Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fantazie? Ne... Skutečnost! prolog

16.11.2010 (17:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1820×

Prolog

Pohled Isabell

Zrovna jsem si četla v pokojíčku knížku, když se domem rozlehla ohlušující rána.

Našli nás. Tato myšlenka ovládla moji mysl a já neváhala a vyskočila z patra z okna.

Pach démonů se nesl z domu, stejně jako matčin křik. Dostali ji. Bylo po ní. Nikdy je neměla naštvat…

Jedny rudé oči zachytily můj pohled a já okamžitě poznala, že ten černovlasý upír půjde po mně.

Ani na okamžik jsem neváhala a jediným mávnutím ruky jsem dům zapálila. Upíři uhořeli v něm.

Neměla jsem kam jít. Zhroutila jsem se u shořelých trosek domu. Bydleli jsme natolik daleko od civilizace, že si nikdo nemohl všimnout našeho zmizení. Čarodějka věděla, jak se skrývat…

Přemýšlela jsem, kam bych se teď, po smrti matky a po shoření domu mohla skrýt. Napadlo mě jediné řešení – předstírat, že jsem normální a odstěhovat se k otci do malého deštivého městečka. Tam bych si snad mohla dát na chvíli oddech od všeho nadpřirozeného.

Problém byl v tom, že mě neviděl od mých pěti let. Pak nastaly soudní tahanice o mou osobu a matka se se mnou skryla před úřady v lesích na severu Aljašky.

Nevadilo mi to, řekla mi o mém dědictví, které jsem zdědila po babičce. Naučila mě pár jednoduchých kouzel, naučila mě jak používat smysly k odhalení nepřátel.

I když sama čarodějkou nebyla, byla také nadpřirozeného původu. Byla věštkyně – měla doma křišťálovou kouli. A nějak se jí jednou povedlo rozhněvat samotného krále severských upírů, kteří nebyli pod dohledem upírů z Itálie… Prostě na dlouhý vyprávění…

A tak se stalo, že jsem se celá promočená, v ošuntělejch džínech a tričku dostala přes celou Kanadu pěšky až do Forks. Týden bez spánku a jídla mi ublížil natolik, že jsem se skátila přímo před otcovými dveřmi. Ani jsem nebyla schopna dostat se dál. Vyslala jsem tedy myšlenku, která otce donutila jít se podívat před dveře.

Ihned mě poznal. Vzal mě do náručí, kolébal mě ze strany na stranu a cosi mi šeptal do ucha. Poznala jsem, že se ptá po matce.

„Je mrtvá tati…“ špitla jsem nesrozumitelně a poddala se pohodlnému bezvědomí.

Pohled Edwarda

Uběhl měsíc od doby, kdy Carlisle přišel z práce, celý naštvaný a nadával, jak jsou lidé hloupí.

Do nemocnice mu šerif dovezl svou dceru, úplně bez dokladů, v bezvědomí, podvyživenou a ztrhanou. Dostal ten případ na starost, ale ta dívka odmítala mluvit s kýmkoli jiným, než s otcem. Jako by její slova byla ze zlata.

Postupně se uzdravovala. Propustili ji domů, ale chodila do nemocnice na kontroly. Viděl jsem její tvář v Carlisleových myšlenkách. Nebyla škaredá, ba právě naopak. Dlouhé hnědé vlasy, čokoládové oči, štíhlé tělo, bledá pokožka. V očích měla vždy přítomný lesk. Byla sebevědomá a hrdá. Věděla moc dobře, kde má své místo.

A dnes měla jít poprvé do školy.

Byl jsem tolik zvědavý, jak doopravdy vypadá. Jako by v myšlenkách mého otce nebyla skutečná…

Všichni studenti byli také zvědaví. Problém byl v tom, že ona se chovala tak, jako my – s nikým nemluvila, na nikoho se nedívala přímo, všechny, kromě učitelů, ignorovala.

Alice z ní byla nervózní. Její budoucnost sice viděla, ale jen v nesouvislých záblescích. Jako by se budoucnost tohoto děvčete měnila z minuty na minutu. Jasper cítil její lhostejnost ke světu kolem. A já neslyšel její myšlenky.

Záchvěvy frustrace mi kmitaly tělem, jako bych se dožadoval její pozornosti. Vadilo mi, že mi nevěnuje ani jeden jediný pohled…

A pak, stalo se to na obědě, znovu přelétávala pohledem po přítomných lidech a její pohled se zastavil na naší skupince. Přimhouřila oči a sledovala něco, co mi nejspíš unikalo. Pak se zahleděla do mých očí, střetla se s mým pohledem. Chvíli na mě zírala a pak zakroutila hlavou a odvrátila se.

Na tvářích se jí neobjevil ruměnec, nerozechvěla se, ani se jí nerozbušil pulz. Reagovala úplně jinak, než ostatní dívky… A tím víc mě fascinovala… Potřeboval jsem ji poznat. Ta touha mě přímo sžírala.

Když vstala, následoval jsem ji ven z jídelny. Musel jsem slyšet, jak zní její hlas…

„Ahoj,“ pozdravil jsem slušně a vyrovnal s ní krok.

Zamračila a sjela mě pohledem typu, co otravuješ? Ale odpověděla.

„Ahoj,“ zněla její hedvábná odpověď. A přidala do kroku. Chtěla se mi vzdálit.

Snadno jsem ji dohonil.

„Nechtěla bys…“ ale nedokončil jsem. Provrtala mě pohledem a zastavila se.

„Nech mě být!“ zasyčela zuřivě a vztekle máchla rukou do vzduchu.

Chodbou bez oken se najednou prohnal prudký vítr, který mě donutil zastavit, ale ona se s úsměvem vydala dál, vlasy jí vlály a nesly ke mně vůni růžových poupat. Příjemná, ale nesbíhaly se mi na ni sliny.

Teprve, když zabočila za roh, vítr ustal. Vyběhl jsem za ní, ale ona už tam nebyla. Ani její vůně, podle které bych ji sledoval. Smutně jsem se vydal na svou další hodinu.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantazie? Ne... Skutečnost! prolog: