Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity - 1. kapitola

12.08.2010 (11:30) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4136×

1. kapitola

„Copak zlatíčko, máš chuť si užít?“ sjela rukou po kabátě a u boků si jej rozevřela. Nastavila svou dlouhou nohu v roztrhaných punčochách a rozkročila se, aby dala jasně najevo svůj úmysl.

„Mám chuť… na tebe,“ zašeptal ledově muž ode zdi, kde se opíral v příkrovu stínu a pozoroval celý děj před sebou.

„Tak pojď blíž. Vzrušuje tě násilí?“ oblízla si rty a svůdně mrkla. Ovšem strach jí čišel z očí, sevřené dlaně se jí potily a obratně si cpala do kapes rudého baloňáku bankovky.

„Ani nevíš jak,“ zasyčel stín. Viděl každý třes jejího těla, každou kapičku potu, slyšel zběsilý tlukot srdce a ve vzduchu se vznášela opojná vůně strachu a nebezpečí.

Díval se na starého muže ležícího na chodníku, kterému pomalu vyhasínal život a srdce se pralo o každý úder.

Žena kolem pětatřiceti let s rtěnkou rozmazanou po tváři a rozcuchanými vlasy si přepočítávala lup, o který připravila slušného člověka nesoucího výplatu domů, aby uživil rodinu.

Nezajímalo ji, jestli kvůli ní zemřou hladem, jestli zemře on… Stejně jako lovce nezajímalo, jestli ji obšťastní… Obšťastní smrtí.

Začal se pomalu elegantním krokem gentlemana přibližovat k ženě, která si ho nevšímala. Zakroužil kolem ní, vsunul jí dlaň pod kabát a za pas si ji přitiskl ke svému tělu. Žena se nuceně zasmála a její hlas zničený alkoholem zněl jako staré zrezlé panty.

Muž se naklonil k jejímu krku a rty jí přejel od čelisti až k ramenu. Cítil, jak se zachvěla pod chladným vánkem z jeho úst, bála se ho a na to on čekal. Jeho stisk ruky zesílil a žena v jeho náruči zasténala bolestí, drtil jí žebra a vyrážel dech.

„Pořád máš chuť si se mnou užít?“ zaskřípal zuby a sledoval, jak se jí na zádech zježily chloupky.

„Prosím, nech mě jít…“ vydechla bolavě a snažila se vykroutit z pevného stisku kamenných rukou.

„Myslím, že ne… ale neboj, večeřím rychle,“ usmál se muž.

Začínalo pomalu pršet a vítr ze prudce zvedal. Staré ulice Londýna byly tiché, lidu prázdné. Listí poletovalo mezi špínou a prachem. Z rohu ulice prosvítila svítilna strážníků a osvětlila tak temnou uličku.

V šeru noci pod živým světlem se zaleskly bronzové vlasy. Mladík byl svými plnými rty přitisknutý na ženin krk a laskal její tepnu. Výjev mileneckého vzplanutí, nebo spíše ukojení chtíče zámožných pánů hledajících potěšení s chudou chátrou, prodávající své tělo v nehorší části města.

Světlo zmizelo a ženiny oči už neprozrazovaly pocity, ani strach. Pomalu se svezla po mramorovém těle anděla a spočinula v blátě na zemi. Déšť jí slepoval vlasy a smíval trestný čin ze rtů muže, co ji připravil o život.

V duchu litoval. On nebyl zrůda, i když si to o sobě myslel a nebránil se podstatě. Žil pro to, pro co byl stvořen, je to hřích?

Možná. Svou půvabnou tvář nastavil nebi a nechal si víčka smáčet slzami deště. Zahleděl se do mraků a jeho karmínové oči se zaleskly.

„Tak pojď kočičko, půjdeme třeba sem…“ Zaslechl tichá slova zastřená vzrušením kupujícího a prodávající. Sehnul se rychle k tělu ženy, bezvládně zabořené v bahně a vytáhl jí z kapsy peníze, o které obrala nyní už mrtvého postaršího muže a rychle vyšplhal na střechu domu.

Co to proboha? Ježíši, musím zmizet… uslyšel ještě myšlenky a vyděšený křik. To už byl ale na cestě pryč. Na cestě do pekel…

***

Mladík, sotva sedmnáctiletý, seděl u rozbitého okna starého domu a díval se ven. Déšť bubnoval pořád hlasitěji  a malým otvorem roztříštěného skla voda cákala dovnitř. Rám okna odpovídal stáří a zašlosti opuštěného domu, kde se hoch skrýval.

Město bylo zahalené mlhou. Už dlouho neviděl slunce, duhu. Jeho svět postrádal barvy všedního lesku a radosti.

Někde tam venku, daleko od místa, kde přebýval měl rodinu. Rodinu, která ho milovala, a které moc chybí.

Věděl to. Vždycky věděl, že tu pro něj jsou, stejně jako věděl, že je sám. Bolelo ho dívat se na radostné tváře zamilovaných. Záviděl jim lásku, kterou nikdy nepoznal.

Věčnost je pro něj strašně dlouhá doba a každým dalším rokem si uvědomoval, že musí odejít. Nechal tam věci, milující bytosti a hlavě srdce.

Stal se lovcem. Predátorem bez svědomí, takovým, jakého ho stvořili. Už dávno zapomněl na okolní svět.

Edward. Jméno, které napsal jeho prst na zamlžení sklo, orosené ledovým dechem. Připadalo mu tak cizí, dlouho ho neslyšel vyslovené. Nikdo ho neznal a jeho ač bezchybná paměť ho začala zapomínat.

Přízraky nemají jména, nač je mít, záleží na tom? Záleží na tom, aby oběť věděla, jak se jmenuje její vrah? Ano, Edwardovi na tom záleželo, nebyl takový, za jakého se považoval a byla jen otázka času, až si to uvědomí i on.

Slezl z římsy a seskočil na zem. Místnost byla zašlá, ale jeho oči viděly barevné fresky v malované do stěn budovy.

Vyprávěly příběhy o svatých, bájných tvorech i andělích. Buclaté tvářičky a tělíčka s perutěmi působily ve tmě a prázdnotě hrozivě.

Rozsáhlé  regály uzavřené knihovny zely prázdnotou. Zbylé výtisky byly pečlivě seskládané do komínku na vyvýšeném pódiu, rámovaném ozdobným dřevěným zábradlím. Od něj se točilo schodiště až do hlavního sálu.

I taková zvířata, za jaké se považoval mladík, měly rády vzdělání. To jediné bylo světlým bodem jeho nekonečného času a dělalo ho civilizovanějším.

***

„To není možné. To nesmějí…“ zavrčel tiše do ticha. Měl v sobě úctu k místu, kde se nacházel.

Držel v ruce výtisk novin, kde se slavnostně oznamovalo, že knihovna bude restaurována a uvedena do chodu už na začátku nového roku. To se mu ani trochu nelíbilo, znamenalo to jediné. Odejít. Opustit svůj provizorní domov, život mezi knihami. 

Ve vzteku praštil pěstí do cihlové omítky, až se stěna zachvěla a do vlasů mu napadal prach a vápno. Ve zdi po něm zbyla díra rýsující tvar jeho ruky.

Nezbývalo mu nic jiného, než se odebrat jinam. Do starého ruksaku si zabalil pár kousků oblečení, peníze a pár oblíbených knih. Nechtěl čekat, než ho vyhodí, raději odejde sám…

Venku už začínalo svítat, když procházel ulicemi na západ. Zastavil se před větším starým domem, vypadal opuštěně ale udržovaně.

Nedokázal z něj spustit oči. Měl z něj zvláštní pocity. Volal ho k sobě. Cítil zvláštní pouto, které ho spojovalo s domem.

„Ó, mladý pane, tam nechoďte, jestli je vám život milý, je tam smrt!“ promluvila na Edwarda stará žena, která se zjevila na ulici. Ani si ji nevšiml, nevšiml si, že už se město probouzí k životu. Byl tolik fascinován domem, že si nevšiml, ani když ho stařena uchopila za ruku, jako by se ho snažila udržet na místě.

„Co prosím?“ zeptal se slušně a nechápal její pomatené myšlenky.

„V tom domě je zlo! Sídlí tam ďábel,“ skřehotala a její strach z obyčejného domu přebyl pud sebezáchovy před krvelačným monstrem.

„Nechápu o čem mluvíte?“ povytáhl Edward obočí a jako by si nemohl pomoci, stále stáčel zrak k budově.

„Takhle to začíná… Ano, ano, volá vás k sobě. Nesmíte ji poslouchat!“ položila si dlaně na uši.

„Koho poslouchat, nechápu vás…“ Edward byl stále zmatenější jejím chováním a slovy.

„Ji!“ ukázala směrem k domu a zorničky se jí rozšířily děsem. Takový strach neměly ani oběti jeho činů. Ta žena se opravdu bála. Bála se neživé věci víc než upíra.

„Ten dům žije,“ zakřičela zděšením a pajdala pryč.

„Nechoďte tam, prokletí vás stihne, je to osud… neuniknete tomu, jeden krok a budete v pasti, budete v její moci!“ mumlala si spíše pro sebe a snažila se dostat dál od místa.

Edward stál přikován ke kamenné dlažbě a naprosto netušil, co to mělo znamenat. Nerozuměl jedinému slovu, co mu říkala.

Jeho nohy si našli vlastní směr, jako by je neovládal. Došel blíž k domu, kde stála na těžkých tepaných dveřích cedule s nápisem Na prodej.

Na starost ho měl obchodník spříznění s rodinou, která tam žila. Zdědil ho po nešťastné události, která se tam před lety stala.

***

„Dobrý den, mé jméno je Edward Masen. Chtěl jsem se zeptat na ten dům na rohu ulice,“ otázal se mladík slušně vypadajícího muže v drahém obleku. Snažil se o nenucený tón hlasu, ale zaujatost z něj čišela. Nepodíval se mu do očí už kvůli krvavé barvě. Hodně riskoval, že se setkal na takto blízkou vzdálenost s někým, koho nepovažuje za jídlo.

„To myslíte vážně?“ Muž vypadal nevěřícně a skepticky.

„Ano, jistě, píše se tam, že je na prodej,“ trval na svém Edward.

„No, ano, je. Vy by jste ho chtěl?“ Tón hlasu Edwardovi jasně napovídal, že se o něj zrovna lidi neperou.

„Měl bych o něj zájem, řeknete mi cenu?“ usmál se Edward nad myšlenkami muže. Myslel si o něm, že je blázen, cvok, sebevrah, jestli o něj opravdu stojí.

„Víte, co se tam stalo, že? Celá má vzdálená rodina tam zemřela a říká se, že je dům zakletý. Našlo se pár hochů, kteří tam spáchali sebevraždu. Nechci vás odradit, ale myslím, že je férové vás varovat.“ Jeho ústa ho varovala, ale v mysli už počítal bankovky.

„Tak kolik?“ Edward byl čím dál netrpělivější. Věděl, že muž peníze potřebuje a stejně si je od něj vezme, tak proč tolik zdržuje?!

Edward vytáhl svazek peněz a podal je celý muži. Tomu se nejprve vykulili oči, ale nic nenamítal. Něco jiného bylo bavit se o ceně a něco jiného mít před očima balík peněz. Moc se nerozmýšlel a přijal obchod.

„Hodně štěstí…“ popřál Edwardovi a zabouchl dveře. Přes stěny bylo slyšet štěstí rodiny a nevěřícnost. Obě strany byly nanejvýš spokojeny.

Edwardovi na tváři hrál úsměv a šel si poprvé prohlédnout svůj dům. Vztáhl ruku na mosaznou kliku a pomalu pohnul zápěstí dolů. Dveře se s zavrzáním otevřely a jemu se naskytl pohled na půvabnou halu. Ovanul ho zvláštní voňavý vánek, jako kouzlo. Stěny zdobily pavučiny, ale jinak mu bylo v místnosti příjemně. Vše zůstalo tak, jak ho původní majitelé zanechali.

Citlivými smysly pročesával prostor. Samozřejmě si všiml zaschlé krve, kterou se někdo pokoušel mýdlem smít z drahého koberce. V myšlenkách muže pochytil něco o tom, že se našla celá rodina mrtvá. Zavražděná.

Šel po schodišti do patra, tam sídlily pokoje. Procházel jednotlivé místnosti. Snad ložnice rodičů, pokoje pro hosty, dětský pokoj.

Otevřel ho a vešel. Viděl dívčí ložnici. Malou postel, šatní skříň, toaletku. Krásné veliké zlaté zrcadlo.

Dokázal by si představit dívku, která seděla na malé trojnožce a dívala se na svůj odraz… Viděl sám sebe. Viděl chlapce, pro něhož čas ztratil smysl, žije životy jiných lidí. Viděl své rudé oči, které se mu vpalovaly do jeho černé duše…

       2. kapitola

 Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

        Prolog

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity - 1. kapitola: