Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 23

25.10.2012 (13:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2331×

Všichni cukli, jen Edward se přiblížil blíž. „Bello?“ hlesl potichu. Ona se prudce otočila a její tmavé duhovky mu propalovaly díru do hrudníku. Otočila se za sebe a zadívala se na lampu, která byla ručně vytesána. Její rytiny byly tak mělké, že si jich všimla.

„Co se stalo?“ špitla. „Vidím všechno…“ vykřikla a chytila se za krk.

„To bude v pořádku…“ zašeptala Esmé. Kluci jí nevěřili, ale Jasper byl v podivně klidné náladě. Usmíval se.

Carlisle zmizel v kuchyni a během několika setin vteřiny se vrátil se sklenicí s jistým obsahem. „Vypij tohle… Pomůže ti to se začátkem, než ti vše vysvětlíme,“ vyslovil doktor a podal jí to do ruky. Bez jakýchkoliv námitek nebo protestů celý obsah vypila a ústa si utřela do rukávu. Alice zakvílela, protože ji oblékla do kašmírového svetru.

V jednu chvilku se jí dívala do zlatých očí. Belliny oči plály rudou barvou a její krk se začal chladit pod náporem zvířecí krve. „Je klidnější,“ pronesl Jasper.

„Bello?“ začal Edward. Ona se pousmála a normálním pohybem se na něj podívala. „Je tu pár pravidel, které ti budeme muset vysvětlit,“ dořekl a otočil se na svého otce.

„Já jsem Carlisle. Tohle je Esmé, moje žena…“ ukázal na ženu po svém boku. Tiše se usmívala a vyzařovala z ní taková energie, že by nabila elektrárnu. Sršelo z ní něco, co Bella nedokázala identifikovat. Tolik citu. Mateřství. Lásky. Všechny sledovala očima plnýma lásky. Poté šel očima po svých dětech. „Tohle je Emmett a jeho manželka Rosalie,“ vzal první pár, který mu byl po pravém boku. Drobná blondýnka, která byla zaklesnutá do svého partnera. Vyzařovala z ní taková krása, že se jí mohlo rovnat jen málo upírek. Každý chlap, upír před ni musel házet květiny, peněženky a své nejdražší sako, které při sobě měl.

„Asi podesáté,“ řekl vtipným tónem upír, který měl zvláštní výraz v obličeji. Všichni se zasmáli a Carlisle pokračoval dál v představování.

„Vtipálek se jmenuje Jasper a jeho partnerka je Alice,“ pokračoval… Alice se na Bellu pousmála. Křehká brunetka se smála od ucha k uchu. Přesně věděla, jak to teď bude. Jak bude vypadat nejbližší budoucnost. Přistoupila blíž k Belle a objala ji. Novorozená upírka ztuhla a ruce měla podél těla. Všechny překvapila gestem, které nikdo nečekal. Objala ji také. Jen trochu mírněji než Alice.

Bella se odtrhla od Alice a podívala se kolem sebe. Prohlédla si členy rodiny a zasmála se. Odlehčila tak situaci, která by se dala krájet tím nejostřejším nožem.

„Těší mě. Ráda vás všechny poznávám, i když asi ne za té nejlepší situace…“ pronesla a podívala se okem po Edwardovi. Jasper čekal, co z Belly ucítí, ale kupodivu nemusel nic kontrolovat. Vše bylo v naprostém pořádku. Dokázala se kontrolovat. Zvládala svoji žízeň a novorozenost. Zvládala se ovládat líp než kterýkoliv set let starý upír. A ne novorozená, co se zvedla před pár vteřinami.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se obdivně Edward. Ta se na něj podívala, jakoby v něm viděla dlouholetého známého. Dívala se mu do očí tak, že se v nich ztrácela. Poznávala něco, čemu nemohla přijít na jméno.

Prohlédla si své ruce. Prohmatala svůj obličej a dupla si. S hlasitým žuchnutím se i malinko pousmála, protože pod náporem jejích chodidel – se v podlaze vytvořila menší trhlinka. Naštěstí jen pro upíři oči. „Myslím, že teoreticky asi ano…“ nechala větu odeznít.

„Tak jo… Z nějakého nepochopitelného důvodu se Isabella kontroluje,“ konstatoval Carlisle a pokynul ke dveřím, které vedly do obýváku.

Všichni se sledovali navzájem… Vypadalo to, jakoby hráli nějakou hru. „Budeme hrát Peška?“ pronesla Isabella ironicky. Její koutky se lehce zvedly a ona začala pokoukávat po Edwardovi. Nakonec všichni skončili v obýváku, kde bylo více místa.

Bella

Cítila jsem se divně a neskutečně zároveň. Všechno jsem viděla tak… ostře. Tak perfektně. Každičký detail se mi vrýval do paměti. A nesmím také opomenout to, že můj mozek začal pojímat mnohem víc informací, než bych jako člověk snesla. Z ničeho nic přišel dávivý reflex. Ruka střelila ke krku rychlostí blesku a já se skácela k zemi. Krev, kterou jsem před necelou půlhodinou vypila, se drala na povrch. Bylo mi tak špatně, že všechna vypitá krev skončila na podlaze jejich obýváku.

V ten moment jsem si připadala jako chrt, který zvrací, ale nemá co. Zmateně jsem vzhlédla a nechápala tuhle situaci. „Co se to děje?“ zasyčela jsem skrz krvavá ústa.

Carlisle mě sledoval a nechápal tenhle výpad. Všichni kolem mě přemýšleli, co se mohlo stát tak zatraceně špatně, že nepřijímám zvířecí krev. Edward se na mě podíval zmučeným výrazem a pomohl mi vstát. Padala jsem na nohy. Ač jsem byla upír, ale nesmrtelná bytost, která se musí živit. A vzhledem k tomu, že jsem v sobě měla jen malé stopové množství, obával se o můj život. Přetáhl mě na pohovku a na vteřinu zmizel.

Jeho bělostné ruce se zase objevily a v nich mi podával čisté oblečení a ručník na utření obličeje. Cítila jsem se neskutečně trapně. Pozvracela jsem jim podlahu. Do prdele jsem upír, tak proč zvracím jak pětileté děcko? „Carlisle, co se stalo? Jsem upír a zvracím?“

Promnul si bradu. „No, jednou jsem slyšel pověsti, že upír, který se napil jiného druhu krve, než jeho tělo přijímalo – vyzvracelo celý obsah.“ Podíval se mi do očí a já věděla, že tohle dobré nebude.

„A umřel?“ ptala jsem se přidušeným hlasem. Nechtěla jsem zemřít, když už se ze mne stal tvor temnot.

„O tom už se nikdo nezmínil!“ pravil a já polkla nasucho.

„Přece se musí něco udělat! Nenechám ji po tom všem zemřít!“ zařval prosebně Edward. Podívala jsem se mu do jeho zlatem zalitých očí a pousmála se. Snažila jsem se vypadat moc nezaujatě, ale jak jsem to měla udělat, když šlo o můj nemrtvý život?

Dívala jsem se všem do očí, ale nikdo z nich nevěděl jak se chovat v takovéhle situaci. A ještě s upírkou, kterou nezvali. „Tohle vypusť z hlavy, Bello…“ špitl mi Edward do ucha. Přivinul si mě k sobě a pevně mě objal. Vnímala jsem jeho nasládlou vůni tak intenzivně, že jsem se mu podívala do očí. Hltala jsem každičkou jeho buňku, kterou v těch očích měl. V očích starost a strach mu nedovolovaly myslet pozitivně a čistě.

Moje smysly sice vypovídaly službu, ale zaslechla jsem něco venku. Něco, co se mi moc nelíbilo… Když jsem se podívala Edwardovi do obličeje, tiše vrčel. Jeho výraz byl nepřítomný a chladný. Nebýt to, co jsem, bála bych se a schoulela se někde u zdi do klubíčka. „Edwarde?“ zašeptala jsem. Netušila jsem, co se děje, ale nelíbilo se mi to.

„Zůstaň tady!“ přikázala mu Alice. Ten mě vzal do náruče a nesl mě do prvního patra. Položil mě do bělostné postele, která stála uprostřed místnosti u okna. Bylo tam tolik světla, že mi to do duhovek vypalovalo díru. Nemusela jsem nic říct a on stáhl žaluzie až k zemi. Udělalo se krásné přítmí a já se mohla malinko aklimatizovat. Přistoupil ke mně a přikryl mě přikrývkou. Musela jsem se pousmát.

„Tohle mi asi moc nepomůže,“ špitla jsem s úsměvem ve tváři. Ač oslabená, tak jsem si ho přitáhla k sobě. Posadil se ke mně a já si složila na jeho klín. Hladil mě po vlasech a já zavřela oči. Tušila jsem, že asi neusnu – ani nemůžu… ale bylo to lepší, než co se odehrávalo dole.

„Bello?“ hlesl tichým hlasem. Zvedla jsem hlavu tak, abych na něj viděla. „Nechám tě tu. Hned se ale vrátím!“ dodal. Položil moji hlavu na polštář a já se zavrtala do peřiny. Neuběhlo ani pár vteřin a on byl pryč. Byla jsem tam sama. Nechráněná a nehlídaná. Osamocená a to mě ubíjelo. Nechtěla jsem být sama.

Zavrtala jsem se do peřiny a začala přemýšlet, co se se mnou stane, když se nenakrmím. V krku mě to pálilo a já ho chytla tak pevně, že to na malinký okamžik skutečně přešlo. Ne na dlouho. Zezdola se ozvala ohlušující rána, že se otřásl celý dům. Jenže já byla zvědavá, co to je. A to bych nebyla já, kdybych nevstala z postele a nešla se podívat.

Na opěradle křesla ležel béžový župan. Vzala jsem si ho a hodila ho na sebe. Voněl po něm. Byl Edwarda. Nikdy bych si nemyslela, že všechno, co kdy ucítím, bude tak intenzivní. Můj čich začal rozeznávat vůně. Různé druhy a složení. Dokonce se mi i pomalu vybavoval ten květ, který padl do parfému.

Přivřela jsem oči a přičichla si ještě jednou. Zezdola se ozvalo burácivé vrčení a následný náraz do zdi. Ze stropu se odlomil kousek zdiva a padl přímo přede mne. Kdybych byla člověk, uskočila bych. Takhle jsem se jen podívala nad sebe a pak pod sebe na tu hromádku a ušklíbla se. V těle jsem pocítila silné škubnutí. V krku se mi rozehřálo žhavé olovo a já se musela posadit. Dostala jsem žízeň, ale bála jsem se cokoliv vypít. Zvracení totiž nebylo zrovna dvakrát příjemné, když nemáte žaludek.

„Edwarde…“ zakřičel Aliciin zvonivý hlas. „Nedělej to!“ ozvalo se naléhavě. V ten moment jsem se přiměla zvednout se a zapomenout na tu nechuť a hlad, který jsem cítila už v kostech.

Přivinula jsem si župan až k bradě a vyšla z pokoje. Z toho neustálého vrčení mě začala bolet hlava. Může upíra bolet hlava? Spíš bych řekla, že to bylo právě z nedostatku potravy.

Nakročila jsem na schodiště a postupovala pomalu dolů, když jsem ho uviděla. Stál tam. Stál tam ten, kterého jsem milovala a věřila mu. Věřila mu tak bezmezně, že toho zneužil. Zadívala jsem se na něj a pak do jeho očí. Nešlo to, ale z hrdla se mi ozvalo silné a hlasité zavrčení. Když si mě všiml, přestal bojovat a já si tak mohla prohlédnout svého stvořitele. Vraha mého těla. Vraha mé duše. Vraha mé budoucnosti, kterou jsem mohla mít. „Pánové… máte dvě možnosti…?“ špitla jsem skoro bez hlasu. Všichni ztuhli. Nikdo se ani nehnul. „Buď mu teď utrhnete hlavu a spálíte ho na popel, anebo ho pustíte.“ Osobně bych brala první možnost. Měla jsem takovou chuť mu nechat vytrhat vnitřnosti a všechno, co měl uvnitř svého mrtvého těla. Zlomit mu vaz a poslouchat rajskou hudbu ničícího se kovu. Vidět hořící tělo, které by vzplálo a napustilo tak dům nasládlou vůní. Jenže něco hluboko ve mně se hnulo a já začala cítit něco jako vděčnost. Postoupila jsem o pár schodů níž. „Jazzi? Emmette?“ oslovila jsem své ochránce, kteří drželi Erica ve svých silných pažích. Neměl sebemenší šanci se z toho dostat. Ať byl sebestarší. Oba ke mne vzhlédli. „Hmm?“ hlesla jsem znovu a nazdvihla pravé obočí. Kupodivu moc neprotestovali a poslechli moje přání. A dokonce to, které jsem si uvnitř srdce přála ze všeho nejmíň. Edward hlasitě zavrčel. Mé koutky lehce cukly.

Eric se narovnal a upravil si oblečení. V jeho očích jsem viděla něco, co mi připomínalo moji lidskou podstatu. Jeho lásku. Lásku ke mně, která ač milovala – zradila. Dělalo se mi z něj špatně. Nohy se mi začaly podlamovat a já padala k zemi. Jeho ruce vystřelily k mému tělu, ale Edward byl rychlejší a než jsem stačila upadnout – posadil mě na schody. Objímal mě a hladil po vlasech. Přivřela jsem oči a snažila se nemyslet na krev a nic s ní spojené. „Edwarde, já mám hlad…“ prskla jsem. Edward odvrátil obličej na Carlislea.

„Nech mě jít s ní…“ začal Eric náhle. Edward se po něm ohnal, ale on uhnul. „Už toho nech! Hraní mě nebaví. Víš moc dobře, že kdybych si to nezasloužil – tohle bys se mnou nikdy neudělal!“ zavrčel hlasitým tónem. Emmett věděl, že má pravdu. I Jasper si ho měřil pohledem.

„Bello?“ špitl mi Edward do ucha. Slabě jsem se podívala jeho směrem. Nechtěla jsem s ním jít. Bolel mě pohled na něj. Bolelo mě z něj srdce. A na druhou stranu jsem nechtěla ublížit Edwardovi. To on mě z tohohle dostal. Tedy svým způsobem.

„Bells?“ vyslovil mé jméno Eric a nabídl mi dlaň. V ten moment mě napadlo to, že bych si mohla připoutat Edwarda k sobě. Položila jsem mu dlaň na tvář a lehce si ho přitáhla. Netušil, co chci udělat. Ale přitáhla jsem si ho za týl a políbila. Jedna malá nevinná pusa. Přitáhl si mě blíž k sobě a silněji mě objal. Připadala jsem si najednou tak, jako dřív s Ericem. Jenže jsem nelíbala Erica, ale Edwarda. Upíra, u kterého jsem opravdu cítila lásku.

„Vrátím se,“ hlesla jsem mu do ucha a ještě jednou ho políbila.

Podala jsem ruku Ericovi, který ji bez váhání chytil. Pomalu jsem vstala a Eric mě chytil za pas, abych neupadla. Nikomu z rodiny Cullenových jeho návštěva nepřišla po chuti. Noha střídala nohu a on mě vlekl k autu. „Pojedeme autem?“ řekla jsem překvapením. O to větší překvapení bylo, když přede mnou stálo Porsche Cayman S Black Edition. Sen každého smrtelníka. Ten, kdo ho neměl ve své sbírce, nebyl in.

„Ty jsi schopná běhat?“ pronesl překvapeně. Zakroutila jsem hlavou a protočila očima a posadila se na místo spolujezdce. On se usadil za volant a vyjel. Cesta netrvala moc dlouho, protože Eric řídil jako šílenec. Pokud jel dvoustovkou, tak jen proto, že bylo hodně aut. Celou cestu jsme mlčeli. Já se dívala z okna ven a snažila se vypustit všechno z hlavy. A on se snažil dívat na silnici a moc mě nerozrušovat. Za to jsem mu byla tedy nehorázně vděčná.

„Kdy tam budeme?“ zašeptala jsem. Eric se otočil mým směrem a ukázal kousek od nás na hustý les, který lemoval Forks. „Fajn,“ pronesla jsem a stočila se zpátky k okýnku. Časomíra ukázala pár vteřin a jeho auto zastavilo hluboko v lese.

„Jsme tu,“ zasyčel a obešel auto. Otevřel dveře na mé straně a podal mi dlaň. Přijala jsem ji bez jakýchkoliv průpovídek a snažila se ho při tom nezabít. Vystoupila jsem a on ty dveře zabouchl. Cvakl alarm.

„Co teď? Zabiješ mě rovnou nebo půjdeme dál?“ prskala jsem jed, jak jsem mohla.

Eric mi zastoupil cestu a já se na něj vyděšeně podívala. Vzal mě za paže a zadíval se mi do očí. „Bello, víš, že bych ti nikdy neublížil! Ale poslouchej mě,“ začal svůj proslov jako obvykle. Tedy, co jsem si pamatovala.

„Jojo… to už jsem někde slyšela,“ pronesla jsem ironicky. Jenže já neměla sílu se s ním teď hádat. Moje tělo se začalo ale jistě sesypávat a já toužila tak po krvi. Po sladké. Teplé. Proudící krvi. „Ericu, nech si ten proslov, protože momentálně teď tě mám sto chutí roztrhat na kusy,“ řekla jsem chladně. Vyprskla jsem hned to, co mi přišlo na jazyk. Možná jsem to nemyslela vážně, ale zrovna jsem to tak cítila.

Eric se se zdrceným výrazem otočil ke mně. Chytil mě kolem těla a já ztuhla. „Zavři oči,“ nakázal. Poslechla jsem ho. „Uvolni se… Zaposlouchej se do zvuku lesa a řekni mi, co slyšíš…“

Snažila jsem se zaposlouchat… Napřed jsem vnímala šustění stromů v rytmu větru. Ptáčky, jak si cvrlikají ve svých hnízdech. Zvířata, jak si dělají své pelíšky, aby v zimě neumrzla. „Šustění stromů… Ptáky v korunách stromů a něco…“ nadechla jsem se. Někde hodně daleko jsem zaslechla prasknout větývku. Krok, který se sunul kupředu. A v nose palčivou bolest. Zpívala mi. Připadalo mi, jako bych v žilách poslouchala Beethovenovu pátou symfonii nebo Mozarta a jeho serenádu číslo třináct. Uvnitř mě probouzela něco, co mi připomínalo dravé zvíře lačnící po krvi a touze přežít. Zvíře, které toužilo po tom mít to, co nemohlo. „Je to sladké… lákavé… Ericu, co mám dělat?“ syčela jsem jak pominutá. Dávno mi bylo jasné, co mám dělat. Jenže já nechtěla ubližovat lidem. Byla jsem jím ještě nedávno.

„Myslím, že víš moc dobře… Uvědom si, kdo jsi…“ pravil klidným hlasem a mé oči se rozšířily doširoka a nozdry nasály tu omamnou vůni. Naposledy jsem se otočila na upíra vedle sebe a šla za svým instinktem. Letěla jsem s větrem o závod. Vítr mi čechral mé mahagonové vlasy a já si užívala tu volnost. Konečně po tak dlouhé době můžu dýchat a rozhodovat se za sebe. Ne, že bych jindy nemohla, ale tohle bylo pro mě vysvobození. Blížila jsem se k mému objektu. Vyhoupla se na nejbližší strom, aby mě neviděl, a vyčkávala. Sledovala jsem ho každou vteřinu. Byl to muž střední postavy. Skvěle vybavený. Do hajzlu… Proč myslím na sex? Na to, že byla celkem zima, měl na sobě jen tričko a slabší svetr. Upnuté džíny, které měl jen na práci, ale stejně. Každým svým pohybem dráždil moje chuťové pohárky tam dole. Vlastně i tam nahoře.

„Ty to máš podobné?“ špitla jsem na půl úst k Ericovi, když se vedle mne zjevil. Udělal na mne nechápavě oči a otočil ruku dlaní vzhůru. „Myslíš na to pořád?“ ptala jsem se oklikou. Nechtěla jsem se ptát přímo. Připadal mi, že dělá blbého schválně.

„Jsi upírka… Proč myslíš, že máš vše zesílené? Chuť. Čich. Hmat. O libidu nemluvím…“ řekl sladkým hlasem.

„Ericu, přestaň…“ řekla jsem spíš koketním hlasem. Vyvedl mě z míry a já se tak přestala kontrolovat. Přestávalo mi být špatně. Nemám tušení proč, ale možná proto, že pode mnou byla večeře v podobě velice chutného krasavce.

„Měla bys začít jednat,“ pronesl ledovým hlasem, protože krasavec právě odcházel. Na oko jsem se upravila a seskočila dolů… Dopadla jsem lehounce, takže mě ani neslyšel. Sedla jsem si pod strom a čekala, jestli si mne všimne. K mému štěstí a jeho smůle se otočil právě mým směrem.

„Slečno?“ ptal se udýchaným hlasem. Pořád se přibližoval. Nenapadlo mne nic jiného než se krčit u stromu. Bože, jak jsem si tohle přála udělat. Krůček po krůčku se přibližoval. Slyšela jsem Erica, jak se výborně baví. Dalo mi celkem zabrat nesežrat ho hned… Povystrčila jsem malinko nohu zpod županu… vykoukla mi hladká kůže. Muž klekl přede mne a napřáhl svoji ruku. Bože, jak ta krev voněla. „Nic vám neudělám,“ špitl mým směrem. To chudák ještě netušil, že ten, kdo tu bude řvát – nebudu já. „Vezmu vás do vesnice. Mám tam chatu a oheň – bude vám tam teplo,“ hlesl a přistrčil svoji ruku blíž. Kdyby věděl, co jsem zač – utíkal by. Utíkal by, co by mu nohy stačily.

Všechno okolo zmlklo. Nezazpíval ani miniptáček v korunách stromů. Přesně jako by věděli, co se bude dít. „Půjdeme?“ zopakoval muž a natáhl víc svoji nabízenou dlaň. Přemýšlela jsem, jak to udělám… V hlavě se mi ukazovalo tolik scénářů a momentů. Jenže k mé smůle mě začalo pálit v krku a já už neměla náladu na hraní. Zvedla jsem lehce hlavu, tak, abych mu viděla do obličeje.

I Erica to divadlo přestávalo bavit. „Bello, přestaň si hrát!“ rozkázal a seskočil dolů. Chlap vyjeveně sledoval moje tělo. Župan z něj spadl na zem a on mě tak viděl v polodlouhé saténové košilce.

„Alice, já tě roztrhnu…“ zabručela jsem si pro sebe.

„Máš pravdu…“ Narovnala jsem se. Podívala se mladíkovi do obličeje a on cukl. Krok po kroku jsem se přibližovala a on byl tak blíž své smrti. Sehnula jsem se k němu a zvedla ho za paži. Stál jako přikovaný. Ani se nehnul. Vytáhla jsem své bělostné zuby a protrhla tu tenkou kůži na krku. Do mého těla začala proudit nová energie. Další život, který jsem ztratila ve stádiu proměny v něco, co na světě ani být nemá. Co nemá existovat. Silný proud krve se ztenčoval a muž pomalu ale jistě padal k zemi. Uběhla vteřina a padl mrtvý do listí a mechu. Jedním tahem jsem si utřela rty od krve do ruky. Udělala se mi tam dlouhá šmouha.

„Musím říct, že jsem se celkem bavil.“ V ten moment mi došlo, že už mám tolik síly a odhodlání, že bych ho mohla zabít. Otočila jsem se k němu. V očích se mi vytvořil tak divoký výraz, že začal svým způsobem couvat. „Bello?“ soukal ze sebe mé jméno. Dívala jsem se mu zpříma do očí a postupovala dál. Eric se ale zastavil. Musel zjistit jaké to je vzít někomu něco, co bezmezně chtěl. A já chtěla žít.

„Ericu Volturi, ty mi zaplatíš za to, cos mi udělal… Bez ohledu na to, co se stalo dneska!“ křikla jsem mu do obličeje. On přestal úplně couvat a jakkoliv se bránit.

„Bello, nechtěl jsem! Jednal jsem v sobeckosti. Ze strachu, že tě ztratím…“ Bla, bla, bla… Už mě to unavovalo. Uvnitř mě se všechno začalo vařit. Cítila jsem, že mu musím vrátit to, co mi provedl. Přistoupila jsem blíž tak, že jsem se ho svým tělem dotýkala. Vzala jeho obličej do dlaně a snažila se mu vnuknout to, co jsem chtěla, aby si myslel. „Miluju tě!“ špitl skoro do mých rtů.

Jenže do mě se dal takový vztek, že jsem trhla a začal křupat kov. Na zem dopadla hromada sutiny. Měla jsem teď takovou příležitost ho spálit a nechat ho zaplatila za to, co mi provedl. Jenže svým způsobem jsem mu na druhou stranu byla vděčná. Konečně mám tolik času, kolik chci, na to, abych sama zjistila, s kým chci být. A ne aby mi čas určoval, koho si mám vybrat. Už nemusím!

A Eric Volturi? Momentálně je nedostupný. Ale k mé smůle nemám to srdce zabít ho. Já toho hajzla prostě pořád miluju… ale zadarmo to mít nebude! A já konečně nasycená jsem se mohla vrátit zpátky domů.

Chcete druhou řadu?

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 23: