Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fantazie? Ne! Skutečnost... 4. kapitola

03.02.2011 (17:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1691×

Pohled Belly

Celý den jsem tak nějak probděla. Zlatooký soused nedorazil, nechápala jsem proč, dokud učitel nespustil film. Jo, promítání mě nudilo taky. Svezla jsem se pod lavici a začala si bezmyšlenkovitě kreslit do sešitu. Nějak okrajově jsem vnímala film o evoluci, ale víc jsem se soustředila na obrázek, který jsem malovala. Byly na něm čtyři ženy, které představovaly čtyři živly. Plamenná žena měla za sebou Slunce. Ruku natahovala ke středu kruhu, kde se všechny živelné ženy dotýkaly a vytvářely pátý živel - ducha.

Vodní žena měla za sebou údolí s Potůčkem. Voda stříkala všude kolem ní. Vytahovala vodu z potůčku a plnila střed čirou tekutinou. Za ní se rozprostíral Neptun.

Větrná žena byla hlavou vzhůru. Šaty kolem ní vlály v němém větru. Za ní v dálce se rozprostíralo nebe s oblaky. Azurově modré, blankytně modré, jako korálové moře.

Poslední žena, žena Země, natahovala ke středu ruku s číší. Za ní se rozprostíralo údolí, ve kterém rostl osamocený strom. Její sukně vrůstala do země a rostla po ní tráva. Za ní se rozprostíraly dvě planety - Země a Měsíc.

Když byl obraz dokončen, dýchla jsem na něj a pozorovala, jak se ženy hýbou. Plameny obživly a roztočily se v překrásném tanci. Voda začala téct, až se objevilo pár kapek i na mé lavici. Vítr začal foukat a přeléval oblaka po obloze. Strom obživl a rozpučely se na něm zelené listy. Přes mechovou sukni se přeléval potůček. Živly se spojily a vytvořili mléčnou dráhu, pramáti všeho života.

Ozval se zvonek a já si uvědomila, že vedle mě někdo sedí a pozoruje obrázek se stejnou intenzitou jako já. Zlatooký soused nakonec dorazil. Povzdechla jsem si, a rovnou to na něj vybalila. Ani jsem se nenamáhala obrázek schovat, nebo zneškodnit. Prostě jsem ho nechala žít.

„Byl jsi včera v mém snu. Jak jsi to dokázal?" zeptala jsem se, aniž bych na něj pohlédla.

Zvedl se a dlouze si povzdechl. Třída se pomalu vyprazdňovala. Musela jsem taky vstát a sbalit si věci.

„Dáš mi ho, když ti to prozradím?" ukázal na obrázek.

Pokrčila jsem rameny a podala mu obživlý obraz. S úsměvem si ho vzal.

„Takže čarodějka, jo?" usmál se na mě. „Já umím taky pár triků, víš? Dokážu se ti dostat do snů, když spíš, a umím číst lidem myšlenky. Tobě ale ne. Což mě trochu štve. Ale smířil jsem se s tím."

„Ty a tvá rodina... Jste divní. Fakt divní. Co jste zač? Nejste čarodějové, ale nejste ani žádné stvoření, které bych dosud poznala."

Zadíval se mi přímo do očí. „Ty červenooké bestie z tvého snu. Co byli zač?"

„Upíři ze severu. Nepodléhají upírům z Itálie. Jejich vůdce je Krón. Matka ho naštvala a on přísahal vyvraždit celou její rodinu. Jsem poslední svého rodu. Žádný další takový už neexistuje."

„Upíři?" zamračil se. „Ti vypadají jinak a nemají špičáky."

„Nepoučuj mě. Bojuji proti nim už od deseti. Vím nejlíp, jak vypadají. A viděl jsi někdy upíra bez špičáků?" zakroutila jsem hlavou. „Nemožné."

Vyšli jsme na chodbu před třídu. Usmíval se, jako by věděl něco, co já ne. To se mi nelíbilo.

„Co děláš po škole?"

„Promiň, jsem zadaná. Vyžádala si mě tvoje sestra. Chce vědět, co jsem zač," zakřenila jsem se na něj a rychle kolem něj proběhla ven.

Zvláštní, jaký o mě měla jeho rodina zájem. Sedla jsem si do auta, zapla topení a zavřela oči. Čekala jsem na černovlasou zlatoočku. Třeba už bych si mohla pozjišťovat jejich jména. Jestli mi je říkali, tak jsem si je ještě nezapamatovala.

Vzpoměla jsem si, co jsem chtěla dělat dnes odpoledne. Snad nebude mít nic proti.

Za deset minut se otevřely dveře na straně spolujezdce a dovnitř vstoupila promočená  černovláska. Ani jsem si nevšimla, že prší. Prohlédla jsem si ji a ona se na mě zářivě usmála.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

„Alice," zasmála se. „Nechce se mi věřit, že neznáš moje jméno."

Pokrčila jsem rameny. „Když chci, dokáži velice dobře ignorovat okolí. Hele, máš něco proti tomu, kdybychom jeli do útulku?"

Překvapeně zamrkala. „Vůbec ne, co tam chceš?"

„Charlie mi dovolil pořídit si psa," pronesla jsem spokojeně.

Zasmála se. „Tak to chápu."

„Chybí mi přítel. Nemám si s kým povídat, a když máš zvíře, můžeš mu svěřit úplně cokoli bez výčitek svědomí. Jen málokterý pes pošle tajemství dál..."

„Počkej, pošle tajemství dál? Tím chceš naznačit, že psi mluví?"

Zadívala jsem se jí do očí a zakroutila hlavou.

„A já si myslela, že jsi jiná. Copak jsi člověk, že to nevíš?"

Nesouhlasně se na mě zamračila.

„Všechny zvířata mluví. Ne jako my, ale tělem. A zvuky. Když dobře posloucháš, víš, co ti sděluje. Zkus to někdy. Třeba to pochopíš."

Zatočila jsem na stodesítku a pak odbočila k policejní stanici. Těsně za ní se totiž nacházel zdejší psí útulek.

Zastavila jsem, odepla si pás a vystoupila. Alice mě následovala.

„Co jsi zač?" zopakovala mi svou otázku.

Usmála jsem se. „Jsem člověk, předky mám ve Španělsku. Edward se mi hrne do snů a ví, co jsem. Zkus se zeptat jeho. A teď ty. Co jsi zač?"

Zašklebila se na mě. „Takže Edward už to ví! Kruci!" Dupla si. „Prohrála jsem sázku."

„Co jsi zač?" zopakovala jsem.

„Mívám vize."

Povytáhla jsem obočí. „Jsi věštkyně? Máš doma kouli?"

Na čele se jí objevila nechápavá vráska. „Věšteckou kouli? Něco takového existuje? Ne, já mám svou hlavu. Prostě občas vidím budoucnost. Třeba vím, že zítra bude mrznout a napadne sníh."

Zasmála jsem se. „Koukáš na počasí?"

„Ne!" To znělo uraženě. „Dobře, z tamtěch dveří vyjde muž. Vysoký, hnědovlasý, modrooký. A pronese: ‚Copak to bude děvčata?' za osm, sedm, šest, pět, čtyři..."

Zírala jsem na dveře a čekala. Jak řekla teď, otevřely se dveře a z nich vystoupil muž jejího popisu s úsměvem a podle jejího scénáře přednesl: „Copak to bude děvčata?"

Pomalu jsem přikývla. „Dobře, věřím ti. Jsi nadaná..." zašeptala jsem jí a pak se obrátila na muže. „Chtěla bych si pořídit psa."

Muž nás zavedl přes budovu ven, kde byly kotce s většími psy. Nechtěla jsem nějakou mrňavou čivavu.

Ihned jak jsme se objevili, psi vyskočili, začali vrtět ocasy. Přímo žadonili, abych si je vzala. Jejich přání jsem nesplnila. Mou pozornost zaujala fenka, která jako jediná zůstala ležet, a držení jejího těla křičelo: ‚Je to marné, mě si stejně nevybere!'

Došla jsem až k jejímu kotci a opřela se o mříže.

„Ahoj holčičko. Co bys řekla na to, že bych si tě vzala?"

Vstala, zavrtěla ocasem a zakňučela.

Cedulka na jejím kotci mi prozradila její jméno. „Rita? Moc hezké jméno. Pojď, vezmu tě domů..."

Protáhla jsem ruku mřížemi a polaskala ji na bílém kožichu. Natiskla mi hlavu do dlaně. Určitě to byla ovčačka. Nádherná bílá fenka. Ode dneška moje.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantazie? Ne! Skutečnost... 4. kapitola: