Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fantazie? Ne! Skutečnost... 2. kapitola

07.12.2010 (21:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1423×

Pohled Edwarda

Stál jsem ve stínu jejího pokoje a koukal se, jak usíná. Převalovala se v posteli a neklidně chytala do rukou prostěradlo. Pak začala křičet a já se rychle rozhodl k riskantnímu kousku. Přešel jsem k ní, položil jí ruku na čelo a použil svůj druhý dar. Přenesl jsem se do jejího snu a zhmotnil se v něm, jako bych tam doopravdy byl.

Ale to jsem neměl dělat. Ocitl jsem se uprostřed plamenů, které šlehaly ze všech věcí kolem. Jako by ten oheň nebyl zapálený na jednom místě, ale všude. Ohnivá clona mi zabránila vyjít z domu. Byl jsem zahnaný do kouta a plameny byly všude.

Pak jsem je zahlédl. Skláněli se nad bezvládným tělem lidské ženy, rudé oči zíraly někam ven. Byli to upíři, zástupci mého rodu a přitom tolik jiní... Jako by z oka vypadli upírům z těch laciných béčkových hororů, co dávají v kině. Nebyli krásní, jako my, ale vyzařovala z nich elegance. Smrděli jako skunkové a rudé duhovky vypadaly ve světle ohně nebezpečně. Nevšimli si mě a já byl rád.

Upřel jsem pohled na místo, kam se dívali oni. A spatřil jsem ji. Klečela v mokré trávě, na kraji paloučku, v očích pološílený výraz. Přejela je všechny pohledem, vzlykla, když spatřila ženu a pak čokoládové oči upřela na mě.

Vypadalo to, že se zajíkla děsem a pak rychle máchla rukou a ukázala na mě. Zamumlala něco v jazyku, kterému jsem nerozumněl a kolem mě se objevila zářivá modrá stěna. Sáhl jsem do ní a ucítil, že je to voda. Bránila smrtícím plamenům, aby se ke mě dostaly a kopírovala každý můj pohyb.

Až teď si mě ty rudooké potvory všimly. Vycenily zuby... a jůjva! ony měly špičáky! Jako filmoví upíři! Prokristapána, o čem ta holka sní?! To je ten nejbláznivější sen, ve kterém jsem kdy byl.

A pak začalo hotové peklo. Zřítil se strop a 2 z nich uvěznil pod sebou. Zbylí 3 se přikrčili v koutě, ale neměli šanci. Oheň si je brzy našel a lesem se rozlehl jejich bolestný řev.

Tělo ženy už plameny obklíčily taky a tak jsem skočil, popadl ji do náruče a pelášil s ní ven z toho ohnivého pekla. Nějak jsem pochopil, že ta žena musí být příbuzná Belly, protože měla stejnou barvu vlasů a stejně tvarované rty. Možná měli stejné i oči, ale nechtěl jsem ji vyrušovat ze smrti.

Protože ona byla mrtvá. Jasně jsem viděl tu ránu na krku, ze které unikaly poslední zbytky její životodárné tekutiny.

Bella vstala a rychle se vydala ke mně. Vytrhla mi ženu z náručí a rychle si ji strhla k sobě do náruče. Sedla si a její hlavu si položila do klínu.

Začala ji hladit po lesklých vlasech a z očí se jí kutálely slzy. Její hlas se náhle rozezněl tmavou nocí.

„Mamá, por favor, despierta!" začala s ní třást. „No me dejes aquí sola! Te necesito!" (Mami, prosím prober se! Nenechávej mě tu samotnou. Potřebuji tě!)

Párkrát bouchla do ženiny hrudi a pak přestala vzlykat. Odtáhla se od chladnoucího těla a upřela své oči na mě.

„Co tu děláš? Tys tu nebyl!" vyhrkla, konečně česky.

„Nevím, třeba jsi chtěla, abych tu byl," odvětil jsem.

Bál jsem se, že mě odhalí. S ní to asi nebude moc dobré. Třeba patří do blázince. Prokrista, jak jsem si vůbec mohl myslet, že mě přitahuje?

„Dobře, když už jsi tu, pomož mi," požádala mě a máchnutím ruky odstranila vodu, která mě dosud chránila.

„Jak to děláš?" nemohl jsem se nezeptat.

Mírně se usmála. „Každý máme své tajemství. A teď, sedni si naproti mě. Mezi námi musí být matčino tělo."

Poslechl jsem ji a rychle se posadil. Natáhla ke mně ruce a já je za ně chytil. Pak naše dlaně položila na mrtvé tělo.

„Umíš španělsky?"

Přikývl jsem. Vypadala spokojeně, což mě rozesmálo.

„Pak budeš vědět, o co se bude v obřadu jednat," pronesla a pak se její oči znovu zalily slzami.

„Obřadu? Jakém obřadu?" zděsil jsem se.

„Musíme propustit její duši, Edwarde. Zemřela před více jak měsícem a ještě nenašla klid. Musím ji pustit. Proto jsem se sem vrátila ve svém snu..."

Až teď mi to došlo. Tohle se doopravdy stalo! Po téhle události se dostala do Forks! Ta holka je samé překvapení. A já jsem se rozhodl, že zjistím její tajemství.

„Máš štěstí, že jsi jen postava v mém snu. Jinak bych tě musela zabít. Nikdo to o mně nesmí zjistit. Charlie by mi to neodpustil..." povzdechla si, zavřela oči a začala tiše zpívat.

„Vamos, vamos! Alma pura se encuentra descanso en la brisa de la noche. (Pojď, pojď! Duše čistá najde klidu v nočním vánku.) No se ata nada a la tierra. (Už nic tě nesvazuje se zemí.) Mamá mosca, en ejecutar. (Leť matko, utíkej.) He encontrado la paz en el cielo! (Najdi klidu v nebi!)"

Melodie se proplétala s lesními zvuky. Vznášela se v nočním vzduchu a tvořila zvláštní stříbřitou záři.

„Vientos! Agua! Fuego! País! (Větře, vodo, ohni, vzduchu!) Tome la madre a descansar! (Odveďte matku k odpočinku!)"

Kdybych tam nebyl s ní a nevěděl, že ten sen je skutečnost, asi bych si myslel, že mám příliš mnoho fantazie. Ale vážně se to stalo, přísahám!

Kolem Belly začaly vířit živly, když je přivolala. Zhmotnily se v zvláštních postavách a poskakovaly kolem mrtvého těla. Pak se oheň postavil k nohám ženy, země k hlavě, vzduch stoupl za Bellu a voda za mě. A přísahal bych, že se mě dotkla!

Pak se naklonily nad mrtvou a tiše cosi zašeptaly. Tělo sebou zazmítalo a pak se mu zprudka otevřely oči, které zářily jako světlo baterky. A já viděl, jak přes doširoka otevřené oči začala stoupat k nebi pára, která se propletla kolem živlů, pohladila Bellu po tvářích a pak společně s živly odešla na věčnost.

Bell otevřela oči a upřela je na mě. S širokým úsměvem se zadívala na prázdné nebe.

„Našla klid," pronesla záhadně.

„Co to proboha bylo? A proč jsi mluvila španělsky?"

„Španělsky se mluví při každém obřadu. Jsme potomci Kastilanů. Ti žili ve Španělsku. A co to bylo? Normální obřad. Mamka byla věštkyně. Nenašla by klidu, dokud by nebyla vyprovozena ze světa tímto způsobem. A teď je čas probudit se. Za chvíli svítá. Musím do školy. A ty bys měl zmizet z mé hlavy. Nelíbí se mi, že o tobě sním..." zamračila se na mě. A pak se začal její obraz rozplývat.

Uvědomil jsem si, že se probouzí a mohla by najít mé pravé já nad sebou, až otevře oči. Tak jsem rychle opustil její sen - nesen a vrátil se do svého těla.

Tak tak jsem se schoval, když sebou cukla a posadila se na posteli. Zmateně se rozhlédla a pak špitla slova rozloučení.

„Adiós mamá..."

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantazie? Ne! Skutečnost... 2. kapitola: