Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falešné obvinění 4. kapitola

06.12.2012 (11:45) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1170×

4. kapitola

Bella

Věděla jsem, na co se musím připravit. Ve výpovědích svědků jsem se toho moc nedozvěděla a pan Cullen nikde v žádných papírech neměl uvedené žádné příbuzné, takže jsem nucena se s ním znovu utkat tváří v tvář. Minule mě tak vyvedl z míry, že jsem se ho zapomněla zeptat na důležité otázky, tentokrát se to už nestane. Prostě budu neoblomná.

Když jsem projížděla tím děsným lesem, kde jsem minule viděla toho chlápka, nebo co to bylo, měla jsem husí kůži a celou dobu jsem koukala před sebe na silnici. Je to divné, když to řeknu, ale ve věznici jsem si částečně oddechla. Rychle jsem se zapsala a dozorci mě odvedli do vyslýchající cely. Pan Edward Cullen už tam čekal. Když jsem se otočila ke stolu a chtěla si sednout, srdce mi bůhví proč poskočilo a vynechalo jeden úder. Lekla jsem se nad tou reakcí, ale taky mě zarazil jeho vzhled.

Měl kruhy pod očima, jakoby nespal několik dní. Ve tváři strhaný výraz, rty pevně semknuté a v očích vepsanou bolest. Buď se mi to zdálo, nebo se tu vážně něco děje, ale jeho oči byly ještě černější, než když jsem tu byla minule.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se. Vypadal docela špatně. Docela hodně špatně.

„Vy se ptáte, jestli jsem v pořádku?“ povytáhl obočí.

„Slyšíte dobře,“ přimhouřila jsem oči.

„Nikdy mi nebylo líp,“ zhoupl se na židli a dal si ruce za hlavu, želízka u toho o sebe zazvonila.

„Přesně na to vypadáte,“ zahučela jsem a sedla si na židli naproti němu. On se naopak od stolu odšoupl, co nejdál to šlo. Nechápavě jsem se na něj zadívala, ale nijak jsem to nekomentovala.

„Můžu se zeptat, co tady ještě děláte?“ To, že jsem přišla, ho očividně naprosto vyvedlo z míry.

„Jsem vaše obhájkyně a hodlám se vás zeptat na pár otázek,“ objasnila jsem mu to.

„Hmm, zajímavé. Myslíte si, že jsem vinnej, ale stejně přijedete a chcete v případu pokračovat místo toho, abyste ho předala někomu jinýmu,“ divil se dál.

„Nikdo jiný to nechce vzít. Žádný právník nechce hrát předem prohranou bitvu, jenom takoví cvoci jako já.“

„Proč hrajete vy? Protože jste cvok?“ Páni, ten byl ale zvědavý.

„Mám ráda výzvy a navíc si nejsem tak jistá, že jste to udělal,“ řekla jsem a tím ho dostala. Vykulil oči, přestal se houpat na židli a napřímil se.

„Opravdu? Co vás zviklalo?“ zajímal se hned.

„Četla jsem výpovědi,“ trhla jsem rameny.

„Ty četlo spoustu lidí,“ upozornil mě, jako bych to snad nevěděla.

„Očividně je nikdo nečetl pořádně,“ usmála jsem na něj vítězně. „A navíc jsem vyslechla pár svědků,“ dodala jsem jako by nic.

„Cože jste udělala?“ vyhrkl.

„Vyslechla svědky,“ zopakovala jsem.

„Kruci! A oni vědí, že si myslíte, že jsem to neudělal?“ ptal se dál naléhavě.

„Myslíte, že kdybych jim to řekla, že by mi pak něco řekli?“ zeptala jsem se ho. Kape mu na maják? Copak vůbec nepřemýšlí?

„To je fakt. Máte štěstí, dámo. Ale jestli pojali podezření, jste nahraná stejně. Měla jste od toho dát ruce pryč, dokud to ještě šlo. Teď jste v tom namočená taky. A jestli po vás půjdou, tak si nedají pokoj, dokud vás nezabijou, nebo vás naprosto psychicky neodrovnaj, aby vám nikdo nevěřil. Ale zpátky k těm výpovědím, cože jste zjistila?“ On to řekl snad na jeden nádech, během toho jeho proslovu se vůbec nezastavil.

Koukala jsem na něj jako na blázna. Absolutně mi nedocházelo, o čem že to tady mluví. Někdo mi půjde po krku? Vybavil se mi ten chlap v lese, pak na střeše protějšího domu. Zatrnulo mi a prudce jsem polkla. Kristova noho!

„Stalo se něco?“ zeptal se a v jeho hlase opravdu zazníval strach.

„Ne, nic. Zpátky k těm výpovědím. Zjistila jsem totiž, že jste v tom domě nebyl sám, ale že tam s vámi byli ještě nějací dva muži. Jeden vysoký blonďák a jeden černovlasý chlap. Víte, o koho jde?“ zeptala jsem se.

Cullen se zatvářil, jako by mu to něco říkalo, ale zavrtěl hlavou. Co asi skrývá?

„Dobře, jelikož jsou tu ty vlasy na koberci a tak dále, DNA na skleničce, to nic neznamená, to jsou běžné věci, které tam po vás zůstanou po každé návštěvě. Ale ty otisky na vražedné zbrani, hmm, s tím se bude dát těžko bojovat. Co jste s tím sekáčkem na maso dělal?“ zeptala jsem se zpříma.

„Když vám řeknu, že jsem se tím bránil, tak mi asi neuvěříte, co?“ zeptal se cynicky.

„Bránil? Proti komu? A proč zrovna sekáčkem?“ divila jsem se. Bránit se sekáčkem na maso? Zajímavé.

„Byla to obrana proti nepříteli a sekáček byl zrovna po ruce. To, jak s ním toho chlapa zabili, fakt nevím,“ rozhodil rukama na délku pout.

„A co jste v tom domě dělal?“ zeptala jsem se logicky.

„Šel navštívit paní Shermanovou,“ odpověděl mi, jakoby to nebylo nad slunce jasné.

„Když byl její manžel doma? To jste si chtěli střihnout trojku?“ řekla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. Možná bych si měla nafackovat, nebo si tu hubu něčím zalepit. Ale ne, to bych pak nemohla ty lidi obhajovat.

„Tenhle typ návštěvy to nebyl. Byl jsem tam čistě přátelsky,“ odpověděl, jeho to očividně nijak neurazilo.

„Aha, takže vy si zajdete na návštěvu, někdo vás tam přepadne a vy se musíte bránit sekáčkem na maso, který je později použit jako vražedná zbraň?“ shrnula jsem to s úsměvem. Celkem zábavný příběh, těžko uvěřitelný, ale přesto zábavný.

„Přesně tak se to stalo,“ pokrčil rameny. „Jste první, kdo na to přišel.“

„Tak zaprvé: Tohle nikdo nespolkne, ne po tak dlouhé době. Vždyť jste si to mohl klidně vymyslet. Zadruhé: Co se stalo s vámi? Jak to, že jste na živu? A zatřetí: Proč jste to sakra nikomu neřekl už dřív!?“ divila jsem se, až mi lezly oči z důlků.

„Já jsem byl jaksi držen v zajetí a díval se, jak ho zabíjí. Pak mi nařídili přesně, co mám dělat, jinak zabijí i paní Shermanovou. Pak mě zatkla policie. A kdybych to všem řekl hned, tak by to nebyla taková zábava,“ usmál se. A paní Shermanová by zemřela, dodala jsem v duchu. Teda pokud se dá věřit té jeho výpovědi.

„Kdo oni?“ zkusila jsem to jinak.

„Myslíte si, že i kdybych to věděl, jako že nevím, tak bych vám to řekl?“ Tentokrát jsem asi spadla z višně já. On to ví, jenom mi to nechce říct. Ale proč?

„Měl byste, pokud se odtud chcete dostat!“ zahučela jsem. To snad nemyslí vážně.

Cullen uhnul očima, vypadalo to, jakoby s něčím bojoval. „Co když nechci?“ vypadlo z něj nakonec.

„Sakra, chlape! Já se vám tady snažím pomoct a vy mi řeknete tohle! Teď, když je tu možnost, že jste to neudělal, tak řeknete tohle! Kdo jsou do pytle ti dva chlapi, co tam byli s vámi?“ ruply mi nervy, už jsem se prostě neudržela.

„Byl to svatý Petr a Pavel,“ poznamenal jízlivě.

„Sakra už!“ třískla jsem rukama o stůl. „Takže vy mi to nehodláte říct?“

„Ne,“ odpověděl stále ledově klidný.

„Proč?“ zavrčela jsem.

„Věříte, že teď bych se vás i bál?“ usmál se. No, to si dělá srandu? On tady bude ještě vtipkovat!

„Proč?“ zopakovala jsem a přešla těsně k němu. Byla jsem docela naštvaná.

„Protože nechci,“ řekl lhostejně.

„To si děláte prdel, ne? Vy si myslíte, že když mi to tady teď řeknete, tak oni se to okamžitě dozví a půjdou po mně, jenom co vylezu z věznice?“ zakřičela jsem.

„Ne, ale jenom co vylezete z tý věznice, tak se je vydáte hledat!“ na konci věty začal zvyšovat hlas.

„A to se nesmí?“ usmála jsem se, asi hystericky. Ten chlap mě pomalu ale jistě dovádí k šílenství.

„Pokud chcete zůstat na živu, tak ne!“ zavrčel.

„Co se staráte, je to můj život,“ odsekla jsem.

„Zatraceně, ženská! Kdo se ve vás má vyznat! Na jednu stranu vypadáte jako křehoučká holčička a na tu druhou si hrajete na Ethana Hunta! Chcete se nechat zabít? Tak fajn, jděte do toho! Ale ne, dokud s tím můžu něco udělat!“ vztekal se.

„Co vy s tím můžete udělat? Sedíte ve vězení,“ nasadila jsem jízlivý tón. Jeho výlev mi ani v nejmenším nenahnal strach, jak asi měl. Naopak s mými emocemi ani trošku nehnul. To ho očividně trošku vyvedlo z míry.

„Nechci, abyste se kvůli mně nechala zabít!“

„Kdo řekl, že je to kvůli vám?“

„Tak pardon, nevěděl jsem, že to děláte pro Ježíše,“ zavrčel a dál mě provrtával pohledem.

„Řekněte mi ta jména,“ nahnula jsem se skoro k jeho obličeji.

Cullen naznačil, že si zamyká rty a zahazuje klíče. Protočila jsem oči a odešla na druhou stranu cely. Zaťukala jsem na dozorce, ať mě pustí ven, a naposledy jsem na Cullena pohlédla: „Zjistím si je sama.“

Vyšla jsem před věznici a okamžitě zamířila k autu. Nasedla jsem a zamkla se. Nevím proč, ale měla jsem takový dojem, že mě někdo sleduje. Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl. Potřásla jsem hlavou snažíc se ze sebe ty divné pocity setřást. Nastartovala jsem auto a vyrazila jsem na cestu.

Celou cestu jsem si v hlavě přehrávala ten rozhovor. Bůh ví proč jsem z hlavy nemohla vyhnat ty jeho oči. Vlastně jeho celého. Sakra! Tenhle případ mi byl čert dlužný! Proč se ten chlap chová jako chodící paradox, jsem opravdu nevěděla. A to, proč se mě snaží chránit, ještě míň. Lezlo mi to na nervy. Lezlo mi to na nervy čím dál tím víc, čím jsem na to víc myslela.

