Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fantazie? Ne... Skutečnost! 6. kapitola

26.02.2011 (18:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1664×

Pohled Edwarda

Běžel jsem z lovu rovnou k ní. Nezastavoval jsem, ani se nerozmýšlel, jestli smím. Prostě jsem vyšplhal po domě rovnou k ní.

Sotva jsem usedl na její postel, začala vzlykat. Zděšeně jsem se po ní natáhl a nevšímal si varovného vrčení bílé ovčačky. Alice mi řekla, že si pořídila psa. Měla vážně dobrý vkus. Fena byla nádherná.

A pak začala křičet.  Ztuhl jsem já, ztuhla fenka, a chrapání z vedlejší místnosti se zadrhlo.

Prudce se posadila, stále s křikem a já na ni zůstal zírat.

Co provedla, že má takhle děsivý sny?

Natáhl jsem se pro ni, přítáhl si ji do náruče a ona mi zabořila obličej do prsou. Snažil jsem se ji utišit, když mi prudce vzlykala na prsou a zabodávala mi nehty do zad.

Fenka se k nám připlazila a tiše kňučela. Udivilo mě, jak blízko se ke mně odvážila. Musela cítit, že jsem predátor.

Asi za půl hodiny se utěšila. Zadívala se na mě, oči skelné od přetrvávajících slz.

Udivilo mě, že se na ni její otec ani nepřišel podívat. Bylo to zvláštní. Jako by ho vůbec nezajímalo, co se s ní stane. Jako by jí poskytoval jen dočasný azyl.

A taky na ni pohlížel seshora.

Jeho myšlenky mě děsily.

Raději jsem se zaměřil zpět na ni. Její moc vířila pokojem a bořila knihovnu, shazovala věci. Nevšímal jsem si toho a koukal se jí do očí.

Rozhlédla se po pokoji a zjišťovala škody.

„Co se stalo?“ musel jsem se zeptat. Musel jsem vědět, co se jí zdálo.

Zavrtěla hlavou a skryla tvář na mém hrudníku. Chvíli jsem čekal, jestli ji zase nezvedne, ale ne. Povzdechl jsem si a zanořil jí nos do vlasů.

Voněla sladce, jako luční kvítí. Užíval jsem si její blízkost. Zdálo se, že si nikoho moc nepouští k tělu. Byl zázrak, že se s námi vůbec bavila. Ale to bylo asi tím, že jsme taky byli jiní. Jen jiným způsobem.

„Prozraď mi, co se ti zdálo…“ požádal jsem ji znovu.

Odtáhla se a začala drbat psa za ušima. Zírala do prázdna pokoje.

„Co tu děláš?“ zeptala se.

Zaskočila mě ta prudkost v jejím hlase. Ale byl tam taky náznak něčeho jiného… Že by ponížení? Cítila se ponížená, protože jsem ji viděl brečet?!

Zvedl jsem jí bradu a otočil ji čelem k sobě. Donutil jsem ji podívat se na mě a uviděl jsem to – tu nepřekonatelnou zranitelnost, která v ní byla zakořeněna tak hluboko, až mohla být považována za parazita.

To byl její problém. Po smrti matky neměla nikoho. Trápila ji samota, která ji činila zranitelnou.

Jemně jsem ji hladil po vlasech a snažil se ji uklidnit. Byla tiše, přijímala mé laskání bez odezvy.

Má trpělivost byla nakonec odměněna. Zavěsila se mi rukama okolo krku a začala mi šeptat do ramene.

„O upírech…“

„Cože?“ zeptal jsem se odměřeně.

Zvedla hlavu.

„O upírech, zdálo se mi o upírech. Bylo to jako živý…“

Sevřel jsem ji pevněji v náručí.

„Ššš, tiše, už je dobře…“ zase jsem ji začal kolébat v náruči.

„Ne, nechápeš to. Byli tady a přesto se ke mně dostali… To je špatný!“ syčela vztekle, tentokrát plná hněvu.

„Tak mi to prosím vysvětli…“ požádal jsem ji.

„Upíři mi dokáží proniknout do snů. Děsí mě k smrti a vysmívají se mi. Proto jsem si pořídila Ritu. Zvířata, obzvláště psi, zahánějí zlé sny. Proto je chováme. Ale…“ zabodla do mě chladný pohled. „Jak dlouho jsi tu?“

Divná otázka. „Chvíli, když jsem došel, už jsi brečela.“

„Takže to nebylo tebou…“ zamumlala.

„Co není mnou?“

„Něco, nebo někdo, Ritinu moc ruší. Zdají se mi zlé sny…“

Otočil jsem se směrem k Charlieho pokoji. Následovala můj pohled a vyděšeně vydechla.

„Charlie… No jistě.“

„Myslíš, že je to on?“

„Nemá mě rád… Trpí mě, ale nechce mě tu. Nelíbí se mu moje schopnosti…“

„Nelíbí se mu, že jsi čarodějka?“

„Ne, nelíbí se mu, že umím zabíjet mávnutím ruky…“

Zůstal jsem na ni zírat. „Vážně mávnutím ruky?“

Vycenila zuby a hrdelně zavrčela.

„Nesnáším to zároveň miluji. Bez svých schopností jsem nic, s nimi jsem zabiják…“

Zadívala se do stropu.

„Zabila jsi někoho?“

Musel jsem ji donutit nemyslet na sebe takhle.

„Ne,“ zašeptala.

„No tak vidíš, nemůžeš tvrdit že jsi zabiják, když jsi nikoho nezabila…“

„Ne, to nemůžu…“ souhlasila.

„Zůstanu s tebou, ohlídám tě…“ slíbil jsem jí a vtiskl jí polibek do vlasů.

„Ohlídáš mě před sebou samotnou?“

„Přede všemi…“ slíbil jsem jí.

Znovu se zachumlala do přikrývek a zavřela oči. Lehl jsem si vedle ní, a Rita se vtiskla mezi nás.



Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantazie? Ne... Skutečnost! 6. kapitola: