ale zase nebyl ani moc malý. Tak akorát pro tři osoby.

„Tak, vítej u nás,“ rozpřáhla Nessie ruce a už mě strkala ke dveřím. Potom mě táhla po schodech nahoru, asi do svého pokoje.

Tam mi všechno ukázala. Měla nádherný pokoj. Krásně zařízený. Stěny měly zelenou barvu, která se perfektně hodila k jejím očím. Na stěnách byly obrazy krajin za všech ročních období. Tady se mi ovšem líbil ten obraz nad její postelí. Na něm byl podzim. Obraz byl pěkně barevný, ale nebyl to takový, na který se musíte dívat zdálky, aby se vám líbil. Byl to takový ten propracovaný, ne kterém nevidíte jedinou chybičku zdálky, ani z blízka. Byl překrásný.

„Kdo ti ten pokoj zařizoval?“ zeptala jsem se.

„To máma,“ pochválila. Asi si to ale uvědomila pozdě.

„No, vlastně Bella. Ona je jako moje máma. Chová se tak, protože je to má starší sestra. Stará se o mě, víš? Prostě si tak doma říkáme,“ zamotávala se do toho.

„Klid, to nevadí. Můžeme si teda všichni promluvit? Dole?“ poslední slovo jsem řekla trochu hlasitěji, aby mě slyšeli. I když jsem věděla, že slyšeli celý náš rozhovor.

Sešli jsme se dole a já se posadila. Stejně tak oni.

„Tak,“ začala jsem, „vím, že se známe teprve třetí den, ale musím vám něco říct. Je to asi divné, ale vím, co jste zač,“ řekla jsem s klidem. Oni ovšem zapírali.

„A co bychom měli být zač?“ zeptal se nechápavě Edward. Dělal blbého.

„Jste upíři. Nessie je poloupír. Já jsem taky poloupír, takže se nemusíte bát, že bych to někomu vyzradila, protože kdybych to někomu vyzradila, tak to by to bylo… Prostě se nemusíte bát. Sebevraždu bych spáchat rozhodně nechtěla,“ řekla jsem. Potom jsem zrušila svůj krycí pach, a když se nadechli, už to věděli.

„A jak jsi to udělala?“ zeptal se Edward.

„Taky mám schopnost. Předpokládám, že vy taky nějakou budete mít. I Nessie. Jo, a taky vím, že vy dva jste její rodiče. Tak nějak mi to došlo,“ usmála jsem se. Všichni tři jenom přikývli na souhlas, a potom se rozmluvily. Řekli mi své schopnosti. Že Edward dokáže číst myšlenky, odolává lidské krvi a někdy má předtuchy. Že Bella má psychický i fyzický štít a stěnu. Řekli mi i, jak to funguje. A taky, že Nessie může předávat myšlenky pouhým dotekem a dokáže zařídit, aby na slunci nezářili. Tak to teda máme pěkně nadanou rodinku. Většinou upíři mívají pouze jeden dar, někdy dokonce žádný, a tady je pohromadě tolik darů. Ale u Natea se zase žádný neobjevil. Zatím.

Ptali se mě, jak jsem se vlastně stala poloupírem, kdo je má matka, proč se mnou není. Já jim ale řekla, že nejsem stejný poloupír, jako Nessie. O Nateovi a Johnovi jsem jim ovšem neřekla. A snažila se na to ani nemyslet. Možná Edward něco viděl, možná ne. Ale rozhodně nic neřekl, ani na sobě nedal znát.

Rozloučili jsme se pozdě večer. Já jsem jela domů. Ještě mi řekli, že se tu možná něco nebezpečného potuluje, ať dávám pozor. Řekli mi i, proč jsem měla jít s Nessie na ty nákupy, i když se Nessie bránila, že se jí to strašně líbilo, a že by na ně šla tak jako tak.

Když jsem dojela domů, Laynie už zase spala. Poslední dva dny jsme se skoro neviděly. A proč? Zkuste hádat. Jen doufám, že jí nevadí, když tady musí být s Natem a já si někde lítám. Budu to muset napravit.

Udělala jsem zase svůj rituál – osprchovala se, udělala úkoly, šla k oknu, políbila spícího Natea – a šla do postele.

Za dnešní den jsem byla spokojená. Vše se vydařilo tak, jak mělo. Všechno je v pořádku. Oni vědí, co jsem zač, a já vím, co jsou oni zač. Jsme si kvit. Navíc k sobě necítíme nenávist, aspoň si to myslím, takže je všechno v pořádku.

S velice dobrým pocitem jsem klidně usínala. Sny jsem měla. Byly o Nessie a jejich rodičích. Byli jsme všichni na nákupech a Nessie mě tahala za sebou. Byl to krásný sen, krásně věci. Navíc všechny od Laynie.

A na tu červenou šmouhu, a na to nebezpečí, o kterém mi říkali, než jsem odjela, jsem úplně zapomněla. Neměla jsem důvod, uchovávat to v paměti.

NEZNÁMÝ TVOR Z LESA:

Ještě chvíli jsem čekal před jejím domem. Slyšel jsem tam tři lidi, v bytě, kde byla ona. Vlastně kdo ví, jestli to byli lidé.

Když jsem zaslechl jejich rozhovor, vlastně spíše jen její, otočil jsem se a znechuceně odběhnul.

Další den jsem hlídku neměl. Potřeboval jsem se vyspat. Už jsem hlídal den a něco v kuse. Taky mi pořádně vyhládlo, i když jsem lovil.

Domů jsem přišel spráskaný jako pes (skoro doslova, akorát jako vlk) a hladový, že kručení žaludku muselo být slyšet snad na konci světa. Najedl jsem se a šel spát. Probudil jsem se večer. Šel jsem hlídat. Co jiného jsem mohl dělat?

Šel jsem zase za tou holkou. K jejímu baráku. Zrovna přijížděla autem a měla šťastný úsměv na tváři. Ovšem přivála sebou ještě další tři pachy. Jeden jsem cítil už včera. Musela být zase s tou osobou. Ta měla neuvěřitelně nádherný pach. Ale ty další dvě, plus ta její. No, řekněme, že mi to vůbec nevonělo. Páchlo to jako upír. Ona trochu míň, ale ty ostatní dvě. A sakra.

Tak to je super. Teď mi tady do města přitáhla ještě další dva upíry? No bezva. To se mám na co těšit. Je s nimi v kontaktu, to je jasné, když má jejich pach na sobě. A to znamená, že se s nimi ještě setká. Zítra ji budu sledovat. Teď se vrátím a pokusím se ještě na chvíli zabrat, abych měl na zítřek hodně síly. Celý den ji nespustím z očí.

Však ty budeš litovat, že jsi sem zatáhla upíry, a že jsi přišla.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!