Těšila jsem se, až si dám skleničku vína a naložím se do krásně vyhřáté vany s horkou vodou. Možná si k tomu pustím ještě nějaké písničky a do vany si dám hodně velkou dávku vonné pěny do koupele.

Odemkla jsem dveře od bytu a vešla dovnitř. Boty na podpatku jsem doslova skopla z nohou, nesnášela jsem je, vždycky mě z nich šíleně bolely nohy. Přešla jsem do kuchyně a z ledničky jsem se chystala vytáhnout láhev vína. To jsem už ale bohužel nestihla, protože za mnou cosi spadlo na zem.

Prudce jsem se otočila a zůstala tak stát tváří v tvář tomu nejdivnějšímu člověku, jakého jsem kdy viděla. Byl bledý jako smrt a oči měl krvavě červené. Okamžitě jsem začala rukou tápat po noži, který jsem nechala ležet někde na lince.

„Ale pardon, to jsem nechtěl rozbít,“ promluvil sametovým hlasem.

„Kdo jste a co chcete?“ vyhrkla jsem. Snažila jsem se oddálit nevyhnutelné.

„Ale, ale, zlatíčko, to jsou mi otázky,“ zakroutil hlavou jako rodič nad neposlušným dítětem.

„Kdo jste a co chcete?“ zopakovala jsem.

„Kdo jsem, to se hned dozvíš, a co tu chci? Hmm, počkej, co třeba tvoji smrt?“ zeptal se a vyrazil ke mně.

Nebudu lhát, byla jsem vystrašená k smrti. Stála jsem tady sama proti dospělému a očividně vyšinutému chlapovi, který mě chce zabít. Přesto jsem sebrala veškerý svůj rozum do hrsti a vzala do ruky ten nůž. Když už byl skoro u mě, rychle jsem vyrazila a bodla ho přímo do srdce. No, vlastně nebodla. Nůž se totiž ohnul, jako by byl z papíru, takže mi z něj zbyla jenom taková harmonika.

„A jéje,“ zahučela jsem, když se ke mně ten chlap skláněl.

 Edward

Zatracená ženská! Vztekal jsem se ještě chvilku po jejím odchodu. Co si to sakra myslí? Že si to jen tak nakráčí mezi upírskou mafii a oni se nechají obvinit? Ona sice neví, že je to upírská mafie, ale mohlo jí dojít, že je to setsakra nebezpečný, aby se do něčeho takového pustila. Měl jsem ji od toho odradit líp. Kruci! Ona je teď odhodlaná mě odtud dostat! Proč já blbec jí tu pravdu říkal? Nejvíc mě však štvalo, že do její zatracený hlavy nevidím a nevím, co má v plánu. Přišel jsem si k ničemu.

Několikrát jsem si taky vynadal, protože jsem na ni málem několikrát zaútočil. Když se ke mně nakláněla nebo když stála tak zatraceně blízko. Několik týdnů jsem neměl krev a to se na mně značně podepsalo. Všimla si toho i ona, když se mě zeptala, co mi je. Už se skoro neovládám, ale hodlám to vydržet, jak nejdéle to půjde, protože jakmile jednou začnu, nedokážu se zastavit.

Pak mě něco zarazilo. Nebo spíš něčí myšlenky. Byli jiné, rychlejší, jasnější. Nebyly lidské. A nebyly vevnitř ve věznici, ale mimo ni. To znamenalo jediné, že venku je nějaký upír, který určitě čeká na Swanovou! Sakra! Mohlo mi dojít, že si už dávno zjistili, kdo mě obhajuje, a že se toho dotyčného pokusí zbavit. Budu muset jednat a to rychle, nebo ta rozkošná Swanová přijde o kejhák.

Rozhlédl jsem se po cele a odhadoval, co se svými, momentálně oslabenými, upířími schopnostmi svedu. A došel jsem k jednoznačnému rozhodnutí. Musím pryč.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falešné obvinění 4. kapitola